The caterpillars of the Southern Festoon live on various birthworts, such as Aristolochia clematitis, Aristolochia rotunda, Aristolochia pallida and Aristolochia pistolochia. Because their foodplants grow in different habitats and the caterpillars also have different foodplants in different areas, this spring butterfly can be found in quite different habitats. In the western part of its range, it can be seen in open places along rivers with the foodplant Aristolochia rotunda. In the mountains, the butterflies can be seen in dry, sunny, rocky places, where Aristolochia pallida and Aristolochia pistolochia grow. In the Pannonian region, the species is found on sites with ruderal vegetation, e.g. along the Danube, but also in vineyards on sunny slopes, where Aristolochia clematitis grows as a weed. In Greece, the butterfly occurs in damp areas, as well as on dry slopes, according to the species of birthwort used as foodplant. The eggs are laid singly or in small groups on the underside of the leaves, where the caterpillars are usually also found. The caterpillars have a striking appearance. Mostly beige with black spots, they have some orange tubercles on each segment, each ending in a black, spiny tuft. The Southern Festoon has one generation a year and hibernates as pupa. Habitats: dry calcareous grasslands and steppes (14%), humid grasslands and tall herb communities (12%), mesophile grasslands (12%), heath and scrub (9%), dry siliceous grasslands (7%), sclerophyllous scrub (7%), alluvial and very wet forests and brush (7%).
Glöyn byw sy'n perthyn i urdd y Lepidoptera yw brithliw'r de, sy'n enw gwrywaidd; yr enw lluosog ydy brithliwiau'r de; yr enw Saesneg yw Southern Festoon, a'r enw gwyddonol yw Zerynthia polyxena.[2][3] Gellir dosbarthu'r pryfaid (neu'r Insecta) sy'n perthyn i'r Urdd a elwir yn Lepidoptera yn ddwy ran: y gloynnod byw a'r gwyfynod. Mae'r dosbarthiad hwn yn cynnwys mwy na 180,000 o rywogaethau mewn tua 128 o deuluoedd. Wedi deor o'i ŵy mae brithliw'r de yn lindysyn sydd yn bwyta llawer o ddail, ac wedyn mae'n troi i fod yn chwiler. Daw allan o'r chwiler ar ôl rhai wythnosau. Mae pedwar cyfnod yng nghylchred bywyd glöynnod byw a gwyfynod: ŵy, lindysyn, chwiler ac oedolyn.
♂
♂ △
♀
♀ △
Mae'r pili pala hwn yn cynefino mewn ardaloedd cynnes, heulog ac agored, megis gwinllanoedd, glan afonydd, gwlypdiroedd a chreigiau.
Glöyn byw sy'n perthyn i urdd y Lepidoptera yw brithliw'r de, sy'n enw gwrywaidd; yr enw lluosog ydy brithliwiau'r de; yr enw Saesneg yw Southern Festoon, a'r enw gwyddonol yw Zerynthia polyxena. Gellir dosbarthu'r pryfaid (neu'r Insecta) sy'n perthyn i'r Urdd a elwir yn Lepidoptera yn ddwy ran: y gloynnod byw a'r gwyfynod. Mae'r dosbarthiad hwn yn cynnwys mwy na 180,000 o rywogaethau mewn tua 128 o deuluoedd. Wedi deor o'i ŵy mae brithliw'r de yn lindysyn sydd yn bwyta llawer o ddail, ac wedyn mae'n troi i fod yn chwiler. Daw allan o'r chwiler ar ôl rhai wythnosau. Mae pedwar cyfnod yng nghylchred bywyd glöynnod byw a gwyfynod: ŵy, lindysyn, chwiler ac oedolyn.
♂
♂ △
♀
♀ △
Pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) je druh denního motýla z čeledi otakárkovití. V Česku je chráněný dle vyhlášky 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh.
Je to středně velký denní motýl. Rozpětí křídel je od 46 do 55 mm.[1] Hlava je malá, okrouhlá, obvykle černě zbarvená. Tykadla jsou krátká, dosahují méně než poloviny délky předního okraje předního křídla. Hruď je černá, žluto-hnědě ochlupená, s úzkým červeným krčním lemem. Motýl má tři páry plnohodnotných nohou sloužících k chůzi. Křídla jsou pestrobarevná, základní barva je žlutá nebo až okrově žlutá s početnými tmavými kresbami.[1] Na vnějším okraji všech křídel je typická vlnovitá kresba.[1] Na lemu zadních křídel je v průběhu této kresby ještě řada červených a modrých skvrnek. Žilnatina křídel je zbarvená černě. Samičky jsou obvykle jen trochu tmavěji zbarvené a jsou o něco větší.[1] Zadeček je zbarvený černě a hnědo-žlutě ochlupený. Na boční straně zadečku jsou červené skvrny, které vytvářejí kresbu různého tvaru.
Kukla je k podkladu přichycena svým koncem a navíc je ještě připásána vláknem u základů křídel. Je štíhlá a dlouhá asi 23–26 mm. Barvu má béžovou a na bocích má řadu průduchů, kde je zbarvená černě.
Housenka dorůstá asi 30–35 mm. Dospělá housenka má na bocích 6 řad červenohnědých až oranžovo-růžových, na konci černě zbarvených, výrůstků.
Vajíčka jsou okrouhlého tvaru. Po nakladení jsou bílá, později jsou žlutavá a před vylíhnutím housenky se zbarvují do černa. Povrch vajíček je hladký a lesklý.
Pestrokřídlec podražcový má jednu generaci v roce.[1] Dospělce lze u nás vidět od konce dubna do konce května, výjimečně i začátkem června. V jižní Evropě se vyskytuje od konce března do začátku června, s nejvyšším výskytem v prvních dvou třetinách května. Dospělci žijí 2 až 3 týdny.[1] Samečci poletují za teplých dní už brzo ráno a hledají samičky, které by byly vhodné k páření. Samičky létají spíše později dopoledne a po poledni. K páření dochází před polednem. Samička klade vajíčka po oplodnění jednotlivě nebo v malých skupinkách na spodní stranu listů živné rostliny.[1] Z vajíčka se líhne housenka po 8-9 dnech. Housenky se objevují od konce května do konce června, s maximálním výskytem v průběhu června. Housenka se na konci jara, resp. začátkem léta zakuklí. Kukla přečkává zimu do jara, kdy se z ní líhne dospělý motýl.
Osídluje řídké, teplé a převážně listnaté lesy, skalnaté stepní oblasti, luční ekosystémy, pole, okraje vinic a zahrad, leso-stepní biotopy, železniční náspy, okraje jezer a řek, bohatě kvetoucí a teplé údolí řek, slunečné křovinaté stráně nebo i extenzivně obhospodařované pozemky.[1] Lze se s ním setkat i na netypických lokalitách: v okolí smetišť nebo v sadech a parcích, pokud roste v okolí jeho živná rostlina, kterou je v našich podmínkách hlavně podražec křovištní (Aristolochia clematitis)[1]. Živnou rostlinou mohou být např. i druhy Aristolochia pallida, Aristolochia rotunda, a Aristolochia maurorum. Výskyt je ostrůvkovitého charakteru, v nadmořských výškách do 1 400–1 500 m n. m.
