Vicia cracca (lat. Vicia cracca) - paxlakimilər fəsiləsinin lərgə cinsinə aid bitki növü.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Vicia cracca (lat. Vicia cracca) - paxlakimilər fəsiləsinin lərgə cinsinə aid bitki növü.
La garlanda comuna (Vicia cracca), és una espècie de veça nativa d'Europa i Àsia. Actualment es troba a tots els continents com planta introduïda i a Amèrica del Nord ha esdevingut una mala herba comuna.
És planta autòctona als Països Catalans preferentment al nord i est de Catalunya, manca a les Balears. Viu a la vora i clarianesn del bosc i prats frescals i floreix d'abril a setembre. Es troba des del nivell del mar a 1600 m d'altitud.[1]
Hemicriptòfit (amb gemmes persistents arran de terra) que pot arribar a fer més d'un metre d'alt. Les fulles són compostes pinnades i fan de 3-8 cm de llargada, amb generalment de 8-12 parells de folíols, cadascun dels quals fan de 5-10 mm de llarg.
Les flors es disposen en raîms de color popra a viola i floreixen de la primavera a l'estiu. El fruit és un llegum de 2 cm de llarg amb llavors similars a pèsols petits. És molt similar a Vicia villosa però aquest sempre té la tija amb pilositat.
Aquest tipus de veça és cultiva com planta farratgera que, com altres fabàcies, enriqueix el sòl en nitrogen i es planta per lluitar contra l'erosió.
La garlanda comuna (Vicia cracca), és una espècie de veça nativa d'Europa i Àsia. Actualment es troba a tots els continents com planta introduïda i a Amèrica del Nord ha esdevingut una mala herba comuna.
Llysieuyn blodeuol (neu legume) yw Ffacbysen y berth sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Fabaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Vicia cracca a'r enw Saesneg yw Tufted vetch.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Tagwyg Bysen, Ffacbysen y Berth Gwyg, Gwygbysen, Pys y Gath, Pys y Llygod Bach, Tagwyg.
Eraill yn yr un teulu yw: ffa soya (Glycine max), y ffa cyffredin (Phaseolus), pys gyffredin (Pisum sativum), chickpea (Cicer arietinum), cnau mwnci (Arachis hypogaea), pys per (Lathyrus odoratus) a licrs (Glycyrrhiza glabra).
Llysieuyn blodeuol (neu legume) yw Ffacbysen y berth sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Fabaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Vicia cracca a'r enw Saesneg yw Tufted vetch. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Tagwyg Bysen, Ffacbysen y Berth Gwyg, Gwygbysen, Pys y Gath, Pys y Llygod Bach, Tagwyg.
Eraill yn yr un teulu yw: ffa soya (Glycine max), y ffa cyffredin (Phaseolus), pys gyffredin (Pisum sativum), chickpea (Cicer arietinum), cnau mwnci (Arachis hypogaea), pys per (Lathyrus odoratus) a licrs (Glycyrrhiza glabra).
Vikev ptačí (Vicia cracca) je víceletá bylina řazená mezi výběžkaté jeteloviny. Je velmi rozšířený druh rodu vikev a v přírodě České republiky je původní. Není považována za kulturní rostlinu a vědomě se nepěstuje. Je jedním z nejproměnlivějších druhů vikve a při přesném taxonomickém určení vznikají nejasnosti; je popsáno velké množství variet lišících se velikosti lístků, ochlupení, květenství, sytosti barev květů, jejich počtů a velkostí, jakož i celkové mohutnosti rostliny.[1][2]
Rostlina je původní téměř v celé Evropě a dále přes oblast Kavkazu, západní Sibiř, Střední Asii, Čínu a Mongolsko až do Koreje a Japonska. Druhotně byla zavlečena do Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland. V České republice roste hojně, od nížin až do vysokých poloh.[1][3]
Vyskytuje se v rozmanitém, většinou vlhkém až mokrém prostředí luk, pastvin, na lesních světlinách a pasekách, po okrajích lesů a křovin, na březích potoků a rybníků, po okrajích mokřadů a rašelinišť, stejně jako na rumištích i občas zamokřených náspech. Prospívá na půdách písčitých až jílovitých, snese i místa krátkodobě suchá, stejně jako plně osvětlená i v polostínu. Je středně náročná na zásobení půdy živinami.
Tento po několik let vytrvalý hemikryptofyt vytváří za příznivých podmínek porost podzemních výběžků a nadzemních olistěných lodyh o ploše několika čtverečních metrů. Z jara se vyvíjí poměrně pomalu a patří spíše k letním rostlinám, kvést začíná teprve od června a prvé plody dozrávají v druhé polovině srpna. Rostliny mají dobrou konkurenční schopnost, zaplňují horní patro porostu. Vyskytují se u nich na kořenových hlízkách bakterie, které jsou schopné vázat vzdušný dusík a obohacovat jím půdu.[2][4][5][6]
Vytrvalá bylina s vystoupavými nebo popínavými lodyhami dlouhými až 150 cm. Vyrůstají z plazivého oddenku široce rozrostlého do stran v hloubce asi 15 cm. Hlavní kořen, na jehož odbočných kořenech bývají drobné, prstnatě dělené hlízky, vrůstá do hloubky až 40 cm. Lodyhy jsou hranaté, chudě větvené, poměrně tenké a chabé, někdy krátce chlupaté, u báze občas hnědé až černé a jsou řídce porostlé listy s drobnými, kopinatými palisty. Listy jsou sudozpeřené, složené ze čtyř až osmi párů krátce řapíčkatých, eliptických či podlouhlých lístků, velkých 3 až 30 ×1 až 6 mm s nápadnou špičkou. Vřeteno původně lichozpeřeného listu je na vrcholu zakončeno lístkem přeměněným v rozvětvený úponek, jimž obtáčejí sousední rostliny a přidržují se při růstu.
