Cephalotaxus (lat. Cephalotaxus) - cephalotaxaceae fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Cephalotaxus (lat. Cephalotaxus) - cephalotaxaceae fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Cephalotaxus, és un gènere de coníferes amb 11 espècies, tractades ja sia a les Cephalotaxaceae, o a les Taxaceae quan aquesta família es considera sensu lato. El gènere és endèmic d'Àsia oriental però els fòssils mostren una distribució àmplia per l'Hemisferi Nord en el passat. Són arbusts o arbrets perennifolis que fan d'1-10 m (rarament 20 m) d'alt.
Cephalotaxus, és un gènere de coníferes amb 11 espècies, tractades ja sia a les Cephalotaxaceae, o a les Taxaceae quan aquesta família es considera sensu lato. El gènere és endèmic d'Àsia oriental però els fòssils mostren una distribució àmplia per l'Hemisferi Nord en el passat. Són arbusts o arbrets perennifolis que fan d'1-10 m (rarament 20 m) d'alt.
Hlavotis (Cephalotaxus) je rod jehličnatých dřevin z čeledi tisovitých (Taxaceae). Obsahuje 11 druhů. Stávající rod je svým rozšířením omezen na východní a jihovýchodní Asii, ovšem fosilní nálezy ukazují, že v minulosti (ve druhohorách a třetihorách) se vyskytoval v rozsáhlejších oblastech severní polokoule, včetně Evropy, Severní Ameriky a Grónska.
Hlavotisy jsou stálezelené, pomalu rostoucí keře či drobné stromy, dorůstající výšky 1-10 (výjimečně až 20) metrů. Listy jsou jehlicovité, spirálovitě obrůstají větvičku. Na letorostech a vrcholových větvích obrůstají kolem dokola, na bočních větvích jsou na bázi zkroucené a jeví se jako dvouřadě uspořádané. Jsou obvykle přímé, 4-12 cm dlouhé a 3-4 mm široké, s tupou špičkou (nepichlavé), kýlnatým středním žebrem a jedním pryskyřičným kanálkem; na spodní straně jsou znatelné dva světlé proužky průduchů.
Jednotlivé druhy hlavotisu jsou obvykle dvoudomé, zřídka jednodomé; u jednodomých druhů jsou samčí a samičí šištice často na různých větvích. Kulovité samčí (pylové) šištice jsou 5-8 mm veliké a uspořádané v řadách na spodní straně loňských větévek. Podlouhlé samičí (semenné) šištice jsou redukované na několik křižmostojných masitých šupin nesoucích dvě vajíčka; vyrůstají jednotlivě nebo po dvou až osmi na krátkých stopkách z úžlabí terminálních pupenů. Kvetou v předjaří, opylení se děje pomocí větru. Po zhruba 18 měsících (tedy na rozdíl od tisu až následující rok) šištice dozrávají v útvar podobný peckovici s obvykle jediným, zhruba 1,5-4 cm velkým bezkřídlým semenem, které je celé obklopeno dužnatým míškem v barvě zelené, hnědé či fialové. (Podle některých zdrojů se však nejedná o pravý míšek, ale o dužnatou sarkotestu.[1]) Šíření napomáhají ptáci a drobní savci požírající semena. Klíčení je epigeické (nadzemní), semenáčky mají dvě dělohy.
Obsahují některé flavonoidy a alkaloidy (např. cephalotaxin, harringtonin), které byly zkoumány z hlediska využití jako možné protilátky proti rakovině.[2]
Jsou obvykle značně tolerantní k zastínění, tvoří podrost či nižší úroveň vlhčích subtropických širokolistých lesů. Nesnáší sucho a přímé sluneční světlo, kterým mohou být poškozeny. Kořeny formují vztahy arbuskulární mykorhizy s houbami. Vesměs patří mezi druhy ohrožené ve své domovině ztrátou vhodných biotopů a nadměrným kácením zejména pro dřevo.[2]
Některé druhy byly v minulosti popsány jako tisy (Taxus), s nímž jsou blízce příbuzné. V průběhu doby byla vytvořena i samostatná čeleď hlavotisovitých (Cephalotaxaceae), obsahující v některých pojetích pouze tento rod, v jiných kromě hlavotisu i rody Amentotaxus a Torreya. Molekulární výzkumy ovšem všechny zástupce zařadily do monofyletické čeledi tisovitých.[3]
Cephalotaxus fortunei - habitus
Cephalotaxus sinensis
Cephalotaxus harringtonii - detail letorostů
Cephalotaxus harringtonii - nezralé plody
Cephalotaxus sinensis - detail samičích šištic
Cephalotaxus fortunei - detail zralých plodů
Dřevo některých druhů je využíváno jako stavební materiál nebo topivo. Ze semen se v Indii lisoval olej a tradiční medicínské využití měly i další části rostliny. Míšek okolo semen je jedlý. Jsou pěstovány rovněž jako okrasné dřeviny (v ČR jen vzácně v dendrologických sbírkách).