V Česku se vyskytuje jen na jižní Moravě. Oblast výskytu druhu zahrnuje pásovitě oblast Evropy od jižní Francie a severní Itálie přes Sicílii, Maďarsko, jižní Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko až do jihozápadní části Ruska. Na tomto relativně velkém areálu rozšíření bylo popsáno přibližně 22 poddruhů.
Pestrokřídlec podražcový je ohrožený hlavně zánikem vhodných biotopů a také používáním umělých hnojiv a pesticidu v místech jeho výskytu.[1] Nebezpečné je pro něj zarůstání jeho biotopů výsadbou lesa, turistika, znečištění ovzduší, používání insekticidů v zemědělství, spásání stepních biotopů dobytkem, kosení stepních oblastí a v neposlední řadě odchyt motýlů sběrateli ve velkém množství.[1] Je to vzácný druh našich denních motýlů. Od roku 1965 je na území Československa chráněným druhem. V Česku je chráněný dle vyhlášky 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh. Na území Polska se už nevyskytuje. Ve většině států je hodnocený jako druh zranitelný. V Rakousku je taky ohrožený vyhynutím. V Rusku je zařazený do Červené knihy knihy chráněných a ohrožených živočich ve II. kategorii. Ochrana tohoto druhu spočívá v ochraně vhodných biotopů a v celkové ochraně životního prostředí jako takového. Význam má však i individuální ochrana jedince, vzhledem k jeho areálu rozšíření a obvykle nízké početnosti.
Dospělý jedinec
Šupinky na křídlech
Vajíčka
Mladá housenka
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pestroň vlkovcový na slovenské Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu pestrokřídlec podražcový ve Wikimedia Commons
Galerie pestrokřídlec podražcový ve Wikimedia CommonsPestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) je druh denního motýla z čeledi otakárkovití. V Česku je chráněný dle vyhlášky 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh.
Der Osterluzeifalter (Zerynthia polyxena), von manchen Autoren auch Südlicher Osterluzeifalter genannt, ist ein Schmetterling aus der Familie der Ritterfalter (Papilionidae). Das Artepitheton leitet sich von Polyxena, der Tochter des Priamos aus der griechischen Mythologie ab.[1]
Die Falter erreichen eine Flügelspannweite von 52 bis 56 Millimetern, wobei die Weibchen geringfügig längere Flügel besitzen als die Männchen. Die Grundfarbe der Flügel ist gelb, sie haben aber ein kompliziertes Muster aus verschiedenen schwarzen Bändern und Flecken. Auffällig ist der wellenförmig gezeichnete Flügelrand. Auf den Hinterflügeln kommen rote und blaue Punkte auf der Innenseite der Wellenzeichnung hinzu, diese können aber bei manchen Tieren fehlen. Weibliche Falter sind in der Regel etwas heller gefärbt, als Männchen. Der Körper der Falter ist dunkelbraun und trägt an den Seiten des Hinterleibs rote Flecken.
♂
♂ △
♀
♀ △
Die Raupen werden bis zu 35 Millimeter lang. Sie haben eine silbergrau-grünliche bis hellbraune oder rote Färbung und haben schwarze Punkte. Sie tragen weiters sechs Reihen mit orangen, Stacheln besetzten, fleischigen Dornen.[2]
Die Tiere kommen vom mittleren Südeuropa (Südostfrankreich und Italien) und Südosteuropa östlich bis in den Nordwesten Kasachstans und in den Süden des Ural vor. Man findet sie bis etwa 1.700 Meter Seehöhe, für gewöhnlich aber unter 900 Meter. Sie leben an warmen, sonnigen, trockenen und offenen Stellen wie z. B. an Weinbergen, Flussufern und im Karstgelände, dabei sind sie relativ standorttreu.[4] Die Falter sind zwar weit verbreitet, im östlichen Österreich und in der südöstlichen Umgebung Wiens allerdings nur sehr lokal vorkommend.
Die Raupen ernähren sich in Mitteleuropa von Gewöhnlicher Osterluzei (Aristolochia clematitis), sonst auch von anderen Pfeifenblumen (Aristolochia).[2]
Die Falter fliegen in einer Generation von Ende März bis Anfang Juni,[5] die Raupen kommen je nach Höhenlage von Mai bis Juli vor.
Die Weibchen legen ihre Eier einzeln oder in lockeren, kleinen Gruppen auf der Unterseite der Futterpflanzen ab. Sie sind kugelig und anfangs weißlich, vor dem Schlupf bläulich-perlmutterfarben gefärbt. Junge Raupen fressen zunächst nur die Blüten und jungen Triebe, ab der zweiten Häutung auch Blätter.[4] Sie sind anfangs schwarz gefärbt, zunächst färben sich die Dornen orange. Raupen sonnen sich oft, auf der Oberseite sitzend,[5] erwachsene Raupen sitzen aber auf der Blattunterseite. Die Verpuppung findet in einer schlanken, hellbraunen bis grauen Gürtelpuppe an Stängeln, Rinde oder Steinen statt. Der Gürtelfaden verläuft aber nicht mittig, sondern umfasst zwei Dornen am Kopfteil. Die Puppe überwintert, der Falter schlüpft erst im nächsten Frühjahr.[4]
Der Osterluzeifalter (Zerynthia polyxena), von manchen Autoren auch Südlicher Osterluzeifalter genannt, ist ein Schmetterling aus der Familie der Ritterfalter (Papilionidae). Das Artepitheton leitet sich von Polyxena, der Tochter des Priamos aus der griechischen Mythologie ab.
Flatrat e përparme të verdha me shumë njolla - shirita të zi, buzës anësore me shirit të zi të dhëmbëzuar, anës së poshtme dhe me njolla të kuqe.
Flatrat e pasme të verdha me njolla të zeza dhe të kuqe, buzës anësore me shirit të zi të dhëmbëzuar, anës së poshtme shiriti është i kuq. Hapësira e flatrave varion nga 44 - 60 mm. Takohet në mjedise barishtore e shkurreta të cilat karakterizohen nga lagështia.
♂
♂ △
♀
♀ △
Јужното велигденче (Zerynthia polyxena) е пеперутка од семејството пеперутки Ластовичарки.
Јужното велигденче е распространето во средна и јужна Европа, вклучително и Балканот и Македонија. На исток пеперутката може да се најде до Казахстан.[2][3]
Овие ретки пеперутки може да се најдат во топли, сончеви и отворени пространства. Тие сакаат места кои се влажни, има вода, изобилство на растенија. Живеат на надморска височина од 0 до 1700 метри.
Распонот на крилјата на пеперутката може да достигне од 46 до 52 мм. Женките имаат нешто подолги крилја и вообичаено со посветли бои. Основата боја на крилјата е жолта со јасни и изразени шари. Гасениците се долги до 35 мм, првично се црни, а потоа стануваат посветли.
