Štětinec laločnatý (Echinocystis lobata) je jednoletá popínavá rostlina s ježatými, vejčitými plody, jediný druh rodu štětinec, jednoho z téměř sta rodů čeledě tykvovitých.
Rostlina pochází se Severní Ameriky, kde vyrůstá v Kanadě a ve Spojených státech. Zhruba okolo roku 1900 byla rozšířena i do Evropy, prvá zmínka je z roku 1906 z Rumunska, na našem území byl její výskyt poprvé doložen o pět let později.
V Americe jsou jeho přirozeným biotopem listnaté lesy v říčních aluviích, dlouhodobě vlhké břehy okolo jezer, křoviny i stepí. U nás to jsou lužní lesy, keře okolo vodních toků a nádrží, zanedbaná vlhká pole i rumiště, nejčastěji roste na říčních náplavách. Dává přednost prosluněným vlhkým místům, ve stínu nebo suchu roste minimálně. Pro svůj rychlý růst, atraktivní listy a hlavně plody bývá účelově vysazován na pokrytí plotů, pergol, zdí nebo nevzhledných míst, za příznivých podmínek vytváří v krátké době mohutné porosty. Tehdy často zplaňuje a hbitě se pak šíří, hlavně podél řek a potoků, do volné přírody.
V České republice je evidován výskyt štětince laločnatého v jihozápadních Čechách, Polabí, okolí Berounky a na jihovýchodní Moravě. Všechna místa výskytu však nejsou přesně známa, příčinou je rychlé šíření a dosud malá odborná pozornost tomuto druhu věnována.
Nejčastěji se vyskytuje ve společenstvech svazů Arction lappae a Senecion fluviatilis, o něco řidčeji vyrůstá v porostech křovinatých vrb a ve společenstvech svazů Salicion albae, Salicion cinereae a Salicion triandrae.[1][2]
Jedná se o jednoletou, jednodomou popínavou rostlinu s dutou, na průřezu pětihrannou, větvenou lodyhou dorůstající do délky 5 až 12 m. Lodyha vyrůstá z poměrně mělce kořenícího, tenkého, růžicovitě se rozrůstajícího kořene s jednotlivými paprsky dlouhými až 15 cm a tlustými jen 1 mm. Ve středoevropských podmínkách klíčí v květnu, kvete od července do září a říjnu již usychá.
Listy vyrůstající střídavě v průměrné vzdálenosti 12 cm, bývají 3 až 21 cm velké a mívají řapíky 2 až 15 cm dlouhé. Dlanitě žilnaté čepele světle zelené barvy jsou v obrysu okrouhlé, dlanité, s pěti trojúhelníkovými až kopinatými laloky, celokrajné nebo mělce zubaté, podél okrajů krátce chlupaté, s měkkým trnem na koncích laloků.
Naproti listových řapíků vyrůstají světlezelené kroutivé úponky rozvětvené do tří ramen s odklonem 90°. Zajišťují přichycení lodyhy při plazení po zemi nebo u šplhání po podpěře do výšky. Bývají dlouhé do 15 cm, pro přichycení vytvářejí okolo opory závity. Jsou citlivé na dotek, stažením buněk na straně podpory a roztažením na opačné straně se stáčejí a konec úponku se okolo opěry obtáčí několika závity.
Jednopohlavné voňavé květy, samčí i samičí, jsou šestičetné, a mají nitkovité světlezelené kališní lístky dlouhé od 1,5 do 3 mm.
Samčí květy hvězdicového tvaru, mající v průměru 1,2 až 1,8 cm, vyrůstají z paždí listů v mnohokvětých latách nebo hroznech dlouhých 5 až 20 cm. Korunu mají kolovitou s krátkou trubkou s čárkovitými, na koncích špičatými lístky které jsou žláznatě chlupaté a mají bílou barvu. Mají tři tyčinky se srostlými krátkými nitkami nesoucími bledě zelené prašníky 1 mm dlouhé a 0,8 mm široké ve tvaru písmene S.
Samičí květy, 15 až 24 mm široké, rostou po jednom nebo až po třech v paždí listů u stonku samčího květenství a rozvíjejí se asi za týden po samčích květech. Mají nící zvonkovitou korunu s lístky 7 až 12 mm dlouhými a 1 až 2 mm širokými které jsou barvy bílé až nažloutlé. Obsahují dále zelený dvoudílný semeník s krátkou a tlustou zelenou čnělkou zakončenou plochou oválnou bliznou. Květy rozkvétají od července do září, opylovány jsou hmyzem.