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kopfeiben na německé Wikipedii a Cephalotaxus na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu hlavotis ve Wikimedia Commons
Hlavotis (Cephalotaxus) je rod jehličnatých dřevin z čeledi tisovitých (Taxaceae). Obsahuje 11 druhů. Stávající rod je svým rozšířením omezen na východní a jihovýchodní Asii, ovšem fosilní nálezy ukazují, že v minulosti (ve druhohorách a třetihorách) se vyskytoval v rozsáhlejších oblastech severní polokoule, včetně Evropy, Severní Ameriky a Grónska.
Blommetaks (Cephalotaxus) er en planteslægt med kun få arter:
ArterAlan Mitchell: "Træer i Nordeuropa" ISBN 87-12-23331-5
Die Kopfeiben oder Pflaumeneiben (Cephalotaxus) sind die einzige Pflanzengattung der Familie der Kopfeibengewächse (Cephalotaxaceae). Sie enthält etwa elf Arten. Kopfeibe ist die direkte Übersetzung des botanischen Gattungsnamens Cephalotaxus. Die ersten Kopfeiben-Exemplare, es waren Cephalotaxus harringtonia, schickte Philipp Franz von Siebold 1829 von Japan nach Europa (Belgien).
Die Kopfeiben-Arten wachsen als immergrüne, kleine Bäume oder Sträucher. Die Nadeln sind am Zweig spiralig angeordnet, bei seitlichen Zweigen kann die Benadelung zweizeilig wirken. Auf der Blattunterseite sind deutlich zwei Stomatabänder erkennbar, die jeweils aus 11 bis 24 Reihen Stomata bestehen; sie wirken meist weiß.
Cephalotaxus-Arten sind meist zweihäusig (diözisch), selten einhäusig (monözisch), getrenntgeschlechtig. Die männlichen Blüten stehen an Zweigen des Vorjahres zu sechst bis acht köpfchenartig zusammen meist auf einem Stiel der meist spiralig mit Schuppen besetzt ist, jeweils über einem mehr oder weniger eiförmigen Hochblatt. Die männlichen zapfenartigen Blüten enthalten 4 bis 16 Mikrosporophylle mit je meist drei (selten zwei oder vier) Pollensäcken. Die Pollenausbreitung erfolgt durch Wind. Die weiblichen Zapfen stehen an relativ langen Stielen an den Zweigenden einzeln oder bis zu sechst (selten bis zu acht) zusammen. In den weiblichen Zapfen stehen kreuzgegenständig mehrere Paare Deckschuppen. Jede Deckschuppe besitzt zwei achselständige, aufrechte Samenanlagen, von denen sich meist nur eine entwickelt. Samenschuppen sind bei ihnen nicht erkennbar. Der Bestäubungstropfen ist relativ groß und lange haltbar. Sie blühen im Frühjahr und die Samen reifen im folgenden Jahr (darin unterscheiden sie sich von den Eiben (Taxus)).
Die etwa 2 Zentimeter langen Samen sind von einem Samenmantel (Arillus) umgeben. Der pflaumenförmige Arillus ist hellbraun oder grün und besitzt bei einer Länge von etwa 3 Zentimeter eine ovale Form.
Die Keimung ist epigäisch. Die Sämlinge haben zwei Keimblätter (Kotyledonen).
Sie haben mit n = 12 mit die größten Chromosomensätze innerhalb der Coniferales. An Inhaltsstoffen sind Flavonoide, Alkaloide und Tropone zu nennen, beispielsweise Cephalotaxine und Harringtonine.
Einige Arten wurden früher als Taxus beschrieben. Die Gattung Cephalotaxus wurde 1842 von Philipp Franz von Siebold und Joseph Gerhard Zuccarini in Stephan Ladislaus Endlicher: Genera Plantarum, Supplement 2, Seite 27 aufgestellt. Die Familie Cephalotaxaceae wurde 1907 von Franz Wilhelm Neger in Nadelhölzer, 23, 30 veröffentlicht.
Der Umfang der Familien Taxaceae und Cephalotaxaceae wird diskutiert. Einige Autoren stellen auch Amentotaxus in diese Familie. Bei einigen Autoren gehören drei Gattungen zur Familie Cephalotaxaceae. Andere Autoren stellen Cephalotaxus als sechste Gattung zu den Taxaceae, damit wäre Cephalotaxaceae nur ein Synonym von Taxaceae.
Cephalotaxus-Arten sind in ihrer Verbreitung auf Asien beschränkt. Sechs bis sieben Arten sind in China heimisch. Außerdem sind Kopfeiben auch in Korea, Japan, Burma, Laos, Vietnam, Malaysia und Indien vertreten.
