Listohlod žahavkový (Phyllobius pomaceus) je brouk z početné čeledi nosatcovití (Curculionidae). Velmi bohatá čeleď nosatcovitých (Curculionidae), zahrnuje přes 1080 druhů rozdělených do 180 rodů. Ve střední Evropě je zastoupena asi 25 druhy, vesměs nesnadno rozlišitelnými.
Brouci jsou 7–10 mm dlouzí a mají relativně silně zaoblené tělo. To je rovněž ve spodní části pokryto modrozelenými nebo zelenými, velmi dlouhými šupinami. Tykadla a nohy jsou hnědé, vzácně červené. Jemně strukturovaný tečkovaný štít, je vepředu kruhovitě zakončen a nese centricky hladkou podélnou čáru. Krovky (elytrae) mají u samečků téměř rovnoběžné podélné rýhy, u samic jsou vzadu širší než v přední části těla a zřetelné rýhy mají s podlouhlými tečkami. Široké prohlubně jsou ploché. Na konci krovkového švu, mají imaga více chloupků. Stehna (femur) všech párů nožek mají široký, špičatý trn. Od jiných v Česku žijících listohlodů podrodu Metaphyllobius, mohou být druhy s tmavým obrvením krovek odlišovány (promíchání mezi přilehlými šupinami) – toto je u jiných druhů podstatně delší, u druhu Phyllobius pilicornis zrovna tak dlouhé, jako u druhu Phyllobius glaucus a Phyllobius maculatus dobře zřetelné nejlépe při bočním pohledu. U listohloda žahavkového samotného jsou velmi nejasné a viditelné pouze při podrobném zkoumání u odpadnuté krovky. Další druhy podrodu žijí na živých dřevinách.
Možná záměna: Phyllobius glaucus (Scopoli, 1763) [1]
Listnaté i smíšené lesy, zanedbané parky, velké a staré zahrady, apod. Malé larvy ožírají tenké kořínky, později však mohou způsobit i citelné škody překousáním silnějších kořenů zejména u hospodářských rostlin. K zavrtání připravené larvy přezimují v půdě, imaga vylézají brzy na jaře a nacházíme je na jejich hostitelských rostlinách, především na kopřivě (Urtica dioica), ale můžeme jej nalézt také na jahodách nebo konopí. Larvy se vyvíjejí na kořenech kopřiv i jiných rostlin.
Tento druh je rozšířený v převážné části Evropy a na sever až po střední Skandinávii, je také běžný na britských ostrovech. Dále se vyskytuje v Asii až po Sibiř. Ve střední Evropě je tento druh běžný.
Není zákonem chráněný. Hojný až velmi hojný.
Druh byl zařazen k podrodu (Metaphyllobius), který ve střední Evropě zahrnuje čtyři druhy (další najdeme na Kavkaze). Status a identita západoasijského, východoevropského až po středoevropské rozšíření u rodu Phyllobius fessus (Boheman, 1843) byl již dlouho diskutován, dnes je to patrné z původního zařazení jako poddruh Phyllobius pomaceus fessus. To, co mnozí autoři nyní označují jako Phyllobius fessus, platilo jako samostatný druh Phyllobius maculatus, (Tournier, 1880).
Druhové jméno urticae, které bylo pro tento rod ustanoveno a po mnoho desetiletí užíváno je nyní považováno za synonymum: Curculio urticae (Scopoli, 1763). Pro účely současného druhu byl De Geerem v roce 1775 zaveden název Phyllobius urticae, ale vzhledem k dřívějšímu popisu (1763) Scopolim není tento používán.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nessel-Blattrüssler na německé Wikipedii.
Listohlod žahavkový (Phyllobius pomaceus) je brouk z početné čeledi nosatcovití (Curculionidae). Velmi bohatá čeleď nosatcovitých (Curculionidae), zahrnuje přes 1080 druhů rozdělených do 180 rodů. Ve střední Evropě je zastoupena asi 25 druhy, vesměs nesnadno rozlišitelnými.
Der Nessel-Blattrüssler oder Brennnessel-Grünrüssler (Phyllobius pomaceus, Syn.: Phyllobius urticae) ist ein Käfer aus der Familie Rüsselkäfer (Curculionidae).
Die Käfer sind 7 bis 10 Millimeter lang[1] und haben einen verhältnismäßig stark gewölbten Körper. Er ist auch an der Unterseite mit grünen oder blaugrünen, sehr langen Schuppen bedeckt. Die Fühler und Beine sind braun, selten auch rot. Das fein punktförmig strukturierte Halsschild ist vorn ringförmig eingeschnürt und trägt mittig eine glatte Längslinie. Die Deckflügel (Elytren) haben bei den Männchen nahezu parallele Seitenränder, bei den Weibchen sind sie hinten breiter als vorne und weisen Reihen mit länglichen Punkten auf. Die breiten Zwischenräume sind flach. Am Ende der Flügeldeckennaht tragen die Tiere mehrere Haare. Die Schenkel (Femora) aller Beine haben einen breiten, spitzen Zahn.
Von den anderen in Mitteleuropa lebenden Grünrüsslern der Untergattung Metaphyllobius kann die Art an der dunklen Behaarung (eingestreut zwischen den anliegenden Schuppen) der Deckflügel unterschieden werden: Diese ist bei den anderen Arten merklich länger, bei Phyllobius pilicornis so lang wie die Intervalle, bei Phyllobius glaucus und Phyllobius maculatus zumindest in Seitenansicht gut sichtbar. Bei Phyllobius pomaceus selbst ist sie sehr undeutlich und nur am Abfall der Elytren erkennbar.[2] Die anderen Arten der Untergattung leben an Holzgewächsen.
Die verpuppungsbereiten Altlarven überwintern im Boden, Imagines treten im Frühjahr auf und sind auf ihren Nahrungspflanzen, überwiegend an Großer Brennnessel (Urtica dioica), aber auch an Erdbeeren oder Hanf, zu finden. Die Larven entwickeln sich an den Wurzeln von Brennnesseln und anderen Pflanzen.[3]
Die Art ist in Europa und Asien bis Sibirien[4] verbreitet und tritt im Norden bis Mittelfennoskandien auf und ist auch auf den Britischen Inseln verbreitet. Die Art ist in Mitteleuropa sehr häufig.[3]
Die Art wird zur Untergattung Metaphyllobius gerechnet, die in Mitteleuropa vier relativ große Arten umfasst (weitere leben im Kaukasus). Status und Identität der westasiatisch bis ostmitteleuropäisch verbreiteten Phyllobius fessus Boheman war lange umstritten, heute wird sie in der ursprünglichen Fassung als Unterart Phyllobius pomaceus fessus aufgefasst. Was viele Autoren bisher als Phyllobius fessus bezeichnet hatten, gilt hingegen nun als eigenständige Art Phyllobius maculatus Tournier.[5] Der Artname urticae, der viele Jahrzehnte auf diese Art bezogen wurde, gilt heute als Synonym: Curculio urticae Scopoli, 1763 ist synonym zum Brennnesselrüssler Nedyus quadrimaculatus (Linnaeus, 1758). Im Sinne der heutigen Art wurde der Name von De Geer 1775 eingeführt, er ist aber wegen Scopolis früherer Verwendung nicht verfügbar.[6]
Der Nessel-Blattrüssler oder Brennnessel-Grünrüssler (Phyllobius pomaceus, Syn.: Phyllobius urticae) ist ein Käfer aus der Familie Rüsselkäfer (Curculionidae).
Phyllobius pomaceus (subgenus Metaphyllobius) is a species of short-nosed weevil commonly known as the nettle weevil.[2]
Phyllobius pomaceus is a slender and elongate weevil, measuring 7–9 mm in length with bright metallic green scales, combined with variations of gold, blue and copper colour, on its elytra.[3] Larvae measure up to 8 mm in length, with a creamy white coloured body and dark head.[4]
The beetle is associated with nettles (Urtica dioica) and Meadow Sweet (Filipendula ulmaria).[3][5] P. pomaceus can also be a pest of strawberries.[4]
Larvae live within the soil feeding on roots, adults above ground on the leaves and stems of their host plants.
Phyllobius pomaceus (subgenus Metaphyllobius) is a species of short-nosed weevil commonly known as the nettle weevil.
Nõgese-lehekärsakas (Phyllobius pomaceus) on mardikaliste seltsi kuuluv putukaliik.
Putukat on ka Eestis.[1]
Nõgese-lehekärsakas (Phyllobius pomaceus) on mardikaliste seltsi kuuluv putukaliik.
Putukat on ka Eestis.
Phyllobius pomaceus (syn. Phyllobius urticae), le charançon de l'ortie, est une espèce de coléoptères phytophages ravageurs que l'on trouve en Europe centrale et en Europe du Nord (Scandinavie), jusqu'à la Sibérie.
Il mesure de 7 à 8 mm de longueur. Il est caractérisé par la couleur verte de l'ensemble de son corps : de la tête au pronotum, jusqu'aux élytres et aux pattes. Ce charançon a le corps recouvert de squamules vertes qui lui permettent de se camoufler sur les feuilles. Les individus âgés ont tendance à perdre leurs petites écailles irisées et deviennent plus sombres. Il se nourrit surtout de feuilles d'orties, mais aussi de diverses plantes. Ses larves, fort voraces, sont dangereuses pour les racines des arbres. Comme pour toutes les espèces de ce genre, la femelle attire les mâles en produisant des phéromones avant l'accouplement.
Phyllobius pomaceus (syn. Phyllobius urticae), le charançon de l'ortie, est une espèce de coléoptères phytophages ravageurs que l'on trouve en Europe centrale et en Europe du Nord (Scandinavie), jusqu'à la Sibérie.
Dilgėlinis lapinukas (lot. Phyllobius urticae) – straubliukų (Curculionidae) šeimos vabalas.
Tai polifaginis kenkėjas. Vabalai ryškiai žalios spalvos su gana storu ir trumpu straubliuku. Jie maitinasi įvairių lapuočių medžių lapais, dažnai apgraužia braškių lapus. Patelės kiaušinėlius deda į dirvą krūvelėmis po augalų liekanomis. Lervos baltos, raukšlėtos, sulinkusios, be kojų, tamsia galva. Jos gyvena dirvoje ir dažnai apgraužia braškių šaknis. Pasimaitinusios lervos lieka žiemoti dirvoje.[1]
Braškes ir žemuoges vienoje vietoje auginti ne ilgiau kaip 4 metus.
Pastoviai purenant braškyne dirvą, žūsta daug kenkėjo lėliukių.[1]
Dilgėlinis lapinukas (lot. Phyllobius urticae) – straubliukų (Curculionidae) šeimos vabalas.
Tai polifaginis kenkėjas. Vabalai ryškiai žalios spalvos su gana storu ir trumpu straubliuku. Jie maitinasi įvairių lapuočių medžių lapais, dažnai apgraužia braškių lapus. Patelės kiaušinėlius deda į dirvą krūvelėmis po augalų liekanomis. Lervos baltos, raukšlėtos, sulinkusios, be kojų, tamsia galva. Jos gyvena dirvoje ir dažnai apgraužia braškių šaknis. Pasimaitinusios lervos lieka žiemoti dirvoje.
Širokonosi koprivov rilčkar (znanstveno ime Phyllobius pomaceus) je vrsta pravih rilčkarjev[2], ki je razširjena tudi v Sloveniji.
Odrasli hroščki dosežejo v dolžino med 7 in 9 mm in imajo s kovinsko zelenimi luskami pokrite elitre. Barva se preliva od zelene do zlate, ali modrikaste do bakrene.[3] Ličinke dosežejo do 8 mm in so bele barve s temno glavo.[4]
Kot že ime pove se ta hrošč običajno zadržuje na veliki koprivi (Urtica dioica), pa tudi na brestovolistnem osladu (Filipendula ulmaria),[3][5] kjer pa se v večjem številu razširi v nasade jagod, pa lahko postane škodljivec, saj se ličinke hranijo s koreninami, odrasli hrošči pa s cvetovi in sokovi rastline.[4]
Širokonosi koprivov rilčkar (znanstveno ime Phyllobius pomaceus) je vrsta pravih rilčkarjev, ki je razširjena tudi v Sloveniji.
Долгоносик крапивный[1] (лат. Phyllobius urticae) — вид долгоносиков-скосарей из подсемейства Entiminae.
Жук длиной 7—9 мм. Ноги большей частью тёмные, очень редко красно-коричневые, усики ржаво-бурые. Чешуйки на теле удлинённо-эллиптические, более или менее густые, часто образуют пятна. У самцов чешуйки уже и расположены более равномерно, у самок чаще пятнисто. Головотрубка длиннее головы, довольно толстая, спинка её параллельносторонняя или немного сужена вперёд, не уже или слегка уже лба между глазами, едва выпуклая[2].
Взрослый жук кормятся в основном на крапиве (Urticae), хоть и полифаги.[2]
Долгоносик крапивный (лат. Phyllobius urticae) — вид долгоносиков-скосарей из подсемейства Entiminae.