Aderyn a rhywogaeth o adar yw Parot paradwys (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: parotod paradwys) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Psephotus pulcherrimus; yr enw Saesneg arno yw Paradise parrot. Mae'n perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae) sydd yn urdd y Psittaciformes.[1]
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn P. pulcherrimus, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Mae'r parot paradwys yn perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Corbarot brongoch Micropsitta bruijnii Corbarot Finsch Micropsitta finschii Corbarot Meek Micropsitta meeki Corbarot penfelyn Micropsitta keiensis Corbarot wyneblwyd Micropsitta pusio Loricît cain Charmosyna pulchella Loricît Caledonia Newydd Charmosyna diadema Loricît gyddfgoch Charmosyna amabilis Loricît Josephine Charmosyna josefinae Loricît palmwydd Charmosyna palmarum Loricît talcenlas Charmosyna toxopei Macaw Spix Cyanopsitta spixii Macaw torgoch Orthopsittaca manilatusAderyn a rhywogaeth o adar yw Parot paradwys (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: parotod paradwys) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Psephotus pulcherrimus; yr enw Saesneg arno yw Paradise parrot. Mae'n perthyn i deulu'r Parotiaid (Lladin: Psittacidae) sydd yn urdd y Psittaciformes.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn P. pulcherrimus, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Papoušek překrásný (Psephotellus pulcherrimus) byl druh papouška náležící do čeledi Psittaculidae a rodu Psephotellus. Objeven byl přírodovědcem Johnem Gilbertem roku 1844, jenž o něm informoval svého zaměstnavatele Johna Goulda. Ten papouškovi o rok později přiřkl vědecké jméno Platycercus pulcherrimus, následně jej přeřadil do rodu Psephotus. Papoušek se vyskytoval na jihovýchodě Queenslandu, pozorování z jiných částí Austrálie jsou považována za nepravděpodobná.
Papoušek překrásný měřil mezi 27 a 30 cm, přičemž samci byli větší než samice. U samců bylo zbarvení na tvářích a hrudi zelené s tyrkysovými boky a níže přecházelo do červena. Křídla, z nichž každé bylo 13 cm dlouhé, měla spíše tmavé zbarvení s červeným pruhem na ramenou, podobně zbarvena pak byla i záda. Ocas měl papoušek překrásný bronzově zelený se zelenomodrými boky. Hlava byla navrchu černá a samci měli na čele červený pruh. Samice nebyly tak výrazné a čelo jim zdobil pruh žlutý. Papoušek byl aktivní ve dne a žil v malých skupinkách. Živil se převážně semeny trav, která sbíral na zemi. Rozmnožoval se od září do března, přičemž ke hnízdění mu sloužila termitiště.
Hlavní hrozbou pro druh se stala ztráta přirozeného prostředí, lov ze stran nepůvodních predátorů nebo odchyt lidmi. Zbytky populace pak pravděpodobně trpěly problémy způsobenými příbuzenským křížením. Poslední potvrzené pozorování pochází z roku 1928. Mezinárodní svaz ochrany přírody mu přiřkl status vyhynulého druhu, ale bylo hlášeno několik neověřených pozorování.
Papoušek překrásný se v biologické nomenklatuře nazývá Psephotellus pulcherrimus,[2] přičemž jeho dalšími vědeckými synonymy jsou Platycercus pulcherrimus[3] a Psephotus pulcherrimus − pod tímto jménem byl řazen až do roku 2014. Náleží do čeledi Psittaculidae a rodu Psephotellus.[2] Nejblíže byl spřízněn s papouškem žlutoramenným (Psephotellus chrysopterygius), s nímž mohl i hybridizovat (křížit se). Nelze zcela vyloučit ani to, že se ve skutečnosti jednalo o jeden druh.[4] Papoušek překrásný, žlutoramenný a také papoušek žlutokřídlý (Psephotellus dissimilis) se vyvinuli alopatricky, to jest z jednoho druhu, jehož populace byly odděleny přírodní bariérou.[5][6]
U papouška překrásného nebyly zjištěny žádné poddruhy, jednalo se tedy o monotypický taxon.[6] Jeden poddruh nicméně navrhl australský ornitolog Gregory Mathews. Jednalo se o subspecii Psephotus pulcherrimus dubius, která byla založena na exempláři z Nového Jižního Walesu, šlo nicméně ještě o starý vzorek z dob, kdy byla pod pojmem „Nový Jižní Wales” známa velká část východní Austrálie a ne současný stát. Systematika se však ukázala býti pochybnou a po čase ji zpochybnil i sám autor.[7]
