Titis, sakis, and uakaris are found in the rainforests of South America, including the Amazon and Orinoco river basins and the Atlantic coastal forest of southeastern Brazil.
Biogeographic Regions: neotropical (Native )
Two species of titi monkeys (Callicebus) are critically endangered, C. barbarabrownae and C. coimbrai, both are known only from small forest fragments. Brown bearded sakis, Chiropotes satanus, are endangered as a result of forest fragmentation. All members of Pitheciidae are on CITES Appendix II.
There are 40 species in the family Pitheciidae, commonly known as titi monkeys, sakis, and uakaris. The most diverse genus in this family is Callicebus, the titi monkeys, with 28 species. There are 5 species of saki monkeys (Pithecia), 5 species of bearded saki monkeys (Chiropotes), and 2 species of uakaris (Cacajao).
There are no known adverse effects of titis, sakis, and uakaris on humans.
Titis, sakis, and uakaris are hunted for meat and captured for the pet trade. They are important members of native forest ecosystems and can be important in drawing ecotourism interest in an area.
Positive Impacts: pet trade ; food ; ecotourism
Titis, sakis, and uakaris may help disperse the seeds of some of the fruits they eat.
Ecosystem Impact: disperses seeds
Titis, sakis, and uakaris use vocalizations extensively to communicate with conspecifics and defend territorial boundaries. Titi pairs are the most territorial and males emit loud vocalizations to advertise territorial boundaries. Male and female duets are also used to communicate territorial boundaries. Grooming is very important in reinforcing social bonds. In titis (Callicebus) individuals sit together with their tails entwined and may spend up to 10% of their time grooming each other. Chiropotes and Cacajao species exhibit a tail-wagging behavior that shows excitement. Red uakaris, Cacajao calvus, have one of the widest ranges of facial expressions in primates.
Communication Channels: visual ; tactile ; acoustic ; chemical
Other Communication Modes: duets
Perception Channels: visual ; tactile ; chemical
Fossil primates from Miocene and middle Miocene deposits have been aligned with pitheciid genera.
Titis, sakis, and uakaris are all specialized for eating large, hard fruits, often to get at the seeds within. Titis (Callicebus) eat more fruit pulp than other genera. Sakis and uakaris eat mainly large, indehiscent fruits with few large seeds, such as brazil nuts. Pitheciid species also supplement their diet with leaves and insects.
Primary Diet: herbivore (Frugivore , Granivore )
Titis and sakis are highly arboreal and found in a wide variety of forests, including highland and lowland forests, dry forests, varzea, savanna forests, liana forests, swamps, inundated forests, and forests along river and lake edges. Chiropotes and Cacajao species are restricted to fewer forest types, including terra firme and higher elevation moist and savanna forests.
Habitat Regions: tropical ; terrestrial
Terrestrial Biomes: forest ; rainforest
Wetlands: swamp
Other Habitat Features: riparian
Titis (Callicebus), the smallest of the pitheciids, have lived more than 25 years in captivity. Uakaris (Cacajao) have lived more than 31 years in captivity and sakis (Pithecia) up to 35 years. Bearded sakis (Chiropotes) are estimated to live more than 18 years in the wild.
Titis, sakis, and uakaris are small to medium-sized monkeys. Titis (Callicebus) are the smallest and uakaris (Cacajao) are the largest. The four pitheciine genera are distinct in appearance, but all share a common dental morphology marked by large, laterally splayed canine teeth separated from the incisors by a diastema. The incisors are also angled forward and the molars have low, crenulated occlusal surfaces. This dental morphology is an adaptation to eating hard, heavily protected fruits. Uakaris (Cacajao) and bearded sakis (Chiropotes) are sexually dimorphic and several saki monkey species (Pithecia) are sexually dichromatic. Pelage color varies from light and thin, in uakaris to dark and woolly in bearded sakis. Uakaris (Cacajao) are the most unusual looking pitheciines, with largely naked faces and heads and short tails, they sometimes have a nearly bald appearance as well.
Head and body length is 230 to 460 mm in Callicebus, 300 to 705 mm in Pithecia, 327 to 511 mm in Chiropotes, and 300 to 579 mm in g.Cacajao. Tail length is 260 to 560 mm in <<g.Callicebus, 255 to 545 mm in Pithecia, 300 to 507 mm in Chiropotes, and 125 to 210 mm in Cacajao. Callicebus species weigh up to 2 kg, Pithecia species weigh 0.7 to 1.7 kg, Chiropotes species weigh 2 to 4 kg, and Cacajao species weight from 2.7 to 3.5 kg.
Other Physical Features: endothermic ; homoiothermic; bilateral symmetry
Sexual Dimorphism: sexes alike; male larger; sexes colored or patterned differently
Titis, sakis, and uakaris may be preyed on by large diurnal raptors, who hunt above forest canopies.
Mating systems in titis, sakis, and uakaris are variable. Titi monkeys (Callicebus) live in small groups made up of a monogamous pair and their offspring. All other genera live in multi-male, multi-female groups of various sizes and mating is promiscuous. Saki monkey females (Pithecia) often have help from subadult females in raising their young.
Mating System: monogamous ; polygynandrous (promiscuous) ; cooperative breeder
The reproductive biology of pitheciids is variable. Most species reproduce seasonally and give birth to single offspring, although Pithecia albicans is reported to reproduce throughout the year. Gestation lengths are reported from 150 to 180 days and lactation from 3 to 6 months in titis (Callicebus) or up to 2 years in uakaris Cacajao. Titis are born at approximately 70 grams. Interbirth intervals range from once yearly in titis (Callicebus) to every 2 years in uakaris (Cacajao). Bearded sakis (Chiropotes) become sexually mature at 4 years old and titis (Callicebus) at 3 to 4 years old. Independence is reported at 10 to 13 months in Chiropotes.
Key Reproductive Features: iteroparous ; seasonal breeding ; year-round breeding ; gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual ; viviparous
In Pithecia, Chiropotes, and Cacajao species, males do not generally care for their young. Although Pithecia fathers may groom their young and females may have help from subadult females. Callicebus is unusual among New World primates in that males provide the majority of care for young, only returning them to their mothers to nurse. Young are typically carried ventrally for their first few months, after which they are transferred to being carried on the back and begin to locomote on their own away from caregivers.
Parental Investment: altricial ; pre-fertilization (Provisioning, Protecting: Female); pre-hatching/birth (Provisioning: Female, Protecting: Female); pre-weaning/fledging (Provisioning: Female, Protecting: Male, Female); pre-independence (Provisioning: Male, Female, Protecting: Male, Female); post-independence association with parents; extended period of juvenile learning
There are 40 species in the family Pitheciidae, commonly known as titi monkeys, sakis, and uakaris. The most diverse genus in this family is Callicebus (titi monkeys), with 28 species. There are 5 species of saki monkeys (Pithecia), 5 species of bearded saki monkeys (Chiropotes), and 2 species of uakaris (Cacajao) (Wilson and Reeder, 2005).
Members of Pitheciidae are found in the rainforests of South America, including the Amazon and Orinoco river basins and the Atlantic coastal forest of southeastern Brazil (Grafton, 2004). Titis, sakis, and uakaris are small to medium-sized monkeys. Titis (Callicebus) are the smallest and uakaris (Cacajao) are the largest. The four pitheciine genera are distinct in appearance, but all share a common dental morphology marked by large, laterally splayed canine teeth separated from the incisors by a diastema. The incisors are also angled forward and the molars have low, crenulated occlusal surfaces. This dental morphology is an adaptation to eating hard, heavily protected fruits. Uakaris (Cacajao) and bearded sakis (Chiropotes) are sexually dimorphic and several saki monkey species (Pithecia) are sexually dichromatic. Uakaris (Cacajao) are the most unusual looking pitheciines, with largely naked faces and heads and short tails.
