Byblidaceae és el nom botànic d'una família de plantes carnívores que somés té un gènere: Byblis. La primera espècie del gènere va ser descoberta pel botànic anglés Richard Anthony Salisbury en 1808. Fins ara es coneixen sis espècies.
Les espècies de Byblis pareixen similars a Drosera i Drosophyllum però es distingeixen per les seues flors simètriques amb cinc estams corbats a un costat del pistil. Aquests gèneres, en realitat, no estan estretament relacionats; les modernes classificacions col·loquen a Byblis a les Lamials, mentre que a Drosophyllum el col·loquen a la família Cariofil·lals.
Totes les espècies del gènere creixen de forma vertical amb el suport d'un sistema feble i fibrós d'arrels. El gènere es pot dividir en dos grups o "complexos": El complex B. liniflora i el complex B. gigantea (vegeu més avall).
Les fulles de totes les espècies són rodones en secció transversal i molt allargades, disminuint al final. La superfície de les fulles està densament esquitxada de pèls glandulars (tricomes) que segreguen una substància mucilaginosa de la seua punta. Aquests serveixen per atraure petits insectes, que en tocar les secrecions enganxoses queden atrapats. A menys que siguin prou forts per escapar, la presa o mor d'esgotament o d'asfíxia perquè el mucílag els envolta i emboça els seus espiracles. A diferència de Drosera, Byblis no pot moure ni els seus tentacles, ni les fulles mateixes per ajudar a la captura o la digestió de la presa. Com a resultat d'això, s'agrupen les "trampes passives d'insectes", comunament amb Pinguicula, Drosophyllum, Roridula, Stylidium i Triphyophyllun peltatum.
Juntament amb les glàndules mucilaginoses pedunculades, les fulles també estan equipades amb glàndules sèssils, que normalment són responsables de la secreció dels sucs digestius. Les glàndules sèssils són de cinc a deu vegades més nombroses que les glàndules pedunculades.
Les flors d'aquest gènere neixen per separat al final de les tiges, inflorescències paregudes a fulles ixen dels eixos de la fulla. Les flors estan formades per cinc pètals, presentant un color generalment de púrpura a violeta pàl·lid, encara que un B. gigantea i B. filifolia de vegades pot produir flors blanques. A excepció de l'auto-pol·linitzacióde B. liniflora, totes les altres espècies requereixen pol·len d'altres individus per a la fertilització. L'alliberament de pol·len de B. gegant i B. lamellata només és provocada per la freqüència de ressonància produïda per un pol·linitzador volador, assegurant així la pol·linització creuada.
Les flors fertilitzades madures adquireixen una forma d'ou, formant una càpsula dividida per dos parts les quals contenen les llavors. Quan se seca la càpsula, les esquerdes s'obren (fruit dehiscent), deixant caure les llavors a terra. Les llavors són de color negre, generalment rodones i sovint les marques de la superfície interdigitals, encara que les de B. lamellata estan fortament estriades (vore foto). La germinació de moltes espècies és provocada pels incendis de males herbes després del període de secara, els components del fum són responsables de provocar la germinació.
Totes les espècies Byblis són nadius d'Austràlia. B. gigantea i B. lamellata són endèmiques de la regió de Perth, situada al sud-oest d'Austràlia, mentre que les espècies que componen el complex B. liniflora es troben només al nord d'Austràlia. L'excepció és B. liniflora, la seua distribució s'estén cap al sud d'Indonèsia i Papua Nova Guinea.
Igual que moltes plantes carnívores, les espècies de Byblis normalment creixen en les torberes i pantans. En general prefereixen els sòls arenosos estacionalment humits, amb llum solar parcial o directa amb temperatures d'entre ~ 5-40 °C.
Els estudis de genètica molecular han posat el gènere dins de la família Lamiales. Si bé, la seua ubicació en l'ordre encara no està molt clara, està estretament relacionat amb les Martiniàcies, Lentibulariàcies, així com Gesneriàcies.
Durant un temps, el gènere Roridula va ser atribuït igualment a la família Byblidaceae. Des d'aquell moment, però, han estat reclassificades en la seua pròpia família, Roridulaceae.
Tradicionalment, el gènere es divideix en dues espècies, a saber, B. gegant i B. liniflora. Altres espècies es van descriure en la dècada de 1980, en particular mitjançant la tasca del botànic australià Allen Lowry. Actualment hi ha set espècies, que són:
Byblidaceae és el nom botànic d'una família de plantes carnívores que somés té un gènere: Byblis. La primera espècie del gènere va ser descoberta pel botànic anglés Richard Anthony Salisbury en 1808. Fins ara es coneixen sis espècies.
Les espècies de Byblis pareixen similars a Drosera i Drosophyllum però es distingeixen per les seues flors simètriques amb cinc estams corbats a un costat del pistil. Aquests gèneres, en realitat, no estan estretament relacionats; les modernes classificacions col·loquen a Byblis a les Lamials, mentre que a Drosophyllum el col·loquen a la família Cariofil·lals.
Byblis[1] (Byblis), česky též byblida, je rod hmyzožravých rostlin a jediný rod čeledi byblidovité (Byblidaceae) vyšších dvouděložných rostlin. Byblisy mají čárkovité listy pokryté lepkavými chlupy podobně jako např. rosnatky či rosnolist. Květy jsou pětičetné, jednotlivé a pravidelné, plodem je tobolka. Rod zahrnuje 7 druhů a je rozšířen v Austrálii a na Nové Guineji. Byblisy jsou pěstovány zejména pěstiteli masožravých rostlin.
Byblisy jsou krátkověké nebo vytrvalé byliny a polokeře se střídavými čárkovitými listy bez palistů. Listy se rozvíjejí ve spirále podobně jako listy rosnolistu lusitánského. Rostliny jsou pokryty žlaznatými chlupy zakončenými kapičkou lepu, na rozdíl od podobných rosnatek jsou však zcela nepohyblivé. Květy jsou jednotlivé, úžlabní, pětičetné, zbarvené růžovofialově až bělavé. Kališní i korunní lístky jsou krátce bazálně srostlé. Korunní lístky jsou na vrcholu celokrajné nebo třásnité. Květy jsou téměř pravidelné s výjimkou čnělky a tyčinek, které jsou prohnuté. Tyčinek je 5, jsou volné, přirostlé na bázi koruny nebo volné. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý, s jednou čnělkou nesoucí hlavatou bliznu. Placentace je axilární. Vajíček je 10 až mnoho v každém z pouzder. Plodem je lokulicidní tobolka.[2][3]
Květ Byblis filifolia
Květ Byblis filifolia z boční strany
Žlaznaté chlupy a nezralá tobolka byblis lnokvěté
Otevřená tobolka byblis lnokvěté
Listy byblisů jsou podobně jako např. u rosnatek či rosnolistu opatřené drobnými žlázkami vylučujícími lepkavou tekutinu, na něž se zachycuje různý drobný hmyz, který je následně tráven prostřednictvím enzymů. Žlázky jsou stopkaté (žláznaté trichomy) i přisedlé a nacházejí se nejen na listech, ale i na stonku, květních stopkách a dokonce i na kališních lístcích. Trávení kořisti je poměrně rychlé a trvá asi 4 až 6 hodin.[1]
V roce 2008 byla zjištěna pozoruhodná věc, a sice že byblis v průběhu kvetení pohybuje listy. Tento pohyb zajišťuje ztlustlá tkáň na bázi řapíku, nazývaná pulvinus. Když se otevírá nový květ, list pod ním se velmi pomalu skloní aby neohrozil přilétající opylovače. Po odkvětu se naopak sklání dlouhá stopka nesoucí květ, aby se vypadávající semena nepřilepila na lepkavé listy.[4]
Květy byblisů jsou opylovány zejména včelami.[3]
Rod zahrnuje celkem 7 druhů. Je rozšířen v severní a západní Austrálii a je udáván i z Papuy-Nové Guiney. Byblisy rostou na různých stanovištích, obecně na sezónně vlhkých stanovištích a na březích a v korytech vodních toků, pobřežních mokřinách a podobně.[5]