Papouška překrásného objevil britský přírodovědec a sběratel John Gilbert v Darling Downs na jihovýchodě Queenslandu,[8] když zde od června roku 1844 prováděl ornitologické průzkumy.[9] Gilbert zde nalezl několik skupinek těchto ptáků.[10] Po objevu nového druhu o něm Gilbert informoval svého zaměstnavatele, britského ornitologa Johna Goulda. Jeho přáním bylo, aby nově objevený druh nesl jeho jméno (gilberti[11]),[8] neboť byl okouzlen zbarvením ptáka. John Gould byl sice rád za nově objevený druh, kterého sám později označil za „jednoho z nejkrásnějších papoušků“, avšak také kvůli tomu, že pojmenoval po Gilbertovi jednoho ptáka dříve (druh pištce), jeho přání odmítl.[12] Papouška nejprve roku 1845 pojmenoval Platycercus pulcherrimus a později, roku 1848, ho přejmenoval na Psephotus pulcherrimus, neboť mu připadal příbuznější s ptáky patřícími do rodu Psephotus.[13] Rodové jméno odkazuje na skvrny na křídlech (Psephotus = „mozaikový”) a druhové pochází z latiny a znamená „překrásný”.[12] Běžně používaným anglickým jménem se stalo „Beautiful Parakeet”, které uvedl Gould ve svém díle The Birds of Australia, na němž v tomto období pracoval, a odkud také pochází první kresba ptáka.[14] Z Austrálie pochází řada různých pojmenování pro tento druh, například Soldier Grass Parrot, Anthill Parrot a Ground Rosella.[15] Poté, co Gilbert odeslal první exempláře papouška Gouldovi, přidal se k Leichardtově expedici směřující na Port Essington, což byl přístav v Severním teritoriu. Během cesty Gilbert zaznamenával další pozorování papouška překrásného, včetně kontroverzních zpráv o jeho existenci na Cape Yorku.[16] Gilbert byl nakonec zabit při útoku domorodci.[12] Gilbertovy poznámky a také některé vzorky ptáků se podařilo získat právě Leichhardtovi, který je předal Gouldovi.[17]
Vzhledem ke krásnému zbarvení samce byly samice přehlíženy. Gould do svého díla The Birds of Australia, kde obyčejně představoval pár ptáků, uvedl dva samce. I ve své pozdější knize Handbook to the Birds of Australia popis samice odbyl pouze několika větami. Další ornitologové se zachovali podobně a například Silvester Diggles ve své knize pouze uvedl, že je samička mnohem méně zbarvená než samec.
Vzhled samice poprvé důkladně popsal australský ornitolog Gregory Mathews, od něhož také pochází popis nedospělého samce. Ještě podrobněji papouška popsal Cyril Henry Jerrard, který ho pozoroval během 20. let dvacátého století (tedy před tím, než pták vyhynul).[18] Ptáka také poprvé vyfotografoval.[15] Několik dobových expedic odchytilo pár jedinců tohoto druhu; například výpravě Edwarda Kennedyho z roku 1847 se podařilo mezi říjnem a listopadem získat dva exempláře papouška překrásného. Tito ptáci se stali součástmi sbírek Australian Museum.[19] Do Austrálie se také vydal roku 1881 norský přírodovědec Carl Sofus Lumholtz. Zde také nedaleko od řeky Nogoa zabil párek papoušků překrásných, z toho jeden exemplář je stále uchován ve sbírkách osloské univerzity. Zabití papoušků v něm zanechalo silný prožitek: když zabil samce, samice se ke svému druhovi vrátila, zvedala mu zobákem hlavu a dokonce mu přinesla i potravu. Lumholtz ji zastřelil o něco později.[20] Vzorky mláďat neexistují a dochoval se pouze jediný popis mláděte, který obdržel Diggles z druhé ruky. Podle něj prý mláďata byla vcelku podobná kuřatům jestřába.[21]
Papoušek překrásný obýval středovýchod australského kontinentu,[22] konkrétně jihovýchod Queenslandu.[2] Vyskytoval se od Rockhamptonu až k horním tokům řek Comet a Nogoa (celkově tito ptáci preferovali říční údolí[4]), západně až k Dawson River a Warrego River a jižně až do Goondiwindi a horního říčního údolí řeky Brisbane (a záznamy o něm pocházejí i z okolí stejnojmenného města).[23] Amatérský přírodovědec a také umělec Silvester Diggles se v knize Ornithology of Australia zmiňuje, že byl druh nejčetnější v místě svého objevu, tedy v Darling Downs.[24]
Údajně byl spatřen také v Novém Jižním Walesu, ovšem o těchto pozorováních neexistují žádné spolehlivé záznamy.[2] Přestože je uvedl Gould, pravděpodobně jej pomýlilo, že exempláře z takzvaného Nového Jižního Walesu pocházely teprve z doby, kdy byla tato oblast kolonií obklopující Queensland. Rovněž výše zmíněný Silvester Diggles uváděl, že se papoušek překrásný vyskytoval pouze v Queenslandu.[24] V dalším století poté dělal průzkumy oblasti pro svou monografii též pomocník kurátora australského muzea Alfred North. Ten zde papouška nespatřil a ani o něm neslyšel. O něco později nicméně Gregory Mathews ve své knize The Birds of Australia (pojmenovaná stejně jako Gouldovo dílo) zasadil areál výskytu opět do Nového Jižního Walesu. Podle novináře Alexandera Hugha Chisholma, který vedl pátrání po papouškovi překrásném pomocí novinových kampaní, se snad papoušek překrásný v jižnějších státech vyskytoval, ale přesto podle něj nebylo možné říci, jestli byl jeho areál výskytu tak velký, aby byl považován za druh žijící jinde než v Queenslandu.[25] Zprávu o pozorování několika jedinců v listopadu 1926 v blízkosti Casina v Novém Jižním Walesu odeslala do periodika The Emu též žena Florence Irbyová. Odborník na papoušky Joseph Forshaw považuje tyto záznamy za nesprávné,[23] avšak většina současných australských ornitologických knih přesto na těchto pravděpodobně mylných pozorováních staví. Žádné nezvratné důkazy jako exempláře či vejce však nikdy nikdo nezískal; různá pozorování z této oblasti navíc začala vznikat teprve ve chvíli, kdy Chisholm vyhlásil novinové kampaně.[26]
Další nepravděpodobná pozorování pocházejí ze severu Queenslandu.[2] Gilbert hlásil pozorování z Cape Yorku, zde však viděl spíše příbuzného papouška žlutoramenného a ne překrásného.[23] Gilbertovy deníky objevil ve 30. letech 20. století A. Chisholm a věřil v existenci této severní populace.[27] V roce 1989 obhajoval existenci severní populace i avikulturista Rod Julian. Gilbert dle něj tohoto papouška rozpoznal a Julian též argumentoval exemplářem z Australian Museum. Ten prý pochází z Cairns, což je oblast v severním Queenslandu. Je ovšem součástí Grantovy sbírky, která je často geograficky nepřesná. Gilbert navíc pravděpodobně nesesbíral žádné vzorky ptáka a viděl jej možná jen krátce nebo z velké dálky. Navíc s sebou neměl optické přístroje. Existují i některé další teorie a žádné důkazy o existenci papouška překrásného na severu Queenslandu získány nebyly.[28]
Papoušek překrásný se vyskytoval v travnatých oblastech s porosty blahovičníků a otevřených lesů. V místech, kde se vyskytoval, rostla hojně vysoká tráva a bylo tam množství termitišť. Druh byl stálý a nemigroval; pokud nebyl v období sucha pozorován, bylo to způsobeno spíše zánikem místní populace než migrací.[2][4]
Tento malý[4][12] druh papouška dosahoval velikosti mezi 27 a 30 cm (průměrně 28 cm[12]).[29] Tělo bylo štíhlé, vybavené dlouhým ocasem[12] měřícím okolo 17,5 cm.[30] Samci dosahovali větší velikosti nežli samice;[12] měřili mezi 28 a 30 cm, zatímco samice mezi 27 a 29 cm. Křídlo bylo asi 13 cm dlouhé[30] a zobák měřil zhruba 1,2 cm.[10]
U samců měly tváře a horní části spodní strany těla zelené zbarvení. Břicho dále pokračovalo červeným zbarvením a ocas měl odstíny bronzově zelené, jeho kraje byly zelenomodré a konec měl barvu černou, modrou a bílou. Boky těla byly tyrkysové.[29] Ramena se vyznačovala jasně červeným pruhem,[31] přičemž barva zbytku letek kolísala mezi šedou a hnědou s modrými okraji. Stejně byla zbarvena i záda[29][32] Hlava byla na vrcholku černá se šedivým zobákem, ovšem přes čelo se táhnul pruh červeného odstínu.[29] Peří v blízkosti očí bylo zabarveno žlutě a přímo u očí, jež měly hnědou barvu,[4] byla ještě šedá peřím neporostlá kůže. Končetiny byly také šedé. Samičky nebyly zbarveny tak křiklavě jako samci a jejich peří mělo méně výrazné odstíny.[29] Od samců se lišily také čelem, jež měla samice papouška překrásného žluté.[4] Podobně jako samičky potom vypadali i nedospělí papoušci.[22] Kvůli tomuto zbarvení nebylo papoušky překrásné možné zaměnit s jinými druhy.[4]
Papoušek překrásný létal nízko nad zemí vysokou rychlostí.[12]
O chování tohoto druhu není známo mnoho informací. Aktivní byl ve dne[31] a žil v malých skupinkách či párech.[12] Živil se semeny trav.[6] Chisholm uvedl, že přijímal také jinou potravu, například nektar nebo žaludy, ovšem to se nezdá příliš pravděpodobné.[4] Potravu si hledal na zemi a sbíral ji převážně během rána a odpoledne,[12] což mu zabíralo mnoho času.[31] Většinou dole ohnul stéblo, aby z něho vybral semena, případně travinu ohnul tak, že na ni vylezl.[33] Hledání jídla na zemi však bylo pro papouška riskantní, neboť pro predátory ho bylo snazší ulovit.[4] Pokud mu hrozilo nějaké nebezpečí, ozval se krátkým výstražným ostrým tónem a odletěl do stromoví nebo se ukryl na zemi dále od narušitele. Jinak se běžně ozýval zvukem „kvík”;[12] toto volání mu vyneslo jedno z lidových jmen „policejní papoušek”.[15]
Rozmnožoval se mezi zářím a březnem.[4] Tito ptáci si vytvářeli hnízda v termitištích[2] stavěných převážně nasuty Nasutitermes magnus patřícími mezi největší australské termity. Toto běžné termitiště měřilo na výšku asi 61 cm a v průměru 76 cm.[34] Existují také pravděpodobně chybné záznamy o papoušcích, kteří hnízdili například v dutinách stromů.[4] Papoušci preferovali především zachovalé termití stavby.[35] Někdy si začali hnízdo vytvářet, ale ještě před dokončením s prací přestali.[36] Hnízdo uložené asi 90 cm hluboko v termitišti, do něhož se ptáci dostávali chodbou, měřilo zhruba 20 × 40 cm.[12] Život v termitišti jim poskytoval výhodu, protože zdejší mikroklima bylo pro hnízdění vhodnější než extrémní výkyvy počasí venku,[37] i když zde hrozilo napadení od varanů.[4] Podobnou hnízdní strategii využívají také jiné, dosud žijící druhy, a sice papoušek žlutoramenný a papoušek žlutokřídlý. Papoušci hnízdící v termitištích poskytují potravu některým larvám můr, které konzumují jejich výkaly.[5]
Snůška papouška překrásného byla tvořena třemi až pěti vejci.[4] Samice seděla na vejcích pravděpodobně podobně dlouhou dobu jako papoušek žlutoramenný (jehož inkubace trvá asi 20 dní[38]). Oba druhy se možná také zhruba stejnou dobu staraly i o mláďata (nezávislá na rodičích se u papouška žlutoramenného stanou po pěti týdnech[38]), avšak přesné údaje nebyly zjištěny.[12] Některé informace o hnízdění přineslo pozorování C. H. Jerrarda z let 1920−1924. Ten například 11. prosince 1920 objevil hnízdo papouška překrásného, mláďata pak spatřil za čtyři dny a ke konci měsíce již tito ptáci žili samostatně. O vejce se pravděpodobně starala pouze samice. Samec vydával zvuky, jimiž upozorňoval samici v hnízdě na možného predátora, a varoval ji tak před opuštěním hnízda. O dva roky později, v březnu 1922, Jerrard objevil opuštěné hnízdo papouška překrásného. Podle něj za zničením snůšky stálo buďto přehřátí sluncem nebo problémy kvůli příbuzenskému křížení.[36]
Hlavním důvodem ohrožení papouška překrásného se stala ztráta přirozeného prostředí.[12] V době objevení tohoto ptáka začali oblast osidlovat evropští přistěhovalci, předtím velkou část území, kde se papoušek překrásný vyskytoval, obývali příslušníci domorodého kmene Wakawaka. Zdejší pláně byly vystaveny nadměrné pastvě a Evropané též pozměnili požární cykly a k vypalování docházelo v době, kdy tráva plodila semena, což vedlo ke změnám ve složení původní vegetace.[39][4][23] Evropané také začali ničit původní termitiště. Již původní obyvatelé je využívali coby stavební materiál a osadníci je následovali. Využívána byla na výrobu podlah, stěn či pecí a do druhé světové války také představovala základ pro sportovní povrchy. Populární byl tenis a kriket.[12][40] Přirozené prostředí potom ptákům ubíralo také šíření invazních opuncií. Dalším nebezpečím pro papouška překrásného se stal jeho odlov a sběr vajec,[4] probíhající převážně v pozdním devatenáctém století. Za pěkný exemplář někteří sběratelé platili velké sumy.[16] Sbíráni byli především samci, což způsobilo nerovnováhu pohlaví.[23] V neposlední řadě potom papoušky lovily nepůvodní druhy predátorů,[2][4] například kočky a lišky.[41] Populace natolik poklesla, že kvůli malému počtu ptáků nakonec pravděpodobně mezi nimi docházelo k příbuzenskému křížení, kvůli čemuž ztratili schopnost se rozmnožovat.[2]
Již v průběhu 19. století nebyl papoušek překrásný považován za úplně běžný druh, přesto se někde vyskytoval celkem hojně. Rychlý pokles jeho stavu nastal zvláště na přelomu 19. a 20. století.[4][41] Exemplář chycený roku 1891 byl na několik desítek let posledním spatřeným jedincem ve volné přírodě a jedno z posledních vajec z tohoto období bylo získáno o pět let později.[42] Roku 1902 poté postihlo Austrálii velké sucho, kvůli čemuž panovaly teorie, že druh již vymizel.[2]
Na konci první světové války zahájil Alec Chisholm novinovou kampaň, jejímž cílem bylo do pátrání po papouškovi zapojit i veřejnost.[41] O tři roky později mu C. H. Jerrard poslal zprávu, že nalezl a vyfotografoval párek papoušků překrásných.[43] Jerrard pak papoušky pozoroval až do roku 1927, ovšem již nikdy se mu nepodařilo vyfotografovat samičku. Tato pozorování jsou považována za poslední potvrzené záznamy o pozorování druhu,[4] ačkoliv Jerrardův soused papouška údajně spatřil 20. listopadu 1928.[2][43] Co se týče možné ochrany druhu, padl návrh zachránit ptáka vypouštěním jedinců ze zajetí zpět do volné přírody, ale tato akce měla začít probíhat až ve dvacátých letech 20. století, a to již bylo na záchranu pozdě.[4] Ani v zajetí se ptáci nerozmnožovali úspěšně[12] a jenom málokdy se dožili několika měsíců.[44]
Papoušek překrásný byl údajně od data posledního potvrzeného pozorování ještě několikrát viděn[45] a podobně jako i u jiných vyhynulých druhů panují dohady o jeho možném přežívání.[11] Ze třicátých a čtyřicátých let 20. století ještě pocházejí důvěryhodné zprávy o existenci druhu.[2] V 60. letech Alec Chisholm rozpoutal podobně jako ve dvacátých až třicátých letech nové pátrání pomocí kampaní, ale tentokrát neúspěšně: nebyla získána žádná potvrzená pozorování.[4][23] V tuto dobu, kdy se v Austrálii rozmohla ochrana přírody, také odstartovala třetí vlna pátrání po papouškovi. Papoušek překrásný se stal něčím jako vakovlkem mezi ptáky.[46] Nadšená veřejnost sice předkládala spoustu údajných spatření, ale ta byla zřejmě mylná. Papoušek byl v této době prý „objeven” i v oblastech Nového Jižního Walesu či v Cape Yorku.[4][23] Roku 1979 představil australský amatérský ornitolog Alan Harding Lendon diapozitiv údajně s papouškem překrásným. Ten byl prý pořízen někdy během šedesátých let 20. století. Odborník na papoušky J. Forshaw, ač obrázek neviděl, tento důkaz zpochybnil.[23] Záběr je navíc natolik nekvalitní, že podle názoru australské ornitoložky Penny Olsenové se může jednat i o hračku.[47]
Další údajná pozorování pocházejí například z roku 1983, a to severozápadně od Sundown National Park. O čtyři roky později byl prý papoušek viděn jihozápadně od parku.[48] Roku 1988 byla zorganizována expedice hledající papouška na hranicích mezi Queenslandem a Novým Jižním Walesem, ale pátrání skončilo bezvýsledně.[16] Roku 1990 prý brisbaneský student Chris Kiernan viděl na dobytčí farmě v Dawson Valley (místo 10 km vzdálené od míst některých pozorování Gilberta) tři samečky a dvě samičky papouška překrásného, o čemž se zmínil o dva roky později ve své zprávě.[49] Oblast byla rozsáhle propátrána, ale papouška zde nikdo neobjevil. Další pozorování z 90. let prý pochází z června roku 1993. Tehdy prý několik jedinců viděl John McCloy na jihovýchodě Queenslandu.[23] Některá údajná pozorování jsou datována i v jednadvacátém století; například neověřené informace o výskytu papouška překrásného v blízkosti Brisbane otisklo periodikum The Courier-Mail v srpnu roku 2000.[50] O rok později pochází záznam o ptákovi v Dalby.[51] Ohledně papouška překrásného se také vyrojily některé konspirace: někteří jedinci dle těchto tvrzení byli ilegálně dovezeni do zámoří a dodnes jsou prý tito ptáci kdesi chováni v zajetí.[23]
Přestože poslední potvrzené pozorování pochází z roku 1928, Mezinárodní svaz ochrany přírody ho ještě roku 1988 zapsal na seznam ohrožených druhů a teprve roku 1994 ho prohlásil za vyhynulého. Přesto je však nadále veden v první příloze Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, která obsahuje druhy, s nimiž je zakázán mezinárodní obchod.[2] Tým spravující queenslandskou státní databázi volně žijících druhů vyzval, aby mu případná nová pozorování tohoto druhu byla hlášena.[33] I když je málo pravděpodobné, že by papoušek překrásný byl znovu objeven, vyloučit to nelze. Například jiný druh, stále žijící papoušek noční (Pezoporus occidentalis), byl též považován za vyhynulého a znovuobjeven později.[31] Papoušek překrásný je jediným pevninským druhem ptáka, který v Austrálii vyhynul od osídlení Evropany.[44]
Dochovalo se jen velmi málo konzervovaných exemplářů v muzejních sbírkách.[52] V Austrálii je vlastní například muzea v Brisbane či Sydney, ve světě pak kupříkladu muzea v Oslu, Paříži, Washingtonu, Liverpoolu, Drážďanech, New Yorku, Oxfordu, Vídni, Manchesteru nebo Bruselu.[29] Od roku 2007 má exemplář papouška překrásného také muzeum zoologie ve skotském Aberdeenu.[44]
Papoušek překrásný (Psephotellus pulcherrimus) byl druh papouška náležící do čeledi Psittaculidae a rodu Psephotellus. Objeven byl přírodovědcem Johnem Gilbertem roku 1844, jenž o něm informoval svého zaměstnavatele Johna Goulda. Ten papouškovi o rok později přiřkl vědecké jméno Platycercus pulcherrimus, následně jej přeřadil do rodu Psephotus. Papoušek se vyskytoval na jihovýchodě Queenslandu, pozorování z jiných částí Austrálie jsou považována za nepravděpodobná.
Papoušek překrásný měřil mezi 27 a 30 cm, přičemž samci byli větší než samice. U samců bylo zbarvení na tvářích a hrudi zelené s tyrkysovými boky a níže přecházelo do červena. Křídla, z nichž každé bylo 13 cm dlouhé, měla spíše tmavé zbarvení s červeným pruhem na ramenou, podobně zbarvena pak byla i záda. Ocas měl papoušek překrásný bronzově zelený se zelenomodrými boky. Hlava byla navrchu černá a samci měli na čele červený pruh. Samice nebyly tak výrazné a čelo jim zdobil pruh žlutý. Papoušek byl aktivní ve dne a žil v malých skupinkách. Živil se převážně semeny trav, která sbíral na zemi. Rozmnožoval se od září do března, přičemž ke hnízdění mu sloužila termitiště.
Hlavní hrozbou pro druh se stala ztráta přirozeného prostředí, lov ze stran nepůvodních predátorů nebo odchyt lidmi. Zbytky populace pak pravděpodobně trpěly problémy způsobenými příbuzenským křížením. Poslední potvrzené pozorování pochází z roku 1928. Mezinárodní svaz ochrany přírody mu přiřkl status vyhynulého druhu, ale bylo hlášeno několik neověřených pozorování.
Psephotus pulcherrimus Psephotus generoko animalia zen, jada iraungia. Hegaztien barruko Psittacidae familian sailkatzen zen.
Psephotus pulcherrimus Psephotus generoko animalia zen, jada iraungia. Hegaztien barruko Psittacidae familian sailkatzen zen.
Paratiisikaija (Psephotellus pulcherrimus) oli Australiassa elänyt paratiisikaijoihin kuulunut kaijalaji. Sen viimeinen elossaoleva yksilö nähtiin vuonna 1927 ja lajin on sittemmin tulkittu kuolleen sukupuuttoon.[2]
Paratiisikaijat olivat värikkäitä, pitkäpyrstöisiä lintuja, jotka olivat pituudeltaan 27–30 cm.[2] Niiden esiintymisaluetta olivat Etelä- ja Keski-Queenslandin ja pohjoisen Uuden Etelä-Walesin savannimetsät ja puustoiset ruohomaat. Paratiisikaijojen ravintoa olivat ruohonsiemenet. Lajin pariutumisaika sijoittui elo-huhtikuuhun ja naaraiden tiedetään munineen kolmesta viiteen munaa.[2] Paratiisikaijat liikkuivat yleensä 7–8 yksilön parvissa, jotka koostuivat mahdollisesti sukulaisista.[3]
Paratiisikaijan sukupuuton arvellaan johtuneen kuivuuden, ylilaiduntamisen ja pensaspalojen aiheuttamasta ruohokasvillisuuden tuhoutumisesta, sekä munien keruusta, pyydystyksestä ja taudeista. Myös viikunaopuntian leviämisen ja petojen harjoittaman saalistuksen arvellaan antaneen oman osansa lajin häviämiselle.
Paratiisikaija (Psephotellus pulcherrimus) oli Australiassa elänyt paratiisikaijoihin kuulunut kaijalaji. Sen viimeinen elossaoleva yksilö nähtiin vuonna 1927 ja lajin on sittemmin tulkittu kuolleen sukupuuttoon.
Paratiisikaijat olivat värikkäitä, pitkäpyrstöisiä lintuja, jotka olivat pituudeltaan 27–30 cm. Niiden esiintymisaluetta olivat Etelä- ja Keski-Queenslandin ja pohjoisen Uuden Etelä-Walesin savannimetsät ja puustoiset ruohomaat. Paratiisikaijojen ravintoa olivat ruohonsiemenet. Lajin pariutumisaika sijoittui elo-huhtikuuhun ja naaraiden tiedetään munineen kolmesta viiteen munaa. Paratiisikaijat liikkuivat yleensä 7–8 yksilön parvissa, jotka koostuivat mahdollisesti sukulaisista.
Paratiisikaijan sukupuuton arvellaan johtuneen kuivuuden, ylilaiduntamisen ja pensaspalojen aiheuttamasta ruohokasvillisuuden tuhoutumisesta, sekä munien keruusta, pyydystyksestä ja taudeista. Myös viikunaopuntian leviämisen ja petojen harjoittaman saalistuksen arvellaan antaneen oman osansa lajin häviämiselle.
De paradijsparkiet (Psephotellus pulcherrimus) is een uitgestorven vogel uit de familie Psittaculidae (papegaaien van de Oude Wereld) uit het oosten van Australië.