Kopfeiben-Arten präferieren schattige Standorte und wachsen normalerweise im Unterholz von Wäldern. Ihr Lebensraum sind hauptsächlich Bergwälder gemäßigter Klimazonen, wo sie gemeinsam mit Laubbäumen stehen.
Die Pflanzenfamilie der Cephalotaxaceae hatte früher eine viel weitere Verbreitung mit vielen Arten. An Fossilien kennt man Exemplare aus dem Jura in Grönland, aus dem Miozän und Pliozän aus Europa und dem nordwestlichen Nordamerika.
Es gibt elf (acht bis zwölf) Cephalotaxus-Arten:
Bei einigen Cephalotaxus-Arten wird das Holz als Bauholz oder auch als Feuerholz genutzt. Das Holz von Cephalotaxus koreana wird weltweit gehandelt.
In Indien wird aus den Samen Öl gewonnen, das medizinisch verwendet wird. Einige Inhaltsstoffe wurden hinsichtlich ihrer medizinischen, vor allem antikarzinogenen, Wirkungen untersucht.[1]
Der vollreife Arillus einiger Arten wird roh gegessen. Samen weniger Arten werden roh oder gegart gegessen. Aus den Samen von Cephalotaxus harringtonia var. drupacea lässt sich Lampenöl gewinnen.[2]
Einige Cephalotaxus-Arten und ihre Sorten sind Zierpflanzen für Parks und Gärten. Eine auffällige Sorte ist die Säulen-Kopfeibe (Cephalotaxus harringtonia ‘Fastigiata’).
Die Kopfeiben oder Pflaumeneiben (Cephalotaxus) sind die einzige Pflanzengattung der Familie der Kopfeibengewächse (Cephalotaxaceae). Sie enthält etwa elf Arten. Kopfeibe ist die direkte Übersetzung des botanischen Gattungsnamens Cephalotaxus. Die ersten Kopfeiben-Exemplare, es waren Cephalotaxus harringtonia, schickte Philipp Franz von Siebold 1829 von Japan nach Europa (Belgien).
Cephalotaxus, commonly called plum yew or cowtail pine, is a genus of conifers comprising 11 species, either considered the only member of the family Cephalotaxaceae, or in the Taxaceae when that family is considered in a broad sense.[1][2] The genus is endemic to eastern Asia, though fossil evidence shows it had a wider Northern Hemisphere distribution in the past.[1] The species are evergreen shrubs and small trees reaching 1.0–10 metres (3–33 ft) (rarely to 20 metres (66 ft)) tall.
Molecular studies place Cephalotaxus as the most basal member of the Taxaceae, having a very ancient divergence from them during the late Triassic.[3] Historically, it was placed as the only member of the family Cephalotaxaceae, due to strong morphological differences from other members of Taxaceae,[4] but major authorities consider the family synonymous with Taxaceae.[5][6]
The leaves are spirally arranged on the shoots, but twisted at the base to lie in two flat ranks (except on erect leading shoots); they are linear, 4–12 centimetres (1+1⁄2–4+3⁄4 in) long and 3–4 millimetres (1⁄8–5⁄32 in) broad, soft in texture, with a blunt tip; this helps distinguish them from the related genus Torreya, which has spine-tipped leaves.[2]
The species can be either monoecious or dioecious; when monoecious, the male and female cones are often on different branches. The male (pollen) cones are 5–8 millimetres (13⁄64–5⁄16 in) long, grouped in lines along the underside of a shoot. The female (seed) cones are single or grouped two to 15 together on short stems; minute at first, they mature in about 18 months to a drupe-like structure with the single large nut-like seed 1.5–4 centimetres (5⁄8–1+5⁄8 in) long surrounded by a fleshy covering, green to purple at full maturity. Natural dispersal is thought to be aided by squirrels which bury the seeds for a winter food source; any seeds left uneaten are then able to germinate.[2]
Cephalotaxus species produce cephalotaxine, an alkaloid. Parry et al 1980 provides evidence that cephalotaxine is a phenylethylisoquinoline. However, they also find this genus to be unable to incorporate cinnamic acid into cephalotaxine, and incorporation of cinnamic acid is usually a step in phenylethylisoquinoline syntheses, throwing the phenylethylisoquinoline theory in to question.[7]
The taxonomy of Cephalotaxus is difficult, because the species have been defined using characteristics that intergrade with each other, such as the length and shape of needles, bark, and stomatal band color. Cephalotaxus species have often been separated geographically rather than morphologically.[8]
.jpg)
{{cite journal}}: Cite journal requires |journal= (help) Cephalotaxus, commonly called plum yew or cowtail pine, is a genus of conifers comprising 11 species, either considered the only member of the family Cephalotaxaceae, or in the Taxaceae when that family is considered in a broad sense. The genus is endemic to eastern Asia, though fossil evidence shows it had a wider Northern Hemisphere distribution in the past. The species are evergreen shrubs and small trees reaching 1.0–10 metres (3–33 ft) (rarely to 20 metres (66 ft)) tall.