Na jedné lodyze zpravidla vyrůstá, na stopce 5 až 10 cm dlouhé, více bohatých, hroznovitých květenství. Jednostranný, válcovitý nebo vejčitý hrozen, obvykle stejně dlouhý nebo delší než podpůrný list, bývá tvořen 20 až 40 modrofialovými, krátce stopkatými, šikmo svěšenými, nevonnými, oboupohlavnými květy. Mají zvonkovitý kalich asi 4 mm dlouhý, zelený nebo namodralý, do poloviny členěný v trojúhelníkovité cípy kratší nebo stejně dlouhé jako kališní trubka. Modrofialová, velmi vzácně bílá, koruna o velikosti 1 cm má vejčitou pavézu o stejné délce jako její nehet, křídla a člunek jsou kratší. V semeníku bývá pět až sedm vajíček. Květy rostlin pocházejících z teplejších míst jsou světlejší, než z chladnějších. Obsahující hodně nektaru a jsou opylovány hlavně čmeláky a včelami.
Existují tři karyotypy vikve ptačí, diploidní 2n = 14, triploidní 2n = 21 a tetraploidní 2n = 28, které se morfologicky nedají spolehlivě odlišit.
Plod je podlouhlý až čárkovitý, lysý, pukavý lusk, asi 20 × 5 mm velký s tupým zobánkem, z květenství se obvykle vyvinou jen dva až pět. Lusk obsahuje čtyři až deset kulovitých až vejčitých, hladkých, matných semen 3 mm velkých, nejčastěji tmavě hnědých, jednobarevných nebo černě skvrnitých s velkým pupkem. Semena obsahující tuky, bílkoviny a polysacharidy, pro lidi jsou považována za nejedlá. Přibližně ve 40 % mají tvrdé, nepropustné osemení, jsou tzv. fyzicky dormantní, jejich klíčení závisí nejen na teplotě a vlhkosti, ale i na abrazi horní vrstvy semen půdními částicemi.[1][2][4][5][6][7]
Vikvi ptačí je vzhledem částečně podobná vikev tenkolistá odlišující se velmi úzkými lístky a květy s člunkem světlejším než pavéza. Vzhledově blízká je i vikev horská, lišící se tuhou přímou lodyhou, květenstvím kratším než podpůrný listy a tmavě fialovými, vonnými květy. Částečně podobná je i vikev chlupatá, která je zase celá pokrytá chlupy.[6]
Není považována za kulturní rostlinu, vědomě se nepěstuje a jako plevel se na orné půdě téměř neobjevuje. Při výskytu na kosené louce zvyšuje krmnou hodnotu zelené píce i sena, obsahuje hodně dusíkatých látek a je dobře stravitelná; po případné první seči obrůstá středně, po druhé již minimálně. Pastvu a sešlapávání nesnáší, dochází k polámaní křehkých lodyh. Je významná medonosná rostlina, při kvetení ji hojně navštěvují včely i motýli. Semena jsou oblíbenou potravou ptáků. Vikev ptačí je živnou rostlinou larev některých motýlů, např.: běláska hrachorového (Leptidea sinapis), běláska lučního (Leptidea juvernica), modráska ušlechtilého (Polyommatus amandus), ostruháčka ostružinového (Callophrys rubi) a žluťáska čičorečkového (Colias hyale).[1][4][6][8]
Porost vikve ptačí
Mladá rostlina
Lusk se semeny
Semena
Obrázky, zvuky či videa k tématu vikev ptačí ve Wikimedia Commons
Vikev ptačí (Vicia cracca) je víceletá bylina řazená mezi výběžkaté jeteloviny. Je velmi rozšířený druh rodu vikev a v přírodě České republiky je původní. Není považována za kulturní rostlinu a vědomě se nepěstuje. Je jedním z nejproměnlivějších druhů vikve a při přesném taxonomickém určení vznikají nejasnosti; je popsáno velké množství variet lišících se velikosti lístků, ochlupení, květenství, sytosti barev květů, jejich počtů a velkostí, jakož i celkové mohutnosti rostliny.
Musevikke (Vicia cracca) er en 25-100 cm lang krybende og klatrende urt, der i Danmark er meget almindelig i eksempelvis vejkanter og klitter.
Musevikke er en flerårig ærteblomstret urt, som har ligefinnede blade med 7-11 par lancetformede småblade. Planten har slyngtråde, som planten bruger til at hæfte sig fast til andre planter.
