La gavina grisa (Larus modestus) és un ocell marí de la família dels làrids (Laridae) d'hàbits costaners, cria a l'extremadament àrid desert d'Atacama, vivint la resta de l'any a la costa sud-americana del Pacífic, des d'Equador i Perú fins al sud de Xile.
La gavina grisa (Larus modestus) és un ocell marí de la família dels làrids (Laridae) d'hàbits costaners, cria a l'extremadament àrid desert d'Atacama, vivint la resta de l'any a la costa sud-americana del Pacífic, des d'Equador i Perú fins al sud de Xile.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Gwylan lwyd (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: gwylanod llwydion) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Larus modestus; yr enw Saesneg arno yw Grey gull. Mae'n perthyn i deulu'r Gwylanod (Lladin: Laridae) sydd yn urdd y Charadriiformes.[1]
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn L. modestus, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Ne America.
Fe'i ceir yn aml ar lan y môr.
Mae'r gwylan lwyd yn perthyn i deulu'r Gwylanod (Lladin: Laridae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Corswennol Inca Larosterna inca Gwylan fechan Hydrocoloeus minutus
.jpg)
,_Pantanal,_Brazil.jpg)
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Gwylan lwyd (sy'n enw benywaidd; enw lluosog: gwylanod llwydion) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Larus modestus; yr enw Saesneg arno yw Grey gull. Mae'n perthyn i deulu'r Gwylanod (Lladin: Laridae) sydd yn urdd y Charadriiformes.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn L. modestus, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Ne America.
Fe'i ceir yn aml ar lan y môr.
Racek tmavý (Leucophaeus modestus) je středně velký jihoamerický druh racka z rodu Leucophaeus, známý unikátní hnízdní biologií.
Dospělí ptáci jsou celí tmavošedí, se světle šedou až bílou hlavou a bílým zadním okrajem křídla, ocas s černou páskou a bílým koncovým lemem. Nohy a zobák jsou černé. V prostém šatu mají i hlavu hnědou. Mladí ptáci se podobají dospělým ve svatebním šatu, jen jsou zbarvení více dohněda.
Hnízdí v Jižní Americe v příbřežní poušti Atacama (provincie Antofagasta, severní Chile). V době mimo hnízdění se ptáci rozptylují na sever po Ekvádor (zatoulaní ptáci byli zjištěni až v Kolumbii), rozsah disperze jižním směrem není známý (minimálně po Valparaiso).[3]
Hnízdní biologie racka tmavého je zcela unikátní. Ptáci hnízdí 35-100 km od pobřeží ve vnitrozemí nejsušší pouště na světě (Atacama). Ve dne dospělí ptáci stojí nad vajíčky nebo mláďaty, aby je stínili před pronikavým sluncem. V noci pak létají lovit potravu na pobřeží Tichého oceánu. V této činnosti se obden střídají. Vajíčka jsou na drsné podmínky adaptovaná odlišnou strukturou skořápky, která o dvě třetiny redukuje vypařování vody z nich.[4] Poprvé nechávají rodiče mláďata samotná ve věku šesti dnů, kdy už jsou schopná plné termoregulace.[5] Ptáci loví dvojím způsobem: jednak sbírají z hladiny moře ryby a korýše, jednak loví na pobřeží poustevníčky rodu Eremita.[6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu racek tmavý ve Wikimedia Commons
Racek tmavý (Leucophaeus modestus) je středně velký jihoamerický druh racka z rodu Leucophaeus, známý unikátní hnízdní biologií.
Die Graumöwe (Leucophaeus modestus, Syn.: Larus modestus) ist eine mittelgroße Vogelart innerhalb der Möwen. Ihr Brutgebiet liegt im Bereich der Atacamawüste im westlichen Südamerika. Außerhalb der Brutzeit ist sie dort entlang der Pazifikküste zu finden.