Sakolar (lat. Pitheciidae) primatlar dəstəsinə aid heyvan fəsiləsi.
Pithecia
Chiropotes
Cacajao
Callicebus
Els pitècids (Pitheciidae) són és una de les quatre famílies de micos del Nou Món.
Les espècies d'aquesta família es troben a Bolívia, Brasil, Colòmbia, l'Equador, Guaiana Francesa, Guaiana, Perú i Surinam.
Els pitècids (Pitheciidae) són és una de les quatre famílies de micos del Nou Món.
Chvostanovití (Pitheciidae) je čeleď ploskonosých opic, které žijí v Jižní Americe, od Kolumbie, Ekvádoru a Venezuely přes Brazílii po Bolívii a sever Argentiny. Čeleď chvostanovitých byla vyčleněna z čeledi chápanovitých (Atelidae), kde byla zařazena jako podčeleď.
Čeleď chvostanovití je rozdělena na dvě podčeledi:
Chvostani jsou opice nepříliš veliké, délka jejích těla bývá od 25 do 50 cm a hmotnost od 1,7 do 2,4 kg. Nejnápadnější je jejich bohatě osrstěný válcovitý ocas, který bývá u rodu Pithecia delší než tělo a u rodu Chiropotes dosahuje délky těla. Pro svou dlouhou a hrubou srst působí zavalitě, přestože mají poměrně dlouhé zadní končetiny. I přes svůj neohrabaný vzhled jsou v korunách stromů velmi čilé. Na předních končetinách mají palec i ukazovák mnohem pohyblivější než ostatní opice Nového světa, dovoluje jim to lepší uchopování menších plodů. Obývají převážně horní patra tropických pralesů.
Titiové jsou velcí 30 až 40 cm a ocas mají dlouhý 40 až 50 cm. Jejich jemná měkká srst je zbarvená v závislosti na jednotlivých druzích. Jsou považování za elegantní, pomalá a mírná zvířata, nekoušou, v zajetí berou potravu z lidské ruky. Dávají přednost hustému nižšímu porostu a vysokým pralesům se vyhýbají.
Chvostani rodu Pithecia mají mohutné vyčnívající nadočnicové oblouky, nos je nad nozdrami ztluštělý. Jednotlivé druhů mají rozdílná zbarvení a jsou rozličně osrstěni. Např. chvostan bělolící má obličej silně pokrýt srstí, což vypadá jako plnovous. Samec je černý s bělavým obličejem a černým nosem, samice má srst šedohnědou a tmavý obličej. Naopak chvostan kosmatý má tmavě zbarvený obličej lysý, s výjimkou dvou pruhů chlupů od očí k ústům, samec i samice mají černou srst s bílými špičkami chlupů, srst na hlavě má značně prodlouženou a tvoří nad ušima přilbici.
Chvostani rodu Chiropotes nemají vystouplé nadočnicové oblouky a tlustý nos, ale mají dlouhý a hustý vous pod bradou. Převážnou část těla mají černě zbarvenou. Jejich srst je velmi hustá a dlouhá, na omak jakoby mastná. Ocas nosí svěšený. Jsou pomalejší při pohybu a poměrně špatní skokané.
Chvostani rodu Cacajao jsou se od ostatních chvostanů odlišují tím, že mají ocas krátký, po těle jen krátkou srst a celkově štíhlejší tělo. Dále mají lysou hlavu i obličej, který mívá výraznou barvu, růžovou, šarlatově červenou nebo i černou. Srst mají podle druhu stříbrošedou až bílou, červenohnědou až zlatočervenou nebo kaštanově hnědou.
Chvostani i titiové jsou všežravci, jejich základní potravou jsou plody stromů. Příležitostně se živí také květy, listy, pupeny, hmyzem i vejci ptáků. Chvostani rodu Pithecia aktivně lapají ptáky a vybírají spící netopýry z dutin stromů.
Čeleď chvostanovitých tvoří denní opice, které téměř celý svůj život prožívají na stromech. Pohybují se po čtyřech, některé druhy občas balancují po zadních. Při krmení se mnohdy zavěšují za zadní končetiny, aby přední měly volné ke sběru potravy. Některé druhy chvostanů jsou polygamní a žijí ve skupinách s 8 až 30 jedinci vedenými dominantním samcem. Jiné jsou zase monogamní a žiji v menších rodových skupinách s nedospělými potomky, kteří mnohdy pomáhají s výchovou mladších. Jsou to teritoriální zvířata, která svá území proti vetřelcům obhajují. Agresivitu vyjadřují tak, že si stoupnou na větev a třesou jí a celým svým tělem za hlasitého křiku. Samice chvostanů po asi 170 dnech březosti porodí obvykle jedno mládě které se na samici samo zavěsí. V péči o potomka pomáhá samec i starší sourozenci. Po půl roce je mládě samostatné, s rodinnou skupinou však zůstává ještě 3 až 4 roky do dospělosti. Mohou se dožít i 15 let.
Titiové jsou monogamní, žijí v rodinných společenstvech maximálně o pěti jedincích. Lze vidět spolu sedícího samce a samici s navzájem propletenými ocasy. Jsou také teritoriální, svá území brání hlučným křikem a vetřelce honí, zřídkakdy opravdu spolu bojují. Samice porodí obvykle jedno mládě po 150 dnech březosti, které kojí asi 5 měsíců. O mladé se stará převážně samec, ti dospějí asi dvou létech a pak odcházení z rodinné skupiny. Ve volné přírodě se dožívají asi 12 let, v zajetí je znám případ dožití 25 let.
Chvostani i titiové jsou loveni a hlavně likvidace deštných pralesů pro těžbu kvalitního dřeva nebo pro výsadbu monokulturních plantáží jim zmenšuje nutný životní prostor a dostupnost vhodné potravy.
Podle IUCN jsou považováni za:
V poslední době došlo nejen k přesunům mezi čeleděmi a podčeleděmi, ale i k rozdělení několika málo původních druhů na základě genetických zkoumání na další druhy a poddruhy, jejich počet ani české názvosloví není dosud pevné. Zde je jedna z možných klasifikací:[2]
podčeleď chvostani (Pitheciinae) Mivart, 1865 rod chvostan (Pithecia) Desmarest, 1804
podčeleď titiové (Callicebinae) Pocock, 1925
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pitheciidae na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Chvostanovití ve Wikimedia Commons
Chvostanovití (Pitheciidae) je čeleď ploskonosých opic, které žijí v Jižní Americe, od Kolumbie, Ekvádoru a Venezuely přes Brazílii po Bolívii a sever Argentiny. Čeleď chvostanovitých byla vyčleněna z čeledi chápanovitých (Atelidae), kde byla zařazena jako podčeleď.
Pitheciidae er en af fem familier af vestaber. Den omfatter springaber, sakiaber og uakarier. De fleste arter findes i Brasiliens amazonområde, nogle findes dog også nordpå i Colombia eller sydpå i Bolivia.
Arterne i familien er mellemstore aber, hvis kropslængde varierer fra 23 centimeter hos de mindre springaber til cirka 47 centimeter hos uakarier. De har middellang eller lang pels i mange farver, ofte med kontrasterende områder, især i ansigtet.
Det er dagaktive og trælevende dyr, der lever i tropiske skoveilige fraavtliggende sumpe til bjergskråninger. De er hovedsageligt planteædende, idet de især æder frugter og frø, selvom nogle arter også tager insekter i beskeden mængde. Sakiaber og uakarier har diastema (et mellemrum) mellem hjørne- og forkindtænder, mens springaber, der har usædvanligt små hjørnetænder sammenlignet med andre vestaber, mangler dette.[1] Alle arter har tandformlen: 2.1.3.32.1.3.3, altså i alt 36 tænder.
Hunnen føder en enkelt unge efter en drægtighedsperiode på mellem fire og seks måneder, alt afhængig af arten. Uakarier og skæggede sakiaber (slægten Chiropotes) er polygame og lever i grupper på 8-30 individer. Hver gruppe har flere hanner, der etablerer et dominanshierarki omkring sig. Springaber og sakiaber i slægten Pithecia er derimod monogame og lever i meget mindre familiegrupper.[1]
Der anerkendes i øjeblikket 54 nulevende arter i familien Pitheciidae, der deles i to underfamilier og fire slægter.[2][3]
*Nyligt beskrevne arter.[3]
Pitheciidae er en af fem familier af vestaber. Den omfatter springaber, sakiaber og uakarier. De fleste arter findes i Brasiliens amazonområde, nogle findes dog også nordpå i Colombia eller sydpå i Bolivia.
Die Sakiaffen (Pitheciidae), auch als Schweif- und Kurzschwanzaffen bezeichnet, sind eine Primatenfamilie aus der Gruppe der Neuweltaffen. Diese kleinen bis mittelgroßen Primaten leben im nördlichen und mittleren Südamerika. Die Familie lässt sich in zwei Unterfamilien teilen: die Callicebinae umfassen die Springaffen, und die Pitheciinae bestehen aus den Sakis, Bartsakis und Uakaris. Insgesamt gehören zu den Sakiaffen über 60 lebende Arten, hinzu kommen noch die ausgestorbenen Antillenaffen.
Sakiaffen erreichen eine Kopfrumpflänge von 23 bis 57 Zentimetern, der Schwanz ist bei den Uakaris kurz (weniger als die Hälfte der Körperlänge), bei den anderen Vertretern ist er annähernd gleich lang wie der Körper. Das Gewicht beträgt 0,5 bis 3,5 Kilogramm, wobei die Springaffen mit maximal 1,5 Kilogramm deutlich kleiner sind als die Pitheciinae, die stets schwerer als 1,5 Kilogramm werden. Das Fell ist dicht, manchmal sogar zottelig, seine Färbung variiert je nach Art von schwarz über grau und braun bis zu weiß. Teile des Gesichts können unbehaart sein. Der Schwanz, der nicht zum Greifen, sondern zur Balance verwendet wird ist ebenfalls durchgängig behaart und buschig.
Die Zahnformel lautet I2-C1-P3-M3, insgesamt haben sie also 36 Zähne. Bei den Pitheciinae ist das Gebiss als Anpassung an die harte Nahrung spezialisiert: die Schneidezähne sind groß und vorstehend, die Eckzähne massiv. Die Backenzähne sind im Gegensatz dazu klein und niederkronig.
Sakiaffen kommen nur in Südamerika vor. Die meisten Arten sind dabei auf das Amazonasbecken vom südlichen Kolumbien bis Bolivien und das mittlere Brasilien beschränkt. Lediglich einige Arten der Springaffen bewohnen die Küstenwälder im südöstlichen Brasilien. Ihr Lebensraum sind Wälder, wobei sie durchaus in verschiedenen Waldtypen – von tiefer gelegenen tropischen Regenwäldern bis Gebirgs- und Trockenwäldern – vorkommen können.
Sakiaffen sind tagaktive Baumbewohner. Sie sind gute Kletterer und verbringen den Großteil ihres Lebens in den Bäumen. Sie bewegen sich auf allen vieren und je nach Gattung in unterschiedlichem Ausmaß auch springend fort.
Sie leben in Gruppen zusammen, deren Zusammensetzung und Größe variieren kann. Springaffen und vermutlich auch Sakis bilden häufig monogame Familiengruppen, bei denen die Partner oft zeitlebens zusammenbleiben. Bartsakis und Uakaris leben in größeren Gruppen von bis zu 50 Tieren, die sich während der Nahrungssuche häufig in kleinere Untergruppen aufspalten und zur Nachtruhe wieder zusammenkommen (Fission-Fusion-Organisation).
Sie verständigen sich mit einer Reihe von Lauten, charakteristisch sind die hohen Schreie und das fast vogelartige Gezwitscher. Für die Springaffen sind die morgendlichen Duettgesänge, bei denen beide Partner gleichzeitig ihr Revier markieren, charakteristisch.
Sakiaffen sind generell Allesfresser, die aber vorwiegend Pflanzen zu sich nehmen. Bei den Springaffen stellen Früchte den Hauptbestandteil der Nahrung, ergänzt durch Blätter und andere Pflanzenteile. Die Pitheciinae fressen bevorzugt hartschalige Früchte und Samen, in geringerem Ausmaß auch andere Pflanzenteile. Einen geringen Anteil der Nahrung machen bei allen Sakiaffen Insekten und andere Kleintiere sowie manchmal kleine Wirbeltiere aus.
Sakiaffen bringen meist nur ein Junges zur Welt, die Tragzeit beträgt rund fünf bis sechs Monate. Bei den Springaffen übernimmt der Vater die Hauptverantwortung für das Junge, er trägt es und übergibt es der Mutter nur zum Säugen – ein Verhalten, dass sich auch bei anderen Neuweltaffen (Nacht- und Krallenaffen), aber nicht bei den anderen Sakiaffen zeigt. Nach mehreren Monaten wird das Junge entwöhnt, nach einigen Jahren geschlechtsreif. In menschlicher Obhut können diese Tiere 25 bis 35 Jahre alt werden, die Lebenserwartung in freier Wildbahn ist meist nicht bekannt.
Die Abholzung der Regenwälder und somit die Zerstörung ihres Lebensraumes haben dazu geführt, dass einige Arten selten geworden sind, eine kleinere Rolle nimmt auch die Jagd ein. Wie auch bei anderen Tieren sind häufig die Arten mit einem kleinen Verbreitungsgebiet oder einer speziellen Habitatspräferenz gefährdet, besonders bedroht sind die Bewohner der heute größtenteils gerodeten südostbrasilianischen Küstenwälder.
Die Sakiaffen werden zu den Neuweltaffen (Platyrrhini) gerechnet. Sie sind die basale Schwestergruppe aller anderen Neuweltaffen. Es werden sechs rezente Gattungen in zwei Unterfamilien mit etwa 60 Arten unterschieden.
Die Antillenaffen (Xenotrichini) sind eine Gruppe ausgestorbener Primaten, deren Vertreter eventuell bis ins zweite Jahrtausend überlebten und die möglicherweise ebenfalls den Sakiaffen zugeordnet werden müssen.
Die Sakiaffen (Pitheciidae), auch als Schweif- und Kurzschwanzaffen bezeichnet, sind eine Primatenfamilie aus der Gruppe der Neuweltaffen. Diese kleinen bis mittelgroßen Primaten leben im nördlichen und mittleren Südamerika. Die Familie lässt sich in zwei Unterfamilien teilen: die Callicebinae umfassen die Springaffen, und die Pitheciinae bestehen aus den Sakis, Bartsakis und Uakaris. Insgesamt gehören zu den Sakiaffen über 60 lebende Arten, hinzu kommen noch die ausgestorbenen Antillenaffen.
The Pitheciidae (/pɪθɪˈsaɪ.ɪdiː/) are one of the five families of New World monkeys now recognised. Formerly, they were included in the family Atelidae. The family includes the titis, saki monkeys and uakaris. Most species are native to the Amazon region of Brazil, with some being found from Colombia in the north to Bolivia in the south.
Pitheciids are small to medium-sized monkeys, ranging from 23 cm in head-body length for the smaller titis, to 44–49 cm for the uakaris. They have medium to long fur, in a wide range of colors, often with contrasting patches, especially on the face.
They are diurnal and arboreal animals, found in tropical forests from low-lying swamp to mountain slopes. They are predominantly herbivorous, eating mostly fruit and seeds, although some species will also eat a small number of insects. Sakis and uakaris have a diastema between the canine and premolar teeth, but the titis, which have unusually small canines for New World monkeys, do not.[2] All species have the dental formula: 2.1.3.32.1.3.3
Females give birth to a single young after a gestation period of between four and six months, depending on species. The uakaris and bearded sakis are polygamous, living in groups of 8-30 individuals. Each group has multiple males, which establish a dominance hierarchy amongst themselves. The titis and Pithecia sakis, by contrast, are monogamous and live in much smaller family groups.[2]
There are 54 currently recognized extant species of pitheciid monkey, grouped into two subfamilies and six genera.[1][3] Eleven extinct genera known from the fossil record are placed in the family, extending the age of the family to the Miocene.[4][5]
*Newly described species.[3] †Extinct taxa.
Silvestro etal 2017 showed the relationship among the extinct and extant pitheciid genera:[5]
stem Pitheciidae stem CallicebinaeHomunculus
Carlocebus
CallicebinaeCheracebus
Miocallicebus
Callicebus
Plecturocebus
stem Pitheciinae XenothriniAntillothrix
Xenothrix
Insulacebus
PitheciinaeMazzonicebus
Nuciruptor
Soriacebus
Pithecia
Cebupithecia
Proteropithecia
Chiropotes
Cacajao
The Pitheciidae (/pɪθɪˈsaɪ.ɪdiː/) are one of the five families of New World monkeys now recognised. Formerly, they were included in the family Atelidae. The family includes the titis, saki monkeys and uakaris. Most species are native to the Amazon region of Brazil, with some being found from Colombia in the north to Bolivia in the south.
Los pitécidos (Pitheciidae) son una familia de primates platirrinos (monos del Nuevo Mundo), integrada por 4 géneros que incluyen 54 especies.[1] Entre otros incluye a monos conocidos con los nombres comunes de sakis, uakarís, cacajaos, coxiús y tities.
Los pitécidos se hallan principalmente en las selvas tropicales de América del Sur, particularmente en la cuenca del Amazonas, del Orinoco y el bosque costero sobre el Atlántico del sureste de Brasil. Son casi exclusivamente arbóreos y habitan gran variedad de bosques de baja altitud, bosques secos, bosques de várzea, bosques de sabana, pantanos y bosques de galería. Las especies de los géneros Chiropotes y Cacajao se restringen a hábitats de bosques no inundables, bosques de sabana y bosque húmedos de montaña.[2]
Los integrantes de la familia son especies de tamaño medio entre los monos del Nuevo Mundo. Los titis (Callicebus) son los más pequeños y los uacarís (Cacajao) los más grandes. Los cuatro géneros de la familia difieren bastante en su aspecto, pero todos comparten una morfología dental similar, caracterizada por los dientes caninos orientados en dirección lateral y separados de los incisivos por un diastema. A su vez, los incisivos se angulan anteriormente, que en conjunto con la forma de los caninos, constituyen una adaptación para consumir frutas y semillas de corteza dura.[2]
La longitud del cuerpo y cabeza en Callicebus varía entre 23 y 46 cm, 30 y 70 cm en Pithecia, 33 a 51 cm en Chiropotes y 30 a 58 cm en Cacajao. La longitud de la cola es de 26 a 56 cm en Callicebus, 25 a 54 cm en Pithecia, 30 a 51 cm en Chiropotes y 12,5 a 21 mm en Cacajao. Las especies de Callicebus pesan hasta 2 kg, las de Pithecia pesan entre 0,7 y 1,7 kg, las de Chiropotes entre 2 y 4 kg, y las de Cacajao entre 2,7 y 3,5 kg.[2]
Son primates diurnos, casi exclusivamente arbóreos y sociales. Todas las especies utilizan principalmente la locomoción cuadrúpeda para moverse sobre los árboles; los uacarís en ocasiones usan la posición bípeda o saltan entre las ramas de los árboles.[2]
Todos los pitécidos se congregan en grupos. Los titis viven en pequeños grupos formados por una pareja reproductora y sus crías. Los demás géneros viven en grupos formados por adultos de ambos sexos y diferentes edades, de entre 10 a 30 individuos en Chiropotes hasta 100 en Cacajao.[2]
Su dieta se especializa en frutas grandes de corteza dura, incluyendo la pulpa de semillas duras. Las especies del género Callicebus (titis) consumen en proporción más pulpa de fruta que los otros géneros. Algunas especies complementas su dieta con hojas e insectos.[2]
Generalmente pare una sola cría y la gestación se extiende entre 150 y 180 días. La lactancia varía entre 3 y 6 meses en los titis y hasta 2 años en los uacarís. Al nacer los titis pesan 70 gramos. La madurez sexual en las diferentes especies se alcanza entre los 3 y 4 años.[2]
Los pitécidos (Pitheciidae) son una familia de primates platirrinos (monos del Nuevo Mundo), integrada por 4 géneros que incluyen 54 especies. Entre otros incluye a monos conocidos con los nombres comunes de sakis, uakarís, cacajaos, coxiús y tities.
Pitheciidae Mundu Berriko primateen bost familietako bat da.[1] Bere kideak lehen Atelidae familiaren barnean sailkatzen zituzten. Amazonian bizi dira, Kolonbiatik Boliviaraino.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Pitheciidae Mundu Berriko primateen bost familietako bat da. Bere kideak lehen Atelidae familiaren barnean sailkatzen zituzten. Amazonian bizi dira, Kolonbiatik Boliviaraino.
Uakaritlähde? (Pitheciidae) on apinaheimo, jonka kaikki 35 edustajaa elävät Etelä-Amerikan pohjois- ja keskiosissa Andien itäpuolella.
Uakarit ovat keskikokoisia kädellisiä, tosin ne näyttävät yleensä paksun turkkinsa takia melko vankkarakenteisilta. Tiheä turkki on yleensä väritykseltään tumma. Kasvot saattavat olla karvattomat. Tasapainoiluun käytetty häntä on yleensä karvaton.
Heimon lajit ovat päiväaktiivisia ja käyttävät pääasiassa ravinnokseen hedelmiä ja hyönteisiä. Uakarit viettävät suurimman osan elämästään puissa. Ne elävät yleensä perhekunnissa, jotka saattavat olla enintään 50 yksilön suuruisia. Uakarit kommunikoivat keskenään useilla eri äänille; tyypillisimpiä ovat korkeat huudot ja lähes lintumaiset sirkutukset.
Uakaritlähde? (Pitheciidae) on apinaheimo, jonka kaikki 35 edustajaa elävät Etelä-Amerikan pohjois- ja keskiosissa Andien itäpuolella.
Uakarit ovat keskikokoisia kädellisiä, tosin ne näyttävät yleensä paksun turkkinsa takia melko vankkarakenteisilta. Tiheä turkki on yleensä väritykseltään tumma. Kasvot saattavat olla karvattomat. Tasapainoiluun käytetty häntä on yleensä karvaton.
Heimon lajit ovat päiväaktiivisia ja käyttävät pääasiassa ravinnokseen hedelmiä ja hyönteisiä. Uakarit viettävät suurimman osan elämästään puissa. Ne elävät yleensä perhekunnissa, jotka saattavat olla enintään 50 yksilön suuruisia. Uakarit kommunikoivat keskenään useilla eri äänille; tyypillisimpiä ovat korkeat huudot ja lähes lintumaiset sirkutukset.
Les Pithéciidés (Pitheciidae) (du grec ancien πίθηκος (píthēkos) signifiant « singe ») sont une famille de primates sud-américains. Ils font partie des singes du Nouveau Monde (Platyrrhini). Cette famille contient les titis, sakis et ouakaris.
La classification des espèces au sein de cette famille est en cours de remaniement à la lumière de la phylogenie, ainsi, en 2016-2017, les Callicebinae actuels ont été répartis en trois genres au lieu du seul genre Callicebus (Cheracebus, Callicebus et Plecturocebus[1] ,[2]).
Selon BioLib (9 octobre 2018)[3], ITIS (9 octobre 2018)[4] et Mammal Species of the World (version 3, 2005) (9 octobre 2018)[5] :
Selon BioLib (9 octobre 2018)[3] :
Selon Mammal Species of the World (version 3, 2005) (9 octobre 2018)[5] :
Selon Paleobiology Database (9 octobre 2018)[6] :
Les Pithéciidés (Pitheciidae) (du grec ancien πίθηκος (píthēkos) signifiant « singe ») sont une famille de primates sud-américains. Ils font partie des singes du Nouveau Monde (Platyrrhini). Cette famille contient les titis, sakis et ouakaris.
La classification des espèces au sein de cette famille est en cours de remaniement à la lumière de la phylogenie, ainsi, en 2016-2017, les Callicebinae actuels ont été répartis en trois genres au lieu du seul genre Callicebus (Cheracebus, Callicebus et Plecturocebus ,).
Pitheciidae, nazivani povremeno i kratkorepi majmuni, su porodica primata iz grupe majmuna Novog svijeta. Dijele se u četiri roda s ukupno 41 vrstom.
Ova porodica majmuna živi u tropskim kišnim šumama na sjevernom i srednjem dijelu Južne Amerike i to samo istočno od Anda.
Porodica Pitheciidae su mali do srednje veliki majmuni, no zbog svog gustog i ponekad čupavog krzna ostavljaju dojam krupnih životinja. Boja krzna se kreće ovisno o vrsti od crne preko sive i smeđe pa do bijele. Dijelovi lica im mogu biti bez dlaka. Rep, kojim se ne služe za hvatanje, služi samo za održavanje ravnoteže i čirav je obrastao krznom, a samo kod uakarija je zakržljao do malog batrljka.
Sve vrste žive na stablima i aktivni su danju. Dobri su penjači i veći dio života provode na drveću. Žive u grupama koje mogu biti male obiteljske skupine (kao kod sakija) ili mogu imati i 50 jedinki. Sporazumijevaju se čitavim nizom glasova, karakteristični su visoki krikovi kao i cvrčanje koje liči na glasanje ptica.
Generalno, vrste iz ove porodice su svežderi i hrane se voćem i kukcima. Pored toga, jedu i cvijeće, izdanke, orahe i male kralježnjake. U razbijanju ljuski nezrelog voća služe se velikim očnjacima.
Pitheciidae najčešće rađaju samo jedno mladunče nakon pet do šest mjeseci skotnosti. Spolnu zrelost dosižu u dobi od 3 do 4 godine. Očekivani životni vijek im je do 15 godina.
Sječa šuma a time i uništavanje njihovog životnog okoliša dovela je do toga, da se neke vrste danas smatra ugroženim. Neke su vrste postale već vrlo rijetke.
Prema najnovijim spoznajama, smatra se da su ovoj porodici pripadali i Xenotrichini, majmuni koji su izumrli, a živjeli su na većim otocima u Karipskom moru.
Smatra se da postoji mogućnost postojanja još neke nepoznate vrste iz ove porodice.
Pitheciidae, nazivani povremeno i kratkorepi majmuni, su porodica primata iz grupe majmuna Novog svijeta. Dijele se u četiri roda s ukupno 41 vrstom.
I Pitecidi (Pitheciidae Mivart, 1865) sono una famiglia di primati aplorrini, diffusi in Sud America.
Al genere sono ascritte le varie specie di uakari, pitecie, callicebi e chiropoti: si tratta di animali di taglia medio-piccola, diffusi principalmente in Amazzonia, dalla Colombia alla Bolivia.
Le dimensioni maggiori le si osserva nel genere Cacajao (50 cm) mentre le specie del genere Callicebus sono quelle di dimensioni più piccole, con una lunghezza di circa 20 cm, più almeno altrettanti di coda.
Presentano in genere un moderato dimorfismo sessuale, con maschi di dimensioni leggermente maggiori delle femmine; in taluni casi (p.es. Pithecia pithecia) i due sessi differiscono anche per la colorazione della pelliccia. Posseggono code non prensili di lunghezza variabile.
La loro dieta si basa essenzialmente su frutti, foglie, germogli, semi e piccoli artropodi.
Formula dentaria Arcata superiore 2 1 3 3 3 3 1 2 3 1 3 3 3 3 1 3 Arcata inferiore Totale: 36 Dentizione permanenteHanno abitudini diurne ed arboricole. Le dimensioni delle colonie vanno dai piccoli nuclei monofamiliari dei Callicebus ai grandi gruppi sociali dei Cacajao, che possono arrivare ad avere oltre 100 membri.
Al pari di molti altri primati, tra i Pitecidi è diffusa la pratica del grooming, che oltre a proteggere dall'attacco dei parassiti, ha il ruolo di rafforzare i legami sociali.
Tutti i Pitecidi danno alla luce un solo piccolo per volta.
In passato la sottofamiglia Pitheciinae veniva considerata una sottofamiglia dei Cebidi, in seguito venne spostata ed accorpata, sempre col rango di sottofamiglia, agli Atelidi: in ambedue i casi, essa non comprendeva il genere Callicebus, quest'ultimo ascritto in un primo tempo ai Callitricidi e poi alla famiglia propria dei Callicebidae, alla quale a volte venivano accorpati anche gli Aotidi, col rango di sottofamiglia.
Attualmente quella dei Pithecidi è stata elevata al rango di famiglia a sé stante, alla quale sono ascritti quattro generi raggruppati in 2 sottofamiglie, per un totale di 45 specie viventi:
Infraordine Platyrrhini
Tutte le specie di Pitheciidae sono protette dalla CITES (specie di cui è vietato il commercio).
Alcune specie, quali Callicebus barbarabrownae e Callicebus coimbrai, sono classificate nella IUCN red list come specie in pericolo critico di estinzione.
Hanno abitudini diurne ed arboricole. Le dimensioni delle colonie vanno dai piccoli nuclei monofamiliari dei Callicebus ai grandi gruppi sociali dei Cacajao, che possono arrivare ad avere oltre 100 membri.