Мажјак
Мажјак, долен дел
Женка
Женка, долен дел
Оваа пеперутка се јавува во рана пролет. Возрасните летаат од аптил до јуни и не се активни повеќе од три седмици. Јајцата ги снесуваат поединечно или во групи под листот на некое растение. Јајцата се сферични. Гасениците се хранат воглавно со Aristolochia clematitis, Aristolochia rotunda, Aristolochia pistolochia и Aristolochia pallida).[4]
Јужното велигденче (Zerynthia polyxena) е пеперутка од семејството пеперутки Ластовичарки.
தென் தோரணம் (Southern Festoon, Zerynthia polyxena) என்பது அழகிகள் குடும்பத்தைச் சேர்ந்த பட்டாம்பூச்சியாகும்.
இப்பட்டாம்பூச்சிகள் சூடான, வெயிலுள்ள திறந்த வெளிகளான ஆற்றுக் கரைகள், பயிர்ச் செய்யும் இடங்கள், புற்கள் உள்ள இடங்கள் போன்ற பகுதிகளில் காணப்படும். பொதுவாக இவை கடல் மட்டத்திலிருந்து 1,700 மீ உயரத்தில், குறிப்பாக 900 மீற்றருக்கு குறைவாக இடத்தில் காணப்படும்.
தென் தோரணம் (Southern Festoon, Zerynthia polyxena) என்பது அழகிகள் குடும்பத்தைச் சேர்ந்த பட்டாம்பூச்சியாகும்.
இப்பட்டாம்பூச்சிகள் சூடான, வெயிலுள்ள திறந்த வெளிகளான ஆற்றுக் கரைகள், பயிர்ச் செய்யும் இடங்கள், புற்கள் உள்ள இடங்கள் போன்ற பகுதிகளில் காணப்படும். பொதுவாக இவை கடல் மட்டத்திலிருந்து 1,700 மீ உயரத்தில், குறிப்பாக 900 மீற்றருக்கு குறைவாக இடத்தில் காணப்படும்.
Zerynthia polyxena, the southern festoon, is a butterfly belonging to the butterfly family Papilionidae.
The southern festoon can reach a wingspan of 46–52 mm. The females have slightly longer wings, usually lighter colored than males. The basic color of the wings is yellow, with a complicated pattern of several black bands and spots.
On the edges of the hindwings they have a black sinuous line with a series of blue and red warning spots to deter potential predators (aposematism). The body is dark brown and bears red patches on the sides of the abdomen.
This species is rather similar to, and can be confused only with, the Spanish festoon (Z. rumina). The differences are in the presence of blue on the hind wings of Z. polyxena and the relatively lower amount of red on its forewings compared with Z. rumina. The ranges of these two species overlap only in southeast France.
The caterpillars of Z. polyxena are up to 35 millimeters long. They are initially black, then they are yellowish with six rows of fleshy orange and black spikes all over the body.
T. polyxena Schiff. & Den. (= hypermnestra Scop.hypsipyle Fabr.). Light yellow, with spots and dentate lines , the hindwing bearing red submarginal spots. South Europe , from Southern France to the Black Sea, and Asia Minor. — In ab. rumina Esp.). the black costal spots of the forewing bear red centres, also on the upperside, while usually such red dots are found only in some places of the underside. This form is not rare in some localities, for instance in the West of the Balcan Peninsula. — Specimens in which the black colour is extended are known as ab. cassandra Hb. (= demnosia Frr., creusa Meig.) (9f); the proportional extent of black is, however, individually very variable. Such melanotic specimens occur everywhere singly as aberrations, but are found as the only form in some localities, for instance Dalmatia. — ab. ochracea Stgr. (=polymnia Mill.) (9f) is the name of individuals in which the light yellow colour is replaced by a magnificent dark yellow. Also this form occurs everywhere among the ordinary form, but is in certain places especially plentiful. — ab. meta Meig. (= flavomaculata Schilde, rufescens Oberth., rumina, alba Esp) (9f), however, is everywhere a rare aberration, the red colour of the purple spots being replaced by dark yellow. — In ab. bella Neub. the third costal spot is reduced. — The full-grown larva reddish yellow r black-brown, with pointed setiferous tubercles; in May and June on Aristolochia, especially in moist and warm localities. The statement that the larva feeds also on Quercus ilex is doubtless occasioned by an error of identification. The pupa is very slender, being yellowish grey, marked with brown. [2]
Z. polyxena is widespread in the middle and southern Europe (southeastern France, Italy, Slovakia and Greece) covering all the Balkans and reaching the south of Kazakhstan and the Urals. Although they are widespread they occur only locally.[3][4]
These rare butterflies can be found in warm, sunny and open places such as grassy herb-rich meadows, vineyards, river banks, wetlands, cultivated areas, brushy places, wasteland, rocky cliffs and karst terrains, at an elevation of from 0 to 1,700 metres above sea level but usually below 900 metres.
Male
Male bottom
Female
Female bottom
It is an early spring butterfly. Adults fly from April to June in a single brood. The adults are active for no more than three weeks. The females lay their eggs singly or in small groups at the bottom of the host plants. When found in the wild they prefer to live and lay their eggs in densely vegetated areas, and there is a positive correlation between number of leaves on the host plant and number of eggs laid by females.[5] The eggs are spherical and whitish at first, bluish colored before hatching. The caterpillars feed on birthworts (mainly (Aristolochia clematitis, Aristolochia rotunda, Aristolochia pistolochia, Aristolochia pallida).[6] The special food of the larvae provides the toxic substances which then also go to the adults, making them unpalatable. The young caterpillars feed at first on flowers and young shoots, while after the second molt they feed on leaves. The pupae stay linked to a support by a silk belt for wintering and the new adults hatch the next spring.
Under the rules of the International Code of Zoological Nomenclature, Article 1.3.4, names used only below the rank of subspecies do not enter into consideration in zoological nomenclature; infrasubspecific names do not have formally recognized authorship, and do not compete for priority or homonymy with names used for species or subspecies. Accordingly, all of the names used for "forms" of Z. polyxena listed below must be disregarded as having no nomenclatural standing whatsoever, even though many are presented with authors and dates.[7]
Subspecies and forms include:[1][4]
This article incorporates text from this source, which is in the public domain. 
_2011-04-28.jpg)
{{cite web}}: CS1 maint: date and year (link) CS1 maint: url-status (link) Zerynthia polyxena, the southern festoon, is a butterfly belonging to the butterfly family Papilionidae.
Kirjoapollo[1] (Zerynthia polyxena), vanhemmissa lähteissä kirjoritari, on Etelä- ja Keski-Euroopassa jokseenkin yleinen kevään päiväperhoslaji. Suomessa tai muualla Pohjois-Euroopassa sitä ei tavata. Eteläeurooppalaista Zerynthia cassandraa pidetään joissakin lähteissä kirjoapollon alalajina[2].
Kirjoapollo on monien lähimpien sukulaistensa tapaan keskikokoinen, pyöreäsiipinen, väritykseltään selvästi vaaleankeltaisen ja mustan kirjava perhonen. Etusiiven etureunassa on rivi laajoja, lähes nelikulmaisia mustia laikkuja ja siiven kärkiosassa saattaa näkyä muutama pieni punainen täplä. Takasiiven ulkoreunaa kiertävässä tummassa vyössä on punaisia laikkuja, joiden ulkopuolella on lisäksi pieni sininen täplä. Siipisuonet erottuvat siipien vaaleaa pohjaväriä vasten selvästi mustina viiruina. Sekä etu- että takasiivissä siipeä reunustaa leveä musta juova, jonka jyrkän sahamaisesti mutkittelevan ulkoreunan kellertävä viiru jakaa selkeästi leveämpään vyöhön ja sen mutkittelua seuraavaan viirumaiseen osaan. Siipien alapinnalla perhosen väritys on yläpintaa selkeämmin puna-musta ja vähemmän vaaleankeltainen. Perhosen vartalo on mustan ja punaisen kirjava. Siipiväli 60–80 mm.[3][4]
♂
♂ △
♀
♀ △
Kirjoapollo on eteläeurooppalainen perhoslaji, jota tavataan Lounais-Ranskasta Välimeren pohjoispuolta pitkin Italiaan ja edelleen Balkanin niemimaalle sekä Kreikkaan ja Uralille. Aasiassa sen levinneisyys jatkuu Turkin kautta Kaukasukselle ja Keski-Aasiaan. Pohjoisimmaksi levinneisyys nousee Itä-Euroopassa. Perhoset lentävät yhtenä sukupolvena huhtikuusta kesäkuulle.[3][5]
Kirjoapolloa tavataan kuivilla ja kuumilla paikoilla, mutta korkeammalla tai pohjoisempana tyypillinen ympäristö muuttuu kosteammaksi. Perhoset lentävät matalalla kasvillisuuden yläpuolella ja pysähtyvät usein juomaan kukkien mettä. Kirjoapollo on yleinen, mutta tavallisesti harvalukuinen laji, joskin paikasta riippuen perhosten yksilömäärät voivat olla huomattavan suuria. Lentotapa on jokseenkin suoraviivainen, mutta hento.[3] Kotelo talvehtii.
Perhonen on saalistajilleen myrkyllinen toukan ravintokasvistaan talteen ottamien yhdisteiden vuoksi.[6]
Toukka syö erilaisia piippuruohoja (Aristolochia).
Kirjoapollo (Zerynthia polyxena), vanhemmissa lähteissä kirjoritari, on Etelä- ja Keski-Euroopassa jokseenkin yleinen kevään päiväperhoslaji. Suomessa tai muualla Pohjois-Euroopassa sitä ei tavata. Eteläeurooppalaista Zerynthia cassandraa pidetään joissakin lähteissä kirjoapollon alalajina.
Zerynthia polyxena
La Diane ou Thaïs (Zerynthia polyxena) est une espèce de lépidoptères (papillons) de la famille des Papilionidae et la sous-famille des Parnassiinae. Présent dans le Sud de l'Europe et l'Ouest de l'Asie, cet insecte est strictement protégé sur l'ensemble du territoire français.
La Diane a une longueur de l'aile antérieure (LAA) de 23 à 26 mm. Le dessus des ailes est jaune pâle à plus foncé marqué de bandes et de carrés noirs. Les ailes postérieures sont ornées de lunules bleues plus ou moins marquées. Le revers de ses ailes antérieures est marqué de taches rouges.
Zerynthia polyxena cassandra est plus sombre[réf. souhaitée].
♂ △.
♀.
♀ △.
La Diane pond ses œufs seuls ou par petits paquets sur le revers des feuilles des plantes hôtes. La chenille est grisâtre à marron clair avec quatre rangées de scolis épineux noirs.
La nymphose s’effectue sur une tige, une écorce ou au revers d’une pierre.
Deux œufs de Diane fixés au revers d'une feuille d'aristoloche à feuilles rondes Aristolochia rotunda.
Les petites chenilles sont noires dans un premier temps
La Diane hiverne à l’état de chrysalide. Elle vole de fin mars à fin mai selon la situation géographique.
Il n'y a qu'une seule génération par an.
Les plantes hôtes de la Diane sont du genre Aristolochia : aristoloche à feuille ronde, (Aristolochia rotunda), aristoloche clématite, (Aristolochia clematitis), aristoloche pâle, (Aristolochia pallida) et aristoloche pistoloche (Aristolochia pistolochia).
L'aristoloche à feuille ronde semble être son espèce de prédilection.
Zerynthia polyxena est présente dans le Sud de l'Europe (par exemple en France, Italie, Grèce, Hongrie, Slovaquie et Tchéquie) et jusqu'en Asie mineure. En France, elle est présente dans quatorze départements du pourtour méditerranéen[1].
Elle affectionne particulièrement les zones humides, notamment les bords de rivière et de torrent. On l'aperçoit aussi dans les zones cultivées, les lieux broussailleux tel que les friches, et les escarpements rocheux, et la garrigue, de 0 à 1 700 mètres mais principalement à moins de 900 mètres.
L'espèce Zerynthia polyxena a été décrite par les entomologiste allemands Johann Nepomuk Cosmas Michael Denis et Ignaz Schiffermüller en 1775, sous le nom initial de Papilio polyxena[2]. Sa localité type est Vienne (Autriche).
Elle est l'espèce type du genre Zerynthia.
Zerynthia polyxena est une espèce protégée : elle est inscrite sur la liste des insectes strictement protégés de l'annexe 2 de la Convention de Berne, sur la liste des insectes strictement protégés de l'annexe IV de la Directive Habitats du Conseil de l'Europe concernant la conservation des habitats naturels ainsi que de la faune et de la flore sauvages du 21 mai 1992 ; en France, elle est sur la liste rouge des insectes de France métropolitaine : l'arrêté du 23 avril 2007, article 2, abrogeant l'arrêté du 22 juillet 1993, fixe la liste des insectes protégés sur l'ensemble du territoire français métropolitain[8] et les modalités de leur protection, qui interdit notamment « sur les parties du territoire métropolitain où l'espèce est présente ainsi que dans l'aire de déplacement naturel des noyaux de populations existants, la destruction, l'altération ou la dégradation des sites de reproduction et des aires de repos des animaux. Ces interdictions s'appliquent aux éléments physiques ou biologiques réputés nécessaires à la reproduction ou au repos de l'espèce considérée, aussi longtemps qu'ils sont effectivement utilisés ou utilisables au cours des cycles successifs de reproduction ou de repos de cette espèce et pour autant que la destruction, l'altération ou la dégradation remette en cause le bon accomplissement de ces cycles biologiques. »
Zerynthia polyxena
La Diane ou Thaïs (Zerynthia polyxena) est une espèce de lépidoptères (papillons) de la famille des Papilionidae et la sous-famille des Parnassiinae. Présent dans le Sud de l'Europe et l'Ouest de l'Asie, cet insecte est strictement protégé sur l'ensemble du territoire français.
La polissena (Zerynthia polyxena (Denis & Schiffermüller, 1775)) è un lepidottero diurno appartenente alla famiglia Papilionidae, diffuso in Eurasia.
I bruchi si nutrono di varie specie di aristolochie, compiono 5 mute nell'arco di 4/5 settimane, dopo di che le crisalidi, legate ad un sostegno, svernano per sfarfallare nella primavera successiva. Gli adulti sono attivi da maggio a giugno, in una sola generazione.