Cephalotaxus, con el nombre común de cefalotaxos, es un género de coníferas que comprende 11 especies, tratada en la familia Cephalotaxaceae, o en Taxaceae cuando la familia es considerada en un más amplio sentido. Es originario del este de Asia,aunque evidencias fósiles se atribuyen una más amplia distribución en el Hemisferio Norte en el pasado.
Las especies son arbustos y pequeños árboles perennifolios que alcanzan de 1-10 m (raramente 20 m) de altura. Las hojas están dispuestas en espiral en los brotes, son sinuosas en la base y se apoya en dos filas planas (salvo el erecto brote principal), son lineales, de 4-12 cm de largo y 3-4 mm de ancho, de textura suave, con una punta roma , lo que ayuda a distinguirlos de los géneros relacionados Torreya, que tiene las hojas con punta.
Las especies puede ser monoicas o dioicas, cuando son monoicas, el cono macho y el cono hembra están a menudo en diferentes ramas. El macho (polen) de 5-8 cm de largo, agrupados a lo lardo de la parte inferior. La hembra (semilla) son individuales o agrupados juntos en 2-15 tallos cortos; pequeños al principio, y que maduran en 18 meses a una drupa de estructura como de nuez, con la semilla de 1.5-4 cm de largo, rodeada por una cubierta carnosa, de color verde o púrpura en plena madurez. La dispersión natural se cree que es ayudada por especies de ardillas que entierran las semillas como una fuente de alimento para el invierno, las semillas que dejaron sin comer son capaces de germinar.
De acuerdo a los estudios de marcadores moleculares, las especies del género son:[1]
Cephalotaxus, con el nombre común de cefalotaxos, es un género de coníferas que comprende 11 especies, tratada en la familia Cephalotaxaceae, o en Taxaceae cuando la familia es considerada en un más amplio sentido. Es originario del este de Asia,aunque evidencias fósiles se atribuyen una más amplia distribución en el Hemisferio Norte en el pasado.
Rypälekuuset (Cephalotaxus) on havupuusuku, johon kuuluu noin 10 lajia. Suvun lajit ovat ainavihantia pensaita tai pieniä puita. Suvulle ominainen piirre on koppisiemenisten kasvien hedelmiä muistuttava käpy, jonka käpysuomut ovat surkastuneita, ja jossa on tavallisesti vain yksi kokonaan mehevän siemenvaipan ympäröimä siemen. Eräät kasvitietelijät pitävät rypälekuusia omana yksisukuisena rypälekuusikasvien heimonaan (Cephalotaxaceae), kun taas toiset luokittelevat rypälekuusten suvun marjakuusikasvien heimoon (Taxaceae).[2][3]
Suvusta käytetyt nimet viittaavat suvun käpyihin. Tieteellinen nimi on muodostettu muinaiskreikan kielen päätä tarkoittavasta sanasta kephalos (κέφαλος), joka viittaa kävyn muotoon, sekä nimestä Taxus, joka on klassisesta latinasta juontuva marjakuusten tieteellinen nimi.[2][4]
Rypälekuuset ovat puuvartisia kasveja. Ne ovat pensaita tai pieniä puita. Oksat voivat olla siirottavia ja sivusuuntaisia tai kohenevia. Rungon kuori on ohutta ja sileää. Se hilseilee kapeina liuskoina.[2] Silmut ovat hieman kartiomaisia tai munanmuotoisia ja limittäisten silmusuomujen peittämiä.[2][3]
Lehdet ovat litteitä ja muodoltaan tasasoukkia tai tasasoukan suikeita. Lehtiasento on kierteinen. Useimmissa versoissa lehdet ovat kääntyneet tyvestään siten, että asettuvat vaakatasossa rangan sivuille kampamaisesti, mutta johtoversoissa ne siirottavat säteittäisesti kaikkiin suuntiin. Lehdessä on näkyvä keskisuoni, joka on koholla lehden kummallakin pinnalla, ja yksi pihkatiehyt, joka kulkee lehden alapinnan keskisuonta myöten. Ilmaraot sijaitsevat lehden alapinnassa, jossa ne muodostavat kaksi vaaleaa ilmarakojuovaa. Kumpikin ilmarakojuova koostuu 11-24 rivistä ilmarakoja. Suvun kasvit ovat ainavihantia ja lehdet ovat monivuotisia.[2][3][5]
Rypälekuuset ovat yleensä kaksikotisia, joten yksineuvoiset hede- ja emikukinnot sijaitsevat tavallisesti eri kasviyksilöissä. Kukinnot kasvavat hankasilmuista kehittyvissä perällisissä ryppäissä. Hedekukinnot eli hedekävyt kasvavat 6–8 kukinnon ryppäissä. Hedekukinto koostuu 4-16 muodoltaan kilpimäisestä hedelehdestä, jotka ovat asettuneet kierteisesti lyhyen rangan ympärille. Jokaisessa hedelehdessä on 2-4 siitepölyä tuottavaa pölylokeroa. Emikukinnot eli kävyt kasvavat yleensä 1-6 kukinnon ryppäissä. Emikukinnossa on useita hedelmällisiä emilehtiä eli käpysuomuja, joissa kussakin on kaksi pystyä siemenaihetta. Lopulta yleensä vain yksi tai joskus kaksi siemenaiheista kehittyy kypsiksi siemeniksi. Siemenet ovat luumun- tai munanmuotoisia, niillä on kova siemenkuori, ja kypsinä niitä ympäröi kokonaan mehevä siemenvaippa. Aluksi vihreän siemenvaipan väri vaihtelee kypsänä vihreästä ja kellertävästä punaiseen ja ruskeaan. Siemenvaipan muoto vaihtelee pallomaisesta pitkänomaiseen. Sen kärki on yleensä otapäinen.[2][5]
Kiinanrypälekuusen (Cephalotaxus fortunei) lehtiä.