Al pari di molti altri primati, tra i Pitecidi è diffusa la pratica del grooming, che oltre a proteggere dall'attacco dei parassiti, ha il ruolo di rafforzare i legami sociali.
Tutti i Pitecidi danno alla luce un solo piccolo per volta.
4 gentys, 25 rūšys, žr. tekstą
Sakiai (lot. Pitheciidae) – primatų (Primates) šeima, kuriai dar priklauso uakariai ir titi. Šeima skirstoma į du pošeimius:
Sakiai (lot. Pitheciidae) – primatų (Primates) šeima, kuriai dar priklauso uakariai ir titi. Šeima skirstoma į du pošeimius:
Pošeimis. Pitheciinae Sakis (Pithecia). Gentyje 5 rūšys ir keli porūšiai. Gauruotieji sakiai (Chiropotes). Gentyje 2 rūšys. Uakaris (Cacajao). Gentyje 2 rūšys. Pošeimis. Callicebinae Titi (Callicebus). Gentyje 16 rūšių.De sakiachtigen (Pitheciidae) zijn een familie van apen van de Nieuwe Wereld. Tot deze familie behoren behalve de saki's onder andere de springapen, de oeakari's en de nachtaapjes.
Sakiachtigen komen voor in het noorden en midden van Zuid-Amerika, ten oosten van de Andes. Nachtaapjes komen ook verder noordwaarts tot in Panama en zuidwaarts tot in Noord-Argentinië voor. Ze leven voornamelijk in bossen en zijn uitgesproken boombewoners. Het zijn over het algemeen uitgesproken dagdieren, maar de nachtaapjes zijn de enige nachtactieve apen. De sakiachtigen leven voornamelijk in groepsverband.
Sakiachtigen zijn kleine tot middelgrote apen. Soorten verschillen in grootte van de titi's (Callicebus) die 500 tot 750 gram zwaar worden tot de baardsaki's (Chiropotes) die tot 4 kilogram wegen. Ze hebben een dichte, volle vacht, waardoor de dieren steviger lijken dan ze zijn. De vacht is vaak nogal ruig, en verschilt van kleur van zwart, bruin of grijs tot rood en zelfs wit. Enkele soorten hebben een onbehaard gezicht. Ze hebben geen grijpstaart, maar de staart dient om de balans te houden. De oeakari's hebben zelfs een vrij korte, stompe staart.
Tot de familie behoren vier of vijf nog levende geslachten in twee of drie onderfamilies. De nachtaapjes worden soms in een eigen familie, Aotidae, geplaatst. De onderfamilie Callicebinae bevat naast de titi's ook de uitgestorven West-Indische apen. De hele familie zelf wordt soms samen met de grijpstaartapen in een familie geplaatst, de Atelidae.
De sakiachtigen (Pitheciidae) zijn een familie van apen van de Nieuwe Wereld. Tot deze familie behoren behalve de saki's onder andere de springapen, de oeakari's en de nachtaapjes.
Sakiachtigen komen voor in het noorden en midden van Zuid-Amerika, ten oosten van de Andes. Nachtaapjes komen ook verder noordwaarts tot in Panama en zuidwaarts tot in Noord-Argentinië voor. Ze leven voornamelijk in bossen en zijn uitgesproken boombewoners. Het zijn over het algemeen uitgesproken dagdieren, maar de nachtaapjes zijn de enige nachtactieve apen. De sakiachtigen leven voornamelijk in groepsverband.
Sakiachtigen zijn kleine tot middelgrote apen. Soorten verschillen in grootte van de titi's (Callicebus) die 500 tot 750 gram zwaar worden tot de baardsaki's (Chiropotes) die tot 4 kilogram wegen. Ze hebben een dichte, volle vacht, waardoor de dieren steviger lijken dan ze zijn. De vacht is vaak nogal ruig, en verschilt van kleur van zwart, bruin of grijs tot rood en zelfs wit. Enkele soorten hebben een onbehaard gezicht. Ze hebben geen grijpstaart, maar de staart dient om de balans te houden. De oeakari's hebben zelfs een vrij korte, stompe staart.
Multimedia w Wikimedia Commons Sakowate[2] (Pitheciidae) – rodzina nadrzewnych ssaków naczelnych Nowego Świata z infrarzędu małpokształtnych (Simiiformes) obejmująca gatunki określane nazwami titi, saki i uakari, wcześniej zaliczane do rodziny płaksowatych (Cebidae).
Małpy zaliczane do rodziny Pitheciidae występują w lasach Ameryki Południowej – większość gatunków w rejonie Amazonki i Orinoko, a pozostałe na terenach od Kolumbii po Boliwię i południowo-wschodnie wybrzeża Brazylii[3]. Zasiedlają lasy różnych typów – od terenów bagnistych, przez sawanny drzewiaste, lasy galeriowe po tropikalne lasy deszczowe.
Są to małpy małe i średniej wielkości, od 70 cm do blisko 100 cm długości ciała[3], o różnorodnym, często kontrastowym ubarwieniu. Ich ogon jest puszysty i nie jest chwytny. Titi, czyli gatunki z rodzaju Callicebus, są najmniejszymi przedstawicielami rodziny, do największych należą uakari. Pitheciidae mają wydłużony pysk i siekacze skierowane ukośnie ku przodowi. Uzębienie jest przystosowane do zjadania twardych owoców stanowiących podstawę diety tych ssaków. Uzupełnienie stanowią liście i owady.
Pitheciidae prowadzą nadrzewny tryb życia, są aktywne w ciągu dnia. Saki i uakari żyją w stadach złożonych z kilku do kilkudziesięciu osobników, natomiast titi są gatunkami monogamicznymi i żyją w małych grupach rodzinnych. Samice rodzą jedno młode po 5-6-miesięcznej ciąży. Długość życia gatunków obserwowanych w niewoli wynosiła od 25 dla Callicebus spp. do 35 lat w przypadku gatunków z rodzaju Pithecia.
Podrodzina Pitheciinae była wcześniej zaliczana do rodziny płaksowatych. Została wyodrębniona z płaksowatych, podniesiona do rangi rodziny Pitheciidae jako takson monofiletyczny i podzielona przez taksonomów na dwie podrodziny: Callicebinae – obejmującą wiele gatunków titi oraz Pitheciinae – obejmującą gatunki określane jako saki i uakari[3][4][2].
Sakowate (Pitheciidae) – rodzina nadrzewnych ssaków naczelnych Nowego Świata z infrarzędu małpokształtnych (Simiiformes) obejmująca gatunki określane nazwami titi, saki i uakari, wcześniej zaliczane do rodziny płaksowatych (Cebidae).
Piteciídeos[1] (Pitheciidae) é uma família de macacos do Novo Mundo com 4 gêneros e 41 espécies. O cuxiú-preto, o uacari-branco e o uacari-preto são alguns de seus representantes mais conhecidos.
Piteciídeos (Pitheciidae) é uma família de macacos do Novo Mundo com 4 gêneros e 41 espécies. O cuxiú-preto, o uacari-branco e o uacari-preto são alguns de seus representantes mais conhecidos.
Pitheciidae är en familj av primater som tillhör gruppen brednäsor. I familjen finns fyra släkten med tillsammans 35 till 40 arter beroende på auktoritet.
Individer i denna familj lever i norra och mellersta Sydamerika öster om Anderna. De vistas huvudsakligen i regnskogar.[1]
Dessa primater är små eller medelstora men på grund av sin tjocka päls påminner de om stora djur. Pälsens färg varierar från svart över grå till brun och vit. Ibland saknar delar av ansiktet hårväxt. Svansen, som används bara för att hålla balansen, är pälsklädd i hela sin längd. I släktet Cacajao finns svansen bara rudimentärt.
Vikten varierar mellan 0,7 kg för små individer i släktet plymsvansapor och 4 kg för stora individer i släktet sakier. Kroppslängden (utan svans) ligger mellan 23 cm för små springapor och 70 cm för långa plymsvansapor. Svansen blir med undantag av släktet kortsvansapor upp 50 cm lång.[1]
Individer i denna familj är aktiva på dagen och lever i träd. De har bra förmåga att klättra. De lever i grupper med vanligen 10 till 30 individer men hos släktet kortsvansapor går antalet ibland upp till 100 djur. Kommunikationen sker med olika ljud. Dessa ljud liknar ibland höga vrål och ibland fåglarnas sång.[1]
Dessa djur är allätare men äter huvudsakligen frukt och insekter. De äter även blommor, knopp, nötter och mindre ryggradsdjur. Med sina stora hörntänder bryter de även hårda skal.[1]
Det föds vanligen ett ungdjur åt gången. De flesta arterna i familjen har särskilda parningstider med undantag av Pithecia albicans som kan para sig hela året. Dräktigheten varar fem till sex månader. Efter tre till fyra år är ungdjuret könsmoget. Dessa primater blir i naturen vanligen upp till 15 år gamla. Några springapor i fångenskap blev upp till 25 år gamla och vissa plymsvansapor blev i djurparker upp till 35 år gamla.[1]
På grund av avverkningen av regnskogen minskar dessa djurs levnadsområde. Många arter räknas som nära hotade eller hotade. Callicebus barbarabrownae och Callicebus oenanthe listas av IUCN som akut hotade (critically endangered).[2]
Familjen delas vanligen i två underfamiljer med tillsammans fyra släkten:[3]
Enligt nyare forskning räknas även släktet Xenotrichini till denna familj. Detta släkte är redan utdött.[4]
Wikimedia Commons har media som rör Pitheciidae.
Pitheciidae är en familj av primater som tillhör gruppen brednäsor. I familjen finns fyra släkten med tillsammans 35 till 40 arter beroende på auktoritet.
Sakigiller (Pitheciidae), Yeni Dünya maymunları grubundan bir primat familyası.
Güney Amerika'nın kuzeyinde ve ortasında yaşayan bu familya iki alt familyaya ayrılır; Callicebinae alt familyası sadece titi cinsini içerir, Pitheciinae alt familyası ise saki, sakallı saki ve uakari cinslerini kapsar. Familyaya 43 yaşayan türün yanında birde soyu tükenen antil maymunları dahildir.
Sakigilerin boyu 23 – 57 cm arası ve çoğu türlerde kuyruk neredeyse tekrar bir o kadar uzunluktadır. Sadece uakari cinsinin kuyruğu vücudunun yarı uzunluğu kadardır. Ağırlıkları 0,5 - 3,5 Kg arası ve sık tüylü postlarının rengi siyah, gri, kahverengi ve beyaz arası değişir. Yüzleri kısmen çıplak olabilir. Tutunmak değil, sadece dengeyi sağlamak için kullandıkları kuyrukları da post ile kaplıdır.
Sakigiller sadece Güney Amerika'da yaşar. Çoğu türler Amazonas bölgesinde, Kolumbiya'nın güneyinden Bolivyaya ve Brezilyaya kadar varan bir alanda yaşar. Sadece titi cinsine ait birkaç tür Brezilyanın güneydoğusunda da yaşar. Çeşitli orman türlerinde yaşamaktalar; tropik yağmur ormanlarında, dağlık ve kuru ormanlarda rastlanabilirler.
Sakigiller ağaçta yaşayan gündüz faal maymunlardır. İyi tırmanırlar ve ömürlerinin büyük bir kısmını ağaçta geçirirler. Dört ayak üzerinde yürür ve türden türe farklı miktarda atlayarak da ilerlerler.
Farklı büyüklükte gruplar içerisinde yaşarlar; titiler ve sakiler ömür boyu bir eşe sadık kalır, sakallı sakiler ve uakariler ise 50 bireye kadar üyesi olabilen gruplar içinde yaşar. Bu büyük gruplar gıda aramaya çıkıldığında daha küçük gruplara bölünür ve akşam uyumak için tekrar bir araya gelir.
Aralarında birçok farklı sesler ile iletişim kurarlar. En çok dikkati çeken sesler ince çığlıklar ve kuş ötüşünü andıran sesleridir.
Sakigiller hepçil olsalar da, beslenmelerinin büyük kısmı bitkisel gıdadan oluşur. Titi cinsi neredeyse sırf meyve ile beslenir, diğer cinsler ise sert kabuklu meyveleri ve çekirdekleri tercih eder. Bütün cinsler az bir oranda böcek ve diğer küçük hayvanlarla da beslenir.
Sakigiller 5 - 6 ay süren bir gebelik sonrası tek bir yavru (nadir olarak ikiz) doğurur. Titi cinsinde çocuğa bakma sorumluluğu babaya aittir. Bu davranış familyanın diğer cinslerinde yoktur ama Yeni Dünya maymunlarına ait gece maymunugiller ve marmosetgiller'de de vardır. Birkaç ay sonra emzirme kesilir, ve bir iki yıl içinde yavru ergenleşir. Tutsak bireyler 25 - 35 yaşlarına kadar varır.
Sakigiller Yeni Dünya maymunları (Platyrrhini) arasında yer alır. En yakın akrabaları örümcek maymunugillerdir (Atelidae). Familya 4 cinse ayrılan 43 yaşayan türden meydana gelmekte. Nesli tükenen antil maymunları da titi cinsinin yakın akrabaları olarak bu familyaya koyulur.
Sakigiller (Pitheciidae), Yeni Dünya maymunları grubundan bir primat familyası.
Güney Amerika'nın kuzeyinde ve ortasında yaşayan bu familya iki alt familyaya ayrılır; Callicebinae alt familyası sadece titi cinsini içerir, Pitheciinae alt familyası ise saki, sakallı saki ve uakari cinslerini kapsar. Familyaya 43 yaşayan türün yanında birde soyu tükenen antil maymunları dahildir.
Сакієві (Pitheciidae) — одна з п'яти родин мавп Нового Світу (Platyrrhini). Більшість видів живуть в Амазонському регіоні Бразилії; деякі проживають від Колумбії на півночі до Болівії на півдні.
Це невеликі та середніх розміру мавпи з довжиною голови й тіла від 23 см для менших тіті, до 44-49 см для уакарі. Хутро середньої довжини чи довге, в широкому діапазоні кольорів, часто з контрастними клаптями, особливо на обличчі.
Це денні й деревні тварини, що мешкають в тропічних лісах від низинних боліт до гірських схилів. Переважно травоїдні, їдять в основному фрукти та насіння, хоча деякі види також їдять невелику кількість комах. Зубна формула: I 2/2, C 1/1, P 3/3, M 3/3.
Самиці народжують одне дитинча після періоду вагітності від чотирьох до шести місяців, залежно від виду. Уакарі й сакі-бородачі полігамні, проживають в групах по 8-30 осіб. Кожна група має кілька самців, які встановлюють ієрархію домінування між собою. Сакі й тіті моногамні й живуть в набагато менших сімейних групах.
Родина поділяється на дві підроди і 4 нині живучих роди тварин. Відомо 7 вимерлих родів у цій родині.
