Los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Je původním zvířetem i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. Jedná se o geologicky mladý druh (doklady až od pleistocénu, cca před 80.000 lety. Z vývojového hlediska stojí los mezi ostatními jelenovitými poměrně osamoceně. Studium chromozomomové výbavy a molekulární analýzy prokázaly, že jeho nejbližším příbuzným mezi žijícími jelenovitými je překvapivě srnec obecný.
Dospělý samec (býk): váha 220–450 kg (výjimečně i přes 500 kg), délka těla 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm.
Losice: celkově menší, váží 275–375 kg.
Losi mají šedohnědou až černou srst, na krku jim vyrůstá hříva. Velká protáhlá hlava je zakončena silným přečnívajícím horním pyskem. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě. Jejich nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h.[2] Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 20 kg a dosáhnout rozpětí 160 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Dožívají se až 20 let.
Dospělosti dosahují losi ve 2,5 letech. Říje probíhá od srpna do října, obvykle v září. Samci se při ní ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých nevytvářejí harém samic, ale páří se s několika samicemi postupně. Losí býci jsou v době říje velmi agresivní a mohou zaútočit i na člověka nebo dokonce na automobil. Doba březosti je okolo 36 týdnů, samice rodí 1 až 3 mláďata, která kojí asi 4 měsíce.
V létě se losi zdržují ve vlhkých biotopech s bohatými porosty v okolí vody. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. V zimě dávají přednost sušším stanovištím. Samci žijí osaměle, samice s mláďaty v malých skupinách.
Los byl v Česku vyhuben už v průběhu středověku. Že u nás běžně žil, nasvědčují i názvy řady osad, podobně jako např. u zubra a pratura. V případě losa jsou to např. Losenice, Losiny nebo Losín.[3] U některých názvů je však spojení s výskytem losa sporné, protože slovo los má v češtině více významů. Místní název, zdánlivě odvozený od výskytu losa, tak v některých případech vznikl v souvislosti s losováním - (Velké Losiny) nebo odvozením od vlastního jména lokátora obce, pána z Losu - (Nový Losimtál).
V průběhu 16. a 17. stol. došlo v Čechách k několika neúspěšným pokusům o reintrodukci losa, např. na Křivoklátsku. V roce 1957 byl v severních Čechách zaznamenán výskyt jedince migrujícího z Polska. Koncem sedmdesátých let 20. století se u Nové Bystřice v jižních Čechách losi poprvé od svého vyhubení v Česku opět rozmnožovali. V osmdesátých letech migrovalo asi 10 jedinců mezi Třeboňskem a Šumavou.
V roce 2005 byl zaznamenán výskyt losí samice s mládětem v okolí Bílého Kostela nad Nisou a ve východní oblasti Lužických hor v okolí Jitravského sedla a Hvozdu.
V roce 2006 byl zaznamenán opětovný výskyt losa v Lužických horách v oblasti Jedlovských rybníků a Křížového buku. Tentokrát se jednalo o samce s rozvinutým parožím.
Od roku 1973 se los evropský trvale vyskytuje v oblasti Lesní správy Vyšší Brod, zprvu pouze na Svatotomášsku, nyní na celé lesní správě. Trvalá losí populace je odhadována na cca 10 kusů. Každoročně jsou zřetelná pobytová znamení (trus, stopy, škody na jedli, okus na jeřábu ptačím a dalších dřevinách, poškozené oplocenky atd.), losi byli opakovaně fotografováni a filmováni. V letech 2003 a 2017 došlo ke srážkám aut s losy, pro řidiče to vždy dopadlo relativně dobře (poškozené auto), los ze srážky v roce 2003 je vypreparován v informačním středisku NP Šumava ve Stožci. V roce 2017 byly na Šumavě zaznamenány 3 srážky automobilu s losem.[4][5]
V září roku 2007 byl los evropský spatřen a pozorován u obce Klec na Jindřichohradecku a v dalších letech na Třeboňsku, okolí Českých Budějovic, Veselí nad Lužnicí, lesy k okolí zámku Jemčina, až do oblasti osady Cikar a lesy v okolí Horusic a břehy Horusického rybníka
V říjnu 2017 byl spatřen jedinec na Olomoucku. Jednalo se o tříletého samce, kterého sledovala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Díky hlášeným pozorováním mohli správci přírody zrekonstruovat celou jeho trasu. Jeho pohyb byl sledován od obce Drahanovice, Slatinice, Olšany přes Větrovany až k Dolanům na Olomoucku. Pravděpodobně se jednalo o migrujícího jedince z Polska nebo z jižních Čech, kde populace losa evropského úspěšně žije už 40 let v okolí Lipna.