Lajin Cephalotaxus sinensis hedekukintoja.
Japaninrypälekuusen (Cephalotaxus harringtonii) hedelmää muistuttavia käpyjä.
Kiinanrypälekuusen kuivattuja käpyjä ja siemeniä.
Rypälekuuset luokitellaan vaihtelevasti joko omaan, yleensä yksisukuiseen rypälekuusikasvien heimoonsa tai marjakuusikasvien heimoon. Lisäksi eräät tutkijat ovat luokitelleet muitakin useimmiten marjakuusikasveihin kuuluvina pidettyjä kasvisukuja, kuten suvun Amentotaxus rypälekuusikasvien heimoon.[1][3]
Rypälekuusiin kuuluu lajien määrittelystä riippuen 8–11 lajia. Havupuihin erikoistuneen kasvitieteilijän Aljos Farjonin teoksessa A Handbook of the World's Conifers määritellään sukuun kuuluvan seuraavat kahdeksan lajia.[2]
Rypälekuusia kasvaa luonnossa Aasian etelä-, itä- ja kaakkoisosissa. Niitä esiintyy luonnonvaraisena Japanin, Pohjois- ja Etelä-Korean, Kiinan, Vietnamin, Laosin, Myanmarin ja Intian alueilla. Suurin lajirunsaus on Kiinassa.[2][3]
Rypälekuuset kasvavat kosteassa, lämpimänlauhkeassa tai subtrooppisessa ilmastossa. Kaikki suvun lajit kestävät hyvin varjostusta, ja kasvavat yleensä metsän latvuskerroksen alapuolella pieninä puina tai pensaina.[3]
Rypälekuusten puuta käytetään paikallisesti saha- tai polttopuuna. Monia suvun edustajia on myös käytetty perinteiseen lääkintään, ja joistakin on tuotettu syöpälääkkeiden valmistukseen käytettäviä alkaloideja, kuten monista marjakuusistakin (Taxus).[3]
Rypälekuuset (Cephalotaxus) on havupuusuku, johon kuuluu noin 10 lajia. Suvun lajit ovat ainavihantia pensaita tai pieniä puita. Suvulle ominainen piirre on koppisiemenisten kasvien hedelmiä muistuttava käpy, jonka käpysuomut ovat surkastuneita, ja jossa on tavallisesti vain yksi kokonaan mehevän siemenvaipan ympäröimä siemen. Eräät kasvitietelijät pitävät rypälekuusia omana yksisukuisena rypälekuusikasvien heimonaan (Cephalotaxaceae), kun taas toiset luokittelevat rypälekuusten suvun marjakuusikasvien heimoon (Taxaceae).
Cephalotaxus, appelé communément if à prunes[2] ou pin à queue de vache[3], est un genre botanique appartenant à la famille des Cephalotaxaceae et comprenant 11 espèces. Le genre est endémique à l'Asie de l'Est, bien que des preuves fossiles montrent qu'il y avait une distribution plus large de l'hémisphère nord dans le passé. Les espèces sont de petits conifères, des arbres à feuilles persistantes, qui peuvent atteindre une hauteur de 1 à 10 m (rarement 20).
Les feuilles sont disposées en spirale sur les pousses, mais tordues à la base pour former deux rangs plats (sauf sur les pousses dressées) ; elles sont linéaires, de 4 à 12 cm de long et de 3 à 4 mm de large, de texture molle, avec une pointe émoussée, ce qui les distinguee du genre apparenté Torreya, qui a des feuilles à épine dorsale. Sur la face inférieure de la feuille, on reconnaît clairement deux bandes stomatiques, chacune composée de 11 à 24 rangées de stomates ; ils ont l'habitude d'avoir l'air blanc.
