On average, gentoo penguins live to be 13 years old. Most deaths occur within the first year of life, with only a 30 to 50 percent chance of surviving until the next year. Beyond the first year, survival increases to an annual rate of 80 percent.
In captivity, the mean life span for P. papau is 10.5 years. Some individuals have lived to be older; however there are many deaths due to weather patterns (for outside exhibits) and for not maintaining a sufficient diet for the penguins.
Average lifespan
Status: wild: 13 years.
Average lifespan
Status: captivity: 10.5 years.
There are no known adverse effects of Pygoscelis papau on humans.
Penguins have been hunted for their blubber, which can be purified to oil and used for fuel. Hundreds of thousands of penguins were killed for their blubber, with some breeding colonies becoming obsolete. Gentoo skins are also collected and used to make caps, clothes, slippers, and purses. In the late 1980's, egg collecting was popular by sailors and by locals. These eggs also were consumed in large quantities.
Positive Impacts: body parts are source of valuable material
Gentoos live in colonies with other gentoos, but are also known to live in colonies with other penguin species. Although the species all forage in the ocean, different species are partitioned to forage at different depths or distances. P. papau do not negatively affect other penguin species since they mainly forage right offshore.
Because gentoos live in large colonies with thousands of birds, flea and tick prevalence is high. Fleas from the genus Parapsyllus are common. The most prevalent tick is Ixodes uriae, which mainly affects the exposed skin of chicks such as ear canals, feet, and faces.
Cestodes, members of the genus Tetrabothrius, have been found in the intestines of Pygoscelis papau but little is known about their life cycle. The cestodes are found in various crustaceans that make up the gentoos' diet. Members of the genus Corynosoma also have been reported in gentoos.
Parorchites zederi, another species of cestode, latches onto the inside of gentoos' intestines. These parasites create small pouches in the intestines and insert their pseudoscoleces ("false heads") in them to feed. The areas that P. zederi latch onto increase in volume due to the creation of more intestinal cells and blood flow to the area increases.
Commensal/Parasitic Species:
Gentoo penguins are carnivores and mainly consume fish, crustaceans, and cephalopods. Different times of the year mark different percentages of their diet. Krill (Euphausia vallentini) and shrimp (Nauticaris marioni) make up most of the crustacean diet. In February and March, crustaceans make up about 10% of their diet but from March to June it jumps to 75%. All other times of the year, crustaceans are absent from their diet.
From June to October, rockcod (Lepidonotothen squamifrons) make up 90% of their diet, but they also consume unicorn icefish (Channichthys rhinoceratus). Cephalopods only make up 10% of their diet during the year. The main types of cephalopods foraged on are octopi and sometimes small squid. The seasonal diet variation is due the presence of other penguin species during breeding season, seasonal migration of prey, as well as the availability of prey at varying depths. Most other penguins forage in deeper waters which will push some prey species closer to shore and into the prime range for gentoos.
Gentoo penguins feed in shallow regions. When they are underwater, their metabolic rate slows down enabling them to stay underwater for longer periods to forage.
During the chick-rearing stage, parent gentoos will return to the nest and regurgitate their freshly caught food for their chicks to eat.
Animal Foods: fish; mollusks; aquatic crustaceans
Primary Diet: carnivore (Piscivore )
Pygoscelis papua, or more commonly known as gentoo penguins, are exclusively found in the Southern Hemisphere between 45 and 65 degrees south latitude. Within this range, gentoos are found on the Antarctic Peninsula as well as many sub-Antarctic islands. Only about 13% of all gentoo penguins live south of the Antarctic ice pack.
One of the most predominant locations gentoos inhabit is the Falkland Islands in the South Atlantic Ocean. Around 40% of P. papua worldwide are found within this archipelago.
Biogeographic Regions: antarctica (Native )
Gentoo penguins typically are found along the shoreline. This allows the penguins to be able to quickly access food while remaining close to their nest. They prefer elevations close to 115 meters above sea level along the shore because the snow in these areas tends to melt first. The higher the altitude, the decreased likelihood of nest-flooding as the snow starts to melt during the summer. The terrain in these areas is also flat which helps to stabilize their nests. Gentoo penguins prefer north-facing locations for nesting, which is thought to be linked to absorbing solar radiation. The main feature of gentoo habitats is the prevalence of small pebbles, typically under 5 centimeters in diameter. These pebbles are the main building blocks in creating a sufficient nest to hold the eggs during breeding season.
Gentoo penguins also spend some of their day underwater for feeding excursions. These aquatic trips are typically short; the longest dive on record is only two minutes long. Gentoos typically dive down only 3 to 20 meters, with occasional deeper dives up to 70 meters.
Average elevation: 115 m.
Range depth: 3.5 to 70.0 m.
Average depth: 9.0 m.
Habitat Regions: polar ; terrestrial ; saltwater or marine
Terrestrial Biomes: tundra ; icecap
Aquatic Biomes: coastal
Like all penguin species, the ventral side of gentoo penguins is white while the dorsal side is black. This color pattern is known as countershading. This adaptation is useful while swimming underwater; the lightly colored ventral side helps penguins blend in with the sky for predators or prey that are looking up. The dark dorsal side blends in with the ocean floor for predators or prey looking down.
The major difference between gentoo penguins and other penguin species are their head markings. Gentoos feature two white wedges around their eyes that are connected by a medium-sized line across the tops of their heads. Their heads are mostly covered in black feathers but small flecks of white feathers can also be found.
The feathers of gentoos are very fine; every square inch of their body can be covered with up to 70 feathers. Gentoos are part of a group called the "brush-tail penguins" which characterizes their tails as having longer feathers than those of other penguin species. Their tails consist of 14 to 18 feathers and are about 15 centimeters long. Because gentoos are aquatic, they must make their feathers waterproof. Using their bills, they do so by covering their feathers with oil found in the uropygial gland near the base of their tails.
Of the 17 penguin species, gentoo penguins are the third largest in size. They stand roughly at 76 centimeters when they reach adulthood. Depending on the time of the year, they can weigh anywhere from 4.5 to 8.5 kilograms. Heavier weights are seen during their month-long molting phase.
Their feet are stout, fat, and webbed. They are bright orange with long black claws extending from the webbing. The beak of a gentoo is partially black but has a bright dark-orange to red spot on either side. The color of the spot is attributed to the carotenoids absorbed from the krill they eat.
There is very little difference between the males and females. The main characteristic differentiating between the sexes is size. Males are significantly larger than females in almost all respects such as bill length, flipper length, and height.
Gentoo penguins look very similar from the time they hatch until their first molt which occurs at around 14 months. Chicks have downy-gray feathers and a weak, dull-colored bill. The white wedges around the eyes are noticeable at a young age; however, they are not as well-defined or connected along the top of their head like the adults.
Range mass: 4.5 to 8.5 kg.
Range length: 70 to 95 cm.
Average length: 75 cm.
Range wingspan: 22.2 to 25.6 cm.
Other Physical Features: endothermic ; heterothermic ; bilateral symmetry
Sexual Dimorphism: sexes alike; male larger
Young chicks are at much greater risk of predation than adults. Brown skuas (Catharacta lonnbergi) are the main predators of penguin chicks. Skuas mainly feed on the chicks and eggs found along the edge of the population which are perceived as weak and solitary. The formation of chick crèches act as an anti-predator-defense. Skuas are less likely to attack the crèches of gentoo chicks because it is hard to distinguish where one chick is within a group.
In the water, waddell seals (Leptonychotes weddellii) have been seen feeding on gentoos. Leopard seals (Hydrurga leptonyx) will travel in the gentoo breeding grounds and attack penguins leaving and returning to the colony. They are most often seen eating chicks as they first enter the water during fledging. Other species of seals such as fur seals from the genus Arctocephalus and southern sea-lions from the genus Otaria have been observed eating gentoos, although their impact on the population is unknown.
The main adaptation to evade predators is countershading. Aquatic predators can look down and see the black dorsal side of the gentoo, which blends in with the ocean floor. Likewise, seals looking up see the white ventral side, which blends in with the light from the sky.
Known Predators:
Anti-predator Adaptations: cryptic
The worldwide gentoo penguin population is stable with around 628,000 individuals. Some of these colonies are increasing moderately while others are declining rapidly. The constant, and sometimes drastic, changes in population size has gentoos listed as "Near Threatened" on the IUCN Red List. There are currently no conservation efforts in action, although some proposals suggest extending long-term observations on breeding colonies to limit disturbances of nesting sites. Protected areas have been set up in gentoo breeding grounds, including those on MacQuarie Island and Heard Island.
CITES: no special status
IUCN Red List of Threatened Species: near threatened
Visually speaking, gentoo penguins see excellently underwater, although they are impaired when on land. Their retinas are very sensitive to the colors seen underwater such as green, blue, and purple. However this vision becomes impaired once they reach the surface of the water.
Gentoo penguins communicate with each other through a squawking vocalization. These calls typically are higher pitched and louder in males. Gentoos vocalize for a variety of reasons for example, when a male or female returns after feeding they will point their beaks straight up into the air and bellow out squawks to announce their return.
During incubation the parents take turns sitting on the eggs. When the other parent returns (mainly from feeding), a series of displays ensue. The arriving penguin does either a loud display in which he/she bellows out into the air or can do a bowing display in which the penguin bows down to the nest and gives a low hissing sound. Either of these displays communicates to the penguin on the egg that the returning penguin is ready to watch over the nest. The change-over of the nest between parents usually takes three minutes. Sometimes, the displays are reciprocated by the current incubator.
At times during the mating season, the male will rub the female's face and then the two of them will rub their bills together. Also, when one returns to the breeding ground with a stone to use for the nest, the other will bow repeatedly to accept the stone. These displays likely serve to strengthen the pair bond.
Gentoo penguins will also make sounds when another penguin is encroaching on its territory. Gentoos will make low hissing sounds if the interaction is not a high threat level. As a threat looms closer, gentoos will let out grunts.
Chicks communicate with their parents when they want food with high-pitched chirping sounds. In other situations, chicks make a modified whistle call until they reach their first molt where they develop the adult call. Chicks can distinguish their parents call apart from the calls of the thousands of other gentoos that may be nesting within the colony. Like all birds, gentoo penguins perceive their environments through visual, auditory, tactile, and chemical stimuli.
Communication Channels: visual ; tactile ; acoustic
Other Communication Modes: duets
Perception Channels: visual ; tactile ; acoustic ; chemical
Females' choice of male mates is based on male behaviors. First, the male gentoos find the best spot for a potential nest. The prime areas are those that are flat with little to no snow or ice. Once a potential nest site is chosen, the males point their bills vertically in the air and bellow out calls. The calls announce to the females to come and investigate their nest site. If a female waddles by and "likes" the nest site, the male and female will mutually display by trumpeting or bowing.
Gentoo penguins are monogamous during a breeding season, with some pair bonds lasting a lifetime. "Divorces" (the breaking of pair-bonds) do occur between breeding seasons. In this case, females choose a new partner that has displayed greater reproductive success. As colonial breeders, direct observation of nesting success is possible. The divorce rate in gentoos is less than 20 percent, which is relatively low compared to other penguin species. The benefit to a monogamous relationship is that mates do not have to expend time and energy finding new mates each year.
Mating System: monogamous
Gentoo penguins can begin breeding at two years of age, although most don't until they are about three or four. Living in colonies, gentoo penguins can gather in groups of over 2,000 pairs at one breeding site. At the beginning of the breeding season, nests are built by the parents. Gentoo nests are spaced about a meter apart. The egg-laying season for P. papau begins from June to mid-August and usually finishes in late October to late November.
After the nest has been completed, the female will stay at the nest and lay her egg 5 days post-breeding. A second egg is laid three days later. The eggs are spherical and greenish-white. The weight of the first egg in relation to the second egg varies between nesting locations, but on average egg weight is 125 grams. There have been rare cases where one or three eggs were laid.
If the set of eggs is lost, gentoo penguins can lay a second set of eggs during the same breeding season. These eggs are laid near the end of the breeding season when the female regains sufficient energy. The downside to a late laying is reduced energy, causing a late molting period. Females do not have enough energy to begin their molt right after breeding and therefore delay molting. This, in turn, delays egg-laying the following year. Indeed, the female may not have enough energy to lay a clutch the next year.
The eggs are incubated for an average of 35 days before hatching. Although the eggs are laid days apart from each other, they typically hatch on the same day or one day apart. The chicks are frail and weigh about 96 grams. The chicks stay at the nest for the first 75 days until they are ready to fledge and visit the ocean for the first time. During this fledging period, gentoo chicks make an average of 5 trips to sea. The young reach independence 20 days post-fledging.
Breeding interval: Gentoo penguins breed once a year.
Breeding season: The breeding season for gentoo penguins starts in June to mid-August and ends in late October to late November.
Range eggs per season: 1 to 3.
Range time to hatching: 34 to 35 days.
Average time to hatching: 37 days.
Range fledging age: 75 to 105 days.
Average fledging age: 80 days.
Range time to independence: 85 to 105 days.
Average time to independence: 100 days.
Range age at sexual or reproductive maturity (female): 2 to 3 years.
Average age at sexual or reproductive maturity (female): 2 years.
Range age at sexual or reproductive maturity (male): 2 to 3 years.
Average age at sexual or reproductive maturity (male): 2 years.
Key Reproductive Features: iteroparous ; seasonal breeding ; gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual ; oviparous
Both parents are involved in nest-building. The nest is bowl shaped with a wide edge and a hollow center. Nest size ranges between 10 to 20 cm in height and around 45 cm in diameter. Nests are made from small stones found around the nesting site, including stones stolen from other nests. Medium-sized nests can contain over 1,700 pebbles. Although pebbles are the main component of nests, sometimes molted feathers, twigs, and vegetation are used.
Members of both sexes defend their nests from other birds that come too close. P. papau will stick out its bill toward the invader and let out a low hiss. Competition for territory exists between two adjacent nests in which parents will turn their neck towards their neighbor and try to grab and twist their bill. Although rare, fighting with bills and flippers has been observed.
The female lays two eggs within 3 days of each other. The eggs are kept safely under the male or female for the 35 days of incubation. For the first three to four weeks, the chicks are guarded in the nest. The parents take turns getting food and regurgitating it for the chicks. Near the end of this stage, the chicks begin to move short distances away from the nest and form groups with other chicks (creches). These groups serve to protect against predators while both parents to forage for the growing young. The young fledge at 70 days old and will enter the sea for the first time. Both parents will still feed their chicks (although not as often) during the fledging period. Feedings have occasionally been recorded post-independence.
Parental Investment: altricial ; male parental care ; female parental care ; pre-fertilization (Provisioning, Protecting: Female); pre-hatching/birth (Provisioning: Male, Female, Protecting: Male, Female); pre-weaning/fledging (Provisioning: Male, Female); pre-independence (Provisioning: Male, Female)
Die witoorpikkewyn (Pygoscelis papua) is 'n voël wat op die Antarktiese-eilande voorkom en baie seldsaam in Suid-Afrika is. In Engels staan die pikkewyn bekend as die Gentoo Penguin. Pikkewyne kan natuurlik nie vlieg nie, maar is sterk swemmers. Die witoorpikkewyn kan 'n spoed van 40 kilometer per uur in die water haal.
Die pikkewyn is 75–80 cm groot en weeg tot 7.2 kg. Daar is 'n duidelike wit vlek bo en agter die oog met 'n smal wit oogkring. Die pote en snawel is oranje. Die swemvlerke is lank en het 'n ligte oranje tint aan die onderkant.