Plody vypadají jako drobné podlouhlé melouny zelené barvy porostlé měkkými štětinami, které připomínají ostny. Visí z lodyh na stopkách, dozrávají za 4 až 6 týdnů po opylení. Mají tvar eliptické duté bobule, jsou průměrně velké 4 až 6 × 2,5 až 4 cm a jsou po obvodu dlouze štětinatě chlupaté. Uvnitř jsou rozděleny do 4 komůrek obsahující po jednom oválném, tmavě hnědém semeni dlouhém 12 až 20 mm a širokém 7 až 10 mm.
Plody po dozrání vysychají a hnědnou, ve spodní části se otevírají a semena jsou do okolí vypuzována hydrostatickým tlakem rychlostí 11,5 m/s (cca 40 km/h). Rozptýlená semena požírají ptáci a hlodavci kteří také zajišťují jejich roznesení do vzdálenějšího okolí. Pravděpodobně tím podstatným elementem sloužícím k dálkovému rozšiřování semen je vodní hladina, po které dokáže semeno plout dokud nenabobtná a neklesne ke dnu.[1][2][3][4]
Štětinec laločnatý je v ČR i Evropě považován za invazivní rostlinu, která využívá téměř úplné neexistence přirozených nepřátel. Vyskytuje se na přirozených stanovištích i v místech pozměněných lidskou činností. Tento neofyt byl na území současné České republiky prvně zaregistrován v roce 1911. V současnosti ještě není nepřítelem č. 1, ale je považován za potenciálně nebezpečný druh. Je zařazen mezi 100 nejnebezpečnějších invazních druhů v Evropě.[5][6]
List a úponky
Nezralý plod
Semena
vyzrálý, vyschlý plod s puklinou
Řez nezralým plodem štětince
Obrázky, zvuky či videa k tématu štětinec laločnatý ve Wikimedia Commons
Štětinec laločnatý (Echinocystis lobata) je jednoletá popínavá rostlina s ježatými, vejčitými plody, jediný druh rodu štětinec, jednoho z téměř sta rodů čeledě tykvovitých.
Die Stachelgurke (Echinocystis lobata), auch Gelappte Stachelgurke oder Igelgurke genannt, ist die einzige Art der Pflanzengattung Echinocystis innerhalb der Familie der Kürbisgewächse (Cucurbitaceae). Sie ist in Nordamerika heimisch und in Mitteleuropa teilweise verwildert.
Die Stachelgurke ist eine kletternde, einjährige krautige Pflanze. Die fünfkantigen und hohlen, fast kahlen Stängel werden bis 8, selten 10–12 Meter lang und sind im oberen Bereich stark verzweigt. Die Ranken sind dreiteilig.
Die wechselständig angeordneten, weichen Laubblätter sind in einen langen Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die Blätter sind bis 21 Zentimeter groß. Die drei- bis siebenfach gelappte Blattspreite besitzt eine stumpfe bis herz-, spieß- oder pfeilförmige Spreitenbasis. Die Blattlappen sind dreieckig und spitz. Der Blattrand ist schwach gezahnt, die Oberseite ist schuppig und rau, die Unterseite ist heller. Die Lappenspitzen sind weich-stachelpitzig und die Blattränder sind entfernt mit kurzen, dicken Haaren an den Venenenden besetzt. Nebenblätter fehlen. Die knotenständigen, verdrehten oder geringelten Ranken sind hellgrün.[1]
Die Stachelgurke ist einhäusig getrenntgeschlechtig (monözisch), d. h. an einem Pflanzenindividuum werden männliche und weibliche Blüten ausgebildet.
Es werden rispige oder traubige Blütenstände gebildet. Die eingeschlechtigen Blüten sind sechszählig, radiärsymmetrisch mit doppelter Blütenhülle. Die männlichen Blüten erscheinen zuerst, in größeren Gruppen, die meist einzelnen bis wenigen weiblichen Blüten sitzen knapp darunter. Die Blüten besitzen einen kleinen behaarten Stiel.