Les espèces peuvent être monoïques ou dioïques ; lorsqu'elles sont monoïques, les cônes mâles et femelles sont souvent sur des branches différentes. Les fleurs mâles sont sur des branches de l'année précédente à six à huit têtes, généralement sur une tige généralement sertie de spirales, chacune avec une bractée plus ou moins ovoïde. Les cônes mâles (pollen) ont 5 à 8 mm de long, groupés en lignes le long du dessous d'une pousse. Ils contiennent 4 à 16 microsporophylles avec habituellement trois (rarement deux ou quatre) étamines. La propagation du pollen est faite par le vent. Les cônes femelles (graines) sont seuls ou groupés de deux à quinze sur des tiges courtes. Plusieurs paires d'écailles de couverture sont en travers. Chaque strobile a deux ovules axillaires, droits, dont un seul se développe. Les écailles de graines ne sont pas reconnaissables à l'intérieur. Au début, après le fleurissement au printemps, elles mûrissent en environ 18 mois pour former une structure ressemblant à une drupe, avec une seule grosse graine entourée d'un arille, ressemblant à un fruit à coque, de 1,5 à 4 cm cm de long, entourée d'une enveloppe charnue, verte à pourpre à pleine maturité. On pense que la dispersion naturelle est aidée par les écureuils qui enterrent les graines pour une source de nourriture l'hiver, les graines non consommées sont alors capables de germer.
La germination est épigale. Les plantules ont deux cotylédons. Les espèces poussent comme des arbres à feuilles persistantes, des petits arbres ou des arbustes.
Les cellules ont douze paires de chromosomes, comme l'ensemble des conifères.
Six à sept espèces sont originaires de Chine. En outre, des espèces sont également présentes en Corée, au Japon, en Birmanie, au Laos, au Vietnam, en Malaisie et en Inde.
Elles préfèrent les endroits ombragés et poussent généralement dans les sous-bois des forêts. Leur habitat est principalement des forêts de montagne de climats tempérés où ils coexistent avec des arbres à feuilles caduques.
La famille de plantes de céphalotaxacées avait une distribution beaucoup plus large avec beaucoup d'espèces. Les spécimens de fossiles sont connus du Jurassique au Groenland, au Miocène et au Pliocène en Europe et au nord-ouest de l'Amérique du Nord.
Certaines espèces furent décrites comme Taxus. Le nom du genre Cephalotaxus est écrit par Philipp Franz von Siebold et Joseph Gerhard Zuccarini en 1842. La famille Cephalotaxaceae est écrit en 1907 par Franz Wilhelm Neger.
Chez certaines espèces de Cephalotaxus, le bois est utilisé comme bois d'œuvre ou comme bois de chauffage. Le bois de Cephalotaxus koreana est commercialisé dans le monde entier.
Certaines espèces de Cephalotaxus et leurs variétés sont des plantes ornementales pour parcs et jardins, notamment Cephalotaxus harringtonia Fastigiata, appelée communément pin japonais à queue de vache[4].
L'arille mûr de certaines espèces est consommé cru.[réf. souhaitée] Les graines d'un nombre moins important d'espèces sont mangées crues ou cuites.[réf. souhaitée] À partir des graines de Cephalotaxus harringtonia var. drupacea, on peut obtenir de l'huile pour une lampe.
En Inde, l'huile extraite des graines est utilisée en médecine. Certains ingrédients ont été évalués pour leurs effets médicaux, notamment anti-cancérigènes.
Les ingrédients sont les flavonoïdes, les alcaloïdes et les tropones, tels que les céphalotaxines et les harringtonines.
Cephalotaxus, appelé communément if à prunes ou pin à queue de vache, est un genre botanique appartenant à la famille des Cephalotaxaceae et comprenant 11 espèces. Le genre est endémique à l'Asie de l'Est, bien que des preuves fossiles montrent qu'il y avait une distribution plus large de l'hémisphère nord dans le passé. Les espèces sont de petits conifères, des arbres à feuilles persistantes, qui peuvent atteindre une hauteur de 1 à 10 m (rarement 20).
Cephalotaxus, os cefalotaxos, é un xénero de coníferas que comprende 11 especies, tratada na familia Cephalotaxaceae, ou en Taxaceae cando a familia é considerada nun máis amplo sentido. É orixinario do leste de Asia, aínda que evidencias fósiles atribúense unha máis ampla distribución no Hemisferio Norte no pasado.
As especies son arbustos e pequenas árbores perennifolias que acadan de 1–10 m (raramente 20 m) de altura. As follas están dispostas en espiral nos gomos, son sinuosas na base e apóiase en dúas ringleiras planas (agás o erecto gomo principal), son lineais, de 4–12 cm de longo e 3–4 mm de largo, de textura lene, cunha punta roma, o que axuda a distinguilos dos xéneros relacionados Torreya, que ten as follas con punta.