Byblis gigantea roste na sezónně vlhkých, písčito-rašelinných půdách v nízkých keřových společenstvech s dominancí různých druhů rodu balmín z čeledi myrtovité a různých zástupců čeledi lanovcovité (Restionaceae). Byblis lnokvětá se vyskytuje na písčitých, jílovitých i skeletovitých půdách na pískovcovém podloží. Byblis guehoi se vyskytuje ve stromové savaně s dominancí akácie Acacia tumida, blahovičníků a korymbie Corymbia bella. Vegetační pokryv je tvořen nízkými polštářovitými trávami v mozaice s otevřenou písčitou půdou. Byblis aquatica je druh periodicky zaplavovaných terénních depresí a břehů sladkovodních lagun, kde roste na písčitojílovitých půdách. Byblis filifolia roste na písčitých půdách na stromových savanách, březích vodních toků a na písčitých a skeletovitých půdách na pískovcovém podloží. Byblis rorida roste na červených píscích v akáciové stromové savaně, na žlutých píscích podél vodních toků i na kamenitých, lateritických a jílovitopísčitých, někdy i periodicky zaplavovaných půdách.[6][7][8]
V minulosti byla čeleď byblidovité řazena do řádu růžotvaré (Rosales, Cronquist) nebo do blízkosti čeledí slizoplodovité (Pittosporaceae) a aralkovité (Araliaceae). Dahlgren) ji řadil do řádu slizoplodotvaré (Pittosporales), (Tachtadžjan) do samostatného řádu byblidotvaré (Byblidales) v rámci nadřádu Aralianae. Nejblíže příbuznou skupinou je podle dnešní taxonomie čeleď puštičkovité (Linderniaceae).[9]
V minulosti byly rozlišovány pouze 2, respektive 3 druhy rodu byblis: Byblis liniflora, typový druh popsaný v roce 1808, a Byblis gigantea, popsaná v roce 1839. Druh Byblis filifolia byl popsán v roce 1848, někteří taxonomové jej však jako samostatný druh neuznávali a byl veden jako poddruh byblis lnokvěté, Byblis liniflora subsp. occidentalis.[1][10][11] Taxonomická revize severoaustralských druhů Byblis vyšla v roce 1998 a byly v ní uvedeny celkem 4 druhy včetně nově popsaných druhů Byblis aquatica a Byblis rorida.[7] V roce 2002 pak vyšla taxonomická revize druhů z australského jihozápadu, kde jsou uvedeny 2 druhy: Byblis gigantea a nově popsaný druh Byblis lamellata.[6] Další druh byl popsán v roce 2008 ze západní Austrálie (Byblis guehoi).[8]
Některé druhy jsou pěstovány ve sbírkách masožravých rostlin a v botanických zahradách. Nejčastěji pěstovaným druhem je byblis lnokvětá.
Byblis lnokvětá se pěstuje každoročně ze semen jako letnička. Semena se vysévají v lednu až únoru. Klíčí ochotně. Druh Byblis gigantea je vytrvalý, v zimním období omezuje růst a nezdřevnatělé části lodyhy odumírají. Na jaře je vhodné rostliny seříznout. Na rozdíl od předchozího druhu klíčí semena velmi neochotně a je třeba je stimulovat např. přelitím vroucí vodou.[1]
Obrázky, zvuky či videa k tématu byblida ve Wikimedia Commons
Byblis (Byblis), česky též byblida, je rod hmyzožravých rostlin a jediný rod čeledi byblidovité (Byblidaceae) vyšších dvouděložných rostlin. Byblisy mají čárkovité listy pokryté lepkavými chlupy podobně jako např. rosnatky či rosnolist. Květy jsou pětičetné, jednotlivé a pravidelné, plodem je tobolka. Rod zahrnuje 7 druhů a je rozšířen v Austrálii a na Nové Guineji. Byblisy jsou pěstovány zejména pěstiteli masožravých rostlin.
Die Regenbogenpflanzen (Byblis) sind die einzige Gattung in der Familie der Regenbogenpflanzengewächse (Byblidaceae) und werden zur Pflanzenordnung Lippenblütlerartige (Lamiales) gezählt. Die etwa acht Arten kommen alle in Australien vor und bei einer Art reicht das Verbreitungsgebiet bis Neuguinea.
Alle Byblis-Arten sind aufrecht wachsend, schwach verholzend und nicht oder nur schwach verzweigt. Das Wurzelwerk ist feingliedrig und haarähnlich. Von den aktuell acht anerkannten Arten leben sechs als Sommerannuelle und zwei als Mehrjährige Pflanzen.[1]
Die Blätter aller Arten sind stielähnlich und rundum mit feinen Drüsenhaaren besetzt, die ein klebriges Sekret absondern. Interessanterweise sind die Tentakel der Blattoberfläche allesamt deutlich kürzer als jene der Blattunterseite, was unter anderem damit zusammenhängt, dass die Blätter extrem nach oben gerichtet sind, sodass die Blattunterseite der Sonne stärker zugewandt ist als die Oberseite. Kleine Insekten werden von den stark funkelnden Sekrettropfen angelockt; wenn sie diese berühren, verenden sie darin, da sie durch den klebrigen Schleim am Fortkommen gehindert werden. Sie finden entweder durch Erschöpfung den Tod oder ersticken am zähen Sekret, das in ihre Tracheen einsickert und diese verstopft. Anders als bei den Sonnentau-Arten können Regenbogenpflanzen aber weder ihre Blätter noch ihre Drüsenhaare bewegen, man spricht daher bei ihnen von „passiven Klebefallen“.
Neben den Drüsenhaaren existiert noch ein zweiter, in die Blattoberfläche eingebetteter Drüsentyp, der für die eigentliche Sekretion der Verdauungsenzyme zuständig ist, diese sitzenden Drüsen sind fünf- bis zehnmal häufiger als die Drüsenhaare. Byblis ist außerdem die einzige fleischfressende Pflanze, deren Verdauungsdrüsen sowohl am Stamm als auch an den Fangblättern sitzen.[2]
Die Blüten stehen einzeln am Ende von langen Blütenstandsschäften, die den Blättern ähnlich und ebenfalls bedrüst sind.
Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf haltbaren Kelchblätter sind nur an ihrer Basis verwachsen und die überlappen sich dachziegelartig.[3] Die fünf Kronblätter sind nur an ihrer Basis verwachsen, wirken aber frei, und die überlappen sich dachziegelartig.[3] Die Farben der Kronblätter sind purpurfarben bis blass-violett, bei Byblis gigantea und Byblis filifolia selten auch weiß.
Byblis gigantea und Byblis lamellata geben ihre Pollen erst durch die Schallfrequenz eines anfliegenden Bestäubers frei (Vibrationsbestäubung), am Naturstandort sind dies meist Bienen und Schwebfliegen. Die Gestalt, Färbung und Größe der Blüten stellt vermutlich eine Nachahmung der Blüten bestimmter Fransenlilien (Thysanotus) dar. Die Gattung Thysanotus ist ebenfalls in Australien beheimatet und viele Arten gedeihen an denselben Naturstandorten wie die Regenbogenpflanzen. Und auch die Blüten von Fransenlilien werden durch Vibrationsbestäubung befruchtet.[1] Bis auf die selbstfertile Byblis liniflora sind alle Arten zur Samenbildung auf Fremdbestäubung angewiesen.
Die eiförmigen und zweifächrigen Kapselfrüchte reißen durch Austrocknung allmählich auf, so dass die enthaltenen Samen zu Boden fallen (Barochorie). Die schwarzen Samen sind von rundlicher Form und mit einem wabenartigen Relief, bei Byblis lamellata dagegen mit Lamellen versehen. Die Keimung vieler Arten wird durch Buschbrände nach der Trockenzeit in Gang gesetzt, dabei spielen Bestandteile im Rauch die auslösende Rolle (Pyrophilie).[1]
Der Status der Gattung Byblis als karnivor war in der Vergangenheit wiederholt in Frage gestellt worden. An den Naturstandorten wurden auf fast allen Arten lebende Wanzen der Gattung Setocoris beobachtet, die sich von den Fängen der Pflanze ernähren.[1] Daher wurde vermutet, dass, ähnlich wie bei den Wanzenpflanzen, die Nährstoffe ihrer Exkremente von den Pflanzen entweder über das Blattwerk oder den Boden aufgenommen werden. Auch eine „indirekte“ Verdauung mittels chitinaseproduzierender Pilze wurde diskutiert. Erst 2005 gelang durch Tests an Byblis filifolia der Nachweis der Verdauung der Beute durch Enzyme, die aus den sitzenden Drüsen der Pflanze ausgeschieden wurden,[4] kurz darauf erfolgte auch ein Nachweis für Byblis liniflora[5].