Planten er meget almindelig over det meste af landet, men især langs vejkanter, marker og i krat. Musevikke sætter ikke særlig høje krav til næringsindholdet i jordbunden og er rig på proteiner.
Musevikke (Vicia cracca) er en 25-100 cm lang krybende og klatrende urt, der i Danmark er meget almindelig i eksempelvis vejkanter og klitter.
Die Vogel-Wicke (Vicia cracca) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Wicken (Vicia) in der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Sie ist in Eurasien weitverbreitet.
Die Vogel-Wicke ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die eine Wuchshöhe von 30 bis 120 Zentimetern erreicht. Die gefiederten Laubblättern besitzen acht bis zwölf Paare Fiederblättchen und am oberen Ende eine verzweigte Ranke. Die Fiederblättchen sind bei einer Länge von etwa 1 Zentimeter sowie einer Breite von 2 bis 6 Millimetern schmal und länglich.
Die Blütezeit reicht von Juni bis August. In den oft einseitswendigen, traubigen Blütenständen stehen 10 bis 40 Blüten dicht zusammen. Die Blütenstandsschäfte besitzen ungefähr die Länge der Tragblätter. Die zwittrigen Blüten sind bei einer Höhe von 8 bis 12 Millimetern zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf Kronblätter sind blauviolett bis purpurfarben.
Die Hülsenfrüchte sind bis zu 25 Millimeter lang. Die Samen sind eiweißreich, kugelig, bis 3 mm dick und 9 bis 16 mg schwer.
Die Art hat die Chromosomenzahl 2n = 14 oder 24, 28[1].
Die Vogel-Wicke ist ein Hemikryptophyt, eine Kletterpflanze und eine Halbrosettenpflanze. Vegetative Vermehrung erfolgt durch unterirdische Ausläufer.
Die Fiederblätter besitzen endständige Wickelranken, die aus zwei umgewandelten Blattfiedern entstanden sind. Diese führen wie alle Ranken kreisende Suchbewegungen aus und reagieren auf Berührungsreize; es liegt also eine Thigmonastie vor. Die Vogel-Wicke ist ein Tiefwurzler und bildet wie alle Vicia-Arten Wurzelknöllchen mit symbiontischen, Stickstoff bindenden Knöllchenbakterien aus.
Blütenökologisch handelt es sich bei der Vogel-Wicke um vormännliche „Schmetterlingsblumen mit Bürsteneinrichtung“. Die Staubbeutel entleeren den Pollen oft schon in der Knospe über dem behaarten Griffel. Beim Besuch durch Insekten klappt das Schiffchen herab, und die Griffelbürste drückt sich an den Bauch des Insekts. Nach mehrmaliger Wiederholung dieses Vorgangs ist die Griffelbürste frei von Pollen und die zarte Narbenoberfläche abgewetzt. Dadurch ist sie jetzt klebrig und empfängnisfähig bei weiteren Besuchern wie Bienen und Faltern. Erdhummeln verüben nicht selten Nektarraub durch seitliches Aufbeißen der Blüte. Anschließend können an diesen Löchern auch Honigbienen den Nektar entnehmen. Die Blütezeit reicht von Juni bis August.
Da die Hülsenfrüchte schwarz sind, können sie Wärme speichern. Es handelt sich um Austrocknungsstreuer mit einer Streuweite von 1 bis 2 Meter. Als „Rollsamen“ rollen sie meist noch ein Stück weiter. Daneben erfolgt Bearbeitungsausbreitung durch verschiedene Vögel, Zufallsausbreitung sowie Menschenausbreitung mit zum Beispiel Saatgut von Esparsette (Onobrychis viciifolia). Die Fruchtreife reicht von August bis Oktober. Die Speicherkeimblätter (Kotyledonen) bleiben bei der Keimung im Boden, es liegt also eine hypogäische Keimung vor.
Die Vogel-Wicke ist in den gemäßigten Gebieten in Eurasien weitverbreitet. Sie ist in Nordamerika ein Neophyt.
Als Standorte bevorzugt sie sonnige Wiesen, Weiden, Säume, Äcker und Ruderalstellen. Sie gedeiht am besten auf frischen bis mäßig-trockenen, milden bis mäßig sauren, humosen Lehm- und Tonböden.[1] Sie steigt von der Ebene bis ins Gebirge. In den Alpen sind Standorte in Höhenlagen von bis zu 1180 Metern belegt.[2] In den Allgäuer Alpen steigt sie aber zwischen Lechleiten und dem Hundskopf in Tirol bis zu 1600 m Meereshöhe auf[3]. Sie ist in Mitteleuropa eine Charakterart der Klasse Molinio-Arrhenatheretea.[1]
Man kann folgende Unterarten unterscheiden[4]:
Die Unterart Vicia cracca subsp. tenuifolia (Roth) Bonnier & Layens wird besser als eine eigene Art Vicia tenuifolia Roth angesehen.
Die Vogel-Wicke (Vicia cracca) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Wicken (Vicia) in der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Sie ist in Eurasien weitverbreitet.