De vogelsoort kwam voor in savanne met verspreid bos en struikgewas waar hij nesten maakte in termietenheuvels in het zuidoosten van Queensland en mogelijk ook in Nieuw-Zuid-Wales.
In de 19de eeuw was de vogel plaatselijk algemeen maar in de loop van die eeuw ging de vogel snel in aantal achteruit, vooral na een lange droogteperiode in 1902. In 1918 werd de vogel min of meer herontdekt. De laatste goed gedocumenteerde waarneming is uit 1928. Daarna zijn er minder zekere waarnemingen uit de jaren 1930 en 1940 en zelfs nog uit 1990. In 1988 kwam de vogel als bedreigd op de Rode Lijst van de IUCN, maar sinds 1994 wordt hij als uitgestorven beschouwd.[1]
Bronnen, noten en/of referentiesDe paradijsparkiet (Psephotellus pulcherrimus) is een uitgestorven vogel uit de familie Psittaculidae (papegaaien van de Oude Wereld) uit het oosten van Australië.
Świergotka rajska (Psephotus pulcherrimus) – gatunek ptaka z rodziny papug wschodnich, zamieszkujący niegdyś wschodnią Australię; Queensland oraz Nową Południową Walię.
Papuga ta miała dość wąski zasięg występowania, jednak była na nim dość powszechna. Występowała w Australii na terenie środkowego i południowego stanu Queensland, od miasta Brisbane przez miasto Duaringa, Comet i następnie rzekę Nogoa, aż po miasto St George. Niepotwierdzone obserwacje świergotek rajskich odnotowano także w północno-wschodniej Nowej Południowej Walii i północnej części stanu Queensland. Naturalnymi siedliskami ptaków były doliny rzeczne, trawiaste lasy eukaliptusowe, często położone w pobliżu gniazd termitów.
Świergotki rajskie żyły w parach lub małych grupach rodzinnych, a swoje gniazda zakładały w wydrążonych kopcach termitów i tym podobnych miejscach, często na poziomie, lub blisko poziomu gruntu. Na temat ich diety nie wiadomo za wiele. Świergotki najprawdopodobniej żywiły się prawie wyłącznie nasionami traw. Upierzenie tych ptaków było niezwykle barwne, nawet jak na papugi, o mieszance turkusu, cyjanu, szkarłatu, czerni i brązu. Samice były mniej barwna niż samce. Osobniki nieletnie były podobne do samic. Ogon świergotki miał prawie taką samą długość jak jej ciało, co wydaje się trudne do zrozumienia w przypadku ptaka, który prawie prowadził ściśle naziemny tryb życia. Długości ciała świergotki rajskiej wynosiła do 27-30 centymetrów.
Przyczyny nagłego spadku populacji tej papugi pozostają kwestią dyskusyjną. Możliwą przyczyną mógł być nadmierny wypas zwierząt hodowlanych (co z pewnością przyczyniało się do spadku pożywienia ptaków), ogołacanie pól, polowania organizowane przez kolekcjonerów ptaków i introdukowanie w Australii drapieżnych ssaków, takich jak koty i psy. Świergotka stała się rzadka pod koniec XIX wieku i początkowo była uważana za gatunek wymarły już w 1915 roku. Seria poszukiwań w ciągu następnej dekady potwierdziła istnienie pojedynczych osobników. Ostatni raz świergotkę rajską zaobserwowano czternastego września 1927 roku. Od tamtego czasu nie pomimo intensywnych poszukiwań, nikt nie przedstawił wiarygodnych dowodów na istnienie gatunku.
Obracający się, wypchany okaz Psephotus pulcherrimus
Rysunek przedstawiający świergotkę rajską z 1884 roku
Obracający się szkielet świergotki
Dwa okazy znajdujące się przy gnieździe w 1922 roku
Układ filogenetyczny (podrodziny, plemiona, rodzaje) na podstawie:
Lista wymarłych gatunków za: Maas, P.H.J: Globally Extinct Birds. The Sixth Extinction, 2 stycznia 2017. [dostęp 24 maja 2017].
Świergotka rajska (Psephotus pulcherrimus) – gatunek ptaka z rodziny papug wschodnich, zamieszkujący niegdyś wschodnią Australię; Queensland oraz Nową Południową Walię.
Paradisparakit[2] (Psephotellus pulcherrimus) är en utdöd fågel i familjen östpapegojor inom ordningen papegojfåglar som tidigare förekom i Australien.[3]
Fjäderdräkten var mycket färgglad, även jämfört med andra papegojor, en blandning av turkos, blått, scharlakansrött, svart och brunt. Arten uppvisade en könsdimorfism, om än inte lika tydlig som hos den svarthuvade parakiten och gulskuldrade parakiten. Hanens panna var klarröd medan honans panna var gulbrun. Honan hade överlag en mer brunaktig fjäderdräkt än hanen, även om vissa likheter fanns i fjäderdräkten. Svansen var nästan samma längd som kroppen. Trots detta och att arten hade en snabb och böljande flykt så tillbringade den nästan all sin tid på marken.