Wie mehrere andere subtropisch verbreitete Arten ist sie überwiegend dunkel- bis mittelgrau. Aufgrund der Ähnlichkeit wurde bislang meist eine nahe Verwandtschaft zur Heermannmöwe aus Niederkalifornien angenommen. Neuere genetische Befunde von 2005 bestätigen das nicht. Nach diesen wird die Heermannmöwe in die Gattung Larus, die Graumöwe in die Gattung Leucophaeus gestellt.[1]
Die Graumöwe zählt mit etwa 45 cm Körperlänge zu den mittelgroßen Möwen. Sie wiegt zwischen 360 und 400 g. Adulte Vögel zeigen überwiegend bleigraues Körpergefieder; die Oberseite ist dunkler als die Unterseite. Im Brutkleid ist der Kopf hellgrau bis weißlich, im Winterkleid dunkelgrau. Schnabel und Füße sind schwarz, die Iris ist braun. Der Handflügel ist schwarz, der übrige Flügel oberseits dunkelgrau mit schwarzen Armschwingen. Diese und die inneren Handschwingen haben weiße Spitzen, die einen hellen Flügelhinterrand bilden. Der Schwanz trägt eine schwarze Subterminalbinde und hat ebenfalls einen hellen Hinterrand.
Die Graumöwe brütet im nördlichen Chile und möglicherweise im südlichen Peru. Hier kommt sie in vegetationslosen Hochlandwüsten wie der Atacamawüste vor, die zwischen 35 und 100 km von der Küste entfernt liegen können. Ihre Nahrung sucht sie an Sandstränden des Pazifiks; felsige Bereiche meidet sie. Außerhalb der Brutzeit erstreckt sich das Verbreitungsgebiet vom Äquator südwärts bis in die südliche Mitte Chiles.
Die Graumöwe ernährt sich überwiegend von der recht kleinen Krabbenart Emerita analoga, die sie bei Ebbe watend im Litoral erbeutet. Weiterhin werden stoßtauchend Fische oder Nereiden gefangen. Erstere werden häufig als Nestlingsnahrung verwendet. Außerhalb der Brutzeit ist die Art in Häfen und im Gefolge von Fischkuttern zu finden.
Graumöwen brüten in sehr großen Kolonien mit bis zu 60.000 Nestern auf 5,5 km². Die Dichte beträgt etwa 1 Nest pro m².[2] Die Brutzeit liegt zwischen November und Januar, die Eiablage erfolgt ab Mitte Dezember. In Jahren, in denen vermehrt das Wetterphänomen El Niño auftritt, brütet die Art nicht. Das Nest besteht aus einer flachen Mulde, die oft in der Nähe eines Felsblocks liegt. Das Gelege besteht aus 1–3, meistens aber zwei blassen, fast weißlichen Eiern, deren Oberfläche extrem verdunstungsarm ist. Es wird 28–31 Tage lang bebrütet. Während ein Partner den Tag über beim Gelege bleibt, fliegt der andere an die Küste zur Nahrungssuche. Es findet nur ein Nahrungsflug pro Tag statt. Der andere Partner fliegt nach Einbruch der Dunkelheit an die Küste und kehrt im Morgengrauen zurück. Die Jungen werden nach dem Schlupf mehrere Tage gehudert und entwickeln sich schneller als bei den meisten anderen Arten. Nach 40 Tagen verlassen sie den Brutplatz und begeben sich an die Küste.
Der Weltbestand wird auf über 100.000 Brutpaare[2] geschätzt und ist laut IUCN nicht gefährdet („least concern“). Denn obwohl der Bestand durch massives Sammeln von Eiern (teils bis zu 30.000 in einer Kolonie)[2] im Rückgang begriffen ist, ist zu vermuten, dass in den entlegeneren Gegenden immer ein ausreichender Brutbestand verbleibt.[3]
Die Graumöwe (Leucophaeus modestus, Syn.: Larus modestus) ist eine mittelgroße Vogelart innerhalb der Möwen. Ihr Brutgebiet liegt im Bereich der Atacamawüste im westlichen Südamerika. Außerhalb der Brutzeit ist sie dort entlang der Pazifikküste zu finden.
Wie mehrere andere subtropisch verbreitete Arten ist sie überwiegend dunkel- bis mittelgrau. Aufgrund der Ähnlichkeit wurde bislang meist eine nahe Verwandtschaft zur Heermannmöwe aus Niederkalifornien angenommen. Neuere genetische Befunde von 2005 bestätigen das nicht. Nach diesen wird die Heermannmöwe in die Gattung Larus, die Graumöwe in die Gattung Leucophaeus gestellt.
The grey gull, also known as garuma gull (Leucophaeus modestus) is a medium-sized gull native to South America. Unusual among gulls, it breeds inland in the extremely dry Atacama Desert in northern Chile, although it is present as a non-breeding bird along much of the Pacific coast of South America.
The sexes are similar in grey gulls. Adults grow to a length of about 45 cm (18 in) and weigh some 360 to 400 g (13 to 14 oz). The head is white in summer but brownish-grey in winter. The body and wings are grey with the dorsal surface rather darker than the ventral region. The flight feathers are black and the inner primaries and the secondaries have white tips, visible in flight. The tail has a band of black with a white trailing edge. The legs and beak are black and the iris is brown.[2] The call is similar to that of the laughing gull (Leucophaeus atricilla).[3]
The grey gull breeds inland in the Atacama Desert in northern Chile. Its non-breeding range includes Costa Rica, Colombia, Ecuador, Peru and Chile, and it has been recorded in the Falkland Islands, South Georgia and the South Sandwich Islands. It is a vagrant to Panama.[1]
For many years, it was a mystery as to where this bird breeds because no coastal colonies had been identified. However, in 1945, it was discovered that it bred in the Atacama Desert in the interior of Chile. This hot and arid environment has few predators and may be relatively safe for the breeding gulls.[3] The site chosen for the nest, a scrape in the sand and often near rocks, is a waterless region some 35 to 100 km (22 to 62 mi) from the coast.[4] Once the eggs hatch, the parents take it in turn to make the round trip to the sea to bring food and water to their offspring.[4]
The humidity, wind speed, air and surface temperatures vary widely on a daily basis and the gull has to use various thermo-regulatory mechanisms when nesting to maintain its body temperature and that of its eggs and chicks within acceptable limits. In the hottest part of the day the parent bird stands over its nest to prevent the eggs or chicks overheating. Its chief predator is the turkey vulture (Cathartes aura) and when threatened, the incubating parent sometimes leaves the nest temporarily, and when this happens the eggs need to have impervious shells in order to avoid losing too much water through evaporation. In fact, the evaporative loss from the eggs is found to be about one third of that which occurs in Heermann's gull (Larus heermanni), another desert nesting species.
The typical habitat of the grey gull is sandy beaches and mudflats along the western coasts of South America where it probes with its beak in the sediment for invertebrate prey,[3] particularly mole crabs. It also eats fish and ragworms, scavenges for offal and sometimes follows fishing boats.[1]
The grey gull has a restricted inland breeding range and a limited wintering range along the coasts of Ecuador, Peru and Chile. The population trend is believed to be downwards. However, the total number of birds is sufficiently large to justify listing the grey gull as being of "least concern" rather than including it in a more threatened category.[1]
The grey gull, also known as garuma gull (Leucophaeus modestus) is a medium-sized gull native to South America. Unusual among gulls, it breeds inland in the extremely dry Atacama Desert in northern Chile, although it is present as a non-breeding bird along much of the Pacific coast of South America.
La Cindra mevo (Larus modestus) estas granda mevo, tio estas birdo de la familio de Laredoj kaj ordo de Karadrioformaj, kiu vivas en Suda Ameriko kaj pli precize en Ĉilio.
Temas pri granda birdo ĉirkaŭ 43 cm longa kiu montras malofta aspekto rilate la plej parto de la mevoj. Ĝi estas tute griza kaj apenaŭ estas kontrasto inter supraj kaj subaj parto malkiel ĉe aliaj mevoj. La flugilpintoj estas pli malhelaj, preskaŭ nigraj, kaj la kapo estas blanka dum la reprodukta sezono -tiam estas sufiĉe kontrasto kun la nigraj okuloj kaj beko-, sed poste griziĝas kaj malaperas tiu kontrasto, sed aperas blankaj okulringoj. La kruroj estas malhelgrizaj.
Ĝi estas marborda birdo.
La gaviota garuma o gaviota gris (Leucophaeus modestus, antes Larus modestus)[2][3] es una especie de ave Charadriiforme de la familia Laridae autóctona de Sudamérica, aunque solo cría en el desierto de Atacama.[1]
Es una gaviota sin dimorfismo sexual. Cabeza blanca en verano, y gris pardusca en invierno, cuerpo gris y más oscuro en partes superiores. Primarias negruzcas; secundarias negruzcas con punta blanca formando una línea terminal. Cola gris con banda subterminal negruzca. Patas negras y pico negro. Se alimenta principalmente de emerita analoga conocida como limache o pulgón de mar.
La gaviota garuma o gaviota gris (Leucophaeus modestus, antes Larus modestus) es una especie de ave Charadriiforme de la familia Laridae autóctona de Sudamérica, aunque solo cría en el desierto de Atacama.
Leucophaeus modestus Leucophaeus generoko animalia da. Hegaztien barruko Laridae familian sailkatua dago.
Leucophaeus modestus Leucophaeus generoko animalia da. Hegaztien barruko Laridae familian sailkatua dago.
Aavikkolokki (Larus modestus), myös Leucophaeus modestus, on eteläamerikkalainen lokki. Sen elinympäristö käsittää Pohjois-Chilen ja mahdollisesti Etelä-Perun sisämaan aavikoita, etenkin Atacaman aavikon. Ruokailevia ja pesimättömiä lintuja tavataan Tyynenmeren rannikolla Ecuadorista Etelä-Chileen. Lajin holotyypin kuvaili Johann Jakob von Tschudi Lurinista Liman eteläpuolelta 1843.[2]
Aavikkolokki (Larus modestus), myös Leucophaeus modestus, on eteläamerikkalainen lokki. Sen elinympäristö käsittää Pohjois-Chilen ja mahdollisesti Etelä-Perun sisämaan aavikoita, etenkin Atacaman aavikon. Ruokailevia ja pesimättömiä lintuja tavataan Tyynenmeren rannikolla Ecuadorista Etelä-Chileen. Lajin holotyypin kuvaili Johann Jakob von Tschudi Lurinista Liman eteläpuolelta 1843.
Leucophaeus modestus
Le Goéland gris (Leucophaeus modestus) est une espèce d'oiseaux de la famille des Laridae.
C'est un laridé de taille moyenne (environ 45 cm).
Sa particularité est d'être une espèce essentiellement nocturne.
Il vit dans le nord du Chili ; son aire d'hivernage s'étend du sud de l'Équateur aux portes de la Patagonie.
Leucophaeus modestus
Le Goéland gris (Leucophaeus modestus) est une espèce d'oiseaux de la famille des Laridae.
Il gabbiano modesto o gabbiano grigio (Leucophaeus modestus, Tschudi 1843) è un uccello della famiglia dei Laridi.
Leucophaeus modestus non ha sottospecie, è monotipico.
Questo gabbiano vive in America, dalle coste occidentali della Costa Rica fino alla Terra del Fuoco, sulle Isole Falkland, sulle isole della Georgia del Sud e sulle Sandwich Australi.
Il gabbiano modesto o gabbiano grigio (Leucophaeus modestus, Tschudi 1843) è un uccello della famiglia dei Laridi.
De grijze meeuw (Leucophaeus modestus; synoniem: Larus modestus) is een vogel uit de familie Laridae (meeuwen).
A gaivota-cinzenta (Leucophaeus modestus) é uma gaivota de médio-porte, nativa da América do Sul.
Não apresenta dimorfismo sexual. Os adultos chegam a ter até 45 cm de comprimento e a pesar entre 360 e 400 gramas. A cabeça é branca no verão mas cinza-amarronzada no inverno. O corpo e asas são cinza com a região dorsal sendo mais escura que a região ventral. As penas de voo são pretas e as primárias e secundárias têm pontas brancas, visíveis durante o voo. A cauda tem uma faixa preta com uma borda branca. As pernas e o bico são pretos e a íris é marrom.[2] A vocalização é similar à da gaivota-alegre (Leucophaeus atricilla).[3]
No deserto do Atacama, a gaivota-cinzenta reproduz-se no interior, longe do litoral. Sua distribuição não-reprodutiva inclui Costa Rica, Colômbia, Equador, Peru e Chile, e já foi registrada nas Ilhas Malvinas e nas ilhas Geórgia do Sul e Sandwich do Sul. É vagante no Panamá.[1]
Em abril de 2019, foi registrada no Brasil em Ilha Comprida, São Paulo, o primeiro registro para o país.[4]
Por muitos anos, o local de reprodução da espécie foi um mistério, uma vez que nenhuma colônia havia sido identificada no litoral. Contudo, em 1945, descobriu-se que a espécie se reproduzia no deserto do Atacama, no interior do Chile. Esse ambiente quente e árido apresenta poucos predadores e é um lugar relativamente seguro para a reprodução das gaivotas.[3] O local escolhido para o ninho, um buraco na areia e frequentemente próximo de rochas, é uma região sem disponibilidade de água a uma distância de entre 35 e 100 km da costa.[5] Quando os filhotes nascem, os pais fazem uma viagem de ida e volta até o mar para levarcomida e água para a prole.[5]
A umidade, velocidade do vento e a temperatura, tanto a do ar quanto a das superfícies, variam muito a cada dia, e a gaivota têm de usar vários mecanismos termo-regulatórios para manter o seu corpo, os ovos e os filhotes em condições aceitáveis. Na parte mais quente do dia, o pai fica em cima do ninho para prevenir o aquecimento dos ovos e dos filhotes. O principal predador da espécie é o urubu-de-cabeça-vermelha (Cathartes aura), e, quando ameaçado, o pai que está incubando os ovos às vezes sai do ninho temporariamente. Desse modo, os ovos precisam ter cascas impermeáveis para evitar a perda de muita água por evaporação. Na verdade, a perda de água por evaporação nos ovos da gaivota-cinzenta é de aproximadamente um terço a que acontece nos ovos da gaivota-de-heermann (Larus heermanni), outra espécie que se reproduz no deserto.
O habitat da gaivota-cinzenta consiste em praias e lamaçais ao longo da costa oeste, onde a ave usa o bico para sondar o sedimento procurando por invertebrados,[3] em particular caranguejos-da-areia. Também alimenta-se de peixes e poliquetas, come carniça e às vezes segue barcos de pesca.[1]
A gaivota-cinzenta tem uma distribuição de reprodução restrita e uma distribuição de invernada limitada ao longo das costas de Equador, Peru e Chile. Acredita-se que a população esteja decrescendo. No entanto, a população total da espécie é grande o suficiente para justificar a classificação como "Pouco Preocupante", em vez de em uma categoria mais ameaçada.[1]
A gaivota-cinzenta (Leucophaeus modestus) é uma gaivota de médio-porte, nativa da América do Sul.
Ökenmås[2] (Leucophaeus modestus) är en sydamerikansk fågel i familjen måsfåglar inom ordningen vadarfåglar.[3] Arten häckar unikt för måsar långt inåt landet i ökenlandskap, därav namnet.
Ökenmåsen är en medelstor mås med en kroppslängd på 45 centimeter. I häckningsdräkt är den karakteristisk med sitt vita huvud och mörkgrå kropp. Vingpennorna är svarta med vita spetsar på de inre handpennorna och armpennorna. Stjärten har ett svart band innanför en vit bakkant. Benen är svarta och irisen brun.[4]
Fågeln häckar i den extremt torra Atacamaöknen i inlandet i norra Chile, men sprider sig efter häckningstid ut mot kusten norrut till Ecuador.[3] Den har påträffats tillfälligt även i Colombia och Panama.[1]
Tidigare placerades arten i släktet Larus, men den har efter genetiska studier flyttats till Leucophaeus.[5][6] Flera auktoriteter behåller dock Leucophaeus i Larus, däribland Birdlife International. Den behandlas som monotypisk, det vill säga att den inte delas in i några underarter.
Ökenmåsen lever huvudsakligen och ibland uteslutande av kräftdjur från släktet Eremita, men kan också inta fisk, havsborstmaskar (Nereididae) samt as. Den kan också söka föda i hamnar och följa fiskebåtar. Arten häckar från november till januari i öde bergstrakter i Atacamaöknen mellan 35 och 100 kilometer inåt land. Boet är en uppskrapad grop i sanden. Den häckar inte under år när El Niño är extra påtaglig.[4]
Arten har ett relativt litet utbredningsområde och tros minska i antal, dock inte tillräckligt kraftigt för att den ska betraktas som hotad.[1] IUCN kategoriserar därför arten som livskraftig (LC).[1]
Wikimedia Commons har media som rör ökenmås.
Wikispecies har information om Leucophaeus modestus.
Ökenmås (Leucophaeus modestus) är en sydamerikansk fågel i familjen måsfåglar inom ordningen vadarfåglar. Arten häckar unikt för måsar långt inåt landet i ökenlandskap, därav namnet.
Це незавершена стаття з орнітології.Leucophaeus modestus là một loài chim trong họ Laridae.[2]
Bài viết Bộ Choi choi này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Leucophaeus modestus (Tschudi, 1843)[1]
Синонимы
Се́рая ча́йка[2] (лат. Leucophaeus modestus) — вид птиц средней величины из семейства чайковых (Laridae). Основной ареал гнездования расположен в пустыне Атакама на западе Южной Америки. Вне периода гнездования встречаются вдоль тихоокеанского побережья. Как и некоторые другие распространённые в субтропиках виды чаек, данный вид окрашен в (тёмно-)серые тона. Из-за внешнего сходства предполагалось родство серой чайки с обитающей в Нижней Калифорнии чайкой Хеерманна (Larus heermanni), однако это не подтвердил генетический анализ, проведённый в 2005 году. По его результатам предложено переместить серую чайку в род Leucophaeus.
Длина тела серой чайки — около 45 см. Она весит от 360 до 400 г. У взрослых особей преимущественно свинцово-серое оперение, верхняя сторона тела всегда несколько темнее нижней. При брачном оперении голова светло-серая, при зимнем оперении — тёмно-серая. Клюв и лапы чёрного цвета, зрачки коричневые. Крылья тёмно-серые с чёрно-белыми обрамляющими перьями. На хвосте чёрная полоска с белым краем.
Серая чайка гнездится на севере Чили и, вероятно, в южном Перу. Местами её гнездования часто становятся безжизненные каменистые высокогорные пустыни, такие как Атакама. Они расположены в 35—100 км от побережья. Пищу серая чайка ищет на песчаных пляжах Тихого океана, избегая каменистых местностей. Её негнездовой ареал простирается от экватора до юга Чили.
К добыче серой чайки относится главным образом небольшой вид крабов Emerita analoga, за которым она охотится при отливе. Иногда она ныряет за рыбой или нереидами, последние часто используются как пища для потомства. Часто серую чайку можно встретить в портах и на море вблизи рыболовецких траулеров.
Серые чайки гнездятся в крупных колониях с плотностью до одного гнезда на квадратный метр. Период гнездования длится с сентября по январь, кладка яиц происходит в середине декабря. В годы феномена Эль-Ниньо этот вид не гнездится. Гнездо состоит из плоской ямки, расположенной нередко вблизи камня. В кладке от одного до трёх как правило бледных яиц с поверхностью, препятствующей испарению воды. Насиживание длится около месяца. В то время как один из родителей весь день проводит в гнезде, другой летит на побережье в поисках пищи. Как правило, за день совершается один полёт. Ночью оба партнёра меняются и на поиски пищи отправляется отдохнувшая особь. Вылупившиеся детёныши развиваются быстрей, чем детёныши других видов. Спустя 40 дней они покидает родное гнездо и отправляются на побережье.
Численность серой чайки оценивается в сто тысяч гнездящихся пар, а сам вид согласно МСОП считается не вызывающим озабоченности («least concern»). Хотя популяция из-за массивного сбора яиц местным населением сокращается, предполагается, что в отдалённых регионах сохраняется достаточная численность серых чаек.
Се́рая ча́йка (лат. Leucophaeus modestus) — вид птиц средней величины из семейства чайковых (Laridae). Основной ареал гнездования расположен в пустыне Атакама на западе Южной Америки. Вне периода гнездования встречаются вдоль тихоокеанского побережья. Как и некоторые другие распространённые в субтропиках виды чаек, данный вид окрашен в (тёмно-)серые тона. Из-за внешнего сходства предполагалось родство серой чайки с обитающей в Нижней Калифорнии чайкой Хеерманна (Larus heermanni), однако это не подтвердил генетический анализ, проведённый в 2005 году. По его результатам предложено переместить серую чайку в род Leucophaeus.