Alle Byblis-Arten sind in Australien beheimatet. Byblis gigantea und Byblis lamellata kommen nur in Südwestaustralien im Großraum Perth vor, die Arten des Byblis liniflora-Komplexes nur in Nordaustralien, wobei Byblis liniflora bis in den Südosten Indonesiens und den Süden Papua-Neuguineas ausstrahlt. Sie wachsen in Torfmooren und Marschen und gedeihen am besten auf sandigen Böden auf stark besonnten oder leicht beschatteten, saisonal nassen Standorten mit Temperaturen zwischen etwa 5 und 40 °C.
Alle Byblis-Arten stehen als einheimische Pflanzen in Australien unter allgemeinem Schutz. Sie standen bis 2000 im Anhang II des Washingtoner Artenschutzabkommens; auf Antrag Australiens wurde der Schutz aufgehoben. Derzeit ist der Handel zwar nicht reglementiert, aber wegen der Empfindlichkeit der Pflanzen nur auf Liebhaber beschränkt. Der größte Teil der heute gehandelten Pflanzen stammt aus Nachzuchten, allerdings werden meist nur die einjährigen Byblis filifolia und Byblis liniflora angeboten, gelegentlich auch Byblis lamellata, andere Arten müssen aus Samen, die oft der Natur entnommen werden, gezogen werden. Die westaustralischen Arten Byblis gigantea und Byblis lamellata sind durch den Siedlungsdruck des Großraums Perth, insbesondere die Trockenlegung von Feuchtgebieten zur Gewinnung landwirtschaftlichen Nutzlands gefährdet. Byblis gigantea steht auf der Roten Liste der International Union for Conservation of Nature and Natural Resources und gilt als vom Aussterben bedroht.
Die Gattung Byblis wurde 1808 durch Richard Anthony Salisbury aufgestellt. Synonyme für Byblis Salisb. sind: Drosanthus R.Br. ex Planch. und Drosophorus R.Br. ex Planch.[6] Typusart ist Byblis liniflora Salisb.
Molekulargenetische Untersuchungen haben die Gattung Byblis, bzw. die Familie Byblidaceae, als Teil der Ordnung Lippenblütlerartige (Lamiales) bestätigt; ihre Schwesterngruppe innerhalb der Ordnung ist unsicher, in Betracht kommen die Familien Martyniaceae, Lentibulariaceae sowie die Gesneriaceae. Zeitweise wurden den Byblidaceae auch die Wanzenpflanzen (Roridula) zugeordnet, Letztere wurden jedoch mittlerweile in eine eigene Familie, die Wanzenpflanzengewächse (Roridulaceae), gestellt. Ein weiteres, wichtiges Abgrenzungsmerkmal zwischen Byblis und Roridula ist der biochemische Aufbau des Drüsensekrets: jenes von Byblis basiert auf Zellflüssigkeit, das von Roridula ist ein spezielles Harz.[2]
Traditionell wurde zur Gattung Byblis nur die beiden Arten Byblis gigantea und Byblis liniflora gerechnet. Vor allem durch die Arbeit der australischen Botaniker Allen Lowrie und John Godfrey Conran wurden seit den 1980er Jahren weitere Arten erstbeschrieben. Seit 2013 sind etwa acht Arten bekannt, sie lassen sich in zwei Komplexe einteilen, den Byblis liniflora-Komplex und den Byblis gigantea-Komplex.
Die sechs Arten dieses Komplexes, Byblis liniflora, Byblis rorida, Byblis filifolia, Byblis aquatica, Byblis guehoi[7] und Byblis pilbarana sind einjährige krautige Pflanzen, die eine Wuchshöhe von 15 bis 60 (100) Zentimetern und eine maximale Blattlänge von 4 bis 15 Zentimetern erreichen. Die Arten gelangen innerhalb nur weniger Monate vom Sämling zur Samenreife und überdauern die Trockenzeit als Samen. Die ursprüngliche haploide Chromosomenzahl des Byblis liniflora-Komplexes ist x = 8, so liegt die diploide Zahl bei 2n = 16; für die tetraploiden Arten Byblis liniflora und Byblis guehoi ist sie entsprechend 2n = 32[8][7].
Der Byblis gigantea-Komplex enthält zwei Arten: Byblis lamellata und Byblis gigantea. Es sind mehrjährige Halbsträucher, die Wuchshöhen bis zu 45 bzw. 70 Zentimeter erreichen. Diese Pflanzen überdauern Trockenzeiten durch ein unterirdisches Rhizom, aus dem sie anschließend wieder austreiben. Ihre Blätter sind bis zu 20 Zentimeter lang. Chromosomengrundzahl des Byblis gigantea-Komplexes ist x = 9, die diploide Chromosomenzahl beider Arten liegt entsprechend bei 2n = 18[8].
Im Jahre 2004 wurde in Südaustralien ein einzelner fossiler Same aus dem mittleren Eozän gefunden; ein Abgleich mit heutigen Byblis-Arten belegte die enge Verwandtschaft der Pflanze mit dem Byblis liniflora-Komplex. Die „Pflanze“ wurde, da nur als Same bekannt, als Parataxon, also als provisorische Art, in die Regenbogenpflanzengewächse eingeordnet.[11]
Der wissenschaftliche Gattungsname verweist auf die griechische Quellnymphe Byblis. Gemäß der griechischen Mythologie ist sie die Tochter der Götter Miletos und Kyaneia.[12] Der römische Dichter Ovid beschreibt Byblis in seinen Metamorphosen (IX, v. 454–664) als Enkelin des Apollon. Der Sage nach ist sie unglücklich in ihren Zwillingsbruder Kaunos verliebt. Von diesem zurückgewiesen, zerfließt sie vor seinen Augen buchstäblich in zahllose, schimmernde Tränen und verwandelt sich schließlich in eine Quelle. Nach einer anderen Fassung sucht sie ihren Bruder vergeblich in den tiefsten Wäldern ihres Landes, bricht bald erschöpft und weinend zusammen und wird von Waldnymphen in eine Quelle verwandelt.[13] Die feinen, von den Blättern der Pflanzen ausgeschiedenen Tröpfchen sollen an ihre Tränen erinnern.
Der deutschsprachige Trivialname Regenbogenpflanze geht auf die glänzenden Sekrettröpfchen zurück, in denen das Licht je nach Einfall unterschiedlich stark gebrochen wird und so den namensgebenden Regenbogen-Effekt hervorruft.
Die Regenbogenpflanzen (Byblis) sind die einzige Gattung in der Familie der Regenbogenpflanzengewächse (Byblidaceae) und werden zur Pflanzenordnung Lippenblütlerartige (Lamiales) gezählt. Die etwa acht Arten kommen alle in Australien vor und bei einer Art reicht das Verbreitungsgebiet bis Neuguinea.
Famîleya gihakeskesoran (Byblis) navê famîle û cinsekî riwekan e. Cinsê Byblis bi serê xwe famîleyek e. Di Koma gezika derewîn (Lamiales) de cih digire.
Yekem cureyê cinsê, Byblis liniflora, sala 1808'ê ji aliyê riweknasê brîtanî Richard Anthony Salisbury ve hatiye binavkirin. Îro 7 cure tên naskirin. Tevahiya cureyên gihakeskesoran li Awistraliya, hin jî li Endonezyayê diçên.
Famîleya gihakeskesoran (Byblis) navê famîle û cinsekî riwekan e. Cinsê Byblis bi serê xwe famîleyek e. Di Koma gezika derewîn (Lamiales) de cih digire.
Yekem cureyê cinsê, Byblis liniflora, sala 1808'ê ji aliyê riweknasê brîtanî Richard Anthony Salisbury ve hatiye binavkirin. Îro 7 cure tên naskirin. Tevahiya cureyên gihakeskesoran li Awistraliya, hin jî li Endonezyayê diçên.
Cureyên gihakeskesoran Byblis aquatica Byblis filifolia Byblis gigantea Byblis lamellata Byblis liniflora Byblis rorida Byblis guehoiபிப்ளிஸ் (Byblis) என்பது ஊனுண்ணித் தாவரம் ஆகும். இது பிப்ளிடேசியீ என்னும் சிறிய குடும்பத்தைச் சேர்ந்த தாவரம் ஆகும். இந்த இனத்தில் இரண்டு வகைச் செடிகள் உள்ளன. இச்செடியின் அடியில் மட்டத்தண்டு கிழங்கு உள்ளது. இவை ஆஸ்திரேலியாவின் ஈரமான பகுதியில் நன்கு வளர்கின்றன. இவற்றை வானவில் செடிகள் (Rainbow plant) என்றும் அழைப்பார்கள். இது திரோசிரா செடியைப் போன்றதே ஆனால் இலைகளில் உள்ள உணர்வு முடிகள் மூடிக்கொள்வதில்லை.
இச்செடிகள் மேற்கு ஆஸ்திரேலியாவில் மணல் நிறைந்த ஈரமான சதுப்பு நிலங்களில் வளர்கின்றன. இது ஒரு சிறிய புதர்ச் செடியாகும். இது 30 முதல் 50 செ. மீ. உயரம் வரை வளர்கிறது. இதன் அடிப்பகுதியில் கட்டை போன்று மட்டத்தண்டு கிழங்கு உள்ளது. இதன் தண்டுப் பகுதியிலிருந்து பல கிளைகளும், அதில் மிக மெல்லிய நூல் போன்ற இலைகள் 10-20 செ. மீ நீளம் வரை உள்ளன. இலை முழுவதும் பசையைச் சுரக்கக் கூடிய சுரப்பிகள் உள்ளன. இதிலிருந்து பிசுபிசுப்பான பாகு போன்ற பசை சுரக்கிறது. இதனால் கவரப்பட்ட பூச்சிகள் இந்தப் பசையில் பிடிக்கப்பட்டு பின்னர் செரிக்கப்படுகிறது. இதில் பெரிய ஊதா- சிவப்புப் பூக்கள் மலர்கின்றன.
இது மேற்கு ஆஸ்திரேலியாவில் வளர்கிறது. இது ஒரு நிறிய செடியாகும். இதன் இலைகள் மெல்லியதாகவும், நூல் போன்றும் இருக்கும். 6 முதல் 8 செ. மீ. நீளம் வரை இதன் இலைகள் வளர்கிறது. இதன் சுரப்பிகள் இலை முழுவதும் நெருக்கமாக உள்ளன. அவை தேன் போன்ற பொருளை சுரக்கின்றன. இதன் செடியில் வெண்மை நிறப் பூக்கள் பூக்கின்றன.
ஏற்காடு இளங்கோ எழுதிய அதிசயத் தாவரங்கள். அறிவியல் வெளியீடு. மார்ச்சு-2004
பிப்ளிஸ் (Byblis) என்பது ஊனுண்ணித் தாவரம் ஆகும். இது பிப்ளிடேசியீ என்னும் சிறிய குடும்பத்தைச் சேர்ந்த தாவரம் ஆகும். இந்த இனத்தில் இரண்டு வகைச் செடிகள் உள்ளன. இச்செடியின் அடியில் மட்டத்தண்டு கிழங்கு உள்ளது. இவை ஆஸ்திரேலியாவின் ஈரமான பகுதியில் நன்கு வளர்கின்றன. இவற்றை வானவில் செடிகள் (Rainbow plant) என்றும் அழைப்பார்கள். இது திரோசிரா செடியைப் போன்றதே ஆனால் இலைகளில் உள்ள உணர்வு முடிகள் மூடிக்கொள்வதில்லை.
Byblis (/ˈbɪblɪs/ BIB-liss) is a small genus of carnivorous plants, sometimes termed the rainbow plants for the attractive appearance of their mucilage-covered leaves in bright sunshine. Native to Australia and New Guinea,[2] it is the only genus in the family Byblidaceae. The first species in the genus was described by the English botanist Richard Anthony Salisbury in 1808. Eight species are now recognized (see below).
Byblis species look very similar to Drosera and Drosophyllum, but are distinguished by their zygomorphic flowers, with five curved stamens off to one side of the pistil. These genera are in fact not closely related; modern classifications place Byblis in the Lamiales, while the sundews and Drosophyllum are now placed in the Caryophyllales.
All species of the genus form upright growth supported by a weak, fibrous root system. The genus can be divided into two groups or "complexes": The B. liniflora complex and the B. gigantea complex (see below).
The leaves of all species are round in cross section and highly elongated, tapering at the end. The surface of the leaves is densely studded with glandular hairs which secrete a mucilaginous substance from their tip. These serve to attract small insects, which upon touching the sticky secretions are ensnared. Unless they are strong enough to escape, the insect prey either die of exhaustion or asphyxiate as the mucilage envelops them and clogs their spiracles. Unlike the sundews, however, Byblis can move neither their tentacles nor the leaves themselves to aid trapping or digestion. As a result, they are grouped among the "passive flypaper traps" along with Pinguicula, Drosophyllum, Roridula, Stylidium and Triphyophyllum peltatum.
Along with the stalked mucilaginous glands, the leaves are also equipped with sessile glands, which assumedly are responsible for the secretion of the digestive juices. Sessile glands are five to ten times as numerous as the stalked glands.
Flowers in this genus are borne singly at the end of unbranching, leaf-like inflorescences which emerge from the leaf axils. The five-petaled flowers are generally purple to pale violet, though B. gigantea and B. filifolia can sometimes produce white flowers. Except for the self-fertile B. liniflora, all species require pollen from other individuals for fertilization. The pollen release of B. gigantea and B. lamellata is only triggered by the resonance frequency of the wings of a landing pollinator, helping ensure cross-pollination with other individuals. The flowers of Byblis start to bloom in early spring and last until late summer.
Fertilized flowers mature to form an egg-shaped, two-parted seed capsule. As the seed capsule dries out it cracks open (dehisces), dropping the seed on the ground (see gravity dispersal). The black seeds are generally round and often bear webbed surface markings, although those of B. lamellata are strongly ridged (see [1]). The germination of many species is brought on by bush fires after the dry period; pyrogenic chemicals in the smoke are responsible for triggering germination.
All Byblis species are native to Australia. B. gigantea and B. lamellata are endemic to the Perth region of southwest Australia, while the species making up the B. liniflora complex are found only in north Australia. The exception here is B. liniflora itself, whose distribution extends into southern Indonesia and Papua New Guinea.
Like many carnivorous plants, Byblis species usually grow in bogs and marshes. They generally prefer seasonally wet sandy soil in partial or direct sunlight with temperatures between ~ 5-40 °C (40-105 °F).
As native plants of Australia, all Byblis species are protected. Until the year 2000, they were also given international protection under CITES appendix II, but were removed from the list when Australia entered the CITES agreement. Since then trade of the genus has been unregulated outside of Australia. However, due to the sensitivity of the plant, interest in the genus has been restricted to a small portion of the carnivorous plant hobbyist community. The majority of plant material sold today is produced in cultivation, with the annual B. filifolia and B. liniflora being the most common. Most of the other species must be grown from seed, which is often collected from the wild for this purpose.
The West Australian species B. gigantea und B. lamellata are being threatened by habitat destruction for urban sprawl from cities such as Perth. Particularly damaging is the draining of wet habitats to produce arable land. B. gigantea is on the International Union for Conservation of Nature's Red List of Threatened Species and is considered critically endangered.
The status of the genus as a truly carnivorous plant has been repeatedly put into question. In their natural habitat, all species have been observed playing host to live bugs of the genus Setocoris, which nourished themselves by eating prey caught by the plants. Following this discovery it was assumed that, as with the genus Roridula, the plants do not actually digest their prey themselves, rather relying on the bugs to do that. The plants, it was reasoned, benefited by absorbing nutrients from the excrements of the bugs, either through their leaves or through the ground. An indirect digestion of these nutrients by a chitinase producing fungus was even proposed. It was not until 2005 that direct digestion of insect prey by enzymes secreted by the sessile glands of B. filifolia was proven.[3] Soon thereafter similar results were found with B. liniflora. These results clearly place this genus among the true carnivorous plants.
Molecular genetics studies have placed the genus in the order Lamiales. While its placement within the order is still unclear, it is closely related to Martyniaceae, Lentibulariaceae as well as Gesneriaceae.
For a time, the genus Roridula was also assigned to the family Byblidaceae. Since that time, however, it has been placed into its own family, Roridulaceae.
Traditionally the genus was divided into only two species, namely B. gigantea and B. liniflora. Further species were described in the 1980s, particularly through the work of the Australian botanist Allen Lowrie. Eight species are currently recognized:[4]
The four species of this complex, B. liniflora, B. rorida, B. filifolia and B. aquatica, are annual herbaceous plants that reach a height of 15–50 cm (5.9–19.7 in) and a maximum leaf length of 4–15 cm (1.6–5.9 in). These species grow from seedlings to flowering plants in only a few months, setting seed and dying with the onset of the dry season. The original haploid chromosome count of this complex is x=8. The diploid number is therefore 2n=16, whereas the tetraploid species B. liniflora is 2n=32.
The remaining two species, B. lamellata und B. gigantea, make up what is known as the B. gigantea complex. These perennial species are both endemic to Southwest Australia, and reach heights of 45–70 cm (18–28 in). Unlike the annual members of the B. liniflora complex, these species survive the dry season by dying back to an underground rhizome, out of which they emerge come fall. The leaves of this complex can reach 20 cm (7.9 in) in length. The base chromosome count of the complex is x=9; since both species are diploid, their chromosome count is 2n=18.
In the year 2004 a single fossil of a seed, resembling that of members of the modern day B. liniflora complex, was discovered in south Australia dating from the middle of the Eocene epoch. The species was assigned to the Byblidaceae as a parataxon of the genus.[5] The sole specimen was unfortunately destroyed in a lab accident shortly after being photographed.[5] [6]
The Latin generic name "Byblis" originates from a goddess from Greek mythology, of whom Ovid wrote in his Metamorphoses (IX, l. 454–664). Byblis, niece of Apollo, fell deeply in love with her twin brother Caunus. At his rejection of her advances, she let forth an endless stream of glistening tears, eventually literally transforming into a spring. The droplets lining the leaves of the Byblis are said to resemble those tears.
The English vernacular name - "rainbow plants" - also denotes the mucilaginous droplets which, under the right lighting conditions and viewing angle, sparkle in a rainbow of colors.
Much of the content of this article comes from the equivalent German-language Wikipedia article (retrieved 1 December 2006).
Byblis (/ˈbɪblɪs/ BIB-liss) is a small genus of carnivorous plants, sometimes termed the rainbow plants for the attractive appearance of their mucilage-covered leaves in bright sunshine. Native to Australia and New Guinea, it is the only genus in the family Byblidaceae. The first species in the genus was described by the English botanist Richard Anthony Salisbury in 1808. Eight species are now recognized (see below).
Byblis species look very similar to Drosera and Drosophyllum, but are distinguished by their zygomorphic flowers, with five curved stamens off to one side of the pistil. These genera are in fact not closely related; modern classifications place Byblis in the Lamiales, while the sundews and Drosophyllum are now placed in the Caryophyllales.
Bibliso (Byblis) estas la sola genro en la familio de la Biblisacoj (Byblidaceae); ĝi apartenas al la Laminaloj (Lamiales). La unua specio de la genro, Byblis liniflora, estis priskribita en la jaro 1808 fare de la angla botanikisto Richard Anthony Salisbury, hodiaŭ sep specioj estas konataj.
Ĉiuj specioj kreskas vertikale, ili estas apenaŭ ligitaj kaj disbranĉiĝas malmulte.
La folio de ĉiu specio estas oblonge rondaj kaj estas kovrataj de fajnaj glandoharoj kiuj eligas gluan sekreciaĵon. Malgrandaj insektoj estas allogitaj; se ili tuŝas la gluaĵon, ili estas kaptitaj kaj mortas pro elĉerpiĝo. Kontraste al la drosero-specioj la biblisoj ne povas movi siajn tentaklojn kaj foliojn. Temas pri „pasivaj glukaptiloj“.
Ankaŭ la surfaco de folioj inter la glandaj haroj elligas sekreciaĵon, eĉ kvin- ĝis dek-oble pli.
La floro de la biblisoj staras unuope apekse. Ili estas kvinnombraj, purpuraj ĝis violaj, ĉe Byblis gigantea kaj Byblis filifolia malofte blankaj. Byblis gigantea kaj Byblis lamellata liberigas siajn polenojn nur dum sonfrekvenco de alfluganta poleniganto (vibracipolenigado). Krom Byblis liniflora ĉiuj bibliso-specioj estas fremdpolenigatoj.
La semkapsuloj estas ovoformaj kaj dufakaj, post la sekigado la semoj falas teren (baroĥorio). La semoj estas nigraj kaj havas rondan formon. La ĝermado de multaj specioj okazas post arbaraj incendioj post la sektempo. La fumo havas la decidan rolon (pirofilio).
La kromosom-nombro estas 2n = 16.
Ĉiuj biblisoj hejmiĝas en Aŭstralio. Byblis gigantea kaj Byblis lamellata hejmiĝas nur en la regiono de Perth en suda Aŭstralio, la specioj de la Byblis liniflora-komplekso nur en Nordaŭstralio ĝis en la sudo de Indonezio kaj Papua-Novgvineo. Ili kreskas en sfagnomarĉoj kaj en aluvia grundo. Ili preferas sablajn grundojn kaj sunajn kaj iom ombrajn grundojn, malsekajn kreskejojn kun temperaturo inter 5 kaj 40 °C.
Ĉiuj specioj de biblisoj staras en Aŭstralio sub ĝenerala protekto. La okcidentaŭstraliaj specioj Byblis gigantea kaj Byblis lamellata estas endanĝerigitaj pro la pligrandigado de setlejoj kaj pro la sekigado de la kultivataj arealoj.
Molekulaj-genetikaj esploroj montras, ke la genro apartenas al la ordo de la Laminaloj (Lamiales). La plej parenca grupo ene de tiu ordo, ne certas. Povas esti Martyniaceae, Lentibulariaceae aŭ Gesneriaceae.
Tradicie la genro estis dividita en nur du specioj, nome Byblis gigantea kaj Byblis liniflora. La aŭstralia botanikistoj Allen Lowrie kaj John Godfrey Conran priskribis en la 1980-aj jaroj pliajn genrojn. Hodiaŭ oni konas sep speciojn, kiuj povas esti dividitaj en du kompleksoj, la Byblis liniflora-komplekso kaj la Byblis gigantea-komplekso.
La kvin specioj de tiu ĉi komplekso, Byblis liniflora, Byblis rorida, Byblis filifolia, Byblis aquatica kaj Byblis guehoi estas unujaraj herbaj plantoj, kiuj kreskas de 15 ĝis 60 (100) cm kaj larĝas inter 4 kaj 15 cm. La plantoj rapide kreskas. Nur en kelkaj monatoj ili kreskas de la ĝermo al floranta planto. La plantoj supervivas kiel semoj.
La Byblis gigantea-komplekso havas du speciojn: Byblis lamellata kaj Byblis gigantea. Estas du multjaraj duonarbustoj kun alteco de 45 ĝis 70 cm. La plantoj supervivas la sekan sezonon kiel subtera rizomo. Iliaj folioj longas ĝis 20 cm.
La scienca nomo rilatas al ulo en la greka mitologio, pri kiu Ovido rakontis en siaj Metamorfozoj (9a. 454-664): nome Bibliso, nepino de Apolono,
Bibliso (Byblis) estas la sola genro en la familio de la Biblisacoj (Byblidaceae); ĝi apartenas al la Laminaloj (Lamiales). La unua specio de la genro, Byblis liniflora, estis priskribita en la jaro 1808 fare de la angla botanikisto Richard Anthony Salisbury, hodiaŭ sep specioj estas konataj.
Byblis landare haragijale genero bat da, Byblicidae familiako bakarra. Genero honetako lehen landarea Richard Anthony Salisburyk aurkitu zuen 1808an. Gaur egun 6 espezie ezagutzen dira.
Byblis generoa Drosera eta Drosophyllum generoen antza du, baina landare simetrikoak ditu, bost estanbre kurborekin pistiloaren ondoan. Generoek, berez, ez dute harreman filogenetikorik. Gaur egun Byblis Lamialesen sailkatzen da eta Drosera eta Drosophyllum Caryophyllalesen.
Byblis landare haragijale genero bat da, Byblicidae familiako bakarra. Genero honetako lehen landarea Richard Anthony Salisburyk aurkitu zuen 1808an. Gaur egun 6 espezie ezagutzen dira.
Byblis generoa Drosera eta Drosophyllum generoen antza du, baina landare simetrikoak ditu, bost estanbre kurborekin pistiloaren ondoan. Generoek, berez, ez dute harreman filogenetikorik. Gaur egun Byblis Lamialesen sailkatzen da eta Drosera eta Drosophyllum Caryophyllalesen.
(RLQ=window.RLQ||[]).push(function(){mw.log.warn("Gadget "ErrefAurrebista" was not loaded. Please migrate it to use ResourceLoader. See u003Chttps://eu.wikipedia.org/wiki/Berezi:Gadgetaku003E.");});Kihoruohot (Byblis) on Byblidaceae-heimon ainoa kasvisuku. Paria lajia kasvatetaan huonekasveina.[2] Suku on kotoisin Australian länsi- ja pohjoisosista sekä Uuden-Guinean eteläosista.[3]
Kihoruohot ovat juurakollisia tai lyhytikäisiä ruohoja. Lehdet ovat tasasoukkia ja usein silmussa kiertyneet alaspäin (abaksiaalisesti). Lehdet muistuttavat kihokkien lehtiä sikäli, että ovat tiheän rauhaskarvoituksen peittämiä. Niistä suurimmat ovat huomiota herättäviä ja muistuttavat pientä päivänvarjoa. Varrettomat rauhaset ovat muunnelma päivänvarjoteemasta. Hyönteiset tarttuvat usein rauhaskarvoihin, mutta ei ole todisteita siitä, että kihoruohot olisivat hyönteissyöjiä.[3] Kukat sijaitsevat lehtihangoissa ja ovat symmetrialtaan säteittäisiä. Teriö on auenneena harittava, ja nuppuasennossaan terälehdet ovat kierteisesti toistensa ympärillä (kontortteja). Teriö on kasvanut yhteen vain lyhyeltä matkalta tyvestään. Heteenponnet avautuvat rei’illä, ja niiden kärjet muodostavat kekomaisen rakenteen. Emiön vartalo on pitkä. [3]
Kihoruohot (Byblis) on Byblidaceae-heimon ainoa kasvisuku. Paria lajia kasvatetaan huonekasveina. Suku on kotoisin Australian länsi- ja pohjoisosista sekä Uuden-Guinean eteläosista.
Byblis est un petit genre de plantes dicotylédones de la famille des Byblidaceae . Il comprend 7 espèces, dont cinq espèces annuelles (B. liniflora, B. filifolia, B. Aquatica, B. guehoi et B. rorida) et deux espèces pérennes ou vivaces (B. lamellata et B. gigantea)[1]. Ce sont des plantes carnivores herbacées (à mécanisme passif) originaires d'Australie et de Nouvelle-Guinée.
B. liniflora vit sur des sols humides. Elle mesure en moyenne entre 5 et 15 centimètres, mais peut atteindre 30 cm. Elle possède une petite fleur bleu pâle parfois blanche.
B. gigantea peut vivre sur des milieux humides ou secs selon la saison. Elle forme de petits buissons qui peuvent atteindre 70 cm de hauteur. Les pétales peuvent être de plusieurs couleurs soit rose, pourpre, violet et en de rare occasion blanche.
B. Aquatica est une plante semi-aquatique. Elle forme des tiges rampantes de 45 cm de long qui flottent sur l’eau lors de la saison des pluies, mais lors de la saison sèche, elles rampent sur le sol[2]. La couleur de sa fleur est violette[3].
B. filifolia aime beaucoup les sols qui retiennent l’eau, et ce même lorsque la saison des pluies est finie depuis longtemps. Elle mesure entre 20 et 60 cm de hauteur et ces pétales sont dans les tons de couleur entre le rose et le saumon.
B. rorida mesure de 6 à 30 cm de haut et sa fleur est mauve. Elle est capable de se développer sur des milieux secs[2].
B. lamellata mesure entre 30 et 50 cm de hauteur. Sa fleur est rose, rose foncé, violette ou blanche. Elle est capable de se reproduire par auto-pollinisation[4].
B. guehoi mesure plus de 10 cm et vit en milieu plutôt sec. Sa fleur est mauve-rose légèrement plus foncé à la base[5].
Contrairement à la Drosera qui possède un mécanisme actif pour attraper ses proies, les Byblis ont un mécanisme passif. En effet, la Drosera peut replier ses poils autour de ses proies afin de pouvoir les capturer tandis que les Byblis vont simplement rester immobiles. Elles vont attirer les insectes grâce à des sécrétions glandulaires partout sur la plante qui font croire à du nectar et les insectes vont se poser dessus puis rester collés sur ces sécrétions. Ensuite, ils vont mourir d’épuisement ou de suffocation si les sécrétions ont atteint la bouche et le nez de l’insecte. Une fois l’insecte capturé, une deuxième glande, sessile, va produire des sucs digestifs afin de digérer l’insecte là où il a atterri. Il n'y a donc pas de mouvement de la part de la plante[4].
B. Aquatica et B. liniflora se situent au nord de l’Australie et en Nouvelle-Guinée pour B. liniflora, alors que l’on retrouve B. filifolia au nord-ouest de l’Australie. La distribution de B. rorida et B. gigantea est plutôt à l’ouest de l’Australie[2] ainsi que B. lamellata[6]. Finalement, B. guehoi a été localisé au nord-est de l’Australie[5].
Les Byblis vivent généralement sur des sols sableux qui peuvent être argileux, siliceux, et de plusieurs teintes soit blanc, rouge, jaune ou beige. B. Aquatica peut aussi vivre sur des sols marécageux et dans des dépressions contrairement aux autres espèces[2].
Il existe plusieurs méthodes afin d’activer les graines de Byblis pour les sortir de leur dormance. Beaucoup d’auteurs parlent de techniques imitant un sol brûlé. En effet, les graines de Byblis vont germer plus facilement si elles ont été en contact soit avec de la chaleur (feu, eau bouillante, etc.)[7], soit avec de la fumée qui contient une molécule appelée karrikine qui active les graines[8]. Il y a aussi la méthode hormonale qui propose d’enrober les graines dans un papier imbibé de gibbérelline afin d’augmenter les chances de germination[1].
Byblis est un petit genre de plantes dicotylédones de la famille des Byblidaceae . Il comprend 7 espèces, dont cinq espèces annuelles (B. liniflora, B. filifolia, B. Aquatica, B. guehoi et B. rorida) et deux espèces pérennes ou vivaces (B. lamellata et B. gigantea). Ce sont des plantes carnivores herbacées (à mécanisme passif) originaires d'Australie et de Nouvelle-Guinée.
Biblis (lat. Byblis), biljni rod vazdazelenih trajnica, svi osim jedne su endemi sa sjeverne i zapadne obale Australije, dok jedna vrsta (B. liniflora) raste i na jugu otoka Nova Gvineja.
Biljke roda biblis su mesožderke (karnivore) kojima odgovara močarno stanište, pa u Australiji ,gdje su sve zaštićene[1], preferiraju sezonski mokra pješčana tla.
Sedam vrsta je priznato[2]
Biblis (lat. Byblis), biljni rod vazdazelenih trajnica, svi osim jedne su endemi sa sjeverne i zapadne obale Australije, dok jedna vrsta (B. liniflora) raste i na jugu otoka Nova Gvineja.
Biljke roda biblis su mesožderke (karnivore) kojima odgovara močarno stanište, pa u Australiji ,gdje su sve zaštićene, preferiraju sezonski mokra pješčana tla.
Sedam vrsta je priznato
Byblis Salisb., 1808 è un genere di piante Spermatofite Dicotiledoni appartenente all'ordine Lamiales. È anche l'unico genere della famiglia delle Byblidaceae Domin, 1922.[1]
Il nome del genere deriva dal personaggio mitologico Biblide, figlia di Mileto[2], ed è stato definito per la prima volta dal botanico inglese Richard Anthony Salisbury (Leeds, 2 maggio 1761 – Londra, 23 marzo 1829) nella pubblicazione "Paradisus Londinensis: or Coloured Figures of Plants Cultivated in the vicinity of the Metropolis. London - t. 95" del 1808.[3] Il nome scientifico della famiglia (Byblidaceae) è stato definito per la prima volta dal botanico e politico ceco Karel Domin (Kutná Hora, 1882 – Praga, 1953) nella pubblicazione "Acta Botanica Bohemica. Prague - 1: 3." del 1922.[4]
Le specie di questo genere sono distribuite in Australia e (una) nella Nuova Guinea. Crescono soprattutto nelle aree con abbondanti piogge come le savane aperte o le brughiere.[5]
La superficie delle foglie è adesiva (densamente ricoperta di ghiandole) per la cattura di insetti. Le ghiandole più grandi hanno una testa formata da un singolo strato di cellule disposte radialmente e sembrano piccoli ombrelloni (struttura tipica delle ghiandole delle Lamiales). Sono presenti anche ghiandole più piccole sessili. Il meccanismo di intrappolamento si basa sulle proprietà collose di una mucillagine secreta da queste ghiandole (terpenoidi ed enzimi digestivi, atte a catturare le prede e digerirle assorbendone i liquidi nutritivi). A differenza del comportamento delle foglie di un altro genere (Drosera) che si chiudono rapidamente per intrappolare più efficacemente l'insetto, nel genere di questa voce la cattura è passiva (le foglie non presentano nessun movimento).
Nel Sud Australia è stato trovato un singolo seme, probabilmente assegnato a questa famiglia, datato al Medio Eocene (circa 40 milioni di anni fa).[1][8]
Questo genere è descritto all'interno dell'ordine delle Lamiales e appartiene alla famiglia Byblidaceae (di cui è l'unico genere).
Le Byblidaceae tradizionalmente sono associate alla famiglia Droseraceae (Sistema Cronquist) e più in generale all'ordine Cornales e altre Rosidae (sottoclasse Rosidae). Ma recenti studi di tipo filogenetico sulle sequenze molecolari del gene del cloroplasto e dei ribosomi hanno dimostrato delle affinità con le famiglie delle Asteridae e in particolare con la famiglia Linderniaceae dell'ordine Lamiales di cui è "gruppo fratello".[1]
Il genere Byblis comprende 6 specie:[9]
Alcuni Autori hanno proposto di dividere il genere in due gruppi: specie perenni e specie annuali.[5]
Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere l'elenco seguente utilizza in parte il sistema delle chiavi dicotomiche analitiche (vengono cioè indicate solamente quelle caratteristiche utili a distingue una specie dall'altra).[6][9]
Queste piante sono studiate soprattutto per la loro caratteristica principale come piante carnivore. Altrimenti sono coltivate come ornamento o per curiosità.
Byblis Salisb., 1808 è un genere di piante Spermatofite Dicotiledoni appartenente all'ordine Lamiales. È anche l'unico genere della famiglia delle Byblidaceae Domin, 1922.
Vaivorykštenis (lot. Byblis, angl. Rainbow plants, vok. Regenbogenpflanzen) – vaivorykšteninių (Byblidaceae) šeimos vabzdžiaėdžių augalų gentis. Stiebas išskiria gleivių lašelius, kurie dėl krintančių saulės spindulių spindi visomis vaivorykštės spalvomis.
Augalai paplitę Australijoje, Papua ir Naujojoje Gvinėjoje. Auga pelkėse, užliejamose šlapynėse.
Gentyje yra 6 rūšys.
Siauralapis vaivorykštenis (Byblis filifolia)
Didysis vaivoryktenis (Byblis gigantea)
Linažiedis vaivorykštenis (Byblis liniflora)
Vaivorykštenis (lot. Byblis, angl. Rainbow plants, vok. Regenbogenpflanzen) – vaivorykšteninių (Byblidaceae) šeimos vabzdžiaėdžių augalų gentis. Stiebas išskiria gleivių lašelius, kurie dėl krintančių saulės spindulių spindi visomis vaivorykštės spalvomis.
Augalai paplitę Australijoje, Papua ir Naujojoje Gvinėjoje. Auga pelkėse, užliejamose šlapynėse.
Gentyje yra 6 rūšys.
Byblisowate (Byblidaceae) – monotypowa rodzina z rzędu jasnotowców (Lamiales). Należy do niej jeden rodzaj – byblis (Byblis). Nazwa tego rodzaju pochodzi od greckiego imienia mitologicznej córki Miletosa, założyciela Miletu, zakochanej w swoim bracie, którą nimfy zamieniły w końcu w źródło. Nazwa nadana została z powodu podobieństwa do tryskającego źródła licznych kropelek lśniącego śluzu pokrywających roślinę, a służących chwytaniu owadów. Do rodzaju należy siedem gatunków[3], występujących w naturze w północnej i północno-zachodniej Australii oraz na Nowej Gwinei[4].
Pozycja systematyczna rodzaju Byblis długi czas pozostawała niejasna. Klasyfikowany był od do rodziny skalnicowatych (Saxifragaceae), ewentualnie wyłączany był w rodzinę byblisowatych, ale włączano doń także rodzaj tuliłezka (Roridula)[4].
Oleaceae oliwkowate
Gesneriaceae ostrojowate
Plantaginaceae babkowate
Scrophulariaceae trędownikowate
Byblidaceae byblisowate
Linderniaceae linderniowate
Pedaliaceae połapkowate, sezamowate
Acanthaceae akantowate
Bignoniaceae bignoniowate
Lentibulariaceae pływaczowate
Verbenaceae werbenowate
jasnotowate Lamiaceae
paulowniowate Paulowniaceae
zarazowate Orobanchaceae
Ponieważ rodzaj jest przedmiotem hodowli, w jego obrębie uzyskano następujące odmiany uprawne[6]:
Byblis aquatica
Byblis filifolia
Kwiat Byblis filifolia
Byblis gigantea
Nasiono Byblis gigantea
Byblis lamellata
Kwitnąca Byblis liniflora
Byblisowate (Byblidaceae) – monotypowa rodzina z rzędu jasnotowców (Lamiales). Należy do niej jeden rodzaj – byblis (Byblis). Nazwa tego rodzaju pochodzi od greckiego imienia mitologicznej córki Miletosa, założyciela Miletu, zakochanej w swoim bracie, którą nimfy zamieniły w końcu w źródło. Nazwa nadana została z powodu podobieństwa do tryskającego źródła licznych kropelek lśniącego śluzu pokrywających roślinę, a służących chwytaniu owadów. Do rodzaju należy siedem gatunków, występujących w naturze w północnej i północno-zachodniej Australii oraz na Nowej Gwinei.
Byblissläktet (Byblidaceae) är det enda släktet inom familjen byblisväxter. Släktet innehåller sex arter som förekommer i norra och västra Australien, samt på Nya Guinea.
Byblissläktets arter är fleråriga örter, ibland med jordstam. Bladen, som är ihoprullade som unga, är långsmala och täckta av långa glandelhår. Blommorna kommer i bladvecken och har utbredda kronblad som är sammanväxta endast vid basen.
Insekter fastar ibland i de långa klibbiga håren, men det föreligger inga bevis att växterna skulle vara köttätande. Det finns misstankar om att Byblis-arterna snarare tar upp näring ur de exkremiteter som fångade insekter släpper ifrån sig.
Wikimedia Commons har media som rör Byblissläktet.
Byblissläktet (Byblidaceae) är det enda släktet inom familjen byblisväxter. Släktet innehåller sex arter som förekommer i norra och västra Australien, samt på Nya Guinea.
Byblissläktets arter är fleråriga örter, ibland med jordstam. Bladen, som är ihoprullade som unga, är långsmala och täckta av långa glandelhår. Blommorna kommer i bladvecken och har utbredda kronblad som är sammanväxta endast vid basen.
Insekter fastar ibland i de långa klibbiga håren, men det föreligger inga bevis att växterna skulle vara köttätande. Det finns misstankar om att Byblis-arterna snarare tar upp näring ur de exkremiteter som fångade insekter släpper ifrån sig.
Ім'я роду дала дівчина на ім'я Бібліс — персонаж грецької міфології. Бібліс, будучи кинутою коханим, плакала так сильно, що пролиті нею сльози утворили невичерпне джерело в Карії під кам'яним дубом…[1]. Краплі клейкого слизу, що покривають листя біблісів, нагадують ці сльози.
Бібліси — комахоїдні рослини, зовні схожі на росички, проте не мають з ними близького споріднення. Це невисокі чагарники до півметра заввишки (Бібліс гігантський — до 70 см). Листя — довгі, круглі в поперечному перерізі, покриті безліччю волосків і залозок (до 300 тисяч і до 2 мільйонів). У різних видів Біблісів формуються два типи залозок. Спочатку жертва ловиться на волоскоподібні залозки на ніжці, липкий прозорий секрет яких покриває тіло комах. Другий тип залозок розташовується на поверхні листя — вони виділяють травні соки. Проте в цьому соці відсутні як ферменти, так і бактерії, у зв'язку з чим досі висловлюються нові гіпотези. Згідно з одними — в травленні важливу роль грають гриби, згідно з іншими — на рослині живуть дрібні безкрилі комахи, які перетравлюють жертву рослини, а потім виділяють живильну рідину, яку рослина може потім перетравлювати і поглинати. Зазвичай вони ховаються на верхній поверхні листя, де менше липких стебельчатих залозок, але здатні мчати до жертви в будь-якому напрямку. Невідомо, чи сприяють ці комахи запиленню або їх співжиття з Біблісами являє собою рід коменсалізму, коли один вид годується залишками їжі іншого, не завдаючи йому шкоди, чи користі.
Квітки біблісів — фіолетових відтінків, але зустрічаються й білі.
Бібліси — невисокі, з тонким кореневищем одно-дворічні рослини (Бібліс льоноквітковий) або досить великі (висотою до 0,5 м) багаторічники з дерев'янілими кореневищами (Бібліс гігантський), що живуть на вологих кислих ґрунтах по берегах річок, болотах або на пісках, що заболочуються в зимовий період і пересихають влітку. Бібліс гігантський нерідко поселяється також на гарі і порушених місцепроживаннях, зникаючи з цих місць у міру відновлення природної рослинності.
Ареал — Австралія і Папуа Нова Гвінея. Надають перевагу болотистим зволоженим ґрунтам. Страждає від колекціонування любителями-садівниками. Щорічний попит на світовому ринку на Бібліс гігантський зростає. Місця знаходження цієї рослини охороняються в національному парку Мур-Рівер.
Відомо 7 видів біблісів (див. картку).
Перший вид був відкритий в XIX столітті, але пізніше були виявлені нові види, підвиди і форми цієї рослини.
В останні роки було описано декілька нових видів Бібліса. До їх числа належить Бібліс водний (Byblis aquatica), досі відомий з декількох точок в околицях міста Дарвіна, а також Бібліс нитколистовий (Byblis filifolia) і Бібліс залозистоопущений (Byblis rorida), які поширені в районі Кімберлі і Західної Австралії. Популяції останніх видів видаються досить стійкими.
Віддає перевагу сонячному місцю розташування або часткове притіненим, температура 3 — 40 градусів, залежно від виду, піщані, від сезонно — сухих до вологих ґрунтів. Морозостійкість до 0 градусів. У субстрат, додають пісок, у якому відсутнє вапно.
Всі види Біблісових входять до списку СІТЕС.[2]
Byblis Salisb. (1808)
Виды Ареал
Би́блис (лат. Byblis) — род хищных растений порядка Ясноткоцветные. Единственный род семейства Би́блисовые (лат. Byblidaceae).
Библисовые — насекомоядные растения, внешне даже похожи на росянки, однако не имеют с ними близкого родства[2]. Это невысокие кустарники до полуметра высотой (библис гигантский — до 70 см). Листья — длинные, круглые в поперечном сечении, покрыты множеством волосков и железок (от 300 тысяч до 2 миллионов)[3]. Цветки — фиолетовых оттенков, но встречаются и белые.
Ареал — Северная Австралия и юг Новой Гвинеи, а также небольшие участки в Западной Австралии. Предпочитают болотистые увлажнённые почвы.
По информации базы данных The Plant List (на июль 2016), род включает 7 видов[4]: (до 1980-х гг. выделяли как отдельные виды лишь Byblis gigantea и Byblis liniflora).
Би́блис (лат. Byblis) — род хищных растений порядка Ясноткоцветные. Единственный род семейства Би́блисовые (лат. Byblidaceae).
詳見內文
腺毛草（拉丁語：Byblis），為腺毛草科的腺毛草属（單一科属）的食肉植物。分布在澳大利亚西北部和新几内亚岛南部，也被翻译成紫珠柴科或二型腺毛科，由于叶面覆盖黏液，在阳光下反射色彩，一般称为彩虹草，被世界各地引种为盆栽观赏植物。
本科植物根系不发达，线形的叶面有分泌黏液的毛，小虫粘上后气孔会被堵塞窒息而亡，但腺毛草的叶和上面的毛并不会移动，毛上还能分泌消化液，直接将被捕的虫消化吸收。
腺毛草的花从叶轴上生出，花瓣5瓣，果实为蒴果，成熟后弹出种子，大部分生长在贫瘠的、季节性降水的干旱沙地或沼泽地。
克朗奎斯特分类法将其分入蔷薇目，2003年根据基因亲缘关系分类的APG II 分类法将其分併入唇形目。
腺毛草（拉丁語：Byblis），為腺毛草科的腺毛草属（單一科属）的食肉植物。分布在澳大利亚西北部和新几内亚岛南部，也被翻译成紫珠柴科或二型腺毛科，由于叶面覆盖黏液，在阳光下反射色彩，一般称为彩虹草，被世界各地引种为盆栽观赏植物。
本科植物根系不发达，线形的叶面有分泌黏液的毛，小虫粘上后气孔会被堵塞窒息而亡，但腺毛草的叶和上面的毛并不会移动，毛上还能分泌消化液，直接将被捕的虫消化吸收。
腺毛草的花从叶轴上生出，花瓣5瓣，果实为蒴果，成熟后弹出种子，大部分生长在贫瘠的、季节性降水的干旱沙地或沼泽地。
克朗奎斯特分类法将其分入蔷薇目，2003年根据基因亲缘关系分类的APG II 分类法将其分併入唇形目。
비블리스속(Byblis)은 꿀풀목에 속하는 작은 식충식물 속이다. 잎이 점액질로 덮여 있어 밝은 햇빛에서 아름답게 보인다. 오스트레일리아에서 자생하며, 비블리스과(Byblidaceae)의 유일속이다. 1808년 영국인 식물학자 리차드 앤서니 샐리스베리(Richard Anthony Salisbury)가 이 식물 속의 종을 처음 기술했다. 현재 7종을 인정하고 있다.
비블리스속의 종들은 끈끈이귀개속 및 드로소필룸속과 매우 비슷하지만, 이들 속과는 사실상 밀접한 관련이 없다. 최신 식물 분류 체계는 비블리스속을 꿀풀목으로 분류하는 반면에, 끈끈이귀개와 드로소필룸속은 석죽목으로 분류한다.
비블리스속(Byblis)은 꿀풀목에 속하는 작은 식충식물 속이다. 잎이 점액질로 덮여 있어 밝은 햇빛에서 아름답게 보인다. 오스트레일리아에서 자생하며, 비블리스과(Byblidaceae)의 유일속이다. 1808년 영국인 식물학자 리차드 앤서니 샐리스베리(Richard Anthony Salisbury)가 이 식물 속의 종을 처음 기술했다. 현재 7종을 인정하고 있다.
비블리스속의 종들은 끈끈이귀개속 및 드로소필룸속과 매우 비슷하지만, 이들 속과는 사실상 밀접한 관련이 없다. 최신 식물 분류 체계는 비블리스속을 꿀풀목으로 분류하는 반면에, 끈끈이귀개와 드로소필룸속은 석죽목으로 분류한다.
_(8347260158).jpg)
![[1]](https://web.archive.org/web/20060629132453/http://seeds.carnivoren.org/images/156.jpg){kind=link}