Paradisparakiter levde i par eller små familjegrupper, vilka gjorde sina bon i ihåliga termitstackar och liknande platser på eller nära marknivån. Häckningen skedde i perioden december till mars, och i boet lades sedan 3-5 ägg. Födan bestod, såvitt är känt, mestadels av gräsfrö.
Fågeln förekom tidigare i gränstrakterna mellan Queensland och New South Wales i östra Australien. Från att ha varit relativt vanligt förekommande i sitt utbredningsområde så började arten bli allt mer sällsynt i slutet av 1800-talet. Arten ansågs vara utdöd 1915 men den sista bekräftade iakttagelsen av en paradisparakit gjordes den 14 september 1927.[4] IUCN kategoriserar arten som utdöd.[1] Det har spekulerats i anledningen till att arten dog ut. Några förklaringar som framförts har varit att arten jagades hårt av fågelsamlare och invasiva arter, som t.ex. katter, överbetning och okontrollerade bränder.
Den placerades tidigare i släktet Psephotus och vissa gör det fortfarande.[4] DNA-studier visar dock att arterna i släktet inte är varandras närmaste släktingar.
Paradisparakit (Psephotellus pulcherrimus) är en utdöd fågel i familjen östpapegojor inom ordningen papegojfåglar som tidigare förekom i Australien.
Psephotus pulcherrimus là một loài chim trong họ Psittacidae.[1]
Psephotus pulcherrimus là một loài chim trong họ Psittacidae.
天堂長尾鸚鵡(Psephotus pulcherrimus),又名樂園鸚鵡,是一種色彩豐富及中等身形的鸚鵡,生活於昆士蘭及新南威爾士邊界草原。雖然牠們的分佈地有限,但數量也算豐富,最後發現牠們是於1927年。不斷有大型的搜索行動,但卻都未能再見到牠們,国际鸟盟自1994年起判定它们已經滅絕[1]。
天堂長尾鸚鵡成對或以細小的家庭形式生活,會在清空的白蟻丘等接近地面的地方築巢。牠們很多時間會留在地上,主要是吃草的種子。
天堂長尾鸚鵡的羽毛顏色很豐富,包括有土耳其玉色、水色、緋紅色、黑色及褐色,尾巴差不多與身體一樣長。
天堂長尾鸚鵡的數量突然驟減的原因仍然不明。可能性包括了過份放牧、土地破壞、狩獵及被入侵物種掠食。於19世紀末,牠們已變得很稀少,曾相信於1915年滅絕。最後於1927年的搜索中另外發現了一些天堂長尾鸚鵡。
天堂長尾鸚鵡(Psephotus pulcherrimus),又名樂園鸚鵡,是一種色彩豐富及中等身形的鸚鵡,生活於昆士蘭及新南威爾士邊界草原。雖然牠們的分佈地有限,但數量也算豐富,最後發現牠們是於1927年。不斷有大型的搜索行動,但卻都未能再見到牠們,国际鸟盟自1994年起判定它们已經滅絕。
天堂長尾鸚鵡成對或以細小的家庭形式生活,會在清空的白蟻丘等接近地面的地方築巢。牠們很多時間會留在地上,主要是吃草的種子。
天堂長尾鸚鵡的羽毛顏色很豐富,包括有土耳其玉色、水色、緋紅色、黑色及褐色,尾巴差不多與身體一樣長。
天堂長尾鸚鵡的數量突然驟減的原因仍然不明。可能性包括了過份放牧、土地破壞、狩獵及被入侵物種掠食。於19世紀末,牠們已變得很稀少,曾相信於1915年滅絕。最後於1927年的搜索中另外發現了一些天堂長尾鸚鵡。
ゴクラクインコ(極楽鸚哥、学名:Psephotus pulcherrimus)は、オウム目オウム科に属する鳥。
オーストラリア東岸のクイーンズランド州からニューサウスウェールズ州北部にかけ、生息していた。
全長30cmほど。体色は頭部と胸が青緑色、背が灰褐色、額が赤く、目の周囲には黄緑色の輪。羽には大きな赤い斑点があり、尾羽は青。
ゴクラクインコ(英名:PARADISE PARROT)の名は、姿の美しさからつけられた。ゴクラクインコを飼うことはイギリスで大ブームになったが、繁殖するまでには至らなかった。ゴクラクインコは飼うのが難しく、短期間で死んでしまううえ、蟻塚に巣を作るという(室内での繁殖には致命的な)習性があったのである。
1894年以降、ゴクラクインコを飼ったという記録はなく、野生の個体も1915年までには姿が見られなくなった。観賞用としての乱獲に加え、牧場や移入動物によってゴクラクインコの生息環境が破壊されたためである。1921年に1組のつがいが発見され、1927年には卵を孵すところも確認されたが、やがて巣を放棄して姿を消した。卵はみな腐っていた。それ以降、ゴクラクインコの姿を見た者はいない。
(以上2項目、ビデオシリーズ『20世紀生きもの黙示録』より)