V 80.–90. letech 20. století bylo doloženo jeho rozmnožování a výskyt v oblasti Rožďalovických rybníků. Koncem 90. let však losi ze zdejší krajiny vymizeli.
Již v paleolitu byl los oblíbenou lovnou zvěří člověka, jak o tom svědčí dochované jeskynní malby (Skandinávie), petroglyfy (střední Asie, Sibiř), hliněné i kostěné sošky (Sibiř). Ve starověku se vyobrazení losů objevují na skythských špercích i textiliích. Autorem nejstarší písemné zprávy o losech je Gaius Julius Caesar, který ve svých Zápiscích o válce galské tvrdil, že los spává opřený o stromy, protože nemá v nohou klouby a nemůže si lehnout. Losa prý bylo možné ulovit jen tak, že lovec nařízli strom, o který se zvířata ve spánku opírala. naříznutý strom se pod vahou losů zřítil, zvířata upadla a protože nemohla vstát, bylo je možné živá chytit. Od Caesara se tento nesmysl dostal i do středověkých bestiářů.
V Českých zemích byl los pravděpodobně vyhuben v 15. století. Uvádí se, že o jeho dřívějším rozšíření snad svědčí některá místní jména. V polovině 16. století už byli v českých zemích losi vyhubeni a arcivévoda Ferdinand Tyrolský se neúspěšně pokusil o jejich zpětné vysazení na Křivoklátsku. K dalším obdobným pokusům došlo i v 17. století, ani ty však nebyly úspěšné. Los se do naší přírody vrátil teprve ve 2. pol. 20. století.
Ve Švédsku, Finsku, Rusku a zřejmě i na Sibiři lidé experimentovali s domestikací losa. Losi byli chováni pro maso, kůži i mléko, jemuž se připisovaly léčivé účinky proti tuberkulóze. Los se však neukázal být perspektivních chovným zvířetem: je svéhlavý, nelze ho chovat ve velkých stádech, vyžaduje velký prostor, má specifické potravní nároky a pomalu se rozmnožuje. Již od 16. století jsou doloženy pokusy využít losa k jízdě v bažinatých oblastech Švédska a Finska. Podle finského eposu Kalevala jezdil na losu čarodějný pěvec Väinämöinen. K jízdě se však losi neosvědčili. Kromě svéhlavosti zvířat se ukázala jako problém jejich jemná kůže, především na čenichu, která velmi trpí při styku s ohlávkou a uzdou. Někteří panovníci, například švédský král Karel XI. nebo ruská carevna Kateřina II., používání losů k jízdě dokonce zakazovali, aby je nemohli používat pašeráci a lupiči, prchající před zákonem.
Los evropský je chován v přibližně 120 evropských zoo. Nejvíce přitom ve Švédsku, kde se nachází řada specializovaných losích parků.[6] V Česku je tento druh chován v pěti zoo:
První los evropský v Zoo Praha pocházel ze zoo ve finských Helsinkách. Jednalo se o samici a v Praze žila v letech 1936 až 1999. Další samice je doložena z let 1949−1951. V průběhu 50. a 60. let 20. století docházelo k rozsáhlým transportům zvířat ze Sovětského svazu do západní Evropy. Díky tomu se v Praze nakrátko objevili i další jedinci. První los se v Zoo Praha narodil v roce 1974, ale nepodařilo se jej odchovat. První úspěšný odchov byl zaznamenán až o šest let později. Etapa dlouhodobých úspěchů v chovu (a odchovech) přišla ale až po roce 2000.[7] Např. 3. května 2016 se narodilo mládě samici Šárce; otcem samec Krille.[8] Ke konci roku 2017 žil v Praze samec a čtyři samice.[9] V březnu 2018 byl z Tierparku Hellabrunn v Mnichově dovezen nový samec.[10]
Zoo Praha chová losy v expozičním celku Severský les v horní části zoo. Druhá skupina žije v Chovné a aklimatizační stanici Zoo Praha v Dolním Dobřejově.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu los evropský ve Wikimedia Commons
Galerie los evropský ve Wikimedia CommonsLos evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Je původním zvířetem i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. Jedná se o geologicky mladý druh (doklady až od pleistocénu, cca před 80.000 lety. Z vývojového hlediska stojí los mezi ostatními jelenovitými poměrně osamoceně. Studium chromozomomové výbavy a molekulární analýzy prokázaly, že jeho nejbližším příbuzným mezi žijícími jelenovitými je překvapivě srnec obecný.
.jpg)