Die kleinen Kelchzipfel sind 1,5 bis 3 Millimeter lang und pfiemlich. Die Blütenkrone ist weiß bis gelblichweiß. Die sechs langen, oft verdrehten Kronzipfel sind schmal-dreieckig und beidseitig drüsig-zottig behaart. Die Kronzipfel der männlichen Blüten sind bis 9 Millimeter, die der größeren weiblichen Blüten bis 12 Millimeter lang. Die sechs Staubblätter sind zu drei Zweiergruppen verwachsen und stehen eng bis verwachsen zusammen, sie besitzen grünliche und S-förmige Antheren mit dreifachen Theken.[2] Der weichstachlige, unterständige Fruchtknoten ist zweikammerig, mit jeweils bis drei Samenanlagen je Kammer, mit einem dicken, kurzen Griffel mit breiter, dicker und gelappter Narbe.[1]
Die bei einer Länge von 3 bis 5 Zentimetern ellipsoidale, grünliche Beerenfrucht (Panzerbeere, Pepo) trägt bis 10 Millimeter lange, weiche Stacheln. Die ein bis sechs, abgeflachten, elliptischen Samen sind etwa 1,5 bis 1,8 Zentimeter lang und dunkelbraun bis schwärzlich. Die Beere öffnet sich an der Spitze unregelmäßig und entlässt die Samen. Die Samenkammern entwickeln sich zu einem feinen, weißen „Netz“ in welchem die Samen liegen. Daher stammt auch im Artnamen die Bezeichnung -cystis, von griechisch kystis, für Sack oder Blase, Blater.[1]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 32 oder 34.[3]
Die Stachelgurke ist in weiten Teilen Nordamerikas verbreitet. Sie kommt nur im nördlichen Kanada, in südwestlichen (Kalifornien) und südöstlichen (Florida bis Louisiana) USA nicht vor.[4] Sie kann in ihrer Heimat auch als „Unkraut“ auftreten, etwa in Flussniederungen in Mais- und Sojafeldern, wo sie die Ernte erschweren. Manchmal wächst sie in Amerika auch in Hecken und Gebüschen des Flachlands.[5]
In Mitteleuropa ist die Stachelgurke als Neophyt eingebürgert. Sie wächst in Mitteleuropa in sommerwarmen, nährstoffreichen Ufersäumen der collinen Höhenstufe. Sie bildet im westlichen Teil von Rumänien (zwischen Valea Lui Mihai, Carei und Satu Mare) Massenbestände und überwuchert die Strauch- und Baumvegetation an den Straßenrändern,[6] sodass sie hier zu einer Charakterart des Cuscuto-Convolvuletum aus dem Senecion fluviatilis-Verband geworden ist.[3]
In Deutschland kommt die Stachelgurke im mittleren Rheintal und Elbtal, im unteren Neckartal sowie im mittleren Saaletal vor und ist im Nationalpark Unteres Odertal stellenweise häufig. In Österreich tritt sie im südlichen Burgenland, im March- und untersten Thayatal (Niederösterreich), in Oberösterreich, der östlichen Steiermark und unbeständig in Nordtirol auf. In der Schweiz wurde sie aufgrund ihres Ausbreitungspotenzials und der Schäden in den Bereichen Biodiversität, Gesundheit bzw. Ökonomie in die Schwarze Liste der invasiven Neophyten aufgenommen.[7][8]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1803 unter dem Namen (Basionym) Sicyos lobatus durch André Michaux. Die Neukombination zu Echinocystis lobata wurde 1840 durch John Torrey und Asa Gray veröffentlicht. Der Gattungsname Echinocystis setzt sich aus den griechischen Wörtern echinos für „Igel“ sowie kystis für „Harnblase“ zusammen und bezieht sich auf die stacheligen Früchte. Das Artepitheton lobata bedeutet gelappt. Der Gattungsname Echinocystis Torr. & A.Gray nom. cons. ist durch Melbourne ICN Art. 14.4 & App. III konserviert gegenüber Micrampelis Raf. nom. rej. Ein weiteres Synonym von Echinocystis Torr. & A.Gray ist Hexameria Torr. & A.Gray.[9]
Echinocystis lobata ist die einzige übriggebliebene Art der Pflanzengattung Echinocystis aus dem Tribus Sicyeae in der Unterfamilie Cucurbitoideae innerhalb der Familie Cucurbitaceae. Die vormals anderen Echinocystis-Arten wurden in das Schwestertaxon, die Gattung Marah, integriert.[10]
Es existieren verschiedene Synonyme; Echinocystis echinata (Muhl. ex Willd.) Britton, Sterns & Poggenb., Echinocystis echinata Vassilcz., Micrampelis echinata (Muhl. ex Willd.) Raf., Micrampelis lobata (Michx.) Greene, Momordica echinata Muhl. ex Willd., Sicyos lobatus Michx. und Hexameria echinata (Muhl. ex Willd.) Torr. & A.Gray.