As especies pode ser monoicas ou dioicas, cando son monoicas, o cono macho e o cono femia están a miúdo en diferentes pólas. O macho (pole) de 5–8 cm de longo, agrupados ao longo da parte inferior. A femia (semente) son individuais ou agrupados xuntos en 2-15 talos curtos; pequenos ao principio, e que madurecen en 18 meses a unha drupa de estrutura coma de noz, coa semente de 1.5–4 cm de longo, arrodeada por unha cuberta carnosa, de cor verde ou púrpura en plena madureza. A dispersión natural disque é axudada por especies de esquíos que soterran as sementes coma fonte de alimento para o inverno, as sementes que deixaron sen comer son quen de xermolaren.
De acordo cos estudos de marcadores moleculares, as especies do xénero son:[1]
Cephalotaxus, os cefalotaxos, é un xénero de coníferas que comprende 11 especies, tratada na familia Cephalotaxaceae, ou en Taxaceae cando a familia é considerada nun máis amplo sentido. É orixinario do leste de Asia, aínda que evidencias fósiles atribúense unha máis ampla distribución no Hemisferio Norte no pasado.
Patisa (lat. Cephalotaxus), biljni rod četinjača iz reda borolike koji sa svojih osam vrsta[1] grmlja i drveća čini samostalnu porodicu Cephalotaxaceae (Tisovčevke). Vrste ove porodice ograničene su na istočnu Aziju.
Poznatije vrste su kineska (C. fortunei) i koštuničasta patisa (C. h. var. harringtonii, sin. C. drupacea)
Patisa (lat. Cephalotaxus), biljni rod četinjača iz reda borolike koji sa svojih osam vrsta grmlja i drveća čini samostalnu porodicu Cephalotaxaceae (Tisovčevke). Vrste ove porodice ograničene su na istočnu Aziju.
Poznatije vrste su kineska (C. fortunei) i koštuničasta patisa (C. h. var. harringtonii, sin. C. drupacea)
Hłowoćis (Cephalotaxus) je ród ze swójby hłowoćisowych rostlinow (Cephalotaxaceae). Wobsahuje sćěhowace družiny:
Cephalotaxus Siebold & Zucc. ex Endl. è un genere di alberi e arbusti sempreverdi simili al Tasso ma con aghi più lunghi, originario della Cina e del Giappone, introdotti in Europa nel XIX secolo come piante ornamentali. È l'unico genere relitto della famiglia Cephalotaxaceae.
Hanno foglie aghiformi morbide, disposte a pettine sui rametti, di colore verde; sono piante generalmente dioiche con fiori maschili formati da microsporofilli riuniti in piccoli strobili coniformi o pseudoamenti lungo i rametti all'ascella delle foglie, i fiori femminili sono formati da macrosporofilli disposti a coppie, contenenti ciascuno due ovuli e posti alla base dei rami; i frutti sono delle pseudodrupe carnose generalmente di colore rossastro.
Il genere comprende le seguenti specie:[1]
Richiedono posizione a mezz'ombra, terreno fertile e fresco, si possono potare anche drasticamente senza pregiudicarne la vitalità.
Cephalotaxus Siebold & Zucc. ex Endl. è un genere di alberi e arbusti sempreverdi simili al Tasso ma con aghi più lunghi, originario della Cina e del Giappone, introdotti in Europa nel XIX secolo come piante ornamentali. È l'unico genere relitto della famiglia Cephalotaxaceae.
Cephalotaxus is een botanische naam van een boomgeslacht dat wordt ingedeeld in de knoptaxusfamilie (Cephalotaxaceae), soms ook in de taxusfamilie (Taxaceae), en dat tot de orde van de coniferen (Coniferales) behoort.
Cephalotaxus is een botanische naam van een boomgeslacht dat wordt ingedeeld in de knoptaxusfamilie (Cephalotaxaceae), soms ook in de taxusfamilie (Taxaceae), en dat tot de orde van de coniferen (Coniferales) behoort.
Druetaksslekten (latin: Cephalotaxus), også kalt druebarlind eller plommebarlind er en slekt av bartrær som grupperes i druetaksfamilien (Pseudotaxaceae), mens om i daglig bruk like godt kan henføres til barlindfamilien (Taxaceae) i bred forstand.
De 11 artene er 1–15 meter høye bartrær, som i mangt likner på barlind. Bladene blir inntil 11 cm lange med butt spiss.
Alle artene er endemiske i Asia, men fossile funn viser at de i eldre tider var utbredt på hele den nordlige halvkule.
Slektens elleve arter er:
Av disse er Cephalotaxus fortunei og Cephalotaxus lanceolata svært like. Videre er Cephalotaxus griffithii , Cephalotaxus hainanensis, og Cephalotaxus mannii svært like, og regnes av enkelte forskere som underarter eller varianter innenfor samme art.
Flere av artene er truet av utryddelse og har internasjonalt artsvern. Cephalotaxus griffithii og Cephalotaxus wilsoniana er svært utsatte.
Druetaksslekten (latin: Cephalotaxus), også kalt druebarlind eller plommebarlind er en slekt av bartrær som grupperes i druetaksfamilien (Pseudotaxaceae), mens om i daglig bruk like godt kan henføres til barlindfamilien (Taxaceae) i bred forstand.
De 11 artene er 1–15 meter høye bartrær, som i mangt likner på barlind. Bladene blir inntil 11 cm lange med butt spiss.
Alle artene er endemiske i Asia, men fossile funn viser at de i eldre tider var utbredt på hele den nordlige halvkule.
Głowocis (Cephalotaxus) – rodzaj roślin z rodziny cisowatych (Taxaceae), dawniej często umieszczany w wyodrębnianej rodzinie głowocisowatych (Cephalotaxaceae). Ponieważ okazało się, że głowocis jest zagnieżdżony pod względem filogenetycznym wśród rodzajów należących do cisowatych – jest raczej włączany do rodziny w szerokim ujęciu. Alternatywą jest wyróżnienie trzech monofiletycznych rodzin (Cephalotaxaceae, Amentotaxaceae, Taxaceae)[2]. Rodzaj obejmuje 9 gatunków występujących we wschodniej Azji (od Chin, przez Koreę po Japonię. W Polsce rzadkie w uprawie ze względu na wrażliwość na mrozy[3].
Jeden z rodzajów rodziny cisowatych (Taxaceae). Wykaz gatunków[4]:
Głowocis (Cephalotaxus) – rodzaj roślin z rodziny cisowatych (Taxaceae), dawniej często umieszczany w wyodrębnianej rodzinie głowocisowatych (Cephalotaxaceae). Ponieważ okazało się, że głowocis jest zagnieżdżony pod względem filogenetycznym wśród rodzajów należących do cisowatych – jest raczej włączany do rodziny w szerokim ujęciu. Alternatywą jest wyróżnienie trzech monofiletycznych rodzin (Cephalotaxaceae, Amentotaxaceae, Taxaceae). Rodzaj obejmuje 9 gatunków występujących we wschodniej Azji (od Chin, przez Koreę po Japonię. W Polsce rzadkie w uprawie ze względu na wrażliwość na mrozy.
Cephalotaxus é um género de coníferas que engloba 11 espécies, incluídas quer na família Cephalotaxaceae, ou na família Taxaceae, quando esta família é considerada em sentido lato. O género é endémico da Ásia oriental, apesar das evidências fósseis mostrarem que no passado possuía uma distribuição mais ampla no hemisfério norte. As espécies são arbustos perenifólios e pequenas árvores com 1 a 10 metros (raramente até 20 metros) de altura.
As folhas estão dispostas em espiral ao longo dos ramos, mas torcidas na base formando duas filas planas (exceto em ramos eretos de crescimento); são lineares, com 3 a 11 cm de comprimento e 3 a 4 mm de largura, com textura lisa e uma ponta romba; esta característica ajuda a distinguir este género de Torreya, um género aparentado, que possui folhas com terminações pontiagudas.
As espécies deste género podem ser monóicas ou dióicas; quando monóicas, os cones masculino e feminino encontram-se geralmente em ramos diferentes. Os cones masculinos, com 5 a 8 cm de comprimento, estão agrupados em linhas na face inferior dos caules. Os cones femininos são solitários ou agrupados em grupos de 2 até 15 em caules curtos; inicialmente minúsculos, maturam em cerca de 18 meses formando uma estrutura tipo drupa com uma única grande semente tipo noz com 1.5 a 4 cm de comprimento rodeada por uma cobertura carnuda, de cor verde a púrpura quando totalmente madura. Pensa-se que a dispersão natural seja ajudada por esquilos que enterram as sementes como fonte de alimento para o inverno; quaisquer sementes não consumidas podem então germinar.
Cephalotaxus é um género de coníferas que engloba 11 espécies, incluídas quer na família Cephalotaxaceae, ou na família Taxaceae, quando esta família é considerada em sentido lato. O género é endémico da Ásia oriental, apesar das evidências fósseis mostrarem que no passado possuía uma distribuição mais ampla no hemisfério norte. As espécies são arbustos perenifólios e pequenas árvores com 1 a 10 metros (raramente até 20 metros) de altura.
三尖杉属（学名：Cephalotaxus）是三尖杉科下的一个属，为常绿乔木或灌木植物。该属共有9种，分布于亚洲。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