L'apertura alare è di 50–60 mm.
La particolare alimentazione delle larve fornisce alle stesse sostanze tossiche, che passano poi anche alle farfalle adulte, rendendole incommestibili. La colorazione della livrea dell'adulto, gialla, con caratteristici disegni neri e rossi, è detta "aposematica" (cioè "ammonitrice"), in quanto serve proprio a scoraggiare i potenziali predatori.
È presente in tutta Italia, a esclusione della Sardegna, ma è dovunque poco comune. La specie è strettamente legata alla sua pianta nutrice ed è pertanto considerata specie minacciata; è infatti inserita nella lista delle specie di interesse comunitario che richiedono una protezione rigorosa della "Direttiva Habitat" (Allegato IV).
La polissena (Zerynthia polyxena (Denis & Schiffermüller, 1775)) è un lepidottero diurno appartenente alla famiglia Papilionidae, diffuso in Eurasia.
Zerynthia polyxena est papilio subfamiliae Parnassiinarum familiae Papilionidarum.
Inter subspecies sunt:[1][2]
Z. polyxena in Europa Media et Meridiana (Francia meridio-orientali, Italia, Slovacia, et Graecia) late distribuitur, omnem Balcaniam habitans, terrasque ad meridiem Kazakhstaniae et Uralium attingens.[3][2]
Invenitur hic papilio in locis calidis et apricis, ut in pratis gramineis, vinetis, ripis fluminum, locis uliginosis, agris cultis, rupibus saxosis, sursum 1700 metris tenus supra aequor maris, sed plerumque sub 900 metris.
Mas, latus inferius
Femina, latus inferius
Vide "Zerynthiam polysenam" apud Vicispecies. Zerynthia polyxena est papilio subfamiliae Parnassiinarum familiae Papilionidarum.
De zuidelijke pijpbloemvlinder (Zerynthia polyxena) is een dagvlinder uit de familie Papilionidae, de grote pages. De soort kan verward worden met de Spaanse pijpbloemvlinder.
De vleugels vertonen een opvallende zwartgele tekening. De spanwijdte bedraagt 52 tot 56 millimeter. Het vrouwtje is aanzienlijk groter dan het mannetje.
De soort komt voor in rotsachtige streken in Zuidoost-Europa, Italië en het zuidoosten van Frankrijk. Hij vliegt op een hoogte van 0 tot 1700 meter, maar blijft meestal onder de 900 meter.
De waardplanten zijn verschillende soorten uit het geslacht Aristolochia.
De vliegtijd is van maart tot en met juni, in één generatie. De pop overwintert.
De zuidelijke pijpbloemvlinder hoort tot het ondergeslacht Zerynthia, en de wetenschappelijke naam wordt daarom wel weergegeven als Zerynthia (Zerynthia) polyxena
Eitjes
Jonge rups op Aristolochia rotunda
Zerynthia polyxena
De zuidelijke pijpbloemvlinder (Zerynthia polyxena) is een dagvlinder uit de familie Papilionidae, de grote pages. De soort kan verward worden met de Spaanse pijpbloemvlinder.
Zerynthia polyxena er en dagaktiv sommerfugl i gruppen av svalestjerter.
Kroppen har et ytre skjelett (hudplater) som holder de bløte indre organer på plass. Det ytre hudskjelettet er bygd opp for det meste av kitin.
Bakkroppens indre organer består av fordøyelsesorganer, forplantningsorganer og åndedrett. Åndedrettet hos sommerfugler foregår ikke ved lunger, men ved at luft hentes inn og ut av kroppen gjennom små hull i hudskjelettet (spirakler). I kroppen er det et svært finmasket system av trakéer som leder oksygenet til kroppens vitale deler. En blodvæske som sirkulerer i kroppen, pumpes rundt av et avlangt rørformet hjerte. Brystpartiet består for det meste av vingenes muskulatur. Sanseorganer, for syn, smak og lukt er stort sett plassert i hodet. Nervesystemet består av en bukmarg med to nervestrenger og én nerveknute (ganglion) i hvert kroppssegment. Den første nerveknuten, som ligger foran munnåpningen, er spesielt stor og omtales som hjerne.
♂
♂ △
♀
♀ △
Larven er skitten rødlig eller gul, og har flere lyse (gule) utvekster med mørk spiss, på hvert av kroppssegmentene. Utseendet er radikalt forskjellige fra de voksne, både i levevis og i kroppsbygning. Larvens hode består av en hard hodekapsel med noen punktøyne. Under øynene er det noen små antenner larven bruker til å finne riktig føde. Larvens bakkropp består nesten bare av fordøyelsessystemet. Dette er ganske kort og mye av maten larven spiser passerer før all næringen er tatt opp. Avføringen kommer ut som små kuler helt bakerst på kroppen. Larvene ånder gjennom åpninger i hudskjelettet (spirakler), langs kroppens sider.
Parringen skjer ved sammenkobling mellom de to kjønnene. Eggene legges enkeltvis på undersiden av næringsplanten. Larven lever som plantespiser på ulike planter i holurtfamilien, som Aristolochia pistolochia, Aristolochia rotunda, Aristolochia clematitis og Aristolochia pallida.
Zerynthia polyxena tilhører gruppen av insekter med fullstendig forvandling (holometabole insekter), som gjennomgår en metamorfose i løpet av utviklingen. Mellom larvestadiet og det voksne stadiet er et puppestadium, en hvileperiode, der sommerfuglens indre og ytre organer endres. Larvens bøyelige og myke kropp omdannes til en puppe med hardt skall. Når skallet er hardt begynner omdanningen fra larve til den voksne (imago) sommerfuglen. De indre organer brytes i varierende grad ned til en cellemasse. En omorganisering skjer og dyret bygges opp igjen. Puppeperioden varierer etter temperaturen.
Zerynthia polyxena er en dagaktiv sommerfugl i gruppen av svalestjerter.
♂
♂ △
♀
♀ △
La ruva a vin an dzora a Aristolochie. Na generassion a l'ann, la farfala a vòla da mars a magg.
A viv an tuta Italia, a manca an Sardegna.
♂
♂ △
♀
♀ △
AmbientLa ruva a vin an dzora a Aristolochie. Na generassion a l'ann, la farfala a vòla da mars a magg.
Distribussion
Multimedia w Wikimedia Commons Zygzakowiec kokornakowiec (Zerynthia polyxena) – gatunek motyla dziennego z rodziny paziowatych (Papilionidae). Zamieszkuje południową Europę, rozmieszczony wyspowo w odpowiadających mu biotopach.
Dorosły osobnik osiąga 60-80 mm rozpiętości skrzydeł. Samice mają zwykle dłuższe skrzydła i jaśniejsze ubarwienie. Dominującym kolorem skrzydeł jest żółty, z czarnymi pasmami i czerwonymi punktami (te jednak u niektórych osobników nie występują). Charakterystyczny dla tego gatunku jest deseń na brzegu skrzydeł, który ma za zadanie ostrzegać potencjalne drapieżniki. Ciało jest ciemnobrązowe z czerwonymi plamkami na bokach.
Gąsienice osiągają długość do 35 mm. Początkowo są czarne, później stają się żółtawe, z sześcioma rzędami czerwonych i czarnych wyrostków na całym ciele. Potrafią pobierać trujące substancje od roślin żywicielskich, które są obecne również u postaci dorosłych.
♂
♂ △
Dorosłe osobniki są aktywne nie dłużej niż 3 tygodnie. Samica składa jaja pojedynczo, bądź w małych grupach na spodniej stronie roślin żywicielskich. Jaja są okrągłe o białym kolorze, przechodzącym w niebieskawy tuż przed wykluciem. Gąsienice odżywiają się w pierwszej kolejności kwiatami i młodymi pędami, a po drugiej wylince ich głównym pokarmem stają się liście. Poczwarki zimują, a na wiosnę wylęgają się osobniki dorosłe.
Ciepłe i suche zbocza porośnięte roślinnością kserotermiczną. Ściśle związany z roślinami żywicielskimi z rodziny kokornakowatych. Występuje na wysokościach do 1700 m n.p.m., zwykle jednak poniżej 900 m n.p.m.
Gatunek występuje na Bałkanach, Półwyspie Apenińskim, w południowej Rosji i europejskiej części Turcji. Izolowane populacje żyją na Morawach i południowych dolinach Alp. W Polsce obecnie nie występuje. Jedyne pewne doniesienie pochodzi z okolic Wapienicy koło Bielska-Białej z roku 1914. Badacz Zdzisław Stuglik w 1939 pisał: Podany ze Śląska Cieszyńskiego już w 1892. Pojaw jego w okolicach Starego Bielska potwierdził L. Springer w ostatnich latach przed (I) wojną światową. Również K. Geyer z Bielska łowił go w Wapienicy[1].
W latach 2012-2017 zamieszkały w Jaworzu koło Wapienicy bielski historyk i entomolog hobbysta Jacek Proszyk obsadził okolicę kokornakiem – rośliną żywicielską motyla. Następnie zaczął ponowną hodowlę motyla i wypuszczał co roku część egzemplarzy na wolność. Reintrodukcja trwała 5 lat i była symboliczna. Miała za cel przypomnienie mieszkańcom Bielska-Białej i okolic o tym pięknym motylu[2]. W 2016 polska artystka Natalia Rak, znana z realizacji na całym świecie, stworzyła mural na ścianie szczytowej kamienicy w Bielsku-Białej przy ul. Cieszyńskiej 36, który nosi tytuł Noc Świętojańska. Mural przedstawia kobietę w profilu na tle jeziora, w wianku uplecionym z wielu polskich kwiatów. Na muralu został upamiętniony także motyl zygzakowiec kokornakowiec z reintrodukowanej hodowli[3].
Zygzakowiec kokornakowiec, Wapienica, 2014
Zygzakowiec kokornakowiec, Wapienica, 2014
Zygzakowiec kokornakowiec, Wapienica, 2014
Zygzakowiec kokornakowiec, Wapienica, 2014
Mural Natalii Rak w Bielsku-Białej, 2016
Jerzy Dąbrowski, Mieczysław Krzywicki: Ginące i zagrożone gatunki motyli (Lepidoptera) w faunie Polski. PWN Warszawa-Kraków 1982. ISBN 83-01-03782-2.
Zygzakowiec kokornakowiec (Zerynthia polyxena) – gatunek motyla dziennego z rodziny paziowatych (Papilionidae). Zamieszkuje południową Europę, rozmieszczony wyspowo w odpowiadających mu biotopach.
Zerynthia polyxena este o specie de fluture aparținând familiei fluturilor Papilionidae.
Z. polyxena este larg răspândit în Europa centrală și de sud (sud-estul Franței, Italia, Slovacia și Grecia), acoperinf Balcanii și ajungând până în sudul Kazahstanului și la Urali. Deși sunt foarte răspândiți, fluturii apar doar la nivel local[2][3].
Acești fluturi rari pot fi găsiți în locuri calde, însorite și deschise, precum pășuni bogate, viță de vie, pe malurile râurilor, zone umede, zone cultivate, zone pustii, stânci și terenuri carstice, la o altitudine de aproximativ 1700 de metri deasupra nivelului mării, dar, de obicei, sub 900 de metri.
Z. polyxena poate ajunge la o anvergură a aripilor de 46-52 mm. Femelele au aripi ușor mai lungi, de obicei de culoare mai deschisă decât a masculilor. Culoarea de bază a aripilor este galben, cu un model complicat format din mai multe benzi și pete negre.
Pe marginile aripilor posterioare au o linie neagră sinuoasă, cu o serie pete albastre și roșii de avertizare pentru a-i descuraja pe eventualii prădători (aposematism). Corpul este de culoare maro și are pete roșii pe părțile laterale ale abdomenului.
Această specie este similară cu Zerynthia rumina, Zerynthia cerisyi și Zerynthia cretica. Cu toate acestea, acest fluture poate fi confundat numai cu Z. rumina. Diferențele sunt prezența de albastru pe aripile posterioare la Z. polyxena și cantitate mai mică de roșu pe aripile anterioare comparativ cu Z. rumina. Habitatele acestor două specii se suprapun doar în sud-estul Franței.
Omizile de Z. polyxena sunt de până la 35 de milimetri lungime. Acestea sunt inițial negre, apoi devin de culoare gălbuie, cu șase rânduri de țepi cărnoși portocalii și negri peste corp.
Mascul dorsal
Mascul ventral
Femelă dorsală
Femelă ventrală
Este un fluture care apare primăvara devreme. Adulții zboară în perioada aprilie-iunie într-un singur puiet. Adulții sunt activi pentru nu mai mult de trei săptămâni. Femelele depun ouăle izolat sau în grupuri mici în partea de jos a plantelor gazdă. Ouăle sunt sferice și albicioase la început și de culoare albăstruie înainte de ecloziune. Omizile se hrănesc cu plante precum Aristolochia clematitis, Aristolochia rotunda, Aristolochia pistolochia, Aristolochia pallida[4]. Plantele care servesc ca hrană larvelor oferă substanțele toxice care sunt păstrate la adulți, ceea ce îi face necomestibili. Omizile tinere se hrănesc la început cu flori și lăstari tineri, iar după a doua năpârlire se hrănesc cu frunze. Pupele rămân legate cu un suport de mătase pentru iernare, iar noii adulți ies în primăvara anului viitor.
Zerynthia polyxena este o specie de fluture aparținând familiei fluturilor Papilionidae.
Pestroň vlkovcový (Zerynthia polyxena Denis et Schiffermüller, 1775) je druh denného motýľa z čeľade vidlochvostovitých (Papilionidae).
Druh opísal Ignaz Schiffermüller v svojej práci: Ankündung eines systematischen Werkes von den Schmetterlingen der Wienergegend v roku 1775 na strane 162. Za ďalšieho autora tejto práca sa pokladá i Johann Denis, ale jeho účasť na tejto práci je podľa niektorých autorov sporná.
Patrí k stredne veľkým denným motýľom. Rozpätie krídel je od 4,6 cm až do 5,5 cm. Hlava je malá, okrúhleho tvaru, zvyčajne čierno sfarbená, tykadlá sú krátke, dosahujú obyčajne menej ako 1/2 predného okraja predného krídla. Hruď je čierna, žlto–hnedo ochlpená, s úzkym červeným krčným lemom. Druh má tri páry plnohodnotných nôh, ktoré slúžia na chôdzu. Krídla sú pestrofarebné, základná farba krídel je žltá, až okrovo-žltá s početnými tmavými kresbami. Na vonkajšom okraji všetkých štyroch krídel je typická vlnovitá kresba. Na leme zadných krídel je v jeho priebehu ešte rad červených a modrých škvrniek. Samičky sú zvyčajne podobne sfarbené, ale sú o niečo väčšie a tmavšie vyfarbené. Bruško (abdomen) je tiež čierno sfarbené, hnedo–žlto ochlpené. Na bočnej strane bruška sú červené škvrny, ktoré vytvárajú kresbu rôzneho tvaru. Žilnatina krídel je u tohto druhu čierno sfarbená.
♂
♂ △
♀
♀ △
Oblasť výskytu pestroňa vlkovcového zahrnuje pásovite oblasť Európy od južného Francúzska a severného Talianska cez Sicíliu, Maďarsko, Česko, južné Slovensko, Slovinsko, Chorvátsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Grécko až do juhozápadnej časti Ruska. Na tomto, relatívne veľkom areáli rozšírenia bolo opísaných viacero – cca 22 poddruhov. Na území Slovenska sa vyskytuje pôvodná – nominálna rasa. Otázka niektorých z týchto poddruhov je veľmi sporná, až hypotetická.
Obľubuje riedke, teplé, prevažne listnaté lesy, skalnaté stepné oblasti, lúčne ekosystémy, polia, okraje viníc a záhrad, lesostepné biotopy, železničné násypy, okraje jazier a riek, bohato zakvitnuté teplé údolia riek, výslnné krovinaté stráne ako i extenzívne obhospodarované pozemky. Niekedy ho nájdeme i na atypických lokalitách – v okolí rumovísk a smetísk, ale tiež v sadoch a parkoch, pokiaľ rastie v blízkosti týchto biotopov jeho živná rastlina vlkovec európsky (Aristolochia clematitis). Výskyt je ostrovčekovitého charakteru, v nadmorských výškach od hladiny mora až do 1 400 – 1 500 m n. m.
Druh má iba jednu generáciu do roka. V našich zemepisných podmienkach sa vyskytuje od konca apríla až do konca mája. Ojedinelé imága môžeme nájsť ešte začiatkom júna. V južnej Európe sa vyskytuje od konca marca do začiatku júna, s maximom výskytu v priebehu prvej a druhej tretiny mája. Imága žijú asi 2 – 3 týždne. Samčekovia poletujú za teplých dní už dosť skoro ráno a vyhľadávajú samičky, ktoré by boli vhodné na spárenie. Samičky lietajú skôr v neskorších hodinách a poobede. K páreniu dochádza v predobedňajších hodinách. Samička kladie vajíčka po oplodnení jednotlivo, alebo v malých skupinkách na spodnú stranu listov živnej rastliny, ktorou je v našich podmienkach hlavne vlkovec európsky. Živnými rastlinami bývajú i iné druhy vlkovcov, napr. A. pallida, A. rotunda a A. maurorum.
Vajíčka sú okrúhleho tvaru, najskôr po znesení sú biele, neskôr žltavé, pred vyliahnutím húseníc sú s odtieňom do čierna. Povrch vajíčok je hladký, lesklý. Asi za 8 – 9 dní od nakladenia vajíčka sa liahne malá húsenička.
Húsenica sa počas svojho vývoja štyrikrát zvlieka a dorastá veľkosti asi 30 – 35 mm. Dospelá húsenica má po bokoch 6 radov červenohnedých, až oranžovo–ružových, na konci čierno sfarbených výrastkov. S húsenicami sa stretávame asi od konca mája do konca júla, s maximom výskytu v priebehu júna. Húsenica sa koncom jari, resp. začiatkom leta zakukľuje.
Kukla je fixovaná najčastejšie vo vodorovnej polohe za kremaster a cez pošvy krídel je zvyčajne ešte prepásaná vláknom. Je štíhla, dlhá asi 23 – 26 mm, béžovej farby, laterálne po bokoch má rad prieduchov, kde je čierne sfarbenie. Pri druhu prezimuje kukla a motýľ sa liahne nasledujúci rok skoro na jar.
Pestroňa vlkovcového pokladáme za významný teplomilný, stepný, severomediteránny (pontomediteránny) prvok našej fauny.
Hlavnou príčinou prípadného ohrozenia tohto druhu je zánik vhodných biotopov. Význam má i zabránenie aplikácie umelých hnojív a pesticídov na miestach výskytu. Nebezpečné je zarastanie biotopov výsadbou lesa, turistika, vplyv exhalátov a insekticídov používaných v poľnohospodárstve, vypásanie stepných biotopov dobytkom, kosenie stepných oblastí a v neposlednom rade i odchyt imág zberateľmi vo veľkých množstvách.
Pestroň je zriedkavejší druh našich denných motýlov. Od roku 1965 je na území Česko-Slovenska chráneným druhom. Dnes k bezprostredne ohrozeným nepatrí, ale pokladá sa za zraniteľný druh. Na území Poľska sa už nevyskytuje. Vo väčšine štátov je hodnotený ako druh zraniteľný. V Rakúsku je tiež ohrozený vyhynutím. V Rusku je zaradený do Červenej knihy chránených a ohrozených živočíchov – do II. kategórie.
Ochrana tohto druhu spočíva v ochrane vhodných biotopov a v celkovej ochrane životného prostredia ako takého. Význam však má aj individuálna ochrana jedincov, vzhľadom na jeho areál rozšírenia a zvyčajne slabšiu početnosť.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Pestroň vlkovcový
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Pestroň vlkovcový
Wikislovník ponúka heslo Pestroň vlkovcový
Pestroň vlkovcový (Zerynthia polyxena Denis et Schiffermüller, 1775) je druh denného motýľa z čeľade vidlochvostovitých (Papilionidae).
Petelinček (znanstveno ime Zerynthia polyxena) je metulj iz družine lastovičarjev (Papilionidae).
Petelinček je srednje velik metulj iz družine lastovičarjev, ki preko kril meri med 42 in 50 mm. Osnovna barva kril je bledorumena, preko njih pa poteka vzorec temno rjavih do črnih lis in vijug, po zunanjem robu pa poteka valovita črta. Spodnja stran kril je podobna zgornji, le da so krila ob straneh telesa še temno rdeče barve. Ob zunanjem robu spodnjega dela zadnjih kril ima metulj poleg rdečih peg še zabrisana svetlo modria očesca. Gosenice metulja se hranijo z različnimi vrstami podraščcev (Aristolochia), metulji pa se zadržujejo v svetlih lisastih gozdovih in ob gozdnih obronkih v eni podaljšani generaciji od aprila do junija.
Pogost je v južni Evropi, od jugovzhodne Francije pa vse do Grčije ter južnega Kazahstana in Urala.[2]
V Sloveniji je petelinček redek in je uvrščen na Rdeči seznam ogroženih metuljev Slovenije ter zakonsko zaščiten.
♂
♂ △
♀
♀ △
Petelinček (znanstveno ime Zerynthia polyxena) je metulj iz družine lastovičarjev (Papilionidae).
Sydlig hålrotsfjäril, Zerynthia polyxena, är en ljust gul fjäril med gråsvarta teckningar och röda fläckar. Den förekommer i södra och sydöstra Europa och österut till södra Uralbergen. Larven äter bland annat blad av växten hålrot.
Sydlig hålrotsfjäril har ett vingspann på 45 till 50 millimeter. Ovansidan är ljust gul och mönstrad med fläckar och linjer i gråsvart. Längs ytterkanterna på både framvingen och bakvingen finns ett djupt tandat band i gråsvart och ljusgult. Innanför detta band på bakvingen finns en rad med röda fläckar. Det finns ofta även en röd fläck vid framkanten på både framvingen och bakvingen. Grundfärgen på undersidan är nästan vit. Mönstret är likt det på ovansidan men är förutom gråsvart ofta även tonat i gulgrönt eller gulorange. Vidare finns fler röda eller rödrosa fläckar på undersidan än på ovansidan.[2]
Utseendet på denna fjäril kan variera[3] inom utbredningsområdet och ibland indelas arten i flera underarter eller former, men ibland räknas flertalet av dessa som synonymer till arten[1].
Ägg från sydlig hålrotsfjäril på ett blad av rund hålrot.
Illustration av ovan- och undersidan.
♂
♂ △
♀
♀ △
Denna fjäril, liksom alla andra fjärilar, genomgår under sitt liv fyra olika stadier; ägg, larv, puppa och fullvuxen (imago). En sådan förvandling kallas för fullständig metamorfos.
Flygtiden, den period när fjärilen är fullvuxen, infaller i april till juni.[2] Under flygtiden parar sig fjärilarna och honan lägger äggen. Ur ägget kläcks larven. Värdväxter, de växter larven lever på och äter av, är olika arter i piprankesläktet, till exempel hålrot och rund hålrot.[4]
När larven har ätit sig fullväxt förpuppas den och puppan övervintrar[3]. På våren och försommaren kläcks den fullbildade fjärilen ur puppan och en ny flygtid börjar.
Den sydliga hålrotsfjärilens habitat, den miljö den lever i, är på blomsterängar och gräsmarker med buskvegetation.[2] Den förekommer i södra Europa från sydöstra Frankrike, hela Italien och Balkanhalvön[5] och vidare genom Mindre Asien till södra Uralbergen och nordvästra Kazakstan.[4]
Wikimedia Commons har media som rör Sydlig hålrotsfjäril.
Sydlig hålrotsfjäril, Zerynthia polyxena, är en ljust gul fjäril med gråsvarta teckningar och röda fläckar. Den förekommer i södra och sydöstra Europa och österut till södra Uralbergen. Larven äter bland annat blad av växten hålrot.
Розмах крил — 45-55 мм. Візерунок крил самця та самки ідентичний. Досить яскравий метелик із строкатим забарвленням. Фон забарвлення жовтий із сітчасто-смугастим чорним малюнком. Добре помітні темні крайові зубчасті перев'язки із світлою серединою. На задніх крилах є також червоні та місяцеподібні сині плями з чорною облямівкою. Черевце з чорними та червоними цятками.
♂
♂ △
♀
♀ △
Ареал охоплює південну, південно-східну та частково східну Європу, західний Кавказ.
В Україні зустрічається майже повсюдно, крім високогір'я Карпат, деяких північних, західних та найбільш посушливих степових регіонів.
Локальний вид, зустрічається у Лісостепу, на узліссях, галявинах байрачних та заплавних лісів. Дає 1 генерацію на рік. Літ метеликів — з середини квітня до початку червня. Самиця відкладає від 1 до 30-32 яєць на листки, квіти та гілки верхньої частини хвилівника звичайного — Aristolochia clematitis. Гусінь з'являється через 8-9 днів, її розвиток триває 4-5 тижнів (травень-червень). Лялечки прикріплюються до гілок рослини та зимують, іноді 2-3 сезони.
Загрози: скорочення місць перебування виду внаслідок затоплювання й осушування заплав, урбанізації, рекреації, вирубування лісів тощо. Негативно впливають різкі коливання рівня води у водоймах протягом доби, що може спричиняти загибель гусені та лялечок.
Охороняється у деяких заповідниках, зокрема у Канівському, Українському степовому, Луганському ПЗ та національних природних парках, зокрема - Подільські Товтри. Доцільним є створення ентомологічних заказників у долинах річок, особливо поблизу великих міст задля запобігання затоплення чи руйнування та забудови місць перебування виду. Додаток ІІ Бернської конвенції. Занесений до Червоної книги Українських Карпат, статус: Endangered.
Southern Festoon (Zerynthia polyxena) là một loài bướm ngày kẻ sọc thuộc họ Papilionidae. Sải cánh dài 60–80 mm. Con trưởng thành bay từ tháng 4 đến tháng 6 trong một đợt.
Chúng phân bố ở đông nam Pháp, Ý và về phía đông đến Slovakia và Hy Lạp, có mặt khắp vùng Balkans.
♂
♂ △
♀
♀ △
_2011-04-28.jpg)
Bài viết liên quan đến Họ Bướm phượng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Southern Festoon (Zerynthia polyxena) là một loài bướm ngày kẻ sọc thuộc họ Papilionidae. Sải cánh dài 60–80 mm. Con trưởng thành bay từ tháng 4 đến tháng 6 trong một đợt.
Яйца по одному откладываются самкой в конце мая на нижнюю сторону листьев кормовых растений. Яйцо сферическое, беловато-перламутровое, диаметром 1—1,2 мм. Стадия яйца до 5 дней.
Гусеницам свойственна олигофагия — питание очень ограниченным количеством видов растений. Гусеницы поликсены (Zerynthіa polyxena) питается лишь четырьмя видами растений рода Кирказон. Гусеница первого возраста черного цвета. Гусеницы, начиная с третьего возраста, приобретает фиолетово-оранжевую окраску с бородавками яркого оранжевого цвета и с черной точкой посередине. Активны и питаются только в солнечную погоду. За 3—5 дней до окукливания гусеницы перестают питаться, переходят на стебель растения и оплетают себя «пояском». Длительность стадии 18—20 дней.
Окукливание на кормовом растении, реже в укрытиях, иногда на нижней стороне камней. Зимует куколка. Может диапаузировать два года и более.
Встречается редко и локально, во многих странах находится под угрозой вымирания. Была включена в Красную книгу СССР, 1984 г. (II категория). Внесена в Красную Книгу Украины (1994) — II категория, Беларуси (2004) — I категория. Охраняется в Словакии и Польше.
_2011-04-28.jpg)
_2011-04-28.jpg)