Сакієві (Pitheciidae) — одна з п'яти родин мавп Нового Світу (Platyrrhini). Більшість видів живуть в Амазонському регіоні Бразилії; деякі проживають від Колумбії на півночі до Болівії на півдні.
Họ Khỉ Tân thế giới, tên khoa học Pitheciidae, là một họ động vật có vú trong bộ Linh trưởng. Họ này được Mivart miêu tả năm 1865.[1]
Phần lớn các loài có nguồn gốc từ khu vực Amazonia khu vực của Brasil, với một số được tìm thấy từ Colombia ở phía bắc Bolivia ở phía nam.
Các loài trong họ khỉ này có kích thước vừa và nhỏ, với kích cỡ từ 23 cm chiều dài đầu-thân, cho những loài nhỏ hơn, 44–49 cm trong các loài lớn hơn. Chúng có lông trung bình đến dài, có một loạt các màu sắc, thường có các mảng màu tương phản, đặc biệt là trên mặt. Chúng sinh hoạt ban ngày và sống trên cây, được tìm thấy trong các khu rừng nhiệt đới từ đầm lầy, vùng thấp sườn núi. Chúng chủ yếu là [[động vật ăn cỏ|ănthực vật, chủ yếu là trái cây và hạt giống, mặc dù một số loài cũng sẽ ăn một số lượng nhỏ côn trùng. Công thức răng là: 2.1.3.3 2.1.3.3 {displaystyle { frac {2.1.3.3}{2.1.3.3}}} 
*Newly described species.[2]
†Extinct taxa.
-8b.jpg)
Bài viết liên quan đến Bộ Linh trưởng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Họ Khỉ Tân thế giới, tên khoa học Pitheciidae, là một họ động vật có vú trong bộ Linh trưởng. Họ này được Mivart miêu tả năm 1865.
Phần lớn các loài có nguồn gốc từ khu vực Amazonia khu vực của Brasil, với một số được tìm thấy từ Colombia ở phía bắc Bolivia ở phía nam.
Самыми близкими родственниками саковых, относимых к приматам Нового Света (Platyrrhini), являются паукообразные обезьяны (Atelidae). Саковых делят на шесть родов и более 60 видов, не считая вымерших антильских обезьян, состоявших в близком родстве к роду прыгунов. Названия приведены в соответствии с АИ.[1] С 2016 года в подсемейство включают следующие современные роды и виды[2]:
Самыми близкими родственниками саковых, относимых к приматам Нового Света (Platyrrhini), являются паукообразные обезьяны (Atelidae). Саковых делят на шесть родов и более 60 видов, не считая вымерших антильских обезьян, состоявших в близком родстве к роду прыгунов. Названия приведены в соответствии с АИ. С 2016 года в подсемейство включают следующие современные роды и виды:
Род Cheracebus Byrne et al., 2016 Cheracebus lucifer (Thomas, 1914) Cheracebus lugens (Humboldt, 1811) Cheracebus medemi (Hershkovitz, 1963) — Колумбийский прыгун Cheracebus purinus (Thomas, 1927) Cheracebus regulus (Thomas, 1927) Cheracebus torquatus (Hoffmannsegg, 1807) — Ошейниковый прыгун, или воротничковый прыгун Род Callicebus Thomas, 1903 — Прыгуны Callicebus barbarabrownae Hershkovitz, 1990 — Прыгун Брауна Callicebus coimbrai Kobayashi & Langguth, 1999 — Прыгун Коимбры Callicebus melanochir (Wied-Neuwied, 1820) — Восточнобразильский прыгун Callicebus nigrifrons (Spix, 1823) — Чернолобый прыгун Callicebus personatus (E. Geoffroy, 1812) — Атлантический прыгун, или черноголовый прыгун Род Plecturocebus Byrne et al., 2016 Plecturocebus aureipalatii (Wallace et al., 2006) Plecturocebus baptista (Lönnberg, 1939) — Озёрный прыгун Plecturocebus bernhardi (van Roosmalen et al., 2002) Plecturocebus brunneus (Wagner, 1842) — Бурый прыгун Plecturocebus caligatus (Wagner, 1842) Plecturocebus caquetensis (Defler, Bueno & Garcia, 2010) Plecturocebus cinerascens (Spix, 1823) — Чёрный прыгун Plecturocebus cupreus (Spix, 1823) — Медный прыгун Plecturocebus discolor (I. Geoffroy & Deville, 1848) Plecturocebus donacophilus (D’Orbigny, 1836) — Гранчакский прыгун Plecturocebus dubius (Hershkovitz, 1988) Plecturocebus hoffmannsi (Thomas, 1908) — Прыгун Хоффманса Plecturocebus miltoni (Dalponte, Silva & Silva-Júnior, 2014) Plecturocebus modestus (Lönnberg, 1939) — Боливийский прыгун Plecturocebus moloch (Hoffmannsegg, 1807) — Рыжебрюхий прыгун, или прыгун-молох Plecturocebus oenanthe (Thomas, 1924) — Перуанский прыгун Plecturocebus olallae (Lönnberg, 1939) — Прыгун Оллалы Plecturocebus ornatus (Gray, 1866) — Украшенный прыгун Plecturocebus pallescens (Thomas, 1907) — Светлый прыгун Plecturocebus stephennashi (van Roosmalen et al., 2002) Plecturocebus toppini (Thomas, 1914) Plecturocebus urubambensis (Vermeer & Tello-Alvorado, 2015) Plecturocebus vieirai (Gualda-Barros, Nascimento & Amaral, 2012) Антильские обезьяны (Xenotrichini), группа вымерших приматов, существовавшая вероятно до начала нашей эры Ксенотрикс (Xenothrix mcgregori) † Кубинская обезьяна (Paralouatta varonai) † Гаитянская обезьяна (Antillothrix bernensis) † Какажао (Cacajao), или уакари, или какайо, или короткохвостые саки, отличаются коротким хвостом и безволосым лицом Западный какажао (Cacajao calvus), или лысый уакари Черноголовый какажао (Cacajao melanocephalus), или черноголовый уакари Cacajao hosomi Cacajao ayresi Красноспинные саки (Chiropotes) отличаются хохолком и бородкой Красноспинный саки (Chiropotes albinasus) Черноспинный саки (Chiropotes satanas) Chiropotes chiropotes Chiropotes israelita Chiropotes utahickae Саки (Pithecia), отличаются мохнатой серо-чёрной шерстью Экваториальный саки (Pithecia aequatorialis) Белоногий саки (Pithecia albicans) Pithecia cazuzai Pithecia chrysocephala Pithecia hirsuta Pithecia inusta Южный саки (Pithecia irrorata) Pithecia isabela Pithecia milleri Pithecia mittermeieri Саки-монах (Pithecia monachus) Pithecia napensis Бледный саки (Pithecia pithecia) Pithecia pissinattii Pithecia rylandsi Pithecia vanzolinii僧面猴科（學名Pitheciidae）是新世界猴的一科，包括僧面猴属、丛尾猴属、秃猴属和伶猴属。
사키원숭이과는 광비원류에 속하는 네개의 과 중 하나이다. 이전에는 거미원숭이과에 포함되어 있었다. 이 과는 티티원숭이와 사키원숭이 그리고 우아카리원숭이를 포함하고 있다. 대부분은 종들은 브라질의 아마조니아 지역에 살고 있으며, 일부는 북쪽의 콜롬비아부터 남쪽의 볼리비아에 걸쳐 발견된다.