Hirenherneh (latin.: Vicia cracca) om äivoččiden heinäsižiden kazmusiden erik. Mülüb Bobanvuiččed-sugukundha.
Kazvab Evrazijan äjil sijil i Pohjoižamerikas. Navedib nituid, pautkid, penzhištoid, mecanröunoid, erasti kazvab harvas mecas. Voib vastata rujoheinäks pöudoil i teveril.
Polimorfine (vajehtui) erik lujas. Kazvab 120 santimetrhasai pitte. Kerdui kazmuz, sen välläd seikhed sarakoitas. Lehtesed oma 5..12 sm pitte, lühüdoil varzil, i kogotas lehthuziden 6..10 paraspäi.
Änikuz om tihed toppaz, 40 änikhosai ühtes, pit'kal vardel kaimlospäi. Änikod 8..11 mm pitte oma lilaižen mujun, erasti vauktad. Änikoičeb kezakus-elokus. Plodud oma hirenpaugud 15..25 mm pitte i 4..6 mm levette, pit'kačud, 4..6 semnenke. Semned oma šurunvuiččed 2,3..3 mm diametral, mustad läipoidenke. Hirenhernhen semniden ottud südäimehe sur' lugumär om morii.
Kävutadas hirenherneht sötmižkazmuseks. Ottas zelläks verenjoksmusid vaste, kuti tüništoitai abutuz i pehmitamha hüväladuižid paiškid. Medenkandai kazmuz.
Hirenherneh (latin.: Vicia cracca) om äivoččiden heinäsižiden kazmusiden erik. Mülüb Bobanvuiččed-sugukundha.
Ptaškowa wójka (Vicia cracca) jo rostlina ze swójźby łušćinowych rostlinow (Fabaceae).
Ptaškowa wójka jo trajne zele, kótarež dośěgnjo wusokosć wót 1,5 m. Rostlina jo zwětšego krotko pśilěgajuce kósmate a lažeca, póstupujuca abo lězeca.
Łopjena wobstoje z 6-10 pjerowych porow. Łopjeńka dośěgnu dłujkosć wót 1 až 3 cm a šyrokosć wót 3 až 5 mm.
Wóna kwiśo wót junija až do awgusta (septembra). Kwiśonki stoje pó wosmych až pó styrźasćoch we wuskich wogonkatych granach, dośěgnu dłujkosć wót 0,8 až 1,2 cm a su zwětšego módrowioletne abo cerwjenowioletne a pó kwiśenju k módrej barwje změnja. Krona dośěgnjo dłujkosć wót 8 až 12 mm.
Łušćina dośěgnjo dłujkosć wót 10 až 25 mm a šyrokosć wót 4 až 6 mm.
Wóna rosćo na łukach, pastwach, rolach, pustych płoninach, pód kerčinami, na lěsowych kšomach a rěcnych brjogach.
Ptaškowa wójka jo w Europje a Aziji rozšyrjona.
Ptaškowa wójka (Vicia cracca) jo rostlina ze swójźby łušćinowych rostlinow (Fabaceae).
Ptôsznik (Vicia cracca) - to je roscëna z rodzëznë bòbòwatëch. M. jin. na Kaszëbach òn rosce ë mòże jesz w séwnikù kwitnąc.
Ptôsznik (Vicia cracca) - to je roscëna z rodzëznë bòbòwatëch. M. jin. na Kaszëbach òn rosce ë mòże jesz w séwnikù kwitnąc.
Sáhpal dahjege fierbmerássi (Vicia cracca) gullá eartašattuide (Fabaceae).
Vicia cracca (tufted vetch, cow vetch, bird vetch, blue vetch, boreal vetch), is a species of flowering plant in the pea and bean family Fabaceae. It is native to Europe and Asia. It occurs on other continents as an introduced species, including North America, where it is a common weed. It often occurs in disturbed habitats, including old fields and roadside ditches.
Cow vetch is in the family Fabaceae and similar to a pea in growth habit with climbing stems growing to 150 cm long, perennial,[1] sending out noose-like branched tendrils from the tips of its leaves when it contacts another plant and securely fastens itself. This can cause "strangling" of smaller plants. An individual plant may reach a length (or height) of 2 m with a white taproot, which may extend up to 1 m. The leaves are 3–8 cm long, pinnate, with 8–12 pairs of leaflets, each leaflet 5–10 mm long.
The plant is fast-growing and flowers prolifically, sending out 10 to 40 flowered one-sided racemes cascading pea-flower shaped purple to violet flowers from the leaf axil during its late spring to late summer flowering period. The flowers are mostly visited by bumblebees;[2] when the flowers drop off and tiny bright green seed pods 10–20 mm long, start to form.[3] Cow vetch is very similar to hairy vetch (Vicia villosa), but is distinguished from the latter by its smooth stem.
The seed pods are 2 cm long and contain 6 to 8 seeds.[4] They resemble those of a very small pea. The tiny seeds within are ripe when the pods have turned black. Unripened seeds are swollen and have a green tint to them, but they unswell when they become ripe. The seed pods vary from light brown to dark brown with black spots.