Die pikkewyn kom in groot getalle voor in Antarktika, Kergueleneilande, Suid-Georgië en op die Falkland-eilande. Kleiner bevolkings is teenwoordig op die Antarktiese skiereiland, Macquarie-eiland, Heard- en McDonaldeilande en die Suidelike Shetlandeilande.
Witoorpikkewyn op sy nes
'n Witoorpikkewyn swem
Middel jong witoorpikkewyn op die Pertermann-eiland.
Museum specimen
Wikimedia Commons het meer media in die kategorie Witoorpikkewyn.
Wikispecies het meer inligting verwant aan: Witoorpikkewyn
Die witoorpikkewyn (Pygoscelis papua) is 'n voël wat op die Antarktiese-eilande voorkom en baie seldsaam in Suid-Afrika is. In Engels staan die pikkewyn bekend as die Gentoo Penguin. Pikkewyne kan natuurlik nie vlieg nie, maar is sterk swemmers. Die witoorpikkewyn kan 'n spoed van 40 kilometer per uur in die water haal.
Papua pinqvini (lat. Pygoscelis papua) — Antarktika pinqvinləri cinsinə (Pygoscelis) Pinqvinlər fəsiləsinə aid olan növ. Adeli pinqvini və antarktika pinqvini ilə qohumdur.
Ölçü baxımından İmperator pinqvini və Kral pinqvinindən sonra ən iri pinqvin növü hesab edilir. Erkəklər 9 kq, dişilər isə 7,5 kq olur[1]. Yetkin fərdlərin hündürlüyü 75-90 sm-dir. Suyun altında üzmə sürətləri 36 km/s olur ki, bu da bütün pinqvinlər arasında ən yüksək göstəricidir. Bu növün nümayəndələri əsasən kril və kiçik balıqlarla qidalanırlar.
Arxa hissəsi qara və ya tünd-boz rəngdə olur. Ön hissəsi isə ağ rəngdə olur. Ayaqları tünd narıncıdır.
Yuva qurma əsasən Antarktida və Subantarktik qurşaqda həyata keçirilir. Dünyada ümumi sayları 320 000 başdır. Yuva qurma koloniya şəklində həyata keçirilir.
Yuva qurma əsasən qumlu və gilli sahillərdə həyata keçirilir. Koloniya dənizlərdən 1–2 km məsafədə yerləşir.
Ymurta qoyma oktyabrın sonlarına bitir. Əsasən iki yumurta qoyur. Bir yumurtanın çəmisi 130 q-dır. Yumurtanı hər iki valideyn bəsləyir. Onlar birlikdə yumuurtaya 34 gün baxır. 1-3 gündən bir valideynlər növbələrini dəyişirlər. Balaların gər ikisi 24 saat ərzində yumurtadan çıxır. Balalar 3-4 həftə balalardan aralanmırlar.
Balalar artıq koloniyanı 14-cü həftəsində tərk edirlər. Əsas düşmənləri dəniz şiri, dəniz bəbiri və osadır. Yumurtalar və balalar üçün təhlükə isə fırtınaquşlar və qağayılardır.
_14.jpg)
_16.jpg)
Papua pinqvini (lat. Pygoscelis papua) — Antarktika pinqvinləri cinsinə (Pygoscelis) Pinqvinlər fəsiləsinə aid olan növ. Adeli pinqvini və antarktika pinqvini ilə qohumdur.
Pygoscelis papua zo anv skiantel ur spesad evned e-touez kerentiad ar Spheniscidae.
Unan eus an evned a vev ar pellañ er su eo.
Evel an holl vanked ez eo dic'houest da nijal.
Bevañ a ra diwar grestenegeg (krill da skouer) ha pesked dreist-holl.
Al labous a vev an daou isspesad anezhañ — Pygoscelis papua ellsworthi ha Pygoscelis papua papua — e Meurvor ar Su[1].
a vo kavet e Wikimedia Commons.
Pygoscelis papua zo anv skiantel ur spesad evned e-touez kerentiad ar Spheniscidae.
Unan eus an evned a vev ar pellañ er su eo.
El pingüí papua o pingüí de corona blanca (Pygoscelis papua), es reconeix fàcilment per una banda blanca dalt del cap. Les cries tenen esquenes grises i part davantera blanca. Els adults fan de 73 a 81 centímetres d'alçada.
En moltes illes subantàrtiques,les colònies principals són a les illes Malvines, Georgia del sud i Sandwich del sud i Kerguelen. També n'hi ha a la península antàrtica. En total s'estima que hi ha 300.000 parelles.
Els nius els fa en piles circulars de pedres que va recollint. Pon dos ous que junts pesen uns 500 grams i es desclouen en 34-36 dies.
Crustacis, krill, els peixos només són el 15% de la seva dieta.
Lleons marins, foques lleopard i orques. En terra l'ocell skua pot prendre'li els ous.
El pingüí papua o pingüí de corona blanca (Pygoscelis papua), es reconeix fàcilment per una banda blanca dalt del cap. Les cries tenen esquenes grises i part davantera blanca. Els adults fan de 73 a 81 centímetres d'alçada.
Rhywogaeth o bengwin yn y genws Pygoscelis yw'r jentŵ[2] (Pygoscelis papua). Mae'n byw yng Nghefnfor y De, gan gynnwys yn Ynysoedd y Falklands, De Georgia ac Ynysoedd Sandwich y De, Ynysoedd Kerguelen, a rhannau o'r Antarctig.
Rhywogaeth o bengwin yn y genws Pygoscelis yw'r jentŵ (Pygoscelis papua). Mae'n byw yng Nghefnfor y De, gan gynnwys yn Ynysoedd y Falklands, De Georgia ac Ynysoedd Sandwich y De, Ynysoedd Kerguelen, a rhannau o'r Antarctig.
Tučňák oslí (Pygoscelis papua) je nelétavý pták z rodu Pygoscelis, do kterého se řadí taktéž tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) a tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica). Společně pak patří do jedné čeledi tučňákovitých (Sphenisciformes). Vyskytuje se kolem jižního polárního kruhu, hnízdí především na Antarktickém poloostrově a ostrovech v oblasti Antarktické konvergence. V období migrace se může vyskytovat až u Nového Zélandu, Tasmánie nebo na březích Argentiny. Jako první se o něm zmínil německý přírodovědec skotského původu Johann Reinhold Forster, kolem roku 1781, když se s ním střetl při výzkumných plavbách na Falklandských ostrovech[2], které hojně obývá do dnes.[3] Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá (průměrně váží pět kilogramů). Živí se potravou v moři, především menšími rybami, krilem a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy jednotlivých kolonií.
Tučňák oslí je společenský druh, hnízdící v různě početných koloniích o desítkách ale i tisících párech. Je monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Partneři se téměř rovným dílem podílí na péči o potomstvo. Samice snáší obvykle dvě vejce, každé o váze asi 125 gramů a Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata dospívají ve stáří 80 až 100 dní. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 13 let. Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce svého druhu; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod.
Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Za možnou hrozbu nebezpečnou pro tento druh se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem, a případně nadměrný rybolov.
Tučňák oslí je jeden ze tří druhů rodu Pygoscelis, do kterého se taktéž řadí žijící tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) a tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica).[4] Všichni se vyznačující mimo jiné dlouhým kartáčovým ocasem.[5][6]
Na základě moderní mitochondriální a jaderné DNA víme, že se předci tohoto rodu oddělili od ostatních tučňáků asi před 38 miliony let, dva miliony let po předcích rodu Aptenodytes, jež je bazální větví celého řádu. K odtržení a existenci tučňáka oslího došlo pravděpodobně před 14 miliony let, asi pět milionů let po příbuzném tučňákovi kroužkovém.[7]
Zástupci tohoto rodu jsou poznamenáni chováním, při kterém kradou oblázky z okolních sousedních hnízd. Jejich rodový název tak může být pravděpodobně odvozen z latinského slova „scelis“ (nebo „scelus“), které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“. Avšak podle internetové encyklopedie ARKive, dostali vědecké jméno Pygoscelis – v jejich překladu „opatřený smetákem“ – na základě komického jevu, připomínající zametání; tito tučňáci se po souši pohybují kolébavou chůzí, a svým dlouhým roztřepeným ocasem zavadí často o zem.[5]
Druhové jméno papua pak nosí poměrně neprávem, na základě chybné domněnky badatele a ornitologa Johanna Reinholda Forstera, že je tučňák oslí obyvatelem přímořského států Papua-Nová Guiena.[8]
V češtině je pojmenován na základě svého specifického hlasu nápadně podobnému hýkání osla, kterým se projevuje v období rozmnožování.[pozn. 1]
Uznávají se dva podrruhy, které se odlišující podle fyzických vlastností; severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů než ptáci žijící blíže k jihu[3]:
.jpg)
Domovinou těchto ptáků jsou chladná, slaná moře na Jižní polokouli. Zde obývají zejména Antarktický poloostrov, kde se nachází asi 25 % z celkového počtu populace[11], a blízké subantarktické ostrovy[12]; z nich nejvíce Falklandské ostrovy (až 40 % světové populace[3]), Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, souostroví Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, a v neposlední řadě Jižní Orkneje. Menší, jen několika tisícové kolonie, pak nalezneme například na ostrově Macquarie po boku tučňáků královských, nebo na ostrově Marion a sousedících ostrovech prince Edvarda. Poměrně nedávno byl zpozorován i třeba na argentinském ostrově s celým názvem Martillo a Islas de los Estado[13], kde však hnízdí pouze pár stovek ptáků. Odborníci celkově evidují více než 300 000 hnízdících párů[14] z prakticky neměnného trendu trvajícího již desítky let.[3][5][13][15]
Severněji hnízdící ptáci (Pygoscelis papua papua) pobývají ve vodách o průměrné teplotě 4 až 8 °C[15], zatímco jižněji hnízdící ptáci (Pygoscelis papua ellsworthi) odolávají velmi studeným mořím o průměrné teplotě -1 až 2 °C.[15]
V mimo hnízdním období není přesně známo, kam tito ptáci migrují. Ačkoli nebyli provedeny žádné podstatné výzkumy, ornitologové se domnívají, že se zdržují po celý rok na hnízdišti, anebo v jeho blízkosti. Přesto byla řada tuláků spatřena až na břehu Argentiny (kde již nevelký počet ptáků dokonce hnízdí) nebo na březích Austrálie a Nového Zélandu.[5][13]
Tučňák oslí je nelétavý pták, dobře přizpůsobený k životu v moři, kde loví potravu. Namísto lehkých křídel má tuhé ploutve připomínající vesla, které mu umožňují obratně se v hluboké vodě pohybovat.[6][16]
Jako ostatní tučňáci, tak i tučňák oslí má tělo s kontrastním černobílým zbarvením. Tak je dobře maskován při pobytu na moři; tmavý a světlý odstín se dobře mísí s temným oceánem a světlou oblohou.[3] Specifické jsou jeho bílé skvrny klínovitého tvaru nad očima a po stranách hlavy.[3] Duhovku má tmavě hnědou. Dále jistě zaujme jasně oranžovým až červeným pruhem po stranách zobáku, nebo výrazně růžovýma až oranžovýma nohama.[3] Jako ostatní ptáci z rodu Pygoscelis má dlouhý kartáčový ocas, který se skládá z 14 až 18 per, dorůstajících až do délky 15 centimetrů.[3] Tělo má pokryté velmi jemným peřím; na jednom centimetru čtverečním vyrůstá až 28 peříček.[3] Aby si jej udržel vodotěsné, zobákem si ho pravidelně mastí vlastní olejovitou hmotou z nadocasní žlázy.[3] Mláďata jsou před dovršením 14 měsíců prakticky stejně zbarvená (šedě až černě na zádech, bíle na břiše), avšak od dospělých odlišná (bez bíle kresby na hlavě).[3][15]
Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku (po tučňákovi císařském a patagonském) v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců čeledi Sphenisciformes.[3][5][6] Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá; v období rozmnožování či pelichání – v obou případech vyznačeném nižším příjem potravy, může jeho váha klesnout na méně než pět kilogramů.[3][5] Severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů, než ptáci žijící blíže k jihu.[3] Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a obě pohlaví se od sebe liší pouze v tělesných parametrech: samice má nepatrně nižší hmotnost, výšku, délku končetin či zobáku, nežli samec .[3][6]
Průměrně se tučňák oslí dožívá 13 let.[3] Kritickým obdobím je pro tento druh první rok života, během kterého umírá 30–50 % mláďat[3], tedy téměř každé druhé. Avšak dožije-li se jedinec druhého roku, šance na přežití výrazně roste (až 80 % pravděpodobnost).[3] V zajetí se dožívá nezvykle nízkého věku, průměrně 10 let.[3]
Tučňák oslí je společenský druh zvyklí hnízdit v početných koloniích o desítkách až tisících párech, a navíc po boku jiných druhů tučňáků nebo jiných ptáků. Dle dostupných pramenů je zpravidla monogamní[3][5], kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život a k přetržení vazeb dochází jen zřídka v případě, že se páru jednoduše nedaří (opomineme-li možné úmrtí jednoho z partnerů). Takové páry se pak nezabývají námluvami, čímž vzniká cenná úspora času.[3] Celkovou procentuální bilanci mohou zkreslit mladí, ještě nezkušení jedinci.[11]
Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři.[3] Zatímco jedna skupina ptáků může hnízdit na zasněžené půdě, další chová snůšku na travnatém terénu, tedy v poněkud odlišných podmínkách.[14] Některé páry se mohou nacházet 2–8 kilometrů ve vnitrozemí.[3][11] Hnízda vytvářejí ve vyšších nadmořských výškách (okolo 115 metrů[3]), díky čemuž nedojde k jejich zaplavení. Typické pro ně jsou oblázkové pláže, z kterých si v zobáku přenášejí jednotlivé kamínky o velikosti asi pěti centimetrů, a ty pokládají na své hnízdo.[3]
Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce svého druhu; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod (dle různých pramenů 27–36 km/hod).[15][17] Podniká menší ponory; obvykle okolo 10–20 metrů, v nichž setrvává průměrně dvě minuty[3], nebo často jen necelou minutu.[11] Disponuje však natolik dobrou anatomickou stavbou těla, že se dokáže potopit až do hloubky 170 metrů[3][18], nebo údajně více než 200 metrů.[14]
Tučňák oslí je masožravec. Živí se především menšími rybami, krilem (například krunýřovkou krillovou) a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy kolonií; například v měsících únor-březen tvoří korýši pouze 10 % z celé stravy, zatímco počátkem června se tímto členovcem živí již ze 75 %. Od konce června se pak živí výhradně (z 90 %) rybí stravou, především z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae) – například druhem Lepidonotothen squamifrons, a to až do konce října. Variabilita z hlediska lokalit je však poměrně výrazná; na ostrově Marion se již v měsíci březen živí korýši z více než 80 %, a kolonie na Antarktickém poloostrově se praktický celé období chovu živí zejména krilem. Obecně platí, že se v severnějších vodách živí tučňáci převážně rybí stravou, zatímco v jižní částí jejich výskytu je jejich potrava složena především z korýšů. Sezónní změnu potravy způsobuje hned několik faktorů, jako například přítomnost jiných druhů tučňáků, mimo hnízdní migrace ptáků a v neposlední řadě taktéž hloubka, v které se kořist nachází.
Jeho kořist nebývá větší než 15 centimetrů a loví v mořích poblíž svého hnízdiště, od kterého se jen zřídka vzdaluje na více než 30 kilometrů. V období rozmnožování se na moři zdržuje asi 6–7 hodin denně, a po uplynutí této doby se vrací zpátky na souš, nakrmit mláďata.
Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Jednotlivé kolonie mají totiž odlišné podmínky, přičemž dříve začíná hnízdit severněji hnízdící subspecie (Pygoscelis papua papua) a o něco později jižněji hnízdící subspecie (Pygoscelis papua ellsworthi). Tučňák oslí se začíná pářit ve věku dvou let, ale v reprodukci úspěšný bývá obvykle o jeden až dva roky později.
Prvotní úlohou samce je naleznout vyhovující místo k vybudování hnízda. Následně dochází k jeho samotné realizaci, nebo jen k úpravě hnízda využitého již předešlou sezónu. Fixace páru na první spolu tvořené hnízdo je poměrně běžná. Hlavním stavebním kamenem jsou oblázky z pobřeží, které si tučňák kolikrát pečlivě vybírá. Za stálého zvelebování může jedno takové hnízdo obsahovat více jak tisíc podobně velkých kamínků. Navršené množství pak tvoří ohraničenou část hnízda, v jehož prohlubni samice dobře uschová vejce. Jednotlivé páry se musí mít často na pozoru před drzými zloději, kteří s oblibou navštěvují cizí hnízda a odnášejí si jejich obsah, a tak si patřičně ulehčují práci.
Pokud si nezadaný samec hledá družku, vábit ji bude v blízkosti svého hnízda; natáhne krk, vztyčí zobák a třese roztaženými křídly, zatímco vydává hlasité hrdelní tóny. Zaujme-li samec potenciální partnerku, následuje ho až k hnízdu. Posléze přichází fáze vzájemného poznávání a mezi charakteristické znaky uzavřeného svazku patří společné uklánění či hlasité troubení.
Zhruba pět dní po páření snese samice první vejce, a druhé zpravidla o tři dny později. Ve výjimečném případě položí samice pouze jedno, nebo případně až tři vejce. Jsou nazelenalá a kulovitého tvaru o průměrné váze 125 gramů. Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata se líhnou většinou současně, navzdory odstupu při snesení, a každé z nich váží zhruba 95 gramů. Prvních asi 27 dnů jsou střežena vždy jedním z rodičů. V nastávající asi 30–40 denní fázi se již volně pohybují po okolí a zdržují se s jinými mláďaty v skupinkách, zatímco je oba rodiče chodí nadále krmit. Následně se pozvolna úplně osamostatní a vstoupí do moře, kde si již potravu shánějí sama (přibližně ve stáří 80 až 100 dní).
Pokud pár o snůšku přijde, může zahnízdit ještě tentýž rok znovu. Tím se ale naruší – posune – jejich rozmnožovací cyklus a následkem toho tomu mohou být v nadcházející sezóně zcela bez potomků.
Po tomto nelehkém období chovu čeká dospělé ještě obměna starého peří, a tak aby nabrali sílu, zotaví se na krátkou chvíli v moři. Jedná se totiž o poměrně náročný a nebezpečný proces, v kterém nemohou vstoupit do moře a nakrmit se, nebo v něm nalézt obvyklé útočiště. Přepeření trvá tři až čtyři týdny (průměrně asi 25 dní) a pták při něm denně ztrácí téměř čtvrt kilogramu váhy, což znamená, že za celý jeho průběh může zchudnout až o pět kilogramů.
Predátoři představují největší riziko pro mláďata. Jejich příkladným nepřítelem je chaluha subantraktická (Stercorarius antarcticus), která si v kolonii vyhledává okrajové, zpravidla nezkušené páry, kde je přístup ke kořisti poměrně snadný. První měsíc mají mláďata na starosti rodiče, ale jsou-li v nadcházející fázi chovu nepřítomni (viz rozmnožování), brání se mláďata alespoň takovým způsobem, že s ostatními vrstevníky tvoří těsné skupinky, takzvané školky. Pro chaluhu je pak obtížnější jedno z mláďat odtáhnout a uštvat, drží-li se v blízkosti pevně semknutého houfu (v takovém období mládě není již tak malé). Dalšími známými predátory na souši jsou; chaluha antarktická (Stercorarius maccormicki), chaluha chilská (Stercorarius chilensis), racek jižní (Larus dominicanus), a nebo některé druhy sokolovitých (Falconiformes).
Během pobytu na moři představuje hrozbu několik druhů ploutvonožců, případně kytovců. Častou obětí jsou mladí nezkušení ptáci. Mezi typické predátory patří například tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii), několik druhů lachtanů z rodu Otaria, nebo třeba kosatka dravá (Ornicus orca). Větší vliv mají tito predátoři v období rozmnožování, jelikož se tučňáci zdržují v blízkosti souše, a míří-li do moře, nemají dostatek času ani možností na únik. V opačném případě vrací-li se z moře na souš (například nakrmit mládě), nuceně riskují a vydávají se vstříc číhajícím savcům. Na obranu se ptáci pohybují v semknutých skupinách, v kterých má jednotlivec větší šanci na přežití.
Mezi obvyklé parazity (ektoparazity) tučňáků se řadí blechy z rodu Parapsyllus, klíšťata (především druh Ixodes uriae), ale taktéž střevní parazité (endoparaziti), jako například Tetrabothrius pauliani, Tetrabothrius wrighti, Parorchites zederi a v neposlední řadě rod Corynosoma.
Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Počet ptáků v některých oblastech kolísá (především populace ze subantarktických ostrovů), v jiných naopak roste (obzvláště kolonie hnízdící na Antarktickém poloostrově). Ačkoli jsou některé změny konstantní až drastické, například populace tučňáků z Ptačího ostrova (angl. Bird Island) se od roku 1980 zmenšila o více než 60 %, v červeném seznamu ohrožených druhů živočichů je tento druh vedený jako málo dotčený.
Falklandské ostrovy jsou prozatím jediným místem, kde tučňáci žijí v blízkosti lidských sídel. Přestože zemědělství výrazně změnilo krajinu těchto ostrovů, ptáci se dokázali přizpůsobit novým podmínkám; nevadí jim otevřené planiny a dokonce ani přítomnost pasoucího se dobytka. Zavedená doprava spolu s nárůstem počtu obyvatel a cestovního ruchu sice narušila jinak obvyklí běh zdejší divoké přírody, avšak provedená studie zaměřená na možný negativní dopad neprokázala, že by stávající úroveň osídlení působila na ptáky významně negativně. Podle ní ptáci dobře snáší i přítomnost člověka, pakliže se zdržuje v uctivé vzdálenosti od jejich hnízd (nejblíže asi do 15 metrů). V 19. století sbírali zdejší obyvatelé jejich vejce ke své obživě ale od doby, co se na Falklandské ostrovy začali dovážet vejce slepičí, těchto případů rapidně ubylo.
Za možnou hrozbu nebezpečnou pro populaci těchto ptáků se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem nebo komerční rybolov, který může výrazně ovlivnit dostupné množství potravy.
V současné době neprobíhají žádná přísnější opatření. Existuje však několik doporučení a za jedno z nejpodstatnějších se má stálé monitorování chovných kolonií. Například je potřeba nadále sledovat možnou hrozbu ze strany turismu, případně omezovat jeho výší v období rozmnožování. Návštěvníkům Antarktického poloostrova je přímo nařízeno, že lze k tučňákům přistoupit nejblíže na vzdálenost pět metrů. Dále je třeba počítat s případnou predací ze strany invazivních druhů, jež by mohla nastat především na lidmi osídlených Falklandských ostrovech. Některé ostrovy smí obývat pouze výzkumníci, protože se jedná o mezinárodně chráněné oblasti nebo jsou označeny za přírodní rezervaci (například ostrov Maquaire nebo ostrov Marion). Ačkoli jsou některé ostrovy obydleny pouze přechodně, pokles kolonií kupříkladu na Kerguelenech je právě přisuzován rušivým zásahům člověka.
V angličtině nosí název Gentoo Penguin, jakož je pojmenovaná i jedna GNU/Linuxová distribuce.
Tučňák oslí hraje ústřední roli v americké rodinné komedii Pan Popper a jeho tučňáci (angl. Mr. Popper's Penguins). Zde ztvárňuje skupinku šesti tučňáků – Hlučouna, Hryzouna, Kapitána, Pitomu, Miláčka a Smraďocha, kteří se namísto do Zoologické zahrady omylem dostanou do rukou úspěšného newyorského podnikatele.[19]
Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák oslí ve Wikimedia Commons
Tučňák oslí (Pygoscelis papua) je nelétavý pták z rodu Pygoscelis, do kterého se řadí taktéž tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) a tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica). Společně pak patří do jedné čeledi tučňákovitých (Sphenisciformes). Vyskytuje se kolem jižního polárního kruhu, hnízdí především na Antarktickém poloostrově a ostrovech v oblasti Antarktické konvergence. V období migrace se může vyskytovat až u Nového Zélandu, Tasmánie nebo na březích Argentiny. Jako první se o něm zmínil německý přírodovědec skotského původu Johann Reinhold Forster, kolem roku 1781, když se s ním střetl při výzkumných plavbách na Falklandských ostrovech, které hojně obývá do dnes. Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá (průměrně váží pět kilogramů). Živí se potravou v moři, především menšími rybami, krilem a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy jednotlivých kolonií.
Tučňák oslí je společenský druh, hnízdící v různě početných koloniích o desítkách ale i tisících párech. Je monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Partneři se téměř rovným dílem podílí na péči o potomstvo. Samice snáší obvykle dvě vejce, každé o váze asi 125 gramů a Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata dospívají ve stáří 80 až 100 dní. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 13 let. Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce svého druhu; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod.
Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Za možnou hrozbu nebezpečnou pro tento druh se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem, a případně nadměrný rybolov.
En æselpingvin (Pygoscelis papua) er en pingvin, der hovedsageligt yngler på de subantarktiske øer. Den har navnet efter sin stemme, der lyder som et æsels skryden. Æselpingvinen er en af 18 pingvinarter.
Æselpingvin kaldes på dansk også for brillepingvin, mens den "rigtige" brillepingvin (Spheniscus demersus) så kaldes æselpingvin.[1]
En æselpingvin (Pygoscelis papua) er en pingvin, der hovedsageligt yngler på de subantarktiske øer. Den har navnet efter sin stemme, der lyder som et æsels skryden. Æselpingvinen er en af 18 pingvinarter.
Der Eselspinguin (Pygoscelis papua), seltener auch Rotschnabelpinguin genannt, ist eine Pinguin-Art in der Gattung der Langschwanzpinguine (Pygoscelis) und am engsten mit dem Adéliepinguin (P. adeliae) sowie dem Zügelpinguin (P. antarctica) verwandt.[1] Die wissenschaftliche Erstbeschreibung unter der Bezeichnung Aptenodytes papua erfolgte 1781 durch Johann Reinhold Forster anhand eines auf den Falklandinseln getöteten und anschließend nach London mitgebrachten Exemplars.[2]
Eselspinguine sind die schnellsten Schwimmer unter den Pinguinen, sie erreichen dabei bis zu 27 km/h (nach anderen Quellen bis zu 36 km/h) schwimmen aber durchschnittlich nur bis zu 6 km/h[3]. Der Eselspinguin gilt auch als die scheueste bekannte Pinguinart. Seinen Namen hat er vom eselsartigen Geschrei, mit dem vor Eierdieben gewarnt wird und das auch während der Paarungszeit zu hören ist. Es werden zwei Unterarten anerkannt, die sich nur in ihrer Körpergröße unterscheiden. Von der IUCN wird der Eselspinguin als ungefährdet (engl. least concern) eingestuft.[4] Er erreicht eine durchschnittliche Lebenserwartung von 15 Jahren.[3]
Eselspinguine erreichen eine Körperlänge zwischen 75 und 90 Zentimeter. Sie sind damit mittelgroße Pinguine, nur der Kaiser- und der Königspinguin sind größer.[5] Das Gewicht der Eselspinguine variiert abhängig von der Jahreszeit und beträgt zwischen 4,7 und 7,4 Kilogramm. Das höchste Gewicht erreichen sie kurz vor der Mauser.[6] Ein ausgeprägter Sexualdimorphismus besteht nicht, allerdings sind die Weibchen tendenziell etwas kleiner. Das Gefieder zeigt keine jahreszeitlichen Unterschiede, Jungvögel können anhand ihres Gefieders bis zu einem Alter von einem Jahr von den adulten Vögeln unterschieden werden.[7] Auffälligstes Merkmal des Eselspinguins ist der häufig dreieckige weiße Fleck oberhalb des Auges.
Die Kehle und der Kopf sind bis auf den weißen Fleck oberhalb des Auges schwarz. Der Fleck reicht in der Regel bis zum Scheitel und geht am unteren Ende in den weißen Augenring über. Einzelne weiße Federn finden sich auch am Kopf und am Nacken. Der Oberkörper ist ansonsten schwarzblau und wirkt kurz vor der Mauser, wenn das Gefieder sehr abgenutzt ist, bräunlich. Die Körperunterseite ist weiß und scharf zur schwarzen Kehle abgesetzt. Die zu Flossen umgestalteten Flügel sind auf der Unterseite weiß mit einem schwarzen Fleck am Ende. Der Schnabel ist an den Seiten orangerot. Die Oberfläche des Oberschnabels sowie die Schnabelspitze ist schwarz. Die Iris ist braun. Die Füße sind blass weißlich-rosa bis rot.
Jungvögel ähneln den adulten Vögeln, sind aber kleiner und haben einen matter gefärbten Schnabel. Einzelne Individuen sind an der Kehle und am Kinn grau gefleckt. Bei Vögeln, bei denen der weiße Fleck am Kopf nicht bis zum weißen Augenring reicht, handelt es sich ausnahmslos um Jungvögel. Es gibt jedoch einzelne Individuen, bei denen dieses Merkmal schon im Jugendgefieder vorhanden ist.[7]
Verwechslungsmöglichkeiten mit anderen Pinguinarten bestehen auf Grund des auffälligen weißen Gesichtsflecks und des rötlichen Schnabels nicht.[5]
Eselspinguine sind an Land sehr ruffreudig. Lautäußerungen sind vor allem während der Paarbildung, der Begründung des Nistterritoriums und während der Aufzucht der Jungvögel zu hören. Kontaktrufe sind dagegen ganzjährig zu vernehmen und werden von den Pinguinen vor allem dann gerufen, wenn sie anlanden. Sie sind aber auch auf See zu vernehmen.
Geographische Variationen in den Lautäußerungen sind feststellbar und nicht auf die zwei Unterarten begrenzt. Brutvögel auf der Macquarie-Insel, der Crozet-Insel und der Kerguelen-Insel haben einen langsameren Rufrhythmus, eine geringere Rufhöhe und längere Rufphasen als die Eselspinguine, die auf den Falklandinseln, Südgeorgien und den Südlichen Orkneyinseln brüten.[8]
Der Kontaktruf ist kurz, abgehackt und dunkel. Zu den Rufen, die während der Fortpflanzungszeit geäußert werden, gehören die lauten trompetenartigen Rufe, die zu der deutschsprachigen Bezeichnung Eselspinguin geführt haben. Rufende Vögel strecken ihren Kopf und Hals nach oben und lassen dann eine sehr regelmäßige Serie aus vier bis fünf Silben hören. Der Ruf wird lautmalerisch mit ah – aha – aha – aha umschrieben.[8] Zu den Lauten gehört auch ein sanfter, zischender Laut, der immer dann zu hören ist, wenn sich die Elternvögel bei der Bebrütung des Geleges abwechseln. Zu den Drohlauten gehören auch zischende Laute, ein gegrunztes aaar ist bei sehr aggressiven Auseinandersetzungen zu hören. Die Küken piepsen sehr hell.
Eselspinguine sind zirkumpolar verbreitet und brüten auf sub-antarktischen Inseln und der Antarktischen Halbinsel. Grundsätzlich meiden sie die Packeiszone. Ihr Verbreitungsgebiet außerhalb der Fortpflanzungszeit ist nicht genau untersucht. Generell wird davon ausgegangen, dass sich adulte Eselspinguine ganzjährig in der Nähe ihrer Brutkolonien aufhalten. Das marine Verbreitungsgebiet reicht allerdings vom Südpolarmeer und Südatlantik bis zum Südindik.[3] Irrgäste erreichen jedoch auch die südamerikanische Küste und werden bis zum 43°S in Argentinien beobachtet. Irrgäste erreichen gelegentlich auch die Küste Australiens und Neuseelands.[6]
Die Hauptkolonien sind auf den Falklandinseln, wo etwa 36 % des globalen Bestands brüten.[6] Weitere große Brutkolonien befinden sich auf Südgeorgien und den Kerguelen. Kleinere Kolonien brüten auf der Macquarieinsel, auf Heard und den McDonaldinseln und auf der antarktischen Halbinsel.
Die Unterart Pygoscelis papua ellsworthii, die etwas kleiner ist als die Nominatform, brütet auf der Antarktischen Halbinsel mit etwa 20.000 Paaren, den südlichen Shetlandinseln mit etwa 17.200 Paaren und in geringerer Zahl auf den Südlichen Orkneyinseln.
Der Bestand wird von der IUCN auf 774.000 geschlechtsreife Vögel geschätzt[4] und damit von der IUCN als ungefährdet eingestuft. Dort wo die Bestände zugenommen haben, gilt als Ursache eine verminderte Nahrungskonkurrenz mit Walen, deren Bestände im Verlauf des 20. Jahrhunderts deutlich abgenommen haben.
Im 19. Jahrhundert waren die Bestände der Eselspinguine zum Teil drastisch zurückgegangen, weil die Eier für den menschlichen Verzehr gesammelt wurden und ausgewachsene Pinguine abgeschlachtet wurden, um aus ihrer Fettschicht Öl zu gewinnen. Diese Praxis war noch in den 1910er Jahren gebräuchlich: Belegt ist, dass die Besatzung eines einzelnen Schoners jährlich auf den Falklandinseln über 70.000 Exemplare tötete, um daraus Öl zu gewinnen.[2] Die Rückgänge auf den Falklandinseln stehen vermutlich immer noch in Zusammenhang mit der Praxis, Eier zu sammeln. Eselspinguine reagieren außerdem empfindlich auf Störungen durch den Menschen. So sind beispielsweise auf den Kerguelen die Bestände deutlich zurückgegangen, nachdem diese Insel permanent besiedelt wurde.[9]
Eselspinguine ernähren sich vorwiegend von kleinen Fischen, Tintenfischen und Krill. In den nördlicheren Kolonien dominiert Fisch in der Ernährung. Auch in der Endphase der Jungenaufzucht und während des Winterhalbjahres ist Fisch die Haupternährung. Eselspinguine tauchen bis zu 212 Meter tief[3], die meisten Tauchgänge sind aber nicht tiefer als 110 Meter. Die Tauchtiefe ist vom Nahrungsangebot beeinflusst, für zahlreiche Brutkolonien konnte nachgewiesen werden, dass ein großer Teil der Vögel nicht mehr als 20 Meter tief taucht. In der Regel suchen sie für sechs bis zehn Stunden nach Nahrung.[8][10]
Auf King George Island verlassen 50 % der dort brütenden adulten Vögel die Brutkolonie zwischen fünf und sieben Uhr morgens und kehren zwischen 9 und 13 Uhr wieder in die Kolonie zurück, um ihren Partnervogel abzulösen. Diese suchen dann im Meer nach Nahrung und kehren gegen 17 Uhr wieder in die Brutkolonie zurück. Davon abweichend bleibt in einigen Brutkolonien ein Teil der Brutvögel auch während der Nacht auf See. Brutvögel entfernen sich selten weiter als vierzig Kilometer von ihrer Brutkolonie. Es wurden aber auch schon Eselspinguine festgestellt, die 105 Kilometer von der Brutkolonie nach Nahrung suchten.
Ihre natürlichen Fressfeinde im Wasser sind Großer Schwertwal, Seeleopard und große Exemplare anderer Robben. An Land haben erwachsene Eselspinguine keine Fressfeinde. Eier und Küken werden jedoch gelegentlich von Raubmöwen erbeutet.
Die Brutkolonien der Eselspinguine liegen grundsätzlich auf eisfreiem Untergrund. Kolonien können direkt an der Küstenlinie, aber auch beträchtlich davon entfernt im Binnenland liegen. Sie präferieren flache Küstenabschnitte und brüten häufig zwischen Grasbüscheln. Auf Südgeorgien finden sich beispielsweise Brutkolonien zwei Kilometer weit im Innenland. Während Kolonien im Innenland, wo die Pinguine zwischen Grasbüscheln brüten, sich jährlich leicht verschieben, weil das Gras niedergetreten wird, ist die Lage von Kolonien an eher unbewachsenen Küstenabschnitten über Jahre unveränderlich. Auf Südgeorgien wird beispielsweise die größte Kolonie seit mehr als dreißig Jahren aufgesucht.[6]
Die Nester der Art bestehen normalerweise aus einem kreisförmigen Stapel von Steinen. Sie können ziemlich groß sein, zwanzig Zentimeter Höhe und 25 Zentimeter Durchmesser sind keine Seltenheit. Die Brutzeit findet im Allgemeinen im September statt. Das Weibchen legt zwei ca. 130 Gramm schwere Eier. Die Altvögel wechseln sich beim Brüten, das etwa 34 bis 36 Tage dauert, ab. Nach dem Schlüpfen bleiben die Küken ungefähr 30 Tage in ihren Nestern. Danach bekommen sie ihr Vor-Erwachsenen-Gefieder, das sie etwa 80 bis 100 Tage behalten, bis sie sich erneut mausern und zum Tauchen im Meer fähig sind.
Der Eselspinguin wurde im Jahr 1781 durch den deutschen Naturwissenschaftler Johann Reinhold Forster unter der Bezeichnung Aptenodytes papua erstmals beschrieben. Später wurde er der Gattung der Langschwanzpinguine (Pygoscelis) zugeordnet, zu der auch der Adeliepinguin (P. adeliae) und der Zügelpinguin (P. antarctica) gehören. Im November 2020 veröffentlichten einige Wissenschaftler eine Untersuchung über die unterschiedliche Genetik und die Morphologie der Art und teilten den Eselspinguin in vier verschiedene Arten, Pygoscelis papua, Pygoscelis ellsworthi, Pygoscelis poncetii und Pygoscelis taeniata. Pygoscelis ellsworth brütet auf der Antarktischen Halbinsel und den Südlichen Shetlandinseln, die übrigen weiter nördlich, wo die Bedingungen günstiger sind, Pygoscelis papua auf den Falklandinseln, Pygoscelis poncetii auf Südgeorgien und Pygoscelis taeniata auf den Kerguelen.[11]
Die GNU/Linux-Distribution Gentoo Linux und die von ihr abgeleitete BSD-Variante Gentoo/FreeBSD wurden ebenso wie der Dateimanager gentoo nach diesem Pinguin benannt (engl. Gentoo penguin).
In der Filmkomödie Mr. Poppers Pinguine aus dem Jahr 2011 spielen sechs Eselspinguine die Hauptrolle neben Jim Carrey. Der Film wurde größtenteils mit realen Pinguinen gedreht.
_17.jpg)
Der Eselspinguin (Pygoscelis papua), seltener auch Rotschnabelpinguin genannt, ist eine Pinguin-Art in der Gattung der Langschwanzpinguine (Pygoscelis) und am engsten mit dem Adéliepinguin (P. adeliae) sowie dem Zügelpinguin (P. antarctica) verwandt. Die wissenschaftliche Erstbeschreibung unter der Bezeichnung Aptenodytes papua erfolgte 1781 durch Johann Reinhold Forster anhand eines auf den Falklandinseln getöteten und anschließend nach London mitgebrachten Exemplars.
Eselspinguine sind die schnellsten Schwimmer unter den Pinguinen, sie erreichen dabei bis zu 27 km/h (nach anderen Quellen bis zu 36 km/h) schwimmen aber durchschnittlich nur bis zu 6 km/h. Der Eselspinguin gilt auch als die scheueste bekannte Pinguinart. Seinen Namen hat er vom eselsartigen Geschrei, mit dem vor Eierdieben gewarnt wird und das auch während der Paarungszeit zu hören ist. Es werden zwei Unterarten anerkannt, die sich nur in ihrer Körpergröße unterscheiden. Von der IUCN wird der Eselspinguin als ungefährdet (engl. least concern) eingestuft. Er erreicht eine durchschnittliche Lebenserwartung von 15 Jahren.
Den Ieselspinguin ass eng Aart Pinguin aus der Gattung Pygoscelis.
Den Ieselspinguin ass eng Aart Pinguin aus der Gattung Pygoscelis.
Генту оцон шувуу Pygoscelis papua нь толгойн орой дээрх өргөн цагаан судалаар төвөггүй танигдана. Антарктидын ойр орчмын арлуудаар нутагладаг.
Эр оцон шувуу нь өд сөдөө гуужихаас өмнө 8.5 кг хүрэх ч, үржилд орохын өмнө 4.9 кг болтол буурдаг байна. Эм нь мөн адил 8.2 кг байгаад гуужилт дууссаны дараа 4.5 кг болно. Генту оцон шувууны өндөр 75-80 см байна. Тэд оцон шувуудын дотор хамгийн хурдан сэлдэг нь бөгөөд 36 км/ц хүртэл хурдалдаг.
Генту оцон шувуу бөөрөнхийдүү чулуу цуглуулж, 20-25 см голчтой үүр засдаг. Чулуугаа булаацалдан дуу шуугиантай хэрүүл, тэмцэл гарна. Мөн эр нь эмдээ сайн чулуу бэлэглэн өөртөө татах үзэгдэл ажиглагддаг.
Эм оцон шувуу 130 гр орчим жинтэй 2 өндөг гаргах ба ээлжлэн дарна. 34-36 хоноод өндөг хагаран дэгдээхэй гардаг. Дэгдээхэйн ар нуруу нь саарал, өвөр хэсэг нь цагаан байна.
Энэ оцон шувуу нь голдуу сам хорхой гэх мэтээр хооллох бөгөөд хоол тэжээлийн 15 хувийг л загас эзлэх ажээ. Тэдний гол дайсан нь алуурчин халим, далайн ирвэс, аврага загас юм.
_14.jpg)
_16.jpg)
_59.jpg)
_15.jpg)
_17.jpg)
_60.jpg)
Museum specimen
Генту оцон шувуу Pygoscelis papua нь толгойн орой дээрх өргөн цагаан судалаар төвөггүй танигдана. Антарктидын ойр орчмын арлуудаар нутагладаг.
The gentoo penguin (/ˈdʒɛntuː/ JEN-too) (Pygoscelis papua) is a penguin species (or possibly a species complex) in the genus Pygoscelis, most closely related to the Adélie penguin (P. adeliae) and the chinstrap penguin (P. antarcticus). The earliest scientific description was made in 1781 by Johann Reinhold Forster with a type locality in the Falkland Islands. The species calls in a variety of ways, but the most frequently heard is a loud trumpeting, which the bird emits with its head thrown back.[2]
The application of "gentoo" to the penguin is unclear. Gentoo was an Anglo-Indian term to distinguish Hindus from Muslims.[3] The English term may have originated from the Portuguese gentio ("pagan, gentile"). Some speculate that the white patch on the bird's head was thought to resemble a turban.[4]
It may also be a variation of another name for this bird, "Johnny penguin", with Johnny being Juanito in Spanish and sounds vaguely like gentoo.[5][6][7] The Johnny rook, a predator, is likely named after the Johnny penguin.[8]
The specific name papua is a misnomer; in the original description, Johann Reinhold Forster, a naturalist who had circumnavigated the world with Captain James Cook, mistakenly assumed that the species occurred in Papua (New Guinea), the closest gentoos being over 6000 km to the south (on Macquarie Island).[4] No penguins are found in New Guinea.[9] Others trace the error to a "possibly fraudulent claim" in 1776 by French naturalist Pierre Sonnerat, who also alleged a Papuan location for the king penguin despite never having been to the island himself.[10]
The gentoo penguin is one of three species in the genus Pygoscelis. Mitochondrial and nuclear DNA evidence suggests the genus split from other penguins around 38 million years ago (Mya), about 2 million years after the ancestors of the genus Aptenodytes. In turn, the Adélie penguins split off from the other members of the genus around 19 Mya and the chinstrap and gentoo finally diverged around 14 Mya.[11]
There are 4 subspecies recognized by the International Ornithological Congress:[12]
Although the population on the Kerguelen Islands is tentatively included in taeniata, it may also be a distinct subspecies.[13]
Before 2021, only two subspecies of the gentoo penguin have been recognised: P. p. papua (subantarctic gentoo) and the smaller P. p. ellsworthi (Antarctic gentoo).[14][15] However, a 2020 study suggested that the gentoo penguin be split into a species complex of four morphologically similar but separate species: the northern gentoo penguin (P. papua sensu stricto), the southern gentoo penguin (P. ellsworthi), the eastern gentoo penguin (P. taeniata) and the newly described South Georgia gentoo penguin (P. poncetii).[16][17] The International Ornithological Congress incorporated the results of this study in 2021, but relegated the newly recognized or newly described species to being subspecies of P. papua.[13]
The gentoo penguin is easily recognised by the wide, white stripe extending like a bonnet across the top of its head and its bright orange-red bill. It has pale whitish-pink, webbed feet and a fairly long tail – the most prominent tail of all penguin species. Chicks have grey backs with white fronts. As the gentoo penguin waddles along on land, its tail sticks out behind, sweeping from side to side, hence the scientific name Pygoscelis, which means "rump-tailed".[18]
Gentoo penguins can reach a length of 70 to 90 cm (28 to 35 in),[19][20] making them the third-largest species of penguin after the emperor penguin and the king penguin. Males have a maximum weight around 8.5 kg (19 lb) just before moulting and a minimum weight of about 4.9 kg (11 lb) just before mating. For females, the maximum weight is 8.2 kg (18 lb) just before moulting, but their weight drops to as little as 4.5 kg (9.9 lb) when guarding the chicks in the nest.[21] Birds from the north are on average 700 g (1.5 lb) heavier and 10 cm (3.9 in) longer than the southern birds. Southern gentoo penguins reach 75–80 cm (30–31 in) in length.[22] They are the fastest underwater swimmers of all penguins, reaching speeds up to 36 km/h (22 mph).[23] Gentoos are well adapted to extremely cold and harsh climates.
The breeding colonies of gentoo penguins are located on ice-free surfaces. Settlements can be located directly on the shoreline or considerably inland. They prefer shallow coastal areas and often nest between tufts of grass. In South Georgia, for example, breeding colonies are 2 km inland. In colonies farther inland, where the penguins nest in grassy areas, they shift location slightly yearly because the grass becomes trampled over time.
Gentoos breed on many subantarctic islands. The main colonies are on the Falkland Islands, South Georgia and the South Sandwich Islands and Kerguelen Islands; smaller colonies are found on: Macquarie Island, Heard Islands, Crozet Islands, South Shetland Islands and the Antarctic Peninsula. The total breeding population is estimated to be over 600,000 birds. Gentoos breed monogamously and infidelity is typically punished with banishment from the colony.[24] Nests are usually made from a roughly circular pile of stones and can be quite large, 20 cm (7.9 in) high and 25 cm (9.8 in) in diameter. The stones are jealously guarded, and their ownership can be the subject of noisy disputes and physical attacks between individuals. They are also prized by the females, even to the point that a male penguin can obtain the favours of a female by offering her a choice stone.
Two eggs are laid, both weighing around 130 g (4.6 oz). The parents share incubation, changing duty daily. The eggs hatch after 34 to 36 days. The chicks remain in the nests for around 30 days before joining other chicks in the colony and forming crèches. The chicks moult into subadult plumage and go out to sea at around 80 to 100 days.
Gentoos mainly live on crustaceans, such as krill and shrimp,[25] with fish and cephalopods[25] making up only about 15% and 10% of the diet respectively.[25] They are, however, opportunistic feeders and around the Falklands are known to take roughly equal proportions of fish (Patagonotothen sp., Thysanopsetta naresi, Micromesistius australis), squat lobsters (Munida gregaria) and squid (Loligo gahi, Gonatus antarcticus, Moroteuthis ingens). Other prey include Lepidonotothen squamifrons, Channichthys rhinoceratus and octopuses.[25]
The gentoos' diet is high in salt, as they eat organisms with relatively the same salinity as seawater, which can lead to complications associated with high sodium concentrations in the body, especially for gentoo chicks. To counteract this, gentoos, as well as many other marine bird species, have a highly developed salt gland located above their eyes that takes the high concentration of sodium within the body and produces a highly saline-concentrated solution that drips out of the body from the tip of the beak.[26]
Gentoo penguins do not store as much fat as Adélie penguins, their closest relative; gentoos require less energy investment when hunting because the net gain of energy after hunting is greater in gentoos than Adélies.[27] As embryos, gentoos require a lot of energy to develop. Oxygen consumption is high for a developing gentoo embryo. As the embryo grows and requires more oxygen, consumption increases exponentially until the gentoo chick hatches. By then, the chick is consuming around 1800 ml O2 per day.[28]
.jpg)
In the sea, leopard seals, sea lions and killer whales are all predators of the gentoo. On land, no predators of full-grown, healthy gentoo penguins exist. Skuas and giant petrels regularly kill many chicks and steal eggs; petrels kill injured and sick adult gentoos. Various other seabirds, such as the kelp gull and snowy sheathbill, also snatch chicks and eggs. Skuas on King George Island have been observed attacking and injuring adult gentoo penguins in apparent territorial disputes.[29]
As of 2019, the IUCN Red List lists the gentoo as least concerned with a stable population trend, although rapid declines in some key areas are believed to be driving a moderate overall decline in the species population. Examples include Bird Island, South Georgia, where the population has fallen by two-thirds over 25 years.[1] Many threats to this species, including pollution, hunting, fishing and human recreational activities continue to affect them.[30]
The Linux distribution Gentoo Linux is named after the gentoo penguin. This is a nod to the fact that the penguin is the fastest swimming penguin, as Gentoo Linux aims to be a high-performance operating system.[31]: 383
Adult gentoo confronting a southern giant petrel (Macronectes giganteus) that has killed a chick
_on_nest.jpg)
Gentoo penguin on a nest
A gentoo penguin swimming
Juvenile gentoos on Petermann Island
Gentoo colony on Carcass Island in the Falklands
A leopard seal eating an adult gentoo
_on_nest.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_on_nest.jpg)
.jpg)
.jpg)
{{cite web}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) {{cite journal}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) This article incorporates text from the ARKive fact-file "Gentoo penguin" under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported License and the GFDL.
The gentoo penguin (/ˈdʒɛntuː/ JEN-too) (Pygoscelis papua) is a penguin species (or possibly a species complex) in the genus Pygoscelis, most closely related to the Adélie penguin (P. adeliae) and the chinstrap penguin (P. antarcticus). The earliest scientific description was made in 1781 by Johann Reinhold Forster with a type locality in the Falkland Islands. The species calls in a variety of ways, but the most frequently heard is a loud trumpeting, which the bird emits with its head thrown back.
Pygoscelis papua - MHNT
Pygoscelis papua - MHNT
El pingüino juanito,[2] pingüino papúa, pingüino gentú o pingüino de vincha (Pygoscelis papua) es una especie de ave esfenisciforme de la familia Spheniscidae. Es fácilmente identificable por su parche blanco en la parte alta de la cabeza detrás de los ojos. Los polluelos presentan espalda gris y zona frontal blanca. Los adultos alcanzan una estatura de 75 a 90 cm.[3] Los pingüinos papúa son los pingüinos más veloces bajo el agua, alcanzando los 36 km/h.[cita requerida]
Los machos alcanzan un peso máximo de 8 kg justo antes de mudar el plumaje, y un peso mínimo de 5,5 kg justo antes del apareamiento. El peso máximo lo alcanzan las hembras también justo antes de mudar el plumaje y es de 7,5 kg, pero su peso baja a 5 kg durante la incubación de sus huevos.
Los pingüinos juanito anidan en diversas islas subantárticas. Las colonias principales se encuentran en las islas Malvinas, Georgia del Sur y Kerguelen; poblaciones más pequeñas se encuentran en la isla Macquarie, isla Heard, islas Shetland del Sur y en la península Antártica. El total de población reproductiva se estima en más de trescientas mil parejas.
Se reconocen dos subespecies; la típica Pygoscelis papua papua, que es mayor y subantártica, y Pygoscelis papua ellsworthi, que es más pequeña y que se reproduce desde las islas Shetland del Sur hasta la península Antártica.[4]
Los nidos son hechos generalmente a partir de una pila redonda de guijarros. Estos nidos pueden ser bastante grandes, 20 cm de alto por 25 cm de diámetro. Los guijarros son celosamente cuidados y sus dueños pueden ser protagonistas de ruidosas peleas entre individuos. Son también preciados por las hembras, al punto que un macho puede obtener los favores de una hembra ofreciéndole una hermosa piedra.
La puesta es de dos huevos, ambos con un peso de 500 g. Padre y madre comparten la incubación, turnándose diariamente. Los huevos eclosionan después de treinta y cuatro a treinta y seis días. Los polluelos permanecen en el nido durante unos treinta días antes de la formación de las guarderías de polluelos. Los polluelos mudan a un plumaje sub-adulto y se van al mar en alrededor de ochenta o cien días.
Los pingüinos juanito tienen una alimentación oportunista, y alrededor de las islas Malvinas se sabe que han ingerido aproximadamente igual proporción de peces (Patagonotothen sp., Thysanopsetta naresi, Micromesistius australis), crustáceos, (Munida gregaria) y calamares (Loligo gahi, Gonatus antarcticus, Moroteuthis ingens).
Los pingüinos juanito viven principalmente de crustáceos, como krill, y peces, compensando la dieta con sólo un 15% restante.
En el agua, lobos marinos, focas leopardo y orcas son sus depredadores. En tierra los adultos no tienen depredadores, pero se ha sabido de aves que roban sus huevos y polluelos.
Pingüino Gentú en su nido
Pingüino Gentú Nadando
Pingüinos Gentú de mediana edad en la Isla Petermann
Pygoscelis papua - MHNT
El pingüino juanito, pingüino papúa, pingüino gentú o pingüino de vincha (Pygoscelis papua) es una especie de ave esfenisciforme de la familia Spheniscidae. Es fácilmente identificable por su parche blanco en la parte alta de la cabeza detrás de los ojos. Los polluelos presentan espalda gris y zona frontal blanca. Los adultos alcanzan una estatura de 75 a 90 cm. Los pingüinos papúa son los pingüinos más veloces bajo el agua, alcanzando los 36 km/h.[cita requerida]
Los machos alcanzan un peso máximo de 8 kg justo antes de mudar el plumaje, y un peso mínimo de 5,5 kg justo antes del apareamiento. El peso máximo lo alcanzan las hembras también justo antes de mudar el plumaje y es de 7,5 kg, pero su peso baja a 5 kg durante la incubación de sus huevos.
Los pingüinos juanito anidan en diversas islas subantárticas. Las colonias principales se encuentran en las islas Malvinas, Georgia del Sur y Kerguelen; poblaciones más pequeñas se encuentran en la isla Macquarie, isla Heard, islas Shetland del Sur y en la península Antártica. El total de población reproductiva se estima en más de trescientas mil parejas.
Se reconocen dos subespecies; la típica Pygoscelis papua papua, que es mayor y subantártica, y Pygoscelis papua ellsworthi, que es más pequeña y que se reproduce desde las islas Shetland del Sur hasta la península Antártica.
Pygoscelis papua Pygoscelis generoko animalia da. Hegaztien barruko Spheniscidae familian sailkatua dago.
Pygoscelis papua Pygoscelis generoko animalia da. Hegaztien barruko Spheniscidae familian sailkatua dago.
Valkokulmapingviini (Pygoscelis papua) on pingviinilaji. Virallisesti hyväksyttyjä alalajeja ovat Pygoscelis papua papua ja Pygoscelis papua ellsworthii. Kolmantena mahdollisena alalajina mainitaan Pygoscelis papua taeniata.
Valkokulmapingviinin tunnistaa helposti leveästä valkoisesta raidasta päässä. Aikuisten yksilöiden koko on 75–90 cm. Koiras painaa 5,5–8 kiloa ja naaras 5–7,5 kiloa.
Laji pesii useilla Etelämannerta ympäröivillä alueilla. Suurimmat yhdyskunnat ovat Falklandinsaarilla, Etelä-Georgialla ja Kerguelen-saarilla. Pienempiä yhdyskuntia on Macquariensaarella, Heard-saarilla, Eteläisillä Shetlandsaarilla ja Antarktiksen niemimaalla.
Valkokulmapingviinien pesät ovat yleensä noin 20–25 cm halkaisijaltaan olevia kivirenkaita. Naaras munii kaksi noin 500 gramman painoista munaa. Sekä koiras että naaras osallistuvat haudontaan vaihtaen vuoroa päivittäin. Poikaset kuoriutuvat 34–36 päivän haudonnan jälkeen. Pesässä poikaset olevat noin 30 päivää, jonka jälkeen muodostavat poikasryhmiä. Saatuaan aikuismaisen höyhenpeitteen 80–100 päivän ikäisenä poikaset ovat valmiit lähtemään merelle.
Laji syö pääasiassa äyriäisiä kuten krillejä sekä kaloja.
Valkokulmapingviini (Pygoscelis papua) on pingviinilaji. Virallisesti hyväksyttyjä alalajeja ovat Pygoscelis papua papua ja Pygoscelis papua ellsworthii. Kolmantena mahdollisena alalajina mainitaan Pygoscelis papua taeniata.
Pygoscelis papua
Le Manchot papou (Pygoscelis papua) ou Papou est une espèce d'oiseaux de la famille des Spheniscidae, répandu à travers les îles sub-antarctiques.
Les noms papua et « papou » proviennent d'une erreur de Pierre Sonnerat[1],[2], aucun manchot ne vivant en Papouasie.
Son nom signifie en d'autres langues « manchot âne » du fait de son braiment, « manchot skipper » (ukrainien) ou « manchot à sourcils blancs » (polonais).
Le Manchot papou mesure entre 76 et 81 cm. Malgré cela, ce n'est pas le plus petit des manchots. Il pèse entre 4,5 et 8,5 kg. Son plumage est blanc sur le ventre et noir sur le dos. Il possède un bec orange fin, allant au noir au bout. Les pattes du manchot papou sont entre le rose et l'orange de type saumon. Il possède une tache blanche triangulaire au niveau de chaque tempe. Les ailerons ont eux aussi une bande blanche.
Sous l'eau, avec une vitesse de 35 km/h, cette espèce est la plus rapide de tous les manchots[3],[4].
Ils nichent principalement aux îles Malouines, en Géorgie du Sud et sur la Péninsule Antarctique. De petites colonies se trouvent également aux îles Crozet et aux îles Kerguelen. En 2012, leur population est estimée à 387 000 couples reproducteurs[5].
Il se nourrit principalement de poissons, de crustacés et de céphalopodes. Les crustacés représentent 10 % de son alimentation de février à mars et 75 % de mars à juin. Il n'en consomme pas le reste de l'année. Le krill Euphausia vallentini et la crevette Nauticaris marioni représentent la plus grande part de son alimentation en crustacés. De juin à octobre, le poisson Lepidonotothen squamifrons représente 90 % de son alimentation. Il se nourrit également du poisson Channichthys rhinoceratus[6].
Cette espèce est monogame, les couples restent unis durant la saison de reproduction. Certains individus changent de partenaire chaque année et d'autres se retrouvent tous les ans jusqu'à la mort de l'un des deux partenaires. La saison de reproduction s'étend pendant le printemps et l'été austral soit de décembre à mars. Les deux partenaires participent à la construction du nid. Il est fait de petits cailloux disposés en forme de bol de 45 cm de diamètre. Le nid est parfois recouvert de plumes, de brindilles et de végétaux. Les matériaux sont gardés jalousement et des disputes éclatent contre les manchots qui dérobent des cailloux sur les autres nids. La femelle pond un premier œuf 5 jours après la reproduction et un second 2 jours plus tard. La période d'incubation est de 35 jours. Les deux parents se relaient pour couver les œufs, défendre le nid, puis pour nourrir les poussins. Si la couvée n'aboutit pas, la femelle peut pondre de nouveau durant la même saison de reproduction[6].
Les jeunes manchots papous se rassemblent en crèches environ un mois après leur naissance, ce qui permet aux parents d’aller chercher de la nourriture pour récupérer le poids qu'ils ont perdu pendant la période des amours et la couvaison. Quelques adultes se relaient pour surveiller la crèche. Au cours de cette période les poussins perdent leur duvet pour le plumage d'adulte mais ils continuent à être nourris par les parents jusqu'à ce qu'ils sachent nager.
La longévité est de 13 ans. La première année, les chances de survie vont de 30 à 50 %. Passé ce cap, le manchot papou a environ 80 % de chance de survivre chaque année[6].
Au moment de la nidification les manchots papous se rassemblent en colonies énormes et surpeuplées qu'on nomme les rookeries. Elles sont établies sur des endroits dégagés de neige. Les rookeries sont reliées entre elles par des sentiers tracés dans la neige par les manchots. Ces derniers cheminent dans ces sentiers en file indienne, souvent en petits groupes. D'autres sentiers mènent aussi à la mer où les manchots vont se nourrir mais aussi se laver. En effet, selon Jean-Baptiste Charcot, les habitants des rookeries « n'ont adopté qu'un seul système, celui du tout sur la voie publique, le parfum qui s'en dégage est très sui generis »[7]. Jean-Baptiste Charcot précisait que même sans les avoir vus « la présence de ces aimables bêtes se manifeste suffisamment à l'odorat et à l’ouïe »[7].
Rookerie de manchots papous à Cuverville Island Péninsule Antarctique. Au premier plan, les sentiers tracés dans la neige par les oiseaux.
Rookerie de manchots papous à Neko Harbour dans la Péninsule Antarctique décembre 2016. On distingue les sentiers qui relient les rookeries entre elles et à la mer.
Manchots papous descendant d'un sentier pour aller se laver dans la mer.
Manchot papou retournant son œuf sur son nid dans une rookerie (décembre 2016).
Manchots papous cheminant dans un de leurs sentiers
Le manchot papou adulte a pour prédateurs l'orque et le phoque léopard. Les œufs et les poussins sont la proie du skua ou grand labbe. Cet oiseau établit souvent son nid parmi les colonies de manchots papous qui sont pour lui une source de nourriture toute trouvée.
Skua venant de gober un œuf de manchot papou dans une rookerie.
Couple de skuas dépeçant un jeune manchot papou
Léopard de mer dévorant un manchot papou.
Le Manchot papou a été choisi par Linus Torvalds pour devenir la mascotte du noyau Linux. La distribution GNU/Linux Gentoo (papou en Français) tire son nom du manchot.
Les Manchots papous ont joué un rôle primordial dans le film Monsieur Popper et ses pingouins, film réalisé en 2011 par Mark Waters.
Un Manchot papou dans son nid.
Trois juvéniles Manchots papous sur l’île Petermann (Antarctique).
Un Manchot papou en train de nager à la surface de l’eau.
Œuf de Pygoscelis papua au muséum de Toulouse.
Manchots papous nageant en groupe. Les oiseaux nagent une sorte de brasse coulée et adoptent une formation triangulaire.
Pygoscelis papua
Le Manchot papou (Pygoscelis papua) ou Papou est une espèce d'oiseaux de la famille des Spheniscidae, répandu à travers les îles sub-antarctiques.
O pingüín gentoo (Pygoscelis papua) é un pingüín orixinario das Illas Malouines e da Antártida.
O pingüín gentoo mide entre 76 e 81 cm e pesa entre 4,5 e 8,5 kg. A súa plumaxe é branca no ventre e negra nas costas. Posúe un pico laranxa fino, sendo negro no comezo. Posúe dúas marcas brancas ao nivel das cellas. As as teñen tamén unha banda branca.
Baixo a auga, este pingüín é o máis rápido de tódolos pingüíns (35 km/h).
Os pingüíns gentoo reprodúcense xeralmente en setembro. Poñen dous ovos, que son chocados durante 30 a 35 días.
A súa poboación está estimada en 300.000 individuos. Aniñan principalmente nas Illas Malouines.
O réxime alimenticio dos pingüíns gentoo esta composto principalmente por peixe, ás veces crustáceos.
Este pingüín é o que dá a súa imaxe ao sistema operativo Linux.
O pingüín gentoo (Pygoscelis papua) é un pingüín orixinario das Illas Malouines e da Antártida.
Žutonogi pingvin (lat. Pygoscelis papua) je vrsta pingvina. Lako se prepoznaju po širokoj bijeloj šari na perju glave. Postoje dvije podvrste žutonogog pingvina — Pygoscelis papua papua (sjeverni žutonogi pingvin) i nešto manja vrsta Pygoscelis papua ellsworthii (južni žutonogi pingvin).
Odrasli žutonogi pingvini dostižu prosječnu visinu od oko 80 cm. Južni žutonogi pingvini su nešto manji, visine od oko 70 cm[1]. Vrlo su brzi pod vodom, dostižući brzinu od 27 km/h i dubine do blizu 100 metara[1].
Mužjaci su teški oko 8,5 kg, prije mitarenja, a najmanju težinu od oko 5,5 kg dostižu prije nego što počne sezona parenja. Ženke su teške oko 7,5 kg, prije mitarenja, a težina im može "pasti" i do 5 kg dok čuvaju mladunce.
Sjeverni žutonogi pingvini su teški oko 6 kg[2], a južni su nešto lakši, teški oko 5,5 kg. Žutonogi pingvini se uglavnom hrane krilom i drugim rakolikim životinjama i rakovima. Ribe čine tek oko 15% njihove ishrane. U vodi, prirodni neprijatelji žutonogih pingvina su morski lavovi i orke.
Žutonogi pingvini obično prave gnijezda od kamenja, promjera do 20-25 cm.
Ženke nose po dva jajeta, obično po oko 500 g težine, a zatim ih i mužjak i ženka griju, svaki dan se smjenjujući. Mladi se legu iz jaja nakon 34-36 dana; tada ostaju u gnijezdu otprilike mjesec dana. Kada su stari između 80 i 100 dana, mladunci dobijaju novo perje i sami love u morskim dubinama.
Žutonogi pingvini žive na subantarktičkim otocima. Ukupna populacija se procjenjuje na oko 320.000 parova (za razmnožavanje)[2].
Žutonogi pingvin (lat. Pygoscelis papua) je vrsta pingvina. Lako se prepoznaju po širokoj bijeloj šari na perju glave. Postoje dvije podvrste žutonogog pingvina — Pygoscelis papua papua (sjeverni žutonogi pingvin) i nešto manja vrsta Pygoscelis papua ellsworthii (južni žutonogi pingvin).
Il pigoscelide comune o pinguino Papua (Pygoscelis papua (Forster, 1781)) è un uccello della famiglia Spheniscidae, diffuso nella regione antartica.[2]
Il pinguino Papua è lungo dai 51 ai 90 centimetri[3] e pesa tra i 5 e gli 8 chili; come molti altri pinguini, ha il dorso nero e il ventre bianco. Il becco è dal rosso al giallo-arancione. Sopra l'occhio ha una caratteristica macchia bianca. La specie non ha alcun dimorfismo sessuale.
Si riproduce in colonie, spesso molto numerose, su zone costiere prive di ghiaccio.
È diffuso nella regione circumpolare antartica, con un areale che si estende in latitudine dalla penisola Antartica (65°16'S) alle isole Crozet (46°00'S). Le tre maggiori colonie, che comprendono l'80% della popolazione globale, si trovano sulle isole Falkland, nella Georgia del Sud e isole Sandwich meridionali e nella penisola Antartica (incluse le isole Shetland Meridionali).[1]
Definito da J. R. Foster come Aptenodytes papua nel 1781.
Suddiviso in 2 sottospecie:
Il pigoscelide comune o pinguino Papua (Pygoscelis papua (Forster, 1781)) è un uccello della famiglia Spheniscidae, diffuso nella regione antartica.
Papuasinis pingvinas[2] (lot. Pygoscelis papua) – pingvininių (Spheniscidae) šeimos paukštis.
Papuasinio pingvino kolonijos paplitusios Antarktidos pusiasalyje, Folklando, Pietų Džordžijos, Pietų Sandvičio, Kergeleno, Herd ir Makdonaldo, Pietų Orknio, Makvorio, Krozė ir Princo Edvardo salose.
Šiek tiek smulkesnis už imperatoriškąjį ir karališkąjį pingvinus. Kūnas pailgas ir tvirtas. Yra 51-90 cm aukščio. Patinas sveria 4,9-8,5 kg, patelė – 4,5-8,2 kg. Svoris priklauso nuo metų laiko.[3] Išskirtiniai požymiai – per pakaušį, nuo akies iki akies, besidriekianti balta juosta ir 15 cm ilgio uodegos plunksnos. Veidas, galva ir nugara juodos spalvos, o pilvas baltas. Plunksnos labai smulkios, nelaidžios vandeniui.Snapas ryškiai raudonai oranžinis. Išilgai antsnapio eina juoda juosta, antsnapio galiukas taip pat juodos spalvos. Snapo ryškumas priklauso nuo krilio.Kojos storos, tvirtos. Pėdos nuo šviesiai rožinės iki raudonos spalvos. Kojų pirštai sujungti plaukiojamąja plėve.
Kolonijas sudaro nuo 2 iki 12 000 porų. Įsikuria netoli kranto, todėl perėjimo metu nesugaišta daug laiko maisto paieškai. Pirmenybę teikia aukštesnėms vietoms, apie 115 m virš jūros lygio, nes aukštesnėse vietose greičiau nutirpsta sniegas.
Geri plaukikai: iriasi sparnais, o uodega ir letenomis vairuoja. Plaukia 35 km/h greičiu.[4] Po vandeniu gali išbūti iki 2 minučių. Dažniausiai paneria 3-20 m, kur yra gausu kriliaus, smulkios žuvies ir kalmarų.[5] Neišlipdami į krantą, atviroje jūroje, pingvinai išbūna 3-5 mėnesius.
Amžiaus vidurikis 13 metų.[3]
Monogamai lytiškai subręsta 2-4 metų amžiaus.[5] Paukščių tuoktuvės prasideda rugsėjo mėnesį ir tęsiasi iki gruodžio. Lizdą, iš smulkių akmenukų, pagaliukų ir augalų, krauna abu partneriai. Lizdas yra 10-20 cm aukščio ir 45 cm skersmens.[3] Dėtyje du pilkšvai balti kiaušiniai. Peri abu tėvai. Jaunikliai išsirita po 34-37 dienų. Po mėnesio jaunikliai būriuojasi, šildo vieni kitus, kol laukia grįžtančių tėvų su maistu. Apsiplunksnuoja po 3 mėnesių.
Pasaulinės gamtos apsaugos organizacijos duomenimis papuasinio pingvino apsaugos būklė nekelia susirūpinimo.
Papuasinio pingvino išskirtinis požymis – besidriekianti per pakaušį balta juosta
Papuasinio pingvino pėdos
Papuasinio pingvino jauniklis
Papuasinio pingvino lizdas
Papuasinis pingvinas (lot. Pygoscelis papua) – pingvininių (Spheniscidae) šeimos paukštis.
De ezelspinguïn (Pygoscelis papua) is een middelgrote pinguïn uit de familie Spheniscidae.
Hij is herkenbaar aan een witte streep die over de top van zijn kop loopt en zijn geluid dat lijkt op het geluid van een ezel. Hij heeft een oranje snavel en poten en is de snelstzwemmende pinguïn; hij kan ongeveer een snelheid van 40 kilometer per uur halen. De lichaamslengte bedraagt ongeveer 75 cm en het gewicht 6 kg.
De ezelspinguïn komt veel voor op Antarctica, Kerguelen, Zuid-Georgië en de Falklandeilanden. Kleinere populaties zijn te vinden op het Antarctisch Schiereiland, Macquarie-eiland, Heard en MacDonaldeilanden en de Zuidelijke Shetlandeilanden.
De soort telt 2 ondersoorten:
De ezelspinguïn heeft een groot verspreidingsgebied en er zijn grote jaar-op-jaar verschillen in de aantallen broedparen in de bekende kolonies. In 2013 werd de grootte van de wereldpopulatie geschat op 314 duizend broedparen. De aantallen in het zuiden van het verspreidingsgebied, zoals op het continent van Antarctica nemen toe, maar in het zuidwestelijk deel van de Indische Oceaan nemen de aantallen af. In 2012 stond deze pinguïn nog als gevoelig op de Rode Lijst van de IUCN. Nu is de indruk dat er sprake is van een netto toename in aantallen en daarom staat de ezelspinguïn als niet bedreigd op de Rode Lijst.[1]
De ezelspinguïn (Pygoscelis papua) is een middelgrote pinguïn uit de familie Spheniscidae.
Bøylepingvin, tidlegare eselpingvin,[1] er ein pingvin kjenneteikna av ei brei kvit stripe på toppen av hovudet og eit sterkt oransjefarga nebb. Bøylepingvinen er den raskaste undervassymjaren blant pingvinane, og kan kan nå djupner på 170 meter.[2] Han er den tredje største pingvinarten, etter keisar- og kongepingvin. Saman med adeliepingvin og ringpingvin utgjer bøylepingvinen slekta Pygoscelis.
Hannar kan ha ei toppvekt på rundt 8,5 kg like før myting og heilt ned til 4,9 kg like før paringstida. Hoene kan ha ei toppvekt på 8,2 og nå heilt ned til 4,5 medan dei passar reira. Nordlege populasjonar er gjerne høgare og tyngre enn dei som lever lengre sør.
Bøylepingvinar har nokså lang stjert, den tydelegaste blant pingvinar. Dei er elles svart- og kvitfarga som andre pingvinar. Baksida og hovudet er svarte, men dei har kvite merke over kvart auge som hjå mange kan rekka over heile hovudet. Symjeføtene er lyserosa medan nebbet er oransje.
Pingvinane held til rundt Antarktis og hekkar rundt 65. breiddegrad sør. Dei største koloniane finst på Falklandsøyane, Sør-Georgia og Kerguelen medan det finst mindre populasjonar på melom anna Prince Edwardøyane, Macquarieøya, Heardøyane, Sør-Orknøyane, Sør-Shetlandsøyane og Antarktishalvøya. Eit estimat frå 1993 rekna med at det fanst rundt 314 000 hekkande par. Arten er rekna som nær truga fordi fleire viktige populasjonar har hatt ein langvarig fallande tendens.
Bøylepingvinane hekker i koloniar. Dei lagar rundlege reir av småstein og gras. Reira kan vera opptil 20 cm høge og ha ein diameter på 25 cm. Steinane er høgt verdsette eigedelar som kan føra til høglytte kranglar eller gjentenester, om ei ho får ein særleg god stien av ein hann.
I reira legg pingvinane legg to egg. Begge foreldra ruger egga i 34-36 dagar, til dei klekker. Ungane blir verande i reira i rundt 30 dagar, og blir deretter passa på i grupper. Når dei er rundt 80-100 dagar gamle, er dei klare til å symja i sjøen.
Bøylepingvin er den raskaste undervassymjaren av alle pingvinar, og kan nå ein fart på 36 km/t. Når dei dykker kan dei nå djupner på 170 meter.[2] Pingvinane lever på småfisk og kril.
Rovdyr som sjøløve, leopardsel og spekkhoggar kan ta bøylepingvinar i sjøen. Vaksne pingvinar har ingen trugsmål på land, men egg og ungar kan bli stolne av større fuglar som joar.
Wikimedia Commons har multimedia som gjeld: Bøylepingvin Bøylepingvin, tidlegare eselpingvin, er ein pingvin kjenneteikna av ei brei kvit stripe på toppen av hovudet og eit sterkt oransjefarga nebb. Bøylepingvinen er den raskaste undervassymjaren blant pingvinane, og kan kan nå djupner på 170 meter. Han er den tredje største pingvinarten, etter keisar- og kongepingvin. Saman med adeliepingvin og ringpingvin utgjer bøylepingvinen slekta Pygoscelis.
Bøylepingvin (Pygoscelis papua) er en mellomstor sjøfugl som hører til pingvinene. Arten er nært beslektet med adeliepingvin (Pygoscelis adeliae) og ringpingvin (Pygoscelis antarcticus), som begge tilhører samme slekt. Arten kalles også av og til for eselpingvin.
Bøylepingvinen er blant de største pingvinene. Som pingviner flest er den sort på oversiden og hvit og gulhvit på undersiden. Arten har to karakteristiske hvite flekker i tinningen, på hver side over øynene, som vokser sammen lenger bak på hodet. Mønsteret kan minne om en bøyle, noe som er opphavet til navnet. I tillegg finnes små hvite prikker i det sorte på hodet. Lemmene, som sitter langt bak på kroppen og gir fuglen en oppreist holdning når den står og går, er lys oransje og føttene har svømmehud mellom tærne. Nebbet er sort med oransje sider. Stjerten er forholdsvis lang til pingvin å være.
Fuglene blir omkring 51–90 cm høye (80 cm i snitt).[2] Hannen veier typisk 4,9–8,5 kg, mens hunnen veier 4,5–8,2 kg.[2] Den store variasjonen i vekt skyldes for det meste at fuglene taper seg i hekketiden, da den som ruger ikke spiser.
To underarter er beskrevet og blir vanligvis anerkjent. P. p. papua hekker på Falklandsøyene, Sør-Georgia, Kerguelen, Heard, Macquarieøya og Estadosøya. P .p. ellsworthii hekker på Antarktishalvøya, Sør-Sandwichøyene, Sør-Shetlandsøyene, Sør-Orknøyene. Sistnevnte er fysisk litt mindre enn stamformen.
Bøylepingvinen har en sirkumpolar utbredelse på den sørlige halvkule, mellom 65°16'S og 46°00'S.[3] Omkring 80 prosent av bestanden holder til på Falklandsøyene, Sør-Georgia og Antarktishalvøya.
Totalbestanden av bøylepingvin er trolig økende og har nylig (2012) blitt estimert til omkring 387 000 par.[3] I 1993 ble bestanden anslått til cirka 314 000 par.[4] Det knytter seg imidlertid usikkerhet til estimatene og framtidsutsiktene, hovedsakelig på grunn av menneskelig aktivitet i utbredelsesområdet. Derfor står arten oppført som nær truet på IUCNs rødliste.[1]
Bøylepingvinen er den hurtigste svømmeren blant pingvinene.[5] Den har en toppfart på cirka 36 km/t og kan dykke til dyp på mer enn 170 meter.[6] Typiske dykke skjer til 20–100 m når fuglene jakter på føde, som regel innenfor en radius av 20 km fra hekkeplassene.[5] Arten kan dykke opptil 450 ganger om dagen når den jakter på føde.[5] Hoveddietten består av krill og andre skalldyr, men dyra spiser fisk og blekksprut.
Bøylepingviner er sosiale fugler som hekker i kolonier, men koloniene er mye mindre enn det som er normalt for andre arter i denne slekten. De største koloniene teller omkring 6 000 par.[7] Fuglene vender som regel tilbake til de samme hekkeområdene hvert år, men på grunn av guanoen bygges ikke reirene på den samme plassen.[5] Det er også observert at en tilbakevendende koloni plutselig kan flytte til et nytt område, som kan ligge flere kilometer unna, men årsaken er ikke kjent.[5]
Arten Bygger reir av steiner, kvister, gress og fjær, og krangler ofte om de «beste» steinene når de bygger. Store steiner gir nemlig hannen status hos hunnen. Hunnen legger to egg sent i oktober, som hvert veier cirka 500 gram. Eggene kan legges med opptil fire dages mellomrom, men de klekker innenfor 24 timer.[5] Foreldrene bytter på rugingen av eggene i cirka 34–36 dager, da ungene klekkes. Ungene blir værende i redene i ytterligere 30 dager. Når de er omking 80-100 dager gamle, er de klare for å legge ut på sjøen.
Bøylepingvinene er utsatt for predasjon fra tannhvaler, haier og seler. Spekkhogger og leopardsel utgjør i så måte en stor del av dette trusselbildet. Arten er imidlertid også utsatt for predasjon fra andre fugler, som måker og joer. Disse tar egg og kyllinger når anledningen byr seg.
I Norge kan man oppleve bøylepingviner i Akvariet i Bergen.
Bøylepingvin (Pygoscelis papua) er en mellomstor sjøfugl som hører til pingvinene. Arten er nært beslektet med adeliepingvin (Pygoscelis adeliae) og ringpingvin (Pygoscelis antarcticus), som begge tilhører samme slekt. Arten kalles også av og til for eselpingvin.
Multimedia w Wikimedia Commons Pingwin białobrewy (Pygoscelis papua) – gatunek dużego nielotnego ptaka wodnego z rodziny pingwinów (Spheniscidae), zamieszkującego chłodne oceany półkuli południowej.
Wierzch ciała, głowa, szyja i wierzch skrzydeł czarne, reszta ciała biała. Nad okiem charakterystyczna biała plama ("biała brew"). Dziób i nogi czerwone. Ogon złożony ze sztywnych, wąskich piór, ułatwiających pływanie. Podgatunek południowy P. papua ellsworthi jest bardziej krępy, ma dłuższe pióra, krótszy dziób, nogi i skrzydła.
Gnieździ się na Półwyspie Antarktycznym, Falklandach, Georgii Południowej, Wyspach Kerguelena, Wyspy Heard i McDonalda, Orkadach Południowych, Macquarie, Wyspach Crozeta, Wyspach Księcia Edwarda i na Sandwichu Południowym[4].
Gniazdo stanowi zagłębienie w ziemi wysłane znajdującym się w pobliżu materiałem, takim jak trawa czy wodorosty, lub gniazdo budowane przez samca ze znalezionych odłamków skalnych i kamieni[3].
Jaja w liczbie dwóch wysiadywane są przez okres 31-39 dni przez obydwoje rodziców. Pisklęta z bardziej północnych obszarów opierzają się po około 85-117 dniach, zaś te z południa po 62-82 dniach. Dojrzałość płciową uzyskują w wieku dwóch lat[3].
Wszystkożerny, ale przeważają ryby (np. z rodzajów Electrona i Gymnoscopelus), skorupiaki (np. kryl antarktyczny Euphausia superba) i mięczaki morskie. Nurkuje na głębokość 54-136 m. Na lądzie żywi się algami śnieżnymi[3].
Najliczniejsza populacja gniazduje na Falklandach, liczebność w roku 2003 wynosiła 115 327 osobników; druga pod względem liczebności populacja zasiedla Georgię Południową (98 867 osobników, 1996 r.), zaś trzecia Półwysep Antarktyczny (94 751, niepublikowane dane)[4].
Pingwin białobrewy (Pygoscelis papua) – gatunek dużego nielotnego ptaka wodnego z rodziny pingwinów (Spheniscidae), zamieszkującego chłodne oceany półkuli południowej.
O pinguim-gentoo é uma das três espécies de pinguim do género Pygoscelis e a ave mais rápida do planeta debaixo de água, alcançando os 36 km/h.[1] A origem do seu nome é incerta mas pensa-se ter sido usada no século XVIII por portugueses e ingleses para referir-se à vários grupos étnicos, provávelmente como termo depreciativo para hindus. Tem sido especulado que a sua mancha branca na cabeça se terá parecido com um turbante.
É facilmente reconhecido pela mancha branca que lhe percorre a cabeça e pelo bico de um laranja vivo.
Mede de 75 a 90 cm de altura, fazendo dele o terceiro maior pinguim, atrás apenas das duas espécies gigantes, o pinguim-imperador e o pinguim-rei. Os machos pesam entre os 8.5 kg e os 5.5 kg e as fêmeas entre os 7.5 kg e os 5 kg
Os pinguins-gentoo reproduzem-se em muitas ilhas sub-antárticas, mas as principais colónias encontram-se nas Malvinas, Geórgia do Sul e ilhas Kerguelen. Populações menores podem ser encontradas na ilha Macquarie, Ilha Heard e Ilhas McDonald, Ilhas Shetland do Sul e Península Antártica.
A população reprodutora total é estimada em mais de 300 000 pares.
Os ninhos são feitos de pedras empilhadas numa formação circular e atinge os 20 cm de altura e 25 de diâmetro. Estes são geralmente alvo de barulhentas disputas que chegam frequentemente à agressão. Tal é a importância que estas aves dão ao ninho que um macho pode conseguir certos favores de uma fêmea só pelo facto de lhe dar uma boa pedra.
Os ovos pesam 500 g e os pais partilham a sua incubação. Os ovos eclodem entre o 34º e o 36º dia. As crias permanecem nos ninhos por trinta dias até formarem creches e entre os 80 e os 100 dias já vão para o mar.
Alimentam-se de crustáceos como krill, lulas e peixe, embora este só ocupe 15% da sua dieta.
Na água servem de alimento a leões-marinhos, focas-leopardo e orcas. Em terra não há predadores de um pinguim-gentoo adulto, mas outras aves comem os seus ovos e crias
O pinguim-gentoo é uma das três espécies de pinguim do género Pygoscelis e a ave mais rápida do planeta debaixo de água, alcançando os 36 km/h. A origem do seu nome é incerta mas pensa-se ter sido usada no século XVIII por portugueses e ingleses para referir-se à vários grupos étnicos, provávelmente como termo depreciativo para hindus. Tem sido especulado que a sua mancha branca na cabeça se terá parecido com um turbante.
Åsnepingvin[2] (Pygoscelis papua) är en upp till 80 centimeter hög pingvinart som lever i Antarktis och på subantarktiska öar. Hanarna väger som mest omkring 8 kg och ner mot 5,5 kg strax före parningstid. Honorna väger som mest omkring 7,5 kg och går ner till under 5 kg när de vaktar ungarna i boet.
Åsnepingvinens föda är små fiskar och krill. Med adéliepingvinen och ringpingvinen bildar den släktet Pygoscelis. Åsnepingvinen är den snabbaste simmaren[3] bland alla pingviner; den kan nå en hastighet av 35 kilometer per timme.
Boet är en cirkelformig ansamling av stenar som kan bli upp till 20 centimeter högt och 25 centimeter i diameter. Häckningstiden börjar vanligtvis i september och varar i cirka 35 dagar. Honan lägger 2 ägg som är ungefär 130 gram tunga. De nyfödda ungarna stannar cirka 30 dagar i boet och byter sin fjäderdräkt under denna tid. Efter ytterligare 80 till 100 dagar byter de fjäderdräkten igen och kan sedan simma och dyka i havet.
Åsnepingvinernas fiender i vattnet är sjöleoparder, pälssälar och späckhuggare. På land har de nästan inga fiender, endast labbar som ibland stjäl deras ägg eller ungar.
Populationen ligger vid cirka 300 000 individer. De största kolonierna finns på Falklandsöarna, Sydgeorgien och Kerguelen.
Åsnepingvinen har setts "surfa" på vågorna när de ska in till fastlandet utanför Falklandsöarna. De verkar uppskatta detta, och simmar därför ibland ut igen, för att åter surfa in mot stranden.
Wikimedia Commons har media som rör Åsnepingvin.
Åsnepingvin (Pygoscelis papua) är en upp till 80 centimeter hög pingvinart som lever i Antarktis och på subantarktiska öar. Hanarna väger som mest omkring 8 kg och ner mot 5,5 kg strax före parningstid. Honorna väger som mest omkring 7,5 kg och går ner till under 5 kg när de vaktar ungarna i boet.
Åsnepingvinens föda är små fiskar och krill. Med adéliepingvinen och ringpingvinen bildar den släktet Pygoscelis. Åsnepingvinen är den snabbaste simmaren bland alla pingviner; den kan nå en hastighet av 35 kilometer per timme.
Boet är en cirkelformig ansamling av stenar som kan bli upp till 20 centimeter högt och 25 centimeter i diameter. Häckningstiden börjar vanligtvis i september och varar i cirka 35 dagar. Honan lägger 2 ägg som är ungefär 130 gram tunga. De nyfödda ungarna stannar cirka 30 dagar i boet och byter sin fjäderdräkt under denna tid. Efter ytterligare 80 till 100 dagar byter de fjäderdräkten igen och kan sedan simma och dyka i havet.
Åsnepingvinernas fiender i vattnet är sjöleoparder, pälssälar och späckhuggare. På land har de nästan inga fiender, endast labbar som ibland stjäl deras ägg eller ungar.
Populationen ligger vid cirka 300 000 individer. De största kolonierna finns på Falklandsöarna, Sydgeorgien och Kerguelen.
Åsnepingvinen har setts "surfa" på vågorna när de ska in till fastlandet utanför Falklandsöarna. De verkar uppskatta detta, och simmar därför ibland ut igen, för att åter surfa in mot stranden.
Пінгві́н субантаркти́чний (Pygoscelis papua; іноді називають також Дженту пінгвінами — Gentoo penguin) — вид птахів з роду Антарктичні пінгвіни родини пінгвінових.
Загальна довжина тіла становить 76—81 см, вага — 5—8,5 кг. Забарвлення темно-сіре зверху, біле — знизу. Дзьоб помаранчево—червоний із чорним коником, лани — помаранчеві. Від інших видів відрізняється білою смугою, що проходить через верх потилиці від одного ока до іншого.
Гніздова область обмежена Антарктичним півостровом і Фолклендськими островами, о. Південна Георгія, Кергелен, Херд, Південними Оркнейськими, Крозет, Принца Едварда і Південними Сендвічевими. Чисельність світової популяції становить 300 тис. особин.
Живиться рибою, ракоподібними, молюсками неподалік від берега на глибинах 20—100 м, хоча може пірнати на глибину більше 200 м.
Гніздиться колоніями, що налічують кілька сотень пар. Колонії кожен рік переміщаються на кілька метрів від попереднього положення, але іноді можуть переміститися на багато кілометрів. Воліють гніздитися на прибережних рівнинах поблизу від піщаних або галькових пляжів, які використовуються для виходу з моря. Колонії перебувають на відстані 1-2 км від моря.
Гніздяться на поверхні, створючі рудиментарні гнізда з камінців, гілочок, травинок та іншого підручного матеріалу, який можна знайти поблизу. Відкладання яєць закінчується до кінця жовтня. Кладка складається з 2 яєць, вага яких становить по 130 г кожне. Кладку насиджують обидва батьків протягом 34 днів, змінюючись через 1—3 дні. Хоча друге яйце в кладці відкладається через 4 для після першого, обидва пташеня вилуплюються протягом 24 годин. Перші 3—4 тижні пташенята поперемінно обігріваються батьками і залишаються у гнізді. Пізніше вони залишають гнізда і утворюють «ясла», дозволяючи вже обом батькам добувати корм. Дорослі годуються в межах 20 км від колонії, відправляючись у море вранці, а повертаючись в колонію ввечері. Час, витрачений на видобуток здобичі, зростає в міру того, як ростуть пташенята.
За годівлю робить до 450 занурень. Якщо корму достатньо, батьки вигодовують обох пташенят. Пташенята залишають колонію у віці 14 тижнів, але батьки можуть їх годувати ще кілька тижнів. Після завершення сезону розмноження дорослі птахи проводять у море тривалий час, накопичуючи жирові запаси перед линянням. Линька триває 2—3 тижні, протягом яких птахи не живляться, перебуваючи на березі. На суші у дорослих пінгвінів немає природних хижаків.
На цих пінгвінів полюють морські леви, морські леопарди і касатки. У колоніях яйця і маленьких пташенят викрадають поморники, мартини і каракара.
Пінгві́н субантаркти́чний (Pygoscelis papua; іноді називають також Дженту пінгвінами — Gentoo penguin) — вид птахів з роду Антарктичні пінгвіни родини пінгвінових.
Chim cánh cụt Gentoo (tên khoa học Pygoscelis papua) là loài chim thuộc họ Spheniscidae[1]. Đây là loài chim bơi nhanh nhất, với tốc độ đạt 36 km/h (22 mph)[2].
Chim cánh cụt Gentoo có thể dễ dàng được nhận thấy bởi các sọc trắng rộng kéo dài như một mũ bonnet trên đỉnh đầu và mỏ màu da cam sáng màu đỏ của nó. Chúng có màu trắng nhạt, bàn chân màng màu hồng và đuôi khá dài đuôi nổi bật nhất trong tất cả các chú chim cánh cụt. Chim non có lưng màu xám với phía trước màu trắng. Chim cánh cụt Gentoo trưởng thành đạt chiều cao 51–90 cm[3][4], làm cho chúng lớn thứ ba của loài chim cánh cụt sau hai loài khổng lồ, chim cánh cụt hoàng đế và chim cánh cụt vua. Con trống có trọng lượng tối đa khoảng 8,5 kg (19 lb) ngay trước khi rụng lông, và trọng lượng tối thiểu của khoảng 4,9 kg (10,8 lb) ngay trước khi giao phối. Đối với con mái, trọng lượng tối đa là 8,2 kg (18 lb) trước khi rụng lông, nhưng trọng lượng của chúng giảm xuống ít nhất là 4,5 kg (10 lb) khi bảo vệ chim con trong tổ[5]. Chim từ phía bắc nặn cao hơn trung bình 700 g và cao hơn 10 cm cao hơn so với những con chim phía Nam. Chim cánh cụt Gentoo phương nam đạt đến chiều dài 75–80 cm[6]. Chim cánh cụt Gentoo được thích nghi với khí hậu lạnh rất khắc nghiệt.
Các bầy cánh cụt sinh sản nằm trên bề mặt băng. Thuộc địa sinh sản có thể được trực tiếp dựa vào bờ biển, nhưng cũng đáng kể được đặt nội địa. Chúng thích các khu vực nước nông ven biển và làm tổ thường xuyên giữa các búi cỏ. Ở Georgia, ví dụ, thuộc địa sinh sản rộng hai cây số trong nội địa. Trong khi ở các thuộc địa xa nội địa, nơi tổ chim cánh cụt giữa búi cỏ, chúng thay đổi vị trí hơi mỗi năm bởi vì cỏ có thể bị chà đạp theo thời gian. Chim cánh cụt Gentoo sinh sản trên nhiều tiểu đảo Nam Cực. Các thuộc địa chính là quần đảo Falkland, South Georgia và quần đảo Kerguelen, quần thể nhỏ hơn được tìm thấy trên đảo Macquarie, nghe nói quần đảo, quần đảo Nam Shetland và bán đảo Nam Cực. Tổng dân số sinh sản được ước tính là hơn 300.000 cặp. Tổ thường được làm từ một đống khoảng tròn của đá và có thể là khá lớn, cao 20 cm và đường kính 25 cm. Những viên đá được bảo vệ và quyền sở hữu chúng có thể là đối tượng tranh chấp ồn ào giữa những chú chim cánh cụt. Chúng cũng được con cái ưa thích, thậm chí đến mức mà một chú chim cánh cụt trống có thể có được những ân huệ của một con mái bằng cách cung cấp cho con mái một hòn đá đẹp. Mỗi con mái đẻ hai quả trứng, cả hai đều nặng khoảng 500 g. Chim cha và chim mẹ luân phiên ấp trứng, chúng thay đổi nhiệm vụ hàng ngày. Trứng nở sau 34-36 ngày. Chim con vẫn còn trong tổ cho khoảng 30 ngày trước khi nhà trẻ hình thành. Chim con thay lông vào bộ lông gần trưởng thành và đi ra ngoài biển khoảng 80 đến 100 ngày.
Cánh cụt Gentoo ăn chủ yếu trên các động vật giáp xác như loài nhuyễn thể, cá chỉ có khoảng 15% chế độ ăn uống. Tuy nhiên, chúng ăn cơ hội, và xung quanh Falklands được biết là có tỷ lệ tương đương của cá (Patagonotothen sp, Thysanopsetta naresi., Micromesistius australis), động vật giáp xác (Munida gregaria) và mực ống (Loligo gahi, Gonatus antarcticus, Moroteuthis ingens).
Chim cánh cụt Gentoo (tên khoa học Pygoscelis papua) là loài chim thuộc họ Spheniscidae. Đây là loài chim bơi nhanh nhất, với tốc độ đạt 36 km/h (22 mph).
Pygoscelis papua Forster, 1781
Ареал
Ареал подвида Pygoscelis papua papua Ареал подвида Pygoscelis papua ellsworthi
Места размножения
Субантарктический пингвин[1][2], или папуанский пингвин[3] (лат. Pygoscelis papua) — вид из рода антарктических пингвинов (Pygoscelis) семейства пингвиновых, родственный пингвинам Адели и антарктическим пингвинам.
После императорских и королевских пингвинов, папуанский — самый крупный пингвин. Самцы достигают веса 9 кг, а самки — 7,5 кг, рост взрослых особей — 75—90 см. Под водой папуанские пингвины достигают скорости 36 км/ч, что делает их быстрейшими из всех пингвинов. Глубина погружения может достигать двухсот метров. Питаются папуанские пингвины крилем, реже — мелкой рыбой.
Верхняя (задняя) часть пингвинов — чёрная, тёмно-серая, спереди белая. Клюв — оранжево-красный или красный с чёрным концом, лапы — оранжевые или тёмно-оранжевые.
Гнездовая область ограничена Антарктикой и субантарктическими о-вами (Фолклендские, Южная Георгия, Кергелен, Херд, Южные Оркнейские, Принца Эдварда и Южные Сандвичевы). Численность мировой популяции составляет 320 тыс. пар. Гнездится колониями, насчитывающими, как правило, несколько сотен пар. Колонии каждый год перемещаются на несколько метров от предыдущего положения, но иногда по непонятным причинам могут переместиться на многие километры.
Субантарктический пингвин, или папуанский пингвин (лат. Pygoscelis papua) — вид из рода антарктических пингвинов (Pygoscelis) семейства пингвиновых, родственный пингвинам Адели и антарктическим пингвинам.
巴布亞企鵝（學名：Pygoscelis papua），亦稱金圖企鵝，是僅次於皇帝企鵝和國王企鵝的體型最大的企鵝物種。牠們是企鵝家族中最快速的泳手，游泳的時速可達36公里。
巴布亞企鵝在英語中的「Gentoo」是源於葡萄牙文的「異教徒」（Gentio）一字，因為其頭部有白色帶狀類似頭巾的花紋；而中文名稱巴布亞源自種名papua，因巴布亞企鵝命名時曾被誤以為源自巴布亞新畿內亞。
巴布亞企鵝是阿德利企鵝屬（Pygoscelis）的三個成員之一。粒線體和細胞核的脫氧核糖核酸證據顯示，王企鵝屬（Aptenodytes）在約4,000萬年前與其他企鵝族群分支之後的200萬年，阿德利企鵝屬亦開始與其他企鵝出現分支。這以後，直到約距今1,900萬年，阿德利企鵝亦分裂出來，而南極企鵝和巴布亞企鵝則在1,400萬年前才分裂出來。[2]
巴布亞企鵝有兩個亞種，分別是巴布亞企鵝指名亞種（Pygoscelis papua papua （Forster, 1781））和體型較小的巴布亞企鵝南極亞種（Pygoscelis papua ellsworthii Murphy, 1947）。
雄性的巴布亞企鵝在換毛前最多可重達8.5公斤，交配前最少也重約5.5公斤。雌性巴布亞企鵝在換毛前則最多重約7.5公斤，但在孵出幼企鵝之後，牠們日以繼夜的看守著巢，體重亦隨之降至5公斤或以下。
巴布亞企鵝有一個明顯的特徵，就是牠們的頭頂有一條寬闊的白色條紋。幼企鵝背部呈灰色，腹部呈白色。成年的巴布亞企鵝高75至90公分。眼睛上方有一個明顯的白斑，嘴細長，嘴角呈紅色，眼角處有一個紅色的三角形，顯得眉清目秀。因其模樣憨態有趣，有如紳士一般，十分可愛，因而俗稱“紳士企鵝”。
很多南極地區的島嶼都是巴布亞企鵝的繁殖地。最主要的幾個巴布亞企鵝族群均在福克蘭群島、南喬治亞和凱爾蓋朗群島；也有一些巴布亞企鵝在麥夸里島、赫德島（Heard Islands）、南設得蘭群島和南極半島繁殖，但這些族群的巴布亞企鵝數量就相對較少。全球每年有逾300,000對巴布亞企鵝在各地進行繁殖。
巴布亞企鵝的巢是由一大堆石頭繞圈而設的，其大小不可小覷，可高達20公分，直徑25公分。牠們會守著自己找來的石頭，慢慢建巢，有時也會出現為石頭的擁有權而爭執的情況。此外，雌性的巴布亞企鵝在選擇配偶時也會觀察追求者所建的巢如何。
牠們一次通常會生兩顆蛋，各重約500克。雙親會輪流孵蛋，每天更替工作。幼企鵝會在34至36天後孵出。 幼雛約三個月大（80~100天）換上成企鵝的毛，並能進海覓食，並在二年時性成熟，而一般一隻巴布亞企鵝可以活上15~20年。[3]
巴布亞企鵝主要以磷蝦等甲殼類動物維生，而魚類僅佔牠們的食物的百分之十五。然而，牠們都是機會主義者，而福克蘭群島四周的海域有大量的魚類（Patagonotothen sp.、Thysanopsetta naresi、Micromesistius australis）、甲殼類動物（Munida gregaria）及魷魚 （Loligo gahi、Gonatus antarcticus、Moroteuthis ingens），因此牠們的食物是很多元化的。
在水中，海獅、海豹和殺人鯨均是巴布亞企鵝的天敵。在陸上，成年的巴布亞企鵝並不會受到威脅，但鳥類卻會偷牠們的蛋和幼企鵝。
,_Arctowski_Antarctic_Polish_base-4.jpg)
_14.jpg)
_16.jpg)
_59.jpg)
_15.jpg)
_17.jpg)
_60.jpg)
Museum specimen
巴布亞企鵝（學名：Pygoscelis papua），亦稱金圖企鵝，是僅次於皇帝企鵝和國王企鵝的體型最大的企鵝物種。牠們是企鵝家族中最快速的泳手，游泳的時速可達36公里。
巴布亞企鵝在英語中的「Gentoo」是源於葡萄牙文的「異教徒」（Gentio）一字，因為其頭部有白色帶狀類似頭巾的花紋；而中文名稱巴布亞源自種名papua，因巴布亞企鵝命名時曾被誤以為源自巴布亞新畿內亞。
保全状況評価[1] LEAST CONCERN
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 脊索動物門 Chordata 亜門 : 脊椎動物亜門 Vertebrata 綱 : 鳥綱 Aves 目 : ペンギン目 Sphenisciformes 科 : ペンギン科 Spheniscidae 属 : アデリーペンギン属 Pygoscelis 種 : ジェンツーペンギン P. papua 学名 Pygoscelis papua (Forster[2], 1781) 和名 ジェンツーペンギンジェンツーペンギン（英：gentoo penguin、学名：Pygoscelis papua）は、ペンギン目ペンギン科アデリーペンギン属に分類される鳥類。中型のペンギンで、両目をつなぐ白い帯模様が特徴である。オンジュンペンギンという別名もある。
体長は51cm - 90cm[1]、体重は5kg - 8.5kgほど。大きさはペンギン18種類のうち、コウテイペンギン、キングペンギンに次いで3番目に大きい。また、オスの方がメスよりわずかに大きい。
成鳥は頭部と背中側が黒く、腹側が白、足はピンク色または橙色をしている。特徴は頭頂部を通って両目をつなぐ白い帯模様と、くちばしの両側の赤色または橙色である。また、同じアデリーペンギン属（英語版）のアデリーペンギン、ヒゲペンギンと同様に尾羽が長い。
虹彩は茶色、脚は薄いピンク色から赤色または橙色である。
英名の"Gentoo"は、ポルトガル語で「異教徒」を意味する"Gentio"に由来し、頭部の白い帯模様をターバンに見立てたものといわれる。一方、別和名のオンジュンペンギンはこのペンギンの温順な性格にちなんでいる。
生息域は南極周辺の海域だが、アデリーペンギン属3種類の中ではもっとも北に分布している。おもな繁殖地は
他にも
などにもコロニーがある[1]。
南極半島からサウスジョージア・サウスサンドウィッチ諸島にかけての個体群は亜種 P. p. ellsworthii （キタジェンツーペンギン）とされ、他の地域の亜種 P. p. papua （ミナミジェンツーペンギン）より小型である。
非繁殖期は海で生活するが、繁殖地からあまり遠くへ行かない。ただし南極半島など寒さが厳しい地域では、冬には海岸から見られなくなる。
他のペンギン同様肉食性で、おもにオキアミを捕食する。いっぽう、海での天敵はシャチやヒョウアザラシなどである。なお、ジェンツーペンギンの泳ぐ速度は36km/hほどで、最も速く泳ぐペンギンとされている。
アデリーペンギンやヒゲペンギンと同様に、円形に石を積み上げて巣を作り、ふつうは130gほどの卵を2個産む。孵化までは35日ほどかかるが、それまでは親鳥が毎日交代で抱卵する。孵化したヒナは綿毛におおわれ、背中側が灰色で腹側が白色をしている。孵化後1ヶ月ほどは巣にとどまって両親から給餌を受けるが、成長するとヒナ同士の集団「クレイシュ」を作る。クレイシュの中で集団生活しながらなおも親鳥から給餌を受け、3ヶ月ほどかけて充分に成長する。成長したヒナは成鳥の羽毛に換羽してから海へ旅立つ。
LEAST CONCERN (IUCN Red List Ver. 3.1 (2001))
個体数は増加傾向にあり、IUCN（国際自然保護連合）の2017年度版レッドリストによると最近の繁殖するつがいは387,000組ほどと推定されれている[1]。
ジェンツーペンギンは各地の動物園・水族館で飼育されている。ペンギンの中でも好奇心が旺盛とされており、観覧者に近寄ってくることも多い。
,_Arctowski_Antarctic_Polish_base-4.jpg)
_on_nest.jpg)
.jpg)
.jpg)
_on_nest.jpg)
.jpg)
_on_nest.jpg)
|date= (help)CS1 maint: Uses authors parameter
ジェンツーペンギン（英：gentoo penguin、学名：Pygoscelis papua）は、ペンギン目ペンギン科アデリーペンギン属に分類される鳥類。中型のペンギンで、両目をつなぐ白い帯模様が特徴である。オンジュンペンギンという別名もある。
젠투펭귄(Pygoscelis papua)은 젠투펭귄속에 속하는 펭귄으로, 황제펭귄과 임금펭귄에 이어 세 번째로 큰 펭귄이다.
Gentoo는 힌두인을 뜻하는 옛 영어로, 포르투갈어의 gentio에서 유래한다고 여겨진다. 펭귄의 머리에 있는 흰 부분이 터번을 닮아서 이러한 이름을 붙였다고 추정하기도 한다. 학명의 두 번째 부분에 있는 종명인 papua는 뉴기니를 의미하는데, 이는 이 펭귄이 이곳에 산다고 잘못 생각하여 붙여진 부적절한 명칭이다.