Sie wird manchmal als Zierpflanze verwendet.
Habitus und Blüten
Zier-Stachelgurken (40 bis 60 mm) neben einem Zierkürbis
Trockene offene Frucht
Glatte Samen
Blüten von Echinocystis lobata
An der Spitze aufgeplatzte, geöffnete Beeren mit leeren und netzartigen Samenkammern
Die Stachelgurke (Echinocystis lobata), auch Gelappte Stachelgurke oder Igelgurke genannt, ist die einzige Art der Pflanzengattung Echinocystis innerhalb der Familie der Kürbisgewächse (Cucurbitaceae). Sie ist in Nordamerika heimisch und in Mitteleuropa teilweise verwildert.
Préklowatô gùreczka (Echinocystis lobata) – to je roscëna z rodzëznë baniowatëch. Òstatny czas òna rosce téż na Kaszëbach. Zlikwidowac ją je cãżkò, a pòdłùg prawa òna w Pòlsce nié mô rosnąc. Może ptôche ją rozséwają?
Préklowatô gùreczka pnie sã na drzewa kòl rzéczi
Préklowatô gùreczka (Echinocystis lobata) – to je roscëna z rodzëznë baniowatëch. Òstatny czas òna rosce téż na Kaszëbach. Zlikwidowac ją je cãżkò, a pòdłùg prawa òna w Pòlsce nié mô rosnąc. Może ptôche ją rozséwają?
Préklowatô gùreczka pnie sã na drzewa kòl rzéczi
Hõlmine ogakurk (Echinocystis lobata) on taimeliik ogakurgi perekonnast.
Ta on üheaastane ronitaim. Pärismaisena elab Põhja-Ameerikas. Võib olla invasiivne.
Eestis on leitud metsistununa.
Hõlmine ogakurk (Echinocystis lobata) on taimeliik ogakurgi perekonnast.
Ta on üheaastane ronitaim. Pärismaisena elab Põhja-Ameerikas. Võib olla invasiivne.
Eestis on leitud metsistununa.
Kałata kórka (łaćonsce Echinocystis lobata) je rostlina ze swójby banjowcowych rostlinow (łaćonsce Cucurbitaceae).
Kałata kórka (łaćonsce Echinocystis lobata) je rostlina ze swójby banjowcowych rostlinow (łaćonsce Cucurbitaceae).
Dygliavaisis virkštenis (lot. Echinocystis lobata) – moliūginių (Cucurbitaceae) šeimos augalų rūšis, vienintelė savo gentyje. Natūraliai auga Šiaurės Amerikoje, tačiau dabar auga ir Eurazijoje.
Tai vienametis laipiojantysis žolinis augalas. Stiebai gali siekti didesnį nei 6 m ilgį, ūsais tvirtinasi prie kitų augalų. Lapai skiautėti, rečiau ištisiniai, 5-10 cm ilgio. Augalas vienanamis, žydi birželio-rugsėjo mėnesiais. Žiedai balti, sukrauti į kekes, kvapnūs. vaisius – 1-6 cm ilgio moliūgvaisis, padengtas aštriais dygliukais. Viduje yra 2 sėklalizdžiai su pora sėklų. Prinokęs vaisius pageltonuoja, išsipučia ir sėklas iššaudo (rugpjūčio-spalio mėn.). Dažnai pavasarį nuo vėlyvųjų šalnų apšąla.
Auginamas kaip dekoratyvinis augalas, palaipsniui sulaukėjo. Sutinkamas upių pakrantėse, kur antroje vasaros pusėje sudaro tankius brūzgynus, vandens pagalba greitai plinta. Dygliavaisis virkštenis Lietuvoje laikomas invazine rūšimi[1], [2]
Dygliavaisio virkštenio vaisius
Sąžalynas
Dygliavaisiai virkšteniai apžėlę Nevėžio pakrantes
Dygliavaisis virkštenis (lot. Echinocystis lobata) – moliūginių (Cucurbitaceae) šeimos augalų rūšis, vienintelė savo gentyje. Natūraliai auga Šiaurės Amerikoje, tačiau dabar auga ir Eurazijoje.
Tai vienametis laipiojantysis žolinis augalas. Stiebai gali siekti didesnį nei 6 m ilgį, ūsais tvirtinasi prie kitų augalų. Lapai skiautėti, rečiau ištisiniai, 5-10 cm ilgio. Augalas vienanamis, žydi birželio-rugsėjo mėnesiais. Žiedai balti, sukrauti į kekes, kvapnūs. vaisius – 1-6 cm ilgio moliūgvaisis, padengtas aštriais dygliukais. Viduje yra 2 sėklalizdžiai su pora sėklų. Prinokęs vaisius pageltonuoja, išsipučia ir sėklas iššaudo (rugpjūčio-spalio mėn.). Dažnai pavasarį nuo vėlyvųjų šalnų apšąla.
Auginamas kaip dekoratyvinis augalas, palaipsniui sulaukėjo. Sutinkamas upių pakrantėse, kur antroje vasaros pusėje sudaro tankius brūzgynus, vandens pagalba greitai plinta. Dygliavaisis virkštenis Lietuvoje laikomas invazine rūšimi,
Dygliavaisio virkštenio vaisius
Sąžalynas
Dygliavaisiai virkšteniai apžėlę Nevėžio pakrantes
Multimedia w Wikimedia Commons Kolczurka klapowana (Echinocystis lobata) – gatunek jednorocznego pnącza z rodziny dyniowatych z monotypowego rodzaju Echinocystis J. Torrey et A. Gray, Fl. N. Amer. 1: 542. Jun 1840 (nom. cons.)[3]. W Polsce roślina uprawiana i dziczejąca. Pochodzi prawdopodobnie z Ameryki Północnej, lecz jest tak inwazyjna, że trudno co do tego mieć pewność. W Polsce pierwsze okazy stwierdzono pod koniec lat 70. XX w., a samą roślinę opisano w Przyrodzie Polskiej. Atrakcyjny wygląd kwiatów oraz charakterystyczne owoce wzbudzają zainteresowanie ludzi i stanowią przyczynę skuteczności jej inwazji. Obfitość nasion oraz umiejętność samorozsiewania zapewniają ekspansję miejscową oraz trwałość stanowisk.
Roślina mało wybredna, ale idealnym siedliskiem dla niej są aluwia nadrzeczne oraz wilgotne miejsca o pH obojętnym. Płoży się i wspina po drzewach i krzewach.
Kolczurka klapowana uznawana jest w Polsce za gatunek inwazyjny, groźny dla rodzimej przyrody. Jej wprowadzanie do środowiska lub przemieszczanie w środowisku przyrodniczym jest zabronione przez Ustawę o ochronie przyrody z 2004 roku. Od 2012 roku także jej import, posiadanie, prowadzenie hodowli, rozmnażanie i sprzedaż wymagają specjalnego pozwolenia Generalnego Dyrektora Ochrony Środowiska. Nieprzestrzeganie wymienionych ograniczeń według ustawy o ochronie przyrody jest wykroczeniem podlegającym karze aresztu lub grzywny pieniężnej[4][5].
Kolczurka klapowana (Echinocystis lobata) – gatunek jednorocznego pnącza z rodziny dyniowatych z monotypowego rodzaju Echinocystis J. Torrey et A. Gray, Fl. N. Amer. 1: 542. Jun 1840 (nom. cons.). W Polsce roślina uprawiana i dziczejąca. Pochodzi prawdopodobnie z Ameryki Północnej, lecz jest tak inwazyjna, że trudno co do tego mieć pewność. W Polsce pierwsze okazy stwierdzono pod koniec lat 70. XX w., a samą roślinę opisano w Przyrodzie Polskiej. Atrakcyjny wygląd kwiatów oraz charakterystyczne owoce wzbudzają zainteresowanie ludzi i stanowią przyczynę skuteczności jej inwazji. Obfitość nasion oraz umiejętność samorozsiewania zapewniają ekspansję miejscową oraz trwałość stanowisk.
Echinocystis lobata là một loài thực vật có hoa trong họ Cucurbitaceae. Loài này được (Michx.) Torr. & A.Gray mô tả khoa học đầu tiên năm 1840.[1]
Echinocystis lobata là một loài thực vật có hoa trong họ Cucurbitaceae. Loài này được (Michx.) Torr. & A.Gray mô tả khoa học đầu tiên năm 1840.
Плоды — широко-яйцевидные тыквины, 1—6 см длиной, густо покрытые шиповатыми щетинками, вначале сизо-зелёные, водянистые, а при созревании высыхающие и вскрывающиеся на верхушке, содержат внутри в двух жёстковолосистых гнёздах по 2 ослизняющихся семени. В дождливое лето плоды при созревании накапливают много жидкости, под её давлением разрываются, и семена из них выстреливаются в разные стороны.
Семена приплюснуты, продолговато-овальные, около 15 мм длиной, окраска — от тёмно-коричневых до почти чёрных.
Цветёт в июне — сентябре, плоды созревают в августе — октябре[11].
Диплоидное число хромосом — 2n=16, 32.
Североамериканский вид. Общее распространение: Северная Америка.
Колючеплодник лопастный интродуцирован и натурализовался в Западной и Восточной Сибири (юг), на Дальнем Востоке (юг), в Средней Азии, Средней и Атлантической Европе, Средиземноморье, Японии и Китае.
Широко культивируется как вьющееся декоративное растение во многих районах Евразии, в том числе в Средней России, легко дичает.
Чрезвычайно агрессивный интродуцент, энергично внедряющийся в естественные сообщества, занимая устойчивые позиции в составе флоры[12].
Этот североамериканский вид проник в Европу через ботанические сады и коллекционеров экзотики. В Среднюю Азию попал, по-видимому, как заносное растение с крестьянскими переселенцами. В Сибири пути проникновения этого вида связаны с развитием туризма, интенсивным развитием огородничества. Занимает иногда довольно большие пространства, как в окрестностях населённых пунктов, так и достаточно далеко от них и имеет высокую активность по возобновлению и воспроизводству[13].
К настоящему времени растение известно одичавшим во многих регионах России, в том числе, вероятно, в большинстве среднероссийских областей. В Московской области встречается пока чаще, чем в других районах.
Произрастает на пустырях и в кустарниках около жилья, в садах, дачных посёлках, по прибрежным кустарникам вдоль рек.
Размножение колючеплодника лопастного и его расселение осуществляется семенами.
Колючеплодник лопастный предпочитает лёгкие, воздухо- и влагопроницаемые почвы. Не выносит кислых почв. Холодостоек, но отзывчив на тепло. Хуже развивается в сухие и жаркие годы. Не рекомендуется многолетнее возделывание на одном и том же месте.
Колючеплодник лопастный часто встречается на приусадебных участках в качестве декоративного и медоносного растения. В его плодах содержатся полезные для человека питательные вещества, минеральные соли калия, кальция, ферменты, пектиновые вещества. Они вполне съедобны в молодом возрасте. Целебные свойства эхиноцистиса в России пока не изучены[14].
В декоративном цветоводстве колючеплодник лопастный известен с 1863 года[15]. Культивируется для создания зелёных шпалер, вертикального озеленения (оформления беседок, балконов, изгородей и пр.).
Echinocystis lobata (Michx.) Torr. et Gray, Fl of Amer. 1840 1: 542; Tutin, 1968, Fl. Europ. 2:299; Черепанов 1973, Свод. доп. изм. «Фл. СССР» : 204; Цвелёв 1996, Фл. Вост. Европы 9:224. — Sicyos lobata Michx 1803, Fl. Bor.- Amer. 2:217. — Momordica echinata Muehl. ех Willd. 1805, Sp. Pl. 4, 1:605; Muehl. 1793, Trans. Amer. Philos. Soc. 3:180, nom. nud. — Echinocystis echinata (Muehl.) Britt., Sterns et Pogg. 1888, Prelim. Cat. : 20; Васильченко 1957, Фл. СССР, 24:125. — Колючеплодник лопастнолистный, эхиноцистис лопастный (лопастной).
Описан из Северной Америки.