Vicia cracca is native to Europe and Asia, and has been introduced to large areas of North America.[5]
Recorded as very frequent on waste ground as an introduced species occurring casually.[6] In hedges and waste places.[4]
Cow vetch is widely used as a forage crop for cattle, and is beneficial to other plants because, like other leguminous plants, it enriches the soil in which it grows by its nitrogen-fixing properties. Cow vetch is also much appreciated by bees and butterflies as a source of nectar. The plant may also be used to curb erosion.
Owners of pet birds such as budgerigars often use cow vetch as a nutritious food; the birds are especially fond of the seeds but may also eat the foliage.
Its utility as a cover crop and source of green manure has encouraged the introduction and naturalisation of cow vetch far beyond its native range. In North America the plant is naturalised from southern Canada to upstate South Carolina; it is considered an invasive weed in some areas and its sale may be regulated.
Cow vetch can be a potentially detrimental species in areas where it is not native. The vetch may crowd out native plants, especially in areas of disturbed soil where the vetch may dominate before other plants have a chance to take hold. This is especially a concern in prairie and other natural habitat restoration or land reclamation projects in North America.
Vicia cracca (tufted vetch, cow vetch, bird vetch, blue vetch, boreal vetch), is a species of flowering plant in the pea and bean family Fabaceae. It is native to Europe and Asia. It occurs on other continents as an introduced species, including North America, where it is a common weed. It often occurs in disturbed habitats, including old fields and roadside ditches.
Vicia cracca, la arveja silvestre (que no debe confundirse con la arveja o guisante común) es una planta trepadora silvestre de la familia de las fabáceas.
Sus tallos pubescentes alcanzan los 2 m de altura. Tiene hojas pinnadas con hasta doce foliolos, acabados en zarcillos, de contorno lanceolado. Las inflorescencias están formadas por hasta 40 flores azuladas, con el cáliz marcadamente más largo que el tubo, que salen de un largo pedúnculo. Los frutos, como en todas las especies del género, se presentan en vainas delgadas que miden hasta 3 cm de longitud.
Es muy similar a otras especies del género, diferenciándose sobre todo por la forma de sus hojas y frutos.l
Se encuentra generalmente en sitios húmedos, orillas de ríos, laderas de caminos, setos o campos de cultivo.
Se encuentra en sotos, prados, herbazales húmedos en la orla del quejigal, pinar, hayedo y bosques de ribera; a una altitud de 0-1950 metros en casi toda Europa, N, NE y W de Asia y Norte de África; introducida en Norteamérica. N de España y Sistema Ibérico.
Vicia cracca fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 735. 1753.[1]
Número de cromosomas de Vicia cracca (Fam. Leguminosae) y táxones infraespecíficos: 2n=12[2]
Vicia: nombre genérico que deriva del griego bíkion, bíkos, latinizado vicia, vicium = la veza o arveja (Vicia sativa L., principalmente).[3]
cracca: epíteto
Vicia cracca, la arveja silvestre (que no debe confundirse con la arveja o guisante común) es una planta trepadora silvestre de la familia de las fabáceas.
Harilik hiirehernes (Vicia cracca) on taimeliik liblikõieliste sugukonnast hiireherne perekonnast.
Harilik hiirehernes (Vicia cracca) on taimeliik liblikõieliste sugukonnast hiireherne perekonnast.
Hiirenvirna (Vicia cracca) eli hiirenherne on hernekasveihin kuuluva, Euroopassa ja Aasiassa yleinen monivuotinen kasvi. Se viihtyy monilla kasvupaikoilla, kuten kesannoilla, viljapelloilla ja niityillä.
Hiirenvirna voi kasvaa 20–100 sentin pituiseksi nopeasti. Kukan teriö on viisilehtinen ja väriltään sininen tai vaaleanpunertava. Hiirenvirna kukkii kesä-elokuussa. Sen lähellä maanpintaa kasvavien rönsyjen versojuuret voivat ulottua jopa 30 sentin syvyyteen. Hiirenvirna on myös hieman myrkyllinen kasvi.[2]
Hiirenvirna (Vicia cracca) eli hiirenherne on hernekasveihin kuuluva, Euroopassa ja Aasiassa yleinen monivuotinen kasvi. Se viihtyy monilla kasvupaikoilla, kuten kesannoilla, viljapelloilla ja niityillä.
Hiirenvirna voi kasvaa 20–100 sentin pituiseksi nopeasti. Kukan teriö on viisilehtinen ja väriltään sininen tai vaaleanpunertava. Hiirenvirna kukkii kesä-elokuussa. Sen lähellä maanpintaa kasvavien rönsyjen versojuuret voivat ulottua jopa 30 sentin syvyyteen. Hiirenvirna on myös hieman myrkyllinen kasvi.
Vesce craque, Vesce jargeau
La Vesce jargeau, Vesce craque (Vicia cracca) est une plante herbacée vivace grimpante de la famille des Fabacées, de la sous-famille des Faboïdées[1].
Cette plante est commune dans toute l'Europe[2], ainsi que dans la vallée du fleuve Saint-Laurent au Québec. Marie-Victorin mentionne dans sa Flore laurentienne que Vicia cracca est naturalisée d’Europe et « bien établie »[3].
L'espèce Vicia cracca a été décrite par le naturaliste suédois Carl von Linné en 1753[4].
Vicia cracca est le nom latin classique des vesces, venant de vincio, je m’attache et de cracca, le qualificatif latin donné par le botaniste prélinnéen Rivinus, repris par Linné pour nommer cette vesce spécifique. L’origine et la signification de cracca sont incertaines[5]. Pline l’aurait utilisé pour désigner le jargeau ou une espèce voisine. L’origine ultimement grecque (αρακος) du qualificatif cracca rapproche la vesce de la gesse ou du pois chiche[6].
Selon Catalogue of Life (21 juil. 2013)[7] :
Habitus
Inflorescences
Vicia cracca var. tenuifolia
Gousses et graines - Muséum de Toulouse
Cette dicotylédone pousse à partir d’une graine de l’année précédente tombée parmi les graminées ou autres plantes. Elle s’appuie sur ces plantes pour chercher le soleil et porter sa floraison d’un bleu violacé. Grâce à son système racinaire résistant qui fixe l’azote de l’air, elle domine parfois certaines prairies, y fructifiant quelques années. Elle pousse des vrilles s’enroulant à droite[10] à l’extrémité de ses feuilles sans queue qui mesurent entre six et douze centimètres, occasionnellement plus; les feuilles sont formées de huit à douze paires de folioles. Les vrilles forment avec les plantes auxquelles elle s’agrippe une structure solide lui permettant de se hisser au détriment des plantes qui la soutenaient et qui s'étiolent faute de soleil. Cette vesce forme des entrelacs qui ressemblent à des tapis. Elle s’amasse densément et de manière compacte, laissant peu passer la lumière. Seules ses inflorescences en épis de la même longueur que les feuilles dominent la masse verte. Les fleurs, toujours en nombre pair, poussent toutes du même côté de la tige qui les porte et elles s’ouvrent de façon séquentielle en commençant par la base de l’épi bleu, passant lorsqu’elles sont fermées du violacé pourpre au bleu brillant quand elles s’ouvrent qui s’affadit quand elles fanent, avant de laisser place aux cosses de 4 à 12 mm renfermant quelques graines sphériques qui développent une texture côtelée en séchant, typiques de plusieurs Faboideae.
Données d’après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
L’infestation de la plante peut quelquefois avoir des conséquences économiques pour certains producteurs de céréales notamment. Elle est considérée comme nuisible à plusieurs productions agricoles mais bénéfique à d’autres pour la valeur de son fourrage riche en protéines au même titre que le trèfle ou la luzerne. Ses inflorescences produisent un nectar abondant apprécié des abeilles. La graine de Vesce craque peut être réduite en farine dont on fait des galettes nourrissantes, mal digérées par certains.
Les jolie fleurs mauve-bleu de la vicia cracca sont comestible et délicieuse parfois amer parfois sucrée. On peut les ajouter à de la salade, sur le dessus d’une soupe comme décoration comestible ou encore dans une recette à la mijoteuse elle sera utilisée comme épice. Les graines qui à l’interieur des cosses peuvent être écraser pour faire de la farine[1].
Vesce craque, Vesce jargeau
La Vesce jargeau, Vesce craque (Vicia cracca) est une plante herbacée vivace grimpante de la famille des Fabacées, de la sous-famille des Faboïdées.
Cette plante est commune dans toute l'Europe, ainsi que dans la vallée du fleuve Saint-Laurent au Québec. Marie-Victorin mentionne dans sa Flore laurentienne que Vicia cracca est naturalisée d’Europe et « bien établie ».
Ptača woka (Vicia cracca) je rostlina ze swójby łušćinowcow. Dalše ludowe mjena su: sočk, foglica, dźiwja woka a wočka.
Ptača woka je trajne zelo, kotrež docpěje wysokosć wot 1,5 m. Rostlina je zwjetša krótko přilěhawje kosmate a ležaca, postupowaca abo lězuca.
Łopjena wobsteja z 6-10 pjerowych porow. Łopješka docpěja dołhosć wot 1 hač 3 cm a šěrokosć wot 3 hač 5 mm.
Wona kćěje wot junija hač do awgusta (septembra). Kćenja steja po wosmych hač po štyrcećoch we wuskich stołpikatych kićach, docpěja dołhosć wot 0,8 hač 1,2 cm a su zwjetša módrowioletne abo čerwjenowioletne a po kćěwje k módrej barbje změnja. Króna docpěje dołhosć wot 8 hač 12 mm.
Łušćina docpěje dołhosć wot 10 hač 25 mm a šěrokosć wot 4 hač 6 mm.
Wona rosće na łukach, pastwach, rolach, pustych płoninach, pod kerčinami, na lěsowych kromach a rěčnych brjohach.
Ptača woka je w Europje a Aziji rozšěrjena.
« Ptača woka » w druhich wikimediskich projektach :
Ptača woka (Vicia cracca) je rostlina ze swójby łušćinowcow. Dalše ludowe mjena su: sočk, foglica, dźiwja woka a wočka.
Umfeðmingur (fræðiheiti: Vicia cracca) er jurt af ertublómaætt, sem ber blá blóm.
Blómin eru einsamhverf og mörg saman á stilklöngum klösum. Króna blómanna er 1 sm á lengd. Í hverju blómi eru 5 fræflar en einungis 1 fræva.
Blöðin eru fjöðruð og hafa 8 til 10 pör af langoddbaugóttum, broddyddum og hærðum smáblöðum. Á endum blaðanna koma fram langir vafþræðir sem sjá um að blómið haldist upprétt þrátt fyrir veikburða stilk.
Umfeðmingur verður 20 til 50 cm hár og vex í graslendi, sléttum engjum og annars staðar á láglendi.
Umfeðmingur (fræðiheiti: Vicia cracca) er jurt af ertublómaætt, sem ber blá blóm.
Mėlynžiedis vikis (lot. Vicia cracca) – pupinių (Fabaceae) šeimos vikių (Vicia) genties augalų rūšis.
Kilęs iš Europos ir Azijos. Kituose kontinentuose pasitaiko kaip įvežtinė rūšis, pvz., Šiaurės Amerikoje ji paplitusi nuo pietų Kanados iki pietų Virdžinijos.
Stiebas šliaužiojantis, gali siekti 2 m ilgį. Sudėtinį lapą sudaro po 8-12 porų 3-8 cm ilgio lapelių. Žiedai sudėtiniai, spalva vyrauja nuo purpurinės iki violetinės. Sėkla – žirnis.
Mėlynžiedis vikis – labai dažnas vasaros pievų augalas.
Tai svarbus pašarinis augalas, bei nektaro šaltinis. Taip pat naudingas ir kitiems augalams, nes kaip ir kiti ankštiniai augalai, turi azoto fiksacijos savybių. Mėlynžiedžius vikius kaip nektaro šaltinį labai mėgsta bitės ir drugeliai. Taip pat gali būti naudojami erozijos stabdymui.
Dekoratyvinių paukščių (pvz., banguotųjų papūgėlių) augintojai mėlynžiedius vikius naudoja kaip maistingą pašarą.
Kai kuriuose regionuose laikoma invazine rūšimi, nes užgožia vietines rūšis.
Mėlynžiedis vikis (lot. Vicia cracca) – pupinių (Fabaceae) šeimos vikių (Vicia) genties augalų rūšis.
Kilęs iš Europos ir Azijos. Kituose kontinentuose pasitaiko kaip įvežtinė rūšis, pvz., Šiaurės Amerikoje ji paplitusi nuo pietų Kanados iki pietų Virdžinijos.
Stiebas šliaužiojantis, gali siekti 2 m ilgį. Sudėtinį lapą sudaro po 8-12 porų 3-8 cm ilgio lapelių. Žiedai sudėtiniai, spalva vyrauja nuo purpurinės iki violetinės. Sėkla – žirnis.
Mėlynžiedis vikis – labai dažnas vasaros pievų augalas.
De vogelwikke (Vicia cracca) is een plant uit de vlinderbloemenfamilie (Leguminosae oftewel Fabaceae). De plant heeft slappe stengels die zachtbehaard zijn. Ze zoeken door middel van ranken steun bij andere planten. De hoogte (of lengte) is maximaal twee meter. De vogelwikke kan gevonden worden op bouwland, grasland, langs wegen, dijken, in heggen en in kreupelhout. De plant wordt gekenmerkt door de veelbloemige trossen met soms wel dertig bloempjes. De vogelwikke lijkt veel op de bonte wikke.
De bloem is paarsachtig violet en is 0,8-1,2 cm lang. Elke bloem bevindt zich op een kort steeltje en hangt. Ze hebben onregelmatige kelktanden, waarvan de bovenste bijzonder klein is. De plaat van de vlag is evenlang of langer dan de nagel en bij de bonte wikke is deze korter dan de nagel.
De plant bloeit in een dichte tros van tien tot dertig bloempjes (soms zelfs meer). Ze zijn okselstandig en bloeien van juni tot augustus.
Het blad is geveerd en bevat zes tot twintig paar deelblaadjes van 1-2,5 cm lang. Ze zijn langwerpig tot lijnvormig en lichtbehaard. De rank is vertakt en de langwerpige steunblaadjes zijn gaafrandig.
De vrucht is een peul van 1 - 3 cm lang. Deze is bruin en onbehaard. De steel van de peul is korter dan de kelkbuis. Elke peul bevat twee tot zes, 3 - 4 mm grote zaadjes.
Rembert Dodoens beschrijft in zijn Cruydt-Boeck dat het kruid wondhelend is. Hiertoe dient het, vermengd met wijn, op de wond te worden gelegd.[1]
Peul
Peulen en zaden
Vogelwikke
(Nederlandstalige) Wikisource.De vogelwikke (Vicia cracca) is een plant uit de vlinderbloemenfamilie (Leguminosae oftewel Fabaceae). De plant heeft slappe stengels die zachtbehaard zijn. Ze zoeken door middel van ranken steun bij andere planten. De hoogte (of lengte) is maximaal twee meter. De vogelwikke kan gevonden worden op bouwland, grasland, langs wegen, dijken, in heggen en in kreupelhout. De plant wordt gekenmerkt door de veelbloemige trossen met soms wel dertig bloempjes. De vogelwikke lijkt veel op de bonte wikke.
De bloem is paarsachtig violet en is 0,8-1,2 cm lang. Elke bloem bevindt zich op een kort steeltje en hangt. Ze hebben onregelmatige kelktanden, waarvan de bovenste bijzonder klein is. De plaat van de vlag is evenlang of langer dan de nagel en bij de bonte wikke is deze korter dan de nagel.
De plant bloeit in een dichte tros van tien tot dertig bloempjes (soms zelfs meer). Ze zijn okselstandig en bloeien van juni tot augustus.
Het blad is geveerd en bevat zes tot twintig paar deelblaadjes van 1-2,5 cm lang. Ze zijn langwerpig tot lijnvormig en lichtbehaard. De rank is vertakt en de langwerpige steunblaadjes zijn gaafrandig.
De vrucht is een peul van 1 - 3 cm lang. Deze is bruin en onbehaard. De steel van de peul is korter dan de kelkbuis. Elke peul bevat twee tot zes, 3 - 4 mm grote zaadjes.
Fuglevikke (Vicia cracca) er ei plante i ertefamilien. Arten har ei sirkumpolar utbreiing.
Planta er 40 cm høg og har ein grann greina stengel med korte liggjande hår, 8-10 par småblad utan tydeleg midtnerve på oversida. Blomstane er blåfiolette, 15 mm lange, ofte 30-40 i klasen. Skolmen er 2-3 mm brei med 5-8 frø. Fuglevikke blømer kring juni i bakkar, småskog og i åkrar. Planta er vanleg over heile Noreg, og er funnen på Dovrefjell opp til 1050 m.
Fuglevikke (Vicia cracca) er ei plante i ertefamilien. Arten har ei sirkumpolar utbreiing.
Planta er 40 cm høg og har ein grann greina stengel med korte liggjande hår, 8-10 par småblad utan tydeleg midtnerve på oversida. Blomstane er blåfiolette, 15 mm lange, ofte 30-40 i klasen. Skolmen er 2-3 mm brei med 5-8 frø. Fuglevikke blømer kring juni i bakkar, småskog og i åkrar. Planta er vanleg over heile Noreg, og er funnen på Dovrefjell opp til 1050 m.
Fuglevikke (Vicia cracca) er en flerårig urt i erteblomstfamilien. Planten blir frittstående 40-60 cm høy, men kan klatre opp til 1,5 meter og er sterkt bestanddannende. Slyngtrådene ytterst på bladstilken reagerer på berøring og vikler seg om andre planter under klatring.
Fuglevikke vokser ofte i løvskog og åpne skogsbryn, skråninger og åkrer. Den trives også i veikanter, eng og beitemark, samt i solfylte gressbakker og mellom andre arter.
Bladene er sammensatt i par med inntil 12, smale småblad med en slyngtråd lengst ut. Arten blomstrer fra juni til juli. Den har en lang kolbe eller skaftet rekke med blåfiolette eller blå blomster, og ser ut som et slags "blomsteraks".
Frukten er en ca. 20 mm lang belg som er litt flat og brun eller brungrå.
Fuglevikke kan være vanskelig å skille fra gjerdevikke. Artene skiller seg fra hverandre ved at fuglevikke har mindre, smalere og mørkere småblad og flere småblad per bladskaft. Dessuten har gjerdevikke færre blomster og ofte en noe rødere farge.
Fuglevikke (Vicia cracca) er en flerårig urt i erteblomstfamilien. Planten blir frittstående 40-60 cm høy, men kan klatre opp til 1,5 meter og er sterkt bestanddannende. Slyngtrådene ytterst på bladstilken reagerer på berøring og vikler seg om andre planter under klatring.
Fuglevikke vokser ofte i løvskog og åpne skogsbryn, skråninger og åkrer. Den trives også i veikanter, eng og beitemark, samt i solfylte gressbakker og mellom andre arter.
Bladene er sammensatt i par med inntil 12, smale småblad med en slyngtråd lengst ut. Arten blomstrer fra juni til juli. Den har en lang kolbe eller skaftet rekke med blåfiolette eller blå blomster, og ser ut som et slags "blomsteraks".
Frukten er en ca. 20 mm lang belg som er litt flat og brun eller brungrå.
Fuglevikke kan være vanskelig å skille fra gjerdevikke. Artene skiller seg fra hverandre ved at fuglevikke har mindre, smalere og mørkere småblad og flere småblad per bladskaft. Dessuten har gjerdevikke færre blomster og ofte en noe rødere farge.
Wyka ptasia (Vicia cracca L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny bobowatych. Rodzimym obszarem jej występowania jest Azja i Europa, ale rozprzestrzenił się też w innych regionach świata[2]. W Polsce pospolity na całym niżu i w niższych położeniach górskich.
Bylina, hemikryptofit. Roślina miododajna, nektar powstaje w miodnikach u nasady rurki pręcików. Kwitnie od czerwca do września.
Łąki, lasy, