Öskürəkotu (lat. Petasites)[1] — mürəkkəbçiçəklilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Öskürəkotu (lat. Petasites) — mürəkkəbçiçəklilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Devětsil (Petasites) je rod rostlin z čeledi hvězdnicovité. Jsou to vytrvalé byliny s velkými dlanitými listy a květenstvími rozvíjejícími se na jaře před listy. Květy jsou bílé, růžové, purpurové nebo žluté. Plodem je nažka s chmýrem. Rod zahrnuje asi 20 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule. V České republice rostou 3 druhy, běžný je devětsil lékařský a devětsil bílý. Devětsil lékařský je stará léčivá rostlina. Devětsil japonský má obří listy a nápadná květenství. Je pěstován jako okrasná rostlina a v Asii slouží jako zelenina.
Devětsily jsou nemléčící, vytrvalé, funkčně dvoudomé byliny s dlouhým, plazivým, větveným, tlustým podzemním oddenkem. Přízemní listy jsou střídavé, poměrně velké, zpravidla dlouze řapíkaté. Plně se rozvíjejí až po odkvětu rostliny. Čepel je nejčastěji trojúhlá, vejčitá ledvinitá nebo okrouhlá, celokrajná nebo se zubatým či laločnatým okrajem, na rubu zpravidla plstnatá, na líci plstnatá, olysávající nebo lysá. Žilnatina je dlanitá nebo dlanitozpeřená, se síťovitými postranními žilkami.
Květonosný stvol je vzpřímený, nevětvený, zpravidla poměrně tlustý a dutý, se střídavými, přisedlými, redukovanými listy připomínajícími listeny a vzniklými přeměnou řapíků listů s redukovanou čepelí. Stvoly samčích rostlin po odkvětu rychle mizejí, zatímco u samičích rostlin se prodlužují a dozrávají na nich plody. Úbory jsou bělavé, růžové, purpurové nebo řidčeji žluté, uspořádané v hroznovitém, latovitém nebo chocholíkovitém květenství nebo zcela výjimečně jednotlivé. Lůžko úboru je ploché a bez plevek. Úbory samčích rostlin obsahují mnoho zdánlivě oboupohlavných, avšak funkčně jen samčích květů s trubkovitě zvonkovitou korunou zakončenou 5 zuby. Na okraji úboru je většinou několik nefunkčních samičích květů s krátce jazykovitou až na vrcholu šikmo uťatou korunou. V úborech samičích rostlin je ve středu úboru většinou několik zdánlivě oboupohlavných květů obklopených množstvím samičích květů s jazykovitou nebo na vrcholu šikmo uťatou korunou. Zákrov je zvonkovitý, dvou až trojřadý, složený z jedné řady vnitřních, dlouhých listenů a vnějšími kratšími listeny. Tyčinek je 5 a jsou srostlé do trubičky. Čnělka je nitkovitá až kyjovitá, mělce dvouklanná. Nažky jsou úzce válcovité, vřetenovité nebo hranolovité, na povrchu hladké a nevýrazně podélně rýhované, s chmýrem tvořeným mnoha bělavými štětinami.[1][2][3]
Listy devětsilu (zejména devětsilu bílého) bývají zaměňovány zejména s listy podbělu lékařského. Podběl má listy celkově menší a jednoznačně je lze odlišit podle uspořádání cévních svazků na průřezu řapíkem. Poněkud podobné listy má horská rostlina havez česnáčková a také darmera štítnatá (Darmera peltata), vytrvalá vlhkomilná bylina pěstovaná zejména v parcích a botanických zahradách.[1][4]
Devětsil lékařský má z našich druhů největší listy (o délce čepele až 80 cm) s dutým, výrazně žebernatým řapíkem, který je na svrchní straně křídlatě žlábkovitý. Květenství je špinavě růžové, oddenek hlavatý. Zbývající 2 druhy mají květy bílé. Devětsil bílý má světle zelené, na líci matné listy a řapík na svrchní straně oblý nebo jen mírně zploštělý. Devětsil Kablíkové má oproti tomu listy tmavě zelené, na líci lesklé a tužší. Řapík je na svrchní straně široce promáčklý s víceméně ostrými hranami. S tímto druhem se lze v ČR setkat pouze vzácně v pohraničních horách.[1]
Rod devětsil zahrnuje asi 18[1] až 25[5] druhů. Je rozšířen v Evropě a Asii, v malé míře i v Severní Americe a na severu Afriky. Areál v Eurasii sahá od západní Evropy a Makaronézie přes Malou Asii, Kavkaz, Sibiř, severní Indii, Čínu a Vietnam až po Japonsko a ruský Dálný východ.
V České republice rostou 3 druhy: devětsil lékařský, devětsil bílý a devětsil Kablíkové. Z celé Evropy je uváděno celkem 12 druhů. Největší areál, zahrnující většinu kontinentu, má devětsil lékařský. Chybí v Portugalsku a na Sardinii a nepůvodní je ve Skandinávii. V ČR roste hojně zejména v podhorských oblastech. Devětsil bílý má rovněž v rámci Evropy rozsáhlý areál, nevyskytuje se na Pyrenejském poloostrově, Finsku, Britských ostrovech a většině území Ruska. V Česku je hojný ve vyšších polohách. Devětsil Kablíkové roste v horách střední a jihovýchodní Evropy, v ČR se vyskytuje dosti vzácně v pohraničních horách, hojnější je pouze ve východních Krkonoších.[1] Z dalších druhů má v Evropě relativně velký areál také Petasites pyrenaicus, rozšířený v západní polovině Evropy, a P. spurius, rostoucí v severní a východní Evropě. P. paradoxus je alpínský a subalpínský druh a vyskytuje se ve větších evropských pohořích (Alpy, Pyreneje, Karpaty). Druh P. frigidus má obtočnový areál a je rozšířen v severní Evropě (Skandinávie, Rusko), Asii a jako jediný původní zástupce tohoto rodu i v Severní Americe. V Rusku rostou také druhy P. radiatus a P. sibiricus. Zbývající 3 evropské druhy jsou endemity relativně nevelkých oblastí. P. doerfleri roste na Balkánu, P. fominii na Kavkaze. Druh P. anapetrovianus je stenoendemit hory Peristeri v jižní části řeckého pohoří Pindos a byl popsán až v roce 2010.[6][7][5] V severní Africe roste jako původní pouze P. pyrenaicus (Alžírsko, Tunisko). Tento druh roste také na Madeiře. Z Číny je uváděno 6 druhů.[3][5][7] Některé druhy byly zavlečeny i do Severní Ameriky, Austrálie aj.[2][8]
Květy devětsilů vytvářejí nektar a jsou opylovány hmyzem. Semena jsou opatřena chmýrem a roznáší je vítr. Na kořenech devětsilů roste nezelená parazitická rostlina záraza devětsilová (Orobanche flava).[9][10] Na listech devětsilů se živí některé mandelinky, např. mandelinka havezová (Oreina cacaliae) a mandelinka nejskvělejší (O. speciosissima).[11][12] Také na nich lze nalézt zajímavě zbarvené housenky přástevníka starčkového (Tyria jacobaeae).[13] Devětsil lékařský má v některých rozsáhlých oblastech (např. ve Velké Británii) jednopohlavné populace, které se rozmnožují převážně jen vegetativně.[14]
Devětsil lékařský obsahuje zejména seskviterpen petasin a pyrrolyzidinové alkaloidy senecionin a intergerrimin.[15]
Devětsil japonský je pěstován jako okrasná bylina s nápadnými květenstvími a obrovskými listy, které mohou dosahovat šířky až 150 cm. Lze se s ním setkat např. v Průhonickém parku. Řidčeji jsou jako okrasné rostliny pěstovány i jiné druhy, zejména devětsil bílý, devětsil lékařský nebo Petasites frigidus var. palmatus (syn. P. palmatus), vyznačující se pohlednými, dlanitě členěnými listy.[16][17] Poupata, stonky a oddenky devětsilu japonského jsou jedlé a v Asii používané jako zelenina. V Japonsku se používají zejména mladé řapíky listů, které jsou zde známy jako fuki.[18][19] V severních oblastech slouží jako potravina též pražené oddenky druhu Petasites frigidus.[20] Devětsil lékařský je stará léčivá rostlina. Sbírá se zejména oddenek na jaře, v menší míře i list. Vzhledem k nepříjemnému pachu a chuti není v bylinném léčení příliš oblíben.[21] V poslední době začíná být populární jako spasmolytikum při léčení bolestí hlavy a migrén.[22]
Devětsil (Petasites) je rod rostlin z čeledi hvězdnicovité. Jsou to vytrvalé byliny s velkými dlanitými listy a květenstvími rozvíjejícími se na jaře před listy. Květy jsou bílé, růžové, purpurové nebo žluté. Plodem je nažka s chmýrem. Rod zahrnuje asi 20 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule. V České republice rostou 3 druhy, běžný je devětsil lékařský a devětsil bílý. Devětsil lékařský je stará léčivá rostlina. Devětsil japonský má obří listy a nápadná květenství. Je pěstován jako okrasná rostlina a v Asii slouží jako zelenina.
Hestehov (Petasites) er udbredt i Europa, Mellemøsten og Asien. Det er tvebo stauder med kraftig rodstok. Stænglen bærer skælformede blade. Frugten har fnok. De grundstillede blade kommer først frem efter blomstringen. Her nævnes de arter, som dyrkes eller er naturaliseret i Danmark.
ArterDie Pestwurzen (Petasites) bilden eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die 15 bis 18 Arten sind auf der Nordhalbkugel verbreitet. Einige Arten wie die Gewöhnliche Pestwurz werden als Heilpflanzen verwendet. Der wissenschaftliche Name leitet sich vom griechischen Wort πέτασος (pétasos) ab, das schirmförmiges Laubblatt bedeutet.[1]
Bei den Pestwurz-Arten handelt es sich um meist sommergrüne, ausdauernde, krautige Pflanzen, die je nach Art Wuchshöhen von meist 10 bis 25, selten bis zu 120 Zentimetern erreichen. Sie bilden Rhizome als Überdauerungsorgane. Die aufrechten Stängel sind nicht verzweigt. Die Stängel der männlichen Pflanzen verwelken bald. Die Stängel der weiblichen Pflanzen verlängern sich nach der Blütezeit bis zur Samenreife.
Die grundständigen, relativ großen Laubblätter erscheinen meist nach den Blütenständen und sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die Blattspreiten sind bei einigen Arten bei einer Breite von bis 30 bis zu 60, selten bis zu 100 Zentimeter breit und die breitesten der mitteleuropäischen Flora. Der Blattrand ist glatt, gelappt oder gezähnt. Die Oberseite der Blattspreite kann kahl bis etwas wollig behaart und die Unterseite ist wollig behaart. Die wechselständig verteilten Stängelblätter sind hochblattartig (es sind im Grunde vergrößerte Blattstiel, die manchmal am Ende Spreiten besitzen).
Pestwurz-Arten sind zweihäusig oder einhäusig (Subdiözie). In schirmtraubigen, traubigen oder rispigen Gesamtblütenständen sind oft viele körbchenförmige Teilblütenstände zusammengefasst; selten stehen die Blütenkörbchen einzeln. Die kreis- bis diskusförmigen Blütenkörbchen enthalten nur Röhrenblüten. Die Körbchenhülle ist mit einem Durchmesser von 6 bis über 15 Millimetern verkehrt-konisch bis kreiselförmig und vergrößert sich bis zur Fruchtreife. Die meist 12 bis 15 haltbaren Hüllblätter stehen in selten einer, meist zwei Reihen und sind oft purpurfarben, aufrecht, frei oder verwachsen, schmal-länglich bis lineal (ein- bis fünfnervig), fast gleich mit mehr oder weniger trockenhäutigen Rändern. Die Korbböden sind flach bis konvex und feingrubig. Es sind keine Spreublätter vorhanden.
Die Blüten sind eingeschlechtig oder zwittrig. Die männlichen Blütenkörbchen sind meist kreisförmig und besitzen außen 1 bis 20, selten bis zu 70 ursprünglich weibliche, aber sterile oder neutrale Blüten und innen 11 bis 78 Blüten die meist funktional männlich, selten zwittrig und fertil. Die weiblichen Blütenkörbchen sind auch meist kreisförmig und besitzen außen selten 1 bis, meist 30 bis über 130 Blüten, die rein weiblich und fertil sind, und innen 1 bis 12 funktional männlichen Blüten.
Die fünf weißlichen oder rosafarbenen, selten gelben Kronblätter sind zu einer dünnen Röhre verwachsen, die in linealen bis länglichen Kronzipfeln endet. Die linealischen bis gekeuten Griffel sind nicht oder in zwei Griffeläste geteilt, die kurz-konisch und papillös, manchmal lanzettlich bis länglich und mehr oder weniger kurz-steifhaarig sind.
Es werden schmal-zylindrische, schwach spindelförmige bis mehr oder weniger prismatische Achänen gebildet, die fünf- oder zehnrippig und meist kahl, selten zottig behaart sind. Der leicht abfallende oder fragile Pappus besteht aus 60 bis über 100 weißen, glatten oder bärtigen Borsten, die sich bis zur Fruchtreife vergrößern.
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 30.
Die Gattung Petasites wurde durch Philip Miller aufgestellt. Ein Synonym für Petasites Mill. ist Nardosmia Cass.[2][3] Die Gattung Petasites gehört zur Tribus Senecioneae in der Unterfamilie Asteroideae innerhalb der Familie der Asteraceae.
Die Gesamtverbreitung auf der Nordhalbkugel umfasst das boreale Nordamerika, südwärts bis in die westlichen Kordilleren und Eurasien.
Die bisher mehreren nordamerikanischen Arten werden manchmal zu einer Art Petasites frigidus zusammengefasst mit einigen Varietäten.
Es gibt etwa 15 bis 18 Pestwurz-Arten (Petasites):
Archäologische Funde[9] im ältesten Salzbergwerk der Welt, dem sogenannten Salzberg bei Hallstatt, haben belegt, dass die Blätter vermutlich einer Pestwurz-Art in der Bronzezeit auch als Toilettenpapier verwendet wurden. Heute noch gibt es in Bayern die volkstümliche Bezeichnung Arschwurz für die Pflanze.
Die in manchen Petasites-Arten enthaltenen Petasine (Sesquiterpenester vom Eremophilan-Typ) sollen spasmolytisch wirken.[10] Die Gewöhnliche Pestwurz (Petasites hybridus) wird wegen ihrer spasmolytisch und antiallergisch wirksamen Inhaltsstoffe arzneilich verwendet.
Zwei relativ großblättrige Petasites-Arten werden in Gebieten mit gemäßigtem Klima als Zierpflanzen verwendet: Die europäische Gewöhnliche Pestwurz (Petasites hybridus) und die asiatische Asiatische Pestwurz (Petasites japonicus). Sie sind gelegentlich Gartenflüchtlinge, verwildern also; beispielsweise sind etablierte Bestände in Michigan vorhanden.[11]
Die Asiatische Pestwurz wird in Japan und Korea als Gemüse zubereitet. In Japan werden zu Beginn der Frühlingszeit im April Jungpflanzen der Asiatischen Pestwurz gesammelt, die gerade aus dem Erdreich stoßen. Sie werden als Tempura frittiert und verzehrt. Sie sind leicht bitter im Geschmack und heißen auf japanisch „fuki no tō“ (蕗の薹).
Die Pestwurzen (Petasites) bilden eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die 15 bis 18 Arten sind auf der Nordhalbkugel verbreitet. Einige Arten wie die Gewöhnliche Pestwurz werden als Heilpflanzen verwendet. Der wissenschaftliche Name leitet sich vom griechischen Wort πέτασος (pétasos) ab, das schirmförmiges Laubblatt bedeutet.
Kòpëtnik (Petasites) – to je szlach wielelatnëch roscënów z rodzëznë astrowatëch. Na Kaszëbach rosce lékarsczi kòpëtnik.
Petasites is a genus of flowering plants in the sunflower family, Asteraceae,[3] that are commonly referred to as butterburs[4][5][6] and coltsfoots.[7] They are perennial plants with thick, creeping underground rhizomes and large rhubarb-like leaves during the growing season. Most species are native to Asia or southern Europe.
The genus name is derived from the Greek word πέτασος petasos, from the plant's broad leaves resembling a wide-brimmed hat.[8]
Petasites glacialis (Ledeb.) Polunin - Endocellion glaciale (Ledeb.) Toman
The short spikes of flowers are produced just before the leaves in late winter (e.g. Petasites fragrans[4]) or spring, emerging with only a few elongated basal bracts and are usually green, flesh coloured or dull white depending on the species. It is dioecious, with male and female flowers borne on separate plants.[9]
Butterbur can be found in parts of Asia such as Korea, China, and Japan, as well as Europe and North America.[10][11] They prefer moist environments such as riverbanks, marshes and ditches.[7][12][13][14]
Petasites is closely related to the genera Tussilago and Senecio.
Butterbur has been used for over 2000 years to treat a variety of ailments including fever, lung disease, spasms, and pain.[12] Currently, butterbur extract is used for migraine prevention and treatment of allergic rhinitis, which have the most evidence for its effectiveness.[12][15][16]
Some butterbur species contain the chemicals petasin and isopetasin which are believed to have potential benefits in treating migraines.[11] High concentrations of petasin occur in both butterbur root and leaves, with the leaves containing lower levels of the toxic chemical.[17] Butterbur extracts have been reported to be effective in reducing frequency and severity of migraine headaches.[11][12][15][18] Several double-blind studies have shown that high doses of Petasites hybridus" extract, containing petasin and/or isopetasin, are effective both in preventing and in relieving migraine, with the best results in groups taking the higher dose of the supplement.[11][18] Although mainly well tolerated, the adverse effects of butterbur reported in clinical trials include mainly gastrointestinal problems, such as nausea, flatulence, and belching.[19][18] In 2015, the American Academy of Neurology withdrew its original endorsement of butterbur due to safety concerns.[15] However, the Canadian Headache Society still recommends its use in migraine prevention for a selected number of patients based on their clinical features and co-existing disorders.[20]
Additionally, a study showed butterbur extract to be an effective treatment for hay fever without the sedative effect of the antihistamine cetirizine, if taken four times daily.[21] Butterbur was also shown to be comparably effective as fexofenadine when compared to placebo for reducing symptoms of allergic rhinitis.[22]
Butterbur extracts may contain harmful components called pyrrolizidine alkaloids if the preparations are not carefully and fully purified.[11] The concentration of the toxic alkaloids is often highest in the rhizomes and lowest in the leaves, and may vary depending on where the plants are grown.[17] These chemicals are toxic to the liver and may cause cancers.[23][24] Thus, due to the potential for contamination, taking butterbur supplements is not recommended during pregnancy or breastfeeding.[19] Some sources say it is safe practice to consume butterbur extract that has been prepared by a reputable laboratory.[11] Other sources say no butterbur product is safe: "The cases of liver toxicity appear to have occurred with extracts of butterbur where the pyrrolizidine alkaloids had been removed and only small amounts remained. There is some evidence that other constituents found in butterbur such as the sesquiterpene constituents for example petasin may be implicated in the liver toxicity".[25]
Long-term health effects and interaction of butterbur with other drugs have not been well documented. However, it can theoretically interact with certain blood pressure and heart medications, as well as with drugs that can induce a liver enzyme called CYP3A4 (i.e. St. John's wort, carbamazepine, phenytoin, rifampin); this interaction can potentially lead to increased concentration of the toxic alkaloids.[19]
Petasites is a genus of flowering plants in the sunflower family, Asteraceae, that are commonly referred to as butterburs and coltsfoots. They are perennial plants with thick, creeping underground rhizomes and large rhubarb-like leaves during the growing season. Most species are native to Asia or southern Europe.
Petasites es un género de la familia Asteraceae. Son mayormente plantas con un rizoma grueso que se extiende alrededor de ella y grandes hojas parecidas a las del ruibarbo, durante la época de actividad vegetativa.
Las inflorescencias que producen son unas espigas cortas de flores, que aparecen justamente antes de la aparición de las hojas en la primavera, emergiendo con solo unas brácteas basales alargadas, normalmente verdes, color carne, o de un blanco desvaído, dependiendo de la especie. Se considera que estas hierbas son eficaces para la prevención de las crisis de migraña. (US Pharm, 2013;38(1):23-26; A Borghol y col.)
Las especies están estrechamente relacionadas con los géneros Tussilago, y también con el extenso género de Senecio.
Comprende 88 especies descritas y de estas, solo 17 aceptadas.[2][3]
El género fue descrito por Philip Miller y publicado en The Gardeners Dictionary...Abridged...fourth edition [1056]. 1754.[1]
Petasites: nombre genérico que deriva de la palabra griega petasos = "sombrero de ala ancha", en alusión a las grandes hojas de la planta.[4]
A continuación se brinda un listado de las especies del género Petasites aceptadas hasta agosto de 2012, ordenadas alfabéticamente. Para cada una se indica el nombre binomial seguido del autor, abreviado según las convenciones y usos.
Petasites es un género de la familia Asteraceae. Son mayormente plantas con un rizoma grueso que se extiende alrededor de ella y grandes hojas parecidas a las del ruibarbo, durante la época de actividad vegetativa.
Las inflorescencias que producen son unas espigas cortas de flores, que aparecen justamente antes de la aparición de las hojas en la primavera, emergiendo con solo unas brácteas basales alargadas, normalmente verdes, color carne, o de un blanco desvaído, dependiendo de la especie. Se considera que estas hierbas son eficaces para la prevención de las crisis de migraña. (US Pharm, 2013;38(1):23-26; A Borghol y col.)
Las especies están estrechamente relacionadas con los géneros Tussilago, y también con el extenso género de Senecio.
Comprende 88 especies descritas y de estas, solo 17 aceptadas.
Katkujuur (Petasites) on taimede perekond korvõieliste sugukonnast.
Katkujuur (Petasites) on taimede perekond korvõieliste sugukonnast.
Ruttojuuret (Petasites) ovat asterikasveja. Suvusta tunnetaan 15–20 lajia. Suomessa kasvaa vain neljä lajia. Pohjanruttojuuri (Petasites frigidus) kasvaa luonnonvaraisena letoilla, korvissa ja rannoilla Keski-Suomen pohjoisosissa ja Pohjois-Suomessa. Etelänruttojuuri (Petasites hybridus) kasvaa harvinaisena, alun perin viljelykarkulaisena Etelä-Suomessa. Sitä kasvatetaan myös perennana ja se on tuotu Suomeen alkuaan rohdoskasviksi. Ruttojuuri on tullut Pohjolaan luostarien munkkien mukana. Sitä on käytetty nimensä mukaisesti keskiaikana haavoja parantavana, mutta ennen kaikkea ruttolääkkeenä. Rantaruttojuuri kasvaa yhdessä paikassa rannikolla Helsingissä[1]. Valkoruttojuurta (Petasites albus) kasvatetaan koristekasvina. Se kukkii aikaisin keväällä, jopa maaliskuussa. Koristekasviksi istutettu ruttojuuri voi vallata suurenkin alan kasvupaikakseen, ja sitä voi olla vaikea hävittää.
Ruttojuuret (Petasites) ovat asterikasveja. Suvusta tunnetaan 15–20 lajia. Suomessa kasvaa vain neljä lajia. Pohjanruttojuuri (Petasites frigidus) kasvaa luonnonvaraisena letoilla, korvissa ja rannoilla Keski-Suomen pohjoisosissa ja Pohjois-Suomessa. Etelänruttojuuri (Petasites hybridus) kasvaa harvinaisena, alun perin viljelykarkulaisena Etelä-Suomessa. Sitä kasvatetaan myös perennana ja se on tuotu Suomeen alkuaan rohdoskasviksi. Ruttojuuri on tullut Pohjolaan luostarien munkkien mukana. Sitä on käytetty nimensä mukaisesti keskiaikana haavoja parantavana, mutta ennen kaikkea ruttolääkkeenä. Rantaruttojuuri kasvaa yhdessä paikassa rannikolla Helsingissä. Valkoruttojuurta (Petasites albus) kasvatetaan koristekasvina. Se kukkii aikaisin keväällä, jopa maaliskuussa. Koristekasviksi istutettu ruttojuuri voi vallata suurenkin alan kasvupaikakseen, ja sitä voi olla vaikea hävittää.
Petasites
Les Pétasites (genre Petasites), sont des plantes herbacées vivaces dioïques de la famille des Astéracées. Comme le tussilage, ils apprécient les abords humides des ruisseaux.
Dans le dialecte savoyard du francoprovençal, le terme employé est tacounet.
Le nom de genre Petasites vient du grec petasos, « chapeau à large bord », en référence aux larges feuilles arrondies en forme de grands chapeaux[1].
Les Pétasites possèdent en général de grandes feuilles basales et des hampes florales écailleuses qui portent de nombreux capitules. Les fleurons des pieds mâles sont le plus souvent tubuleux. Après floraison les inflorescences des pieds femelles s'allongent considérablement. Les pétasites mâles sont parfois confondus avec le tussilage, l'inflorescence des pieds femelles les en distingue clairement.
Une quinzaine d'espèces sont présentes dans les régions tempérées de l'hémisphère nord (écozone paléarctique). Elles peuvent devenir localement envahissantes, le long des fossés notamment où elles occupent alors tout l'espace.
Confusions possibles avec d'autres Astéracées à larges feuilles rondes qui affectionnent les zones humides comme Tussilago farfara, qui fleurit jaune avant l'apparition des feuilles, ou les Adénostyles (Adenostyles), dont la floraison a des teintes plus vives[2].
Selon BioLib (16 mars 2018)[3] :
Selon NCBI (31 janv. 2011)[4] :
Selon ITIS (31 janv. 2011)[5] :
Petasites
Les Pétasites (genre Petasites), sont des plantes herbacées vivaces dioïques de la famille des Astéracées. Comme le tussilage, ils apprécient les abords humides des ruisseaux.
Dans le dialecte savoyard du francoprovençal, le terme employé est tacounet.
Lopuh (repuh, lat. Petasites), rod vodenih trajnica iz porodice Asteraceae, raširen po Euroaziji i Sjevernoj Americi.
Postoje 23 priznate vrste, a u Hrvatskoj rastu četiri, to su obični, planinski, bijeli i lopuh P. kablikianus [1]
Lopuh (repuh, lat. Petasites), rod vodenih trajnica iz porodice Asteraceae, raširen po Euroaziji i Sjevernoj Americi.
Postoje 23 priznate vrste, a u Hrvatskoj rastu četiri, to su obični, planinski, bijeli i lopuh P. kablikianus
Petasites Miller, 1754 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae, dall'aspetto di erbacee perenni e dalla infiorescenza a pannocchia.
Sembra che sia stato Dioscoride Pedanio (Anazarbe in Cilicia, 40 circa – 90 circa), medico, botanico e farmacista greco antico che esercitò a Roma ai tempi dell'imperatore Nerone, a nominare per primo queste piante col nome di Petasites riferendosi alle grandi foglie simili al petàsos un cappello a grandi falde usato dai viaggiatori del suo tempo. Nome ripreso più volte in tempi moderni da vari botanici (Tournefort, Adanson o Gaertner) e comunque consolidato, come genere, da Linneo nel 1735 e collocato nelle “Corimbifere”[1][2].
Il nome scientifico attualmente accettato (Petasites) è stato proposto dal botanico scozzese Philip Miller (Chelsea, 1691 – Chelsea, 1771) in una pubblicazione del 1754.
I dati morfologici si riferiscono soprattutto alle specie europee e in particolare a quelle spontanee italiane.
Sono piante robuste e perenni le cui altezza varia da qualche decimetro fino a un metro (massimo 120 cm) e presentano un forte dimorfismo tra le foglie cauline e quelle radicali. La forma biologica per tutte le specie spontanee italiane è geofita rizomatosa (G rhiz); ossia sono piante perenni erbacee che portano le gemme in posizione sotterranea. Durante la stagione avversa non presentano organi aerei e le gemme si trovano in organi sotterranei chiamati rizomi, un fusto sotterraneo dal quale, ogni anno, si dipartono radici e fusti aerei (riproduzione vegetativa); altrimenti queste piante si possono riprodurre anche a mezzo seme.
Le radici sono secondarie da rizoma.
Foglie caulinari (Petasites hybridus)
Località: Valmorel, Limana (BL), 800 m s.l.m. - 27/04/2008
Foglie radicali (Petasites albus)
L'infiorescenza è formata da diversi capolini sub-sessili. La forma è una racemo ovale che poi alla fioritura si allunga. Le infiorescenze sono comunque tutte terminali. La struttura dei capolini è quella tipica delle Asteraceae: un peduncolo sorregge un involucro campanulato (o sub-cilindrico) composto da diverse (da 12 a 15) squame lineari e non tutte uguali, disposte in modo embricato in un'unica serie (a volte anche in 2 - 3 serie) che fanno da protezione al ricettacolo nudo (senza pagliette), piano o leggermente convesso, ma alveolato, sul quale s'inseriscono due tipi di fiori: i fiori femminili, quelli esterni ligulati, e i fiori ermafroditi, quelli centrali tubulosi. Le squame sulla superficie hanno da 1 a 5 nervi, mentre il bordo è scarioso. Diametro degli involucri 6 – 15 mm.
Queste piante sono fondamentalmente dioiche in quanto le infiorescenze (rispetto alla composizione dei capolini) possono essere di due tipi[1][3]:
I fiori sono zigomorfi, tetra-ciclici (formati cioè da 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla formati da 5 elementi). Il colore dei fiori è bianco, rosato o violetto.
Il frutto è un achenio sub-cilindrico con superficie solcata (5 – 10 coste) e glabra. All'apice è presente un pappo bianco candido formato da diversi peli lunghi (da 60 a 100), molli e denticolati.
Il genere è diffuso soprattutto nelle regioni sub-artiche e temperato-fresche dell'emisfero boreale, mentre l'habitat tipico per le sue specie sono le zone ombreggiate e umide. In queste aree (ad esempio lungo le sponde dei ruscelli) è facile trovare in tarda primavera delle zone molto estese ricoperte fittamente dalle grandi foglie radicali di queste piante.
Delle specie spontanee della flora italiana tutte vivono sull'arco alpino. La tabella seguente mette in evidenza alcuni dati relativi all'habitat, al substrato e alla diffusione delle specie alpine[5].
Legenda e note alla tabella.
Per il “substrato” con “Ca/Si” si intendono rocce di carattere intermedio (calcari silicei e simili); vengono prese in considerazione solo le zone alpine del territorio italiano (sono indicate le sigle delle province).
La famiglia di appartenenza del genere Petasites (Asteraceae) è la più numerosa nel mondo vegetale, organizzata in 1530 generi per un totale di circa 22.750 specie[6]. Nelle classificazioni più vecchie la famiglia delle Asteraceae viene chiamata anche Compositae.
Questo genere comprende un paio di dozzine di specie, diffuse nelle zone umide delle regioni temperate dell'emisfero boreale delle quali quattro sono proprie della flora italiana.
All'interno della famiglia delle Asteraceae i “Farfaracci” fanno parte della sottofamiglia delle Tubiflore; sottofamiglia caratterizzata dall'avere capolini con fiori tubulosi al centro ed eventualmente fiori ligulati alla periferia, squame dell'involucro ben sviluppate e frutti con pappo biancastro e morbido.
All'interno del genere, in riferimento alle specie spontanee italiane, il botanico italiano Adriano Fiori (1865 – 1950) le divide in due sezioni ben distinte[1]:
Qui di seguito viene proposta la classificazione scientifica di questo genere:
La tassonomia di questo genere è difficile in quanto le varie specie sono abbastanza simili tra di loro (bassa variabilità nella morfologia riproduttiva), mentre le foglie possiedono un alto grado di polimorfismo (specialmente in relazione al particolare habitat in cui si trovano). Inoltre “sul campo” difficilmente si possono trovare di una stessa specie contemporaneamente sia le fioriture che le foglie radicali: molti taxa risultano di difficile identificazione senza le foglie.
Nel Nord America ricerche fatte[7] hanno evidenziato l'esistenza di quattro gruppi polimorfi che però ancora non hanno raggiunto una sufficiente differenziazione (e stabilità) a livello di specie. Queste ricerche indicano nella morfologia delle foglie la migliore demarcazione tassonomica tra le varie specie anche se è bene tenere presente pure i caratteri dell'infiorescenza. Probabilmente in Europa (e quindi anche in Italia) questo genere soffre dei medesimi problemi.
Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere (solamente per le specie spontanee della flora italiana) l'elenco che segue utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche[3].
Le specie del genere Adenostyles Cass. (A. alliariae (Gouan) A.Kern., A. alpina (L.) Bluff & Fingerh. e A. leucophylla (Willd.) Rchb.) possono essere confuse con le piante del genere Petasites in quanto le varie specie convivono negli stessi ambienti; questo però se si tratta di individui ridotti alle sole foglie. Si possono distinguere comunque in quanto la lamina delle Adenostyles è più triangolare e le nervature sono disposte in modo alterno (mentre quelle delle foglie del “farfaraccio” sono opposte e più simmetriche).
In Giappone si consumano, facendoli arrostire al fuoco, i piccioli della Petasites japonicus; ma si usano anche come sottaceti o in salamoia. Gli eschimesi dell'Alaska usano invece Petasites frigidus come ortaggio. Anche alcune tribù delle zone montuose della California del nord si cibano dei piccioli (e delle foglie) del Petasites palmatus[1]. Un altro impiego che viene fatto frequentemente con le piante di questo genere è come sostituto del sale da cucina (dalle ceneri dopo bruciatura). Viene comunque consigliato un uso edule moderato di queste piante in quanto contengono alcuni alcaloidi epatotossici (alcaloidi pirrolizidinici)[8].
Petasites Miller, 1754 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae, dall'aspetto di erbacee perenni e dalla infiorescenza a pannocchia.
Šaukštis (lot. Petasites, angl. Butterbur, vok. Pestwurz) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalų gentis. Graikiškai petasos – kepurė nuo saulės; augalas turi labai didelius lapus, kuriais galima prisidengti galvą. Daugiametės žolės. Šakniastiebis stambus, šakotas. Pamatiniai lapai stambūs, ilgakočai. Graižai susitelkę į šluoteles arba netikrus skėčius.
Gentyje yra apie 20 rūšių. Lietuvoje auga dvi rūšys:
Hoefblad (Petasites) is een geslacht uit de familie Asteraceae. De botanische naam Petasites is afgeleid van het Oudgriekse woord 'petasos' dat een herdershoed aanduidt.
Klein hoefblad (Tussilago farfara) behoort niet tot dit geslacht.
Het geslacht is nauw verwant aan het geslacht kruiskruid (Senecio).
De gesteelde bladeren zijn groot en verschijnen pas nadat de bloemen verschijnen. Het zijn in het algemeen robuuste planten met dikke ondergrondse rizomen.
In de Benelux komt alleen Groot hoefblad (Petasites hybridus) voor. Het geslacht kent verder de volgende soorten:
In de Middeleeuwen geloofde men dat door de onaangename reuk van de etherische oliën de pest verdreven kon worden.
Het voornaamste medicinaal gebruik nu is tegen migraine, bij hoesten en tegen astma. Actieve stoffen zijn petasin(e) en isopetasin(e).
De bladeren verschillen per soort van afmeting. Die van het bij ons inheemse Groot hoefblad kunnen tot 1 meter groot worden: het zijn onze grootste bladeren. In sommige Europese landen werden ze wel als hoofdbedekking gebruikt.
Hoefblad (Petasites) is een geslacht uit de familie Asteraceae. De botanische naam Petasites is afgeleid van het Oudgriekse woord 'petasos' dat een herdershoed aanduidt.
Klein hoefblad (Tussilago farfara) behoort niet tot dit geslacht.
Het geslacht is nauw verwant aan het geslacht kruiskruid (Senecio).
Lepiężnik (Petasites Mill.) – rodzaj bylin z rodziny astrowatych rosnących w strefie umiarkowanej. Gatunkiem typowym jest Petasites officinalis (L.) Gaertn[2].
Kwiatostan złożony: kwiaty zebrane w koszyczki kwiatowe, te zaś z kolei tworzą wiechy. Lepiężniki występują przeważnie nad brzegami wód.
Angiosperm Phylogeny Website adoptuje podział na podrodziny astrowatych (Asteraceae) opracowany przez Panero i Funk w 2002[3], z późniejszymi uzupełnieniami[4]. Zgodnie z tym ujęciem rodzaj Petasites należy do plemienia Senecioneae, podrodziny Asteroideae (Juss.) Chev. W systemie APG III astrowate są jedną z kilkunastu rodzin rzędu astrowców (Asterales), wchodzącego w skład kladu astrowych w obrębie dwuliściennych właściwych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa astrowe (Asteridae Takht.), nadrząd astropodobne (Asteranae Takht.), rząd astrowce (Asterales Lindl), rodzina astrowate (Asteraceae Dumort.), rodzaj lepiężnik (Petasites L.)[5].
Lepiężnik (Petasites Mill.) – rodzaj bylin z rodziny astrowatych rosnących w strefie umiarkowanej. Gatunkiem typowym jest Petasites officinalis (L.) Gaertn.
Petasites é um género botânico pertencente à família Asteraceae[1].
Petasites é um género botânico pertencente à família Asteraceae.
«Petasites — World Flora Online». www.worldfloraonline.org. Consultado em 19 de agosto de 2020Petasites este un gen de plante din familia Asteraceae, ordinul Asterales.
Rubarbă
Skråpsläktet (Petasites) är ett släkte i familjen korgblommiga växter med 15-18 arter från Eurasien och Nordamerika.
Skråpsläktet (Petasites) är ett släkte i familjen korgblommiga växter med 15-18 arter från Eurasien och Nordamerika.
Креме́на[1] (Petasítes) — рід багаторічних трав родини Айстрові, об'єднує близько двадцяти видів. Представники роду поширені у всіх регіонах Північної півкулі з помірним кліматом, окремі види доходять до субарктичної зони. Росте кремена зазвичай у сирих місцях, по берегах водойм.
Всі види цвітуть ранньою весною (незабаром після танення снігу, а у регіонах з позитивними зимовими температурами — у січні-березні, ще до появи характерних для кремени прикореневих серцеподібних або ниркоподібних листків на довгих черешках (іноді — одночасно з появою листя). Деякі види кремени — дводомні рослини, тобто чоловічі та жіночі квітки розташовуються на різних рослинах.
Деякі види кремени використовуються у народній медицині, а також служать сировиною для виробництва лікарських препаратів у науковій медицині. Молоді пагони Кремени японської (Petasites japonicus) знаходять застосування у японській кухні. У садівництві кремену культивують як ґрунтопокривну рослину.
Висота дорослої рослини залежно від виду та природних умов — від 30 до 200 см.
Кореневище повзуче, шнуроподібне, на вузлах бульбоподібно-потовщене, знаходиться у верхньому шарі ґрунту або на поверхні. Від вузлів відходять тонкі корінці. Діаметр кореневища залежно від виду коливається від 1 до 30 мм, довжина сягає півтора метрів. Кореневище швидко поширюється по усій площі, придатній для росту.
Пагони товсті та соковиті, покриті плівчастими лускоподібними листками, починають рости ранньою весною, на їх верхівках розвиваються суцвіття. До початку цвітіння ці пагони нерідко схожі на гриби — сморчки. Більшість видів кремени цвіте у квітні-травні, ще до розпускання прикореневого листя. Після завершення цвітіння пагони продовжують рости та витягуються ще у півтора-два рази; максимальна висота пагонів — близько метра — спостерігається у кремени японської. Влітку, після плодоношення, пагони відмирають.
Прикореневі листки у порівнянні із редукованими стебловими мають істотно більші розміри. Вони черешкові, за формою серцеподібні або ниркоподібні, цільні або пальчасто-розсічені, нерідко з повстяним опушенням; у різних видів листки схожі за формою, але сильно відрізняються за розмірами. Максимальний розмір спостерігається у кремени японської: ширина його листової пластинки досягає 150 см, а довжина черешка — 200 см (це найбільші листки не тільки серед представників роду, а й взагалі серед всіх рослин родини Айстрові.
Квітки трубчасті, ближче до краю можуть бути з довгим язичковим відгином, зібрані у щільні кошики, які, у свою чергу, зазвичай зібрані на верхівці квітконосного пагона у щитковидні або кистеподібні суцвіття (але у деяких видів, наприклад, у кремени льодовикової, кошики поодинокі). Забарвлення квіток: від білого — до зеленувато-жовтого та червоного.
Плід — однонасіннєвий: злегка ребриста циліндрична сім'янка з довгим чубчиком. Дозріває насіння у більшості видів в травні-червні; розносяться як повітрям, так і водою.
Ареал роду охоплює усю Європу, середземноморські країни Північної Африки, Кавказ, Сибір, Далекий Схід, Східну Азію та Північну Америку.
Кремена росте у вологих місцях з пухким піщаним або кам'янистим ґрунтом — по берегах озер, річок, струмків, околицях боліт, вологих ярах; іноді утворюють великі важкопрохідні зарості.
На території України зростають кремена несправжня (Petasites spurius), кремена гібридна (Petasites hybridus), кремена біла (Petasites albus), кремена судетська (Petasites kablikianus)[2]
Лікувальні властивості кремени були відомі людям з дуже давніх часів; одним із доказів цього служить його виявлення у залишках доісторичного поселення рудокопів у Австрії[3]
До 1990-х рр. у фітотерапії використовували листя та кореневища кремени, які заготовляли у середині літа (до появи на листках іржавих плям). Сировину сушили у добре провітрюваних приміщеннях або у тіні, розкладаючи на папері або тканині. Застосовували сушену кремену для лікування гострих респіраторних захворювань, при гострому та хронічному ларингіті, бронхіті, бронхіальній астмі та початковій стадії гіпертонічної хвороби, а також як сечогінний засіб.
Згодом було з'ясовано, що піролізидинові алкалоїди, які містяться у всіх частинах рослини (особливо у кореневищі та стеблі), можуть викликати рак печінки та венозно-оклюзійну хвороба печінки. У зв'язку з цим використання трав'яних зборів та екстрактів, до складу яких входять кремена близька до нього за хімічним складом мати-й-мачуха, у деяких країнах (наприклад, у Бельгії та Німеччині) було заборонено.[4](рос.)
Разом з тим кремена активно використовується у сучасній медицині. У результаті досліджень, проведених японськими вченими, були виявлені протизапальні та протиалергічні властивості окремих компонентів кремени японської. З 1990-х років наукові дослідження медичних властивостей різних видів кремени розпочалися і у Європі. Було доведено, що виділені з рослин петасин, ізопетасин та неопетасин є ефективними засобами як проти алергії, у тому числі сінної лихоманки, так і проти мігрені[5].
У Швейцарії була розроблена технологія глибокого очищення екстракту кремени від отруйних домішок, після чого були створені антиалергічні ліки, а також ліки проти головного болю, що показали свою високу ефективність.
Відомо також про відкриття антиспазматичних властивостей кремени гібридної[3].
У Японії Кремена японська (Petasites japonicus) — вживають у їжу, вирощуючи рослину як овочеву культуру. Молоді суцвіття збирають навесні та смажать на олії або відварюють, а листя у вареному або консервованому вигляді використовують при приготуванні суші.
Більшість видів кремени використовується у декоративному садівництві. Оскільки рослина здатна швидко розростатися, при цьому пригнічуючи бур'яни, кремена використовується у першу чергу як ґрунтопокривна рослина для декорування вільних майданчиків, будівель та парканів; цінується кремена і за свої оригінальні квіти.
Різні джерела вказують різний обсяг роду. За інформацією бази даних The Plant List, рід складається з 17 видів[6]:
Креме́на (Petasítes) — рід багаторічних трав родини Айстрові, об'єднує близько двадцяти видів. Представники роду поширені у всіх регіонах Північної півкулі з помірним кліматом, окремі види доходять до субарктичної зони. Росте кремена зазвичай у сирих місцях, по берегах водойм.
Всі види цвітуть ранньою весною (незабаром після танення снігу, а у регіонах з позитивними зимовими температурами — у січні-березні, ще до появи характерних для кремени прикореневих серцеподібних або ниркоподібних листків на довгих черешках (іноді — одночасно з появою листя). Деякі види кремени — дводомні рослини, тобто чоловічі та жіночі квітки розташовуються на різних рослинах.
Деякі види кремени використовуються у народній медицині, а також служать сировиною для виробництва лікарських препаратів у науковій медицині. Молоді пагони Кремени японської (Petasites japonicus) знаходять застосування у японській кухні. У садівництві кремену культивують як ґрунтопокривну рослину.
Chi Kim tâm hay còn gọi chi cúc móng ngựa (danh pháp khoa học: Petasites) là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae).[1]
Chi Petasites gồm các loài:
Chi Kim tâm hay còn gọi chi cúc móng ngựa (danh pháp khoa học: Petasites) là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae).
Белокопы́тник (лат. Petasítes) — род многолетних трав семейства Астровые (Asteraceae), объединяющий около двадцати[3] видов. Представители рода распространены во всех районах Северного полушария с умеренным климатом, отдельные виды доходят до субарктической зоны. Растёт белокопытник обычно в сырых местах, по берегам водоёмов.
Все виды цветут ранней весной (вскоре после таяния снега, а в регионах с положительными зимними температурами — в январе — марте), ещё до появления характерных для белокопытника прикорневых сердцевидных или почковидных листьев на длинных черешках (иногда — одновременно с появлением листьев). Ряд видов белокопытника — двудомные растения, то есть мужские и женские цветки располагаются на разных растениях.
Некоторые виды белокопытника используются в народной медицине, а также служат сырьём для производства лекарственных препаратов в научной медицине. Молодые побеги белокопытника японского (Petasites japonicus) находят применение в японской кухне. В садоводстве белокопытник культивируют как почвопокровное растение.
Научное название рода, Petasites, происходит от др.-греч. πέτασος («широкополая шляпа, петас») и объясняется широкими прикорневыми листьями. Это название растения встречается ещё у Диоскорида[4] в труде «О лекарственных веществах» (лат. De materia medica, I век н. э.).
Русское родовое название «белокопытник» объясняется беловатым опушением нижней стороны прикорневых листьев, а также их формой, напоминающей след копыта[4].
Изредка в литературе по садоводству в качестве русского названия рода используется транслитерация научного названия — «петазитес»[5].
Другие русские названия растения:
Названия растения на некоторых языках также связаны с его применением при лечении чумы: на немецком и финском растение называется соответственно Pestwurz и ruttojuuri, что в дословном переводе обозначает «чумной корень». Названия растения на многих языках происходят от латинского petasites (например, фр. pétasite). английское общеупотребительное название, butterbur, связано с использованием листьев растения для хранения сливочного масла.
См. более полную информацию о названиях рода на других языках в соответствующем разделе на странице данного таксона проекта Викивиды.
Синоним научного названия рода — Nardosmia Cass. (1825)[9]
Род Endocellion Turcz. ex Herder (1865) (Эндоцеллион) иногда рассматривают как самостоятельный, а иногда не выделяют из рода Petasites[9].
Ареал рода охватывает всю Европу, средиземноморские страны Северной Африки, Кавказ, Сибирь, Дальний Восток, Восточную Азию и Северную Америку[9].
Белокопытники предпочитают влажные места с рыхлой песчаной или каменистой почвой — берега озёр, рек, ручьёв, окрестности болот, сырые овраги; иногда образуют обширные труднопроходимые заросли.
Растения вида Белокопытник холодный (Petasites frigidus) способны успешно расти в кислой тундровой дернине, чем объясняется устойчивое присутствие этого вида в зональных сообществах гипоарктических тундр. Кроме того, растения этого вида активно участвуют в зарастании сырых суглинистых оголённых субстратов[10].
В горах белокопытник встречается до высоты почти в 3000 м.
Некоторые виды (например, Белокопытник гибридный и Белокопытник холодный) распространены очень широко, другие — эндемики весьма ограниченных территорий.
Высота взрослого растения в зависимости от вида и природных условий — от 30 до 200 см.
Корневище ползучее, шнуровидное, по узлам клубневидно-утолщённое, находится в верхнем слое почвы или на поверхности. От узлов отходят тонкие корни. Диаметр корневища в зависимости от вида колеблется от 1 до 30 мм, длина достигает полутора метров. Корневища быстро распространяются по всей площади, пригодной для произрастания.
Побеги толстые и сочные, покрыты плёнчатыми чешуевидными стеблеобъемлющими листьями, начинают расти ранней весной, на их верхушках развиваются соцветия. До начала цветения эти побеги нередко похожи на грибы-сморчки. Большинство видов белокопытника цветёт в апреле-мае, ещё до распускания прикорневых листьев. После завершения цветения побеги продолжают расти и вытягиваются ещё в полтора-два раза; максимальная высота побегов — около метра — наблюдается у Белокопытника японского. Летом, после плодоношения, побеги отмирают.
Прикорневые листья по сравнению с редуцированными стеблевыми имеют существенно большие размеры. Они черешковые, по форме сердцевидные или почковидные, цельные или пальчато-рассечённые, нередко с войлочным опушением; у разных видов листья похожи по форме, но сильно отличаются по размерам. Максимальный размер наблюдается у Белокопытника японского: ширина его листовой пластинки достигает 150 см, а длина черешка — 200 см (это самые крупные листья не только среди представителей рода, но и вообще среди всех растений семейства Астровые)[11].
Цветки трубчатые, ближе к краю могут быть с длинным язычковым отгибом, собраны в плотные корзинки, которые, в свою очередь, обычно собраны на верхушке цветоносного побега в щитковидные или кистевидные соцветия (но у некоторых видов, например, у Белокопытника ледникового, корзинки одиночные). Окраска цветков: от белой — до зеленовато-жёлтой и красноватой.
Для большинства видов белокопытника свойственен половой диморфизм, однако нередко половые различия между различными экземплярами выражены нечётко. У растений из подрода Нардосмия (Nardosmia) половой диморфизм проявляется в следующем: у одних экземпляров все цветки пестичные, мелкоязычковые, у других же, обоеполых экземпляров, в корзинках имеются как пестичные цветки, с недоразвитыми тычинками (это крупноязычковые краевые цветки), так и трубчатые обоеполые цветки (они находятся в центральной части корзинки)[10].
Плод — односемянный: слегка ребристая цилиндрическая семянка с длинным хохолком. Созревают семена у большинства видов в мае—июне; разносятся как по воздуху, так и водой[12][13][14].
Представители рода Белокопытник являются первым звеном многих пищевых цепей. В частности, листьями различных видов белокопытника питаются гусеницы многих видов бабочек, в том числе гусеницы махаона (Papilio machaon) из семейства Парусники (Papilionidae), Tyria jacobaeae из семейства Медведицы (Arctiidae) и двух видов из семейства Pterophoridae — Buszkoiana capnodactylus и Platyptilia gonodactyla. На тот факт, что белокопытник является для их гусениц основным пищевым растением, указывают видовые эпитеты названий бабочек Hydraecia petasitae из семейства Совки (Noctuidae) и Scrobipalpopsis petasitis из семейства Gelechiidae[15]. Ранней весной белокопытники дают пчёлам нектар и пыльцу[16].
Медицинские свойства белокопытника были известны людям с очень древних времён; одним из доказательств этого служит его обнаружение в остатках доисторического поселения рудокопов в Австрии[8].
В форме водных настоев листьев и корней растение применялось при заболеваниях дыхательной системы, особенно при кашле[8], а также как противоглистное средство; измельчённые свежие листья прикладывали к ранам и отёчным местам; припарками лечили ревматические и подагрические боли (в первую очередь эти сведения относятся к двум наиболее распространённым видам — белокопытнику гибридному и белокопытнику ложному).
В Средние века с помощью белокопытника лечились от чумы (отсюда названия «чумная трава», «чумной корень» и аналогичные в русском и других языках). Поскольку листья растения содержат дезинфицирующие соединения, чумные бубоны на самом деле уменьшались в размерах, но вылечиться от этой болезни с помощью растения, конечно, было нельзя[8].
С тем, что растение считалось сильнодействующим лекарством, связан и тот факт, что белокопытник (во времена существования ордена между белокопытником и мать-и-мачехой различий не делали) был одним из двенадцати священных растений Ордена розенкрейцеров[17]. Члены ордена считали, что каждое из этих растений соотносится с тем или иным знаком Зодиака. Для белокопытника, по их мнению, таким знаком был Рак.
До 1990-х гг. в фитотерапии использовали листья и корневища белокопытника, которые заготавливали в середине лета (до появления на листьях ржавых пятен). Сырьё сушили в хорошо проветриваемых помещениях или в тени, раскладывая на бумаге или ткани. Применяли сушёный белокопытник для лечения острых респираторных заболеваний, при остром и хроническом ларингите, бронхите, бронхиальной астме и начальной стадии гипертонической болезни, а также как мочегонное средство.
Позже было выяснено, что пирролизидиновые алкалоиды, которые содержатся во всех частях растения (особенно в корневище и стебле), могут вызывать рак печени и венно-окклюзионную болезнь печени. В связи с этим использование травяных сборов и экстрактов, в состав которых входят белокопытник и близкая к нему по химическому составу мать-и-мачеха, в некоторых странах (например, в Бельгии и Германии) было запрещено[18].
Вместе с тем белокопытник активно используется в современной медицине. В результате исследований, проведённых японскими учёными, были обнаружены противовоспалительные и противоаллергические свойства отдельных компонентов Белокопытника японского. С 1990-х годов научные исследования медицинских свойств различных видов белокопытника начались и в Европе. Было доказано, что выделенные из растений петасин, изопетасин и неопетасин являются эффективными средствами как против аллергии, в том числе сенной лихорадки, так и против мигрени[19].
В Швейцарии была разработана технология глубокой очистки экстракта белокопытника от ядовитых примесей, после чего были созданы антиаллергические лекарства, а также лекарства против головной боли, показавшие свою высокую эффективность, в том числе в самых тяжёлых случаях.
Известно также об открытии антиспазматических свойств белокопытника гибридного[8].
В гомеопатии используется белокопытник гибридный — как отхаркивающее, болеутоляющее и спазмолитическое средство[8].
Народы, живущие в Арктике, употребляют в пищу Белокопытник холодный (Petasites frigidus): молодые цветоносы (напоминающие по вкусу сельдерей) и молодые листья — в сыром виде, корневища — в жареном[20].
В Японии растущий там вид — Белокопытник японский (Petasites japonicus) — употребляют в пищу, выращивая растение как овощную культуру. Молодые соцветия собирают весной и жарят на масле или отваривают, а листья в варёном или консервированном виде используют при приготовлении суши. В меню российских ресторанов с японской кухней белокопытник можно найти под названиями «фуки» или «болотный ревень».
На Сахалине ранним летом собирают черешки вегетативных листьев Белокопытника японского и после специальной обработки употребляют в пищу.
Большинство видов белокопытника используется в декоративном садоводстве. Поскольку растение способно быстро разрастаться, при этом подавляя сорняки, оно применяется в первую очередь как почвопокровное растение для декорирования свободных площадок, строений и заборов; ценится белокопытник и за свои оригинальные соцветия.
Освещение для растения требуется умеренное, но при достаточном увлажнении оно хорошо развивается и на солнце, и при существенном затенении. Следует только учитывать, что на бедных почвах растение теряет свою декоративность.
В условиях сада белокопытник размножают отрезками корневищ (осенью), листовыми почками, взятыми с частью корневища (весной) или семенами (в последнем случае растение зацветает на третий-четвёртый год)[14].
Из растений, которые сажают по соседству с крупнолистными белокопытниками, можно выделить Лилейник (Hemerocallis), Хосту (Hosta) (особенно крупнолистные сорта), крупные злаки — например, Мискантус (Miscanthus)[5].
Род Белокопытник, как и близкий к нему род Мать-и-мачеха, входят в подтрибу Мать-и-мачеховые (Tussilagininae) трибы Крестовниковые, или Сенециевые (Senecioneae), относящейся к подсемейству Астровые (Asteroideae) семейства Астровые, или Сложноцветные (Asteraceae)[2]:
Род Белокопытник включает около двадцати видов.
Визуальное определение видовой принадлежности растения часто затруднительно, поскольку репродуктивные части у разных белокопытников схожи, а форма и размер листьев зависят от условий произрастания и могут существенно различаться даже в пределах вида.
Краткое описание видов и межвидовых гибридов[21] Русское название Латинское название, естественный ареал, дополнительная информация БелокопытникРазличные источники указывают различный объём рода. По информации базы данных The Plant List, род состоит из 17 видов[31]:
Несколько видов белокопытника были в 1825 году выделены Александром Кассини в самостоятельный род Нардосмия (Nardosmia Cass.)[32].
В 1972 году была опубликована статья чешского ботаника Яна Томана (1933—1996), которая стала результатом его более чем десятилетнего изучения как гербарных образцов, так и живых растений родов Petasites и Nardosmia, выращиваемых в ботанических садах Чехословакии. В статье Томан провёл детальную критическую ревизию этих родов, при этом в целях классификации в дополнение к традиционным для этих растений характеристик Томан использовал результаты полового анализа цветков в соцветиях, а также признаки лопастей рыльца. Виды, которые ранее относили к роду Nardosmia, Томан включил в род Petasites в качестве подрода[33]. Более поздние исследования подтвердили правильность такого взгляда[10].
Petasites subgen. Nardosmia (Cass.) Peterm. (1848) — Нардосмия
Название подрода происходит от латинских слов nardus (название пахучего бальзама) и osme («запах»)[32].
К подроду Petasites subgen. Nardosmia (Cass.) Peterm. (1848) относятся следующие виды[2][10]:
Два вида из вышеприведённого списка иногда выделяют в особый подрод Petasites subgen. Endocellion (Turcz. ex Herd.) Kuprian. (1961) — Эндоцеллион[2][32]:
Российский ботаник Николай Турчанинов (1796—1863/1864) выделял вид Petasites sibiricus в отдельный род Endocellion Turcz. ex Herder[32]; Ян Томан в своей работе 1972 года также считал род Endocellion самостоятельным[33]. Другие авторы считают выделение таксона Endocellion как в ранге рода, так и в ранге подрода недостаточно обоснованным[10].
Остальные виды относятся к номинативному подроду Petasites subgen. Petasites.
В 9-й главе книги Дж. Р. Р. Толкина «Содружество кольца» (первой книги трилогии «Властелин колец») появляется персонаж Barliman Butterbur[en] — краснолицый хозяин трактира «Гарцующий пони»[en] в местечке Бри (в другом переводе — Пригорье, куда попадают хоббиты, направляющиеся в Ривенделл. Его фамилия, Butterbur (Белокопытник), имеет непосредственное отношение к одной из составляющих его ремесла: он «хранит сливочное масло» так, как его хранили когда-то в Англии, — в погребе, завернув в большой лист белокопытника. Имя этого трактирщика, Barliman (действительно существовавшее когда-то в Англии имя или прозвище), также имеет растительное происхождение (как и имена многих других жителей Бри): оно происходит от слов barley («ячмень») и man («человек») и связано с главным напитком заведения — пивом[35]. Первоначальный смысл имени и фамилии этого персонажа не был сохранён ни в переводе М. Каменкович и В. Каррика (он в тексте назван Подсолнухом)[36], ни в переводе В. С. Муравьёва и А. А. Кистяковского (здесь он назван Лавром Наркиссом)[37].
Образ белокопытника активно используется в романе Зои Журавлёвой «Роман с героем — конгруэнтно — роман с собой», впервые опубликованном в 1988 году в журнале «Нева» (№ 2, 3, 4, 5). Главная героиня романа говорит о растении, называя его «нордосмия» (искажённое от «нардосмия», такое написание слова иногда встречается и в научно-популярной литературе[20]): «нордосмия, водяной лопух, что полощется на длинной своей ноге сплошняком по Печоре, не просто увядает таким кричаще-кирпичным цветом, а поражена по осени ржавчиной, и это именно ржавчина так проступает с тыльной стороны листа…»[38] Героиня пишет стихотворение о нордосмии («По осени, по осени // вся в крапинах — как в оспинах — // черна трава нордосмия…»), а затем в разговоре с дочерью снова возвращается к рассказу об этой траве в реке Печёре: «…лист огромный, почти треуголен, чем она старше — тем более этот лист округл и совсем уже похож на лопух, он дрожит в слабом течении, а стебель его бесконечен и гибок…» Она рассказывает про ржавчину, из-за которой растения вянут оранжево-кирпичным тоном, блистающим в сумерках, а также о том, что если река метров восемьдесят в ширину, то заросли нордосмии занимают иной раз метров шестьдесят… «Сейчас мы её изобразим», — говорит дочь и рисует «свою модель-нордосмию: поверх синей воды, чуть тронутой тусклой рябью», плавает запрокинутое лицо её матери «в форме большого растительного листа»…[34]
Использование образа белокопытника встречается также в творчестве поэтессы Инны Лиснянской (1928—2014). В стихотворении «Была домоседом, стала безбытником…» из сборника «Сны старой Евы» (2006) белокопытник вместе с борщовником (борщевиком сибирским), крапивою и хвощом выступают в качестве символов «северного дома» лирического героя — в противоположность смокве (инжиру) и персику, символов «южного дома». В заключительной строфе эти символы смешиваются: «Беда, а не муза, моя собеседница, // Хотя и мучительница-привередница, // Но в своднице этой есть дикая тайная мощь, — // Смоква, белокопытник, персик и хвощ…»[39]
Белокопы́тник (лат. Petasítes) — род многолетних трав семейства Астровые (Asteraceae), объединяющий около двадцати видов. Представители рода распространены во всех районах Северного полушария с умеренным климатом, отдельные виды доходят до субарктической зоны. Растёт белокопытник обычно в сырых местах, по берегам водоёмов.
Все виды цветут ранней весной (вскоре после таяния снега, а в регионах с положительными зимними температурами — в январе — марте), ещё до появления характерных для белокопытника прикорневых сердцевидных или почковидных листьев на длинных черешках (иногда — одновременно с появлением листьев). Ряд видов белокопытника — двудомные растения, то есть мужские и женские цветки располагаются на разных растениях.
Некоторые виды белокопытника используются в народной медицине, а также служат сырьём для производства лекарственных препаратов в научной медицине. Молодые побеги белокопытника японского (Petasites japonicus) находят применение в японской кухне. В садоводстве белокопытник культивируют как почвопокровное растение.
蜂斗菜属(学名:Petasites)是菊科下的一个属,为多年生草本植物。该属共有约15种,分布于北温带。[1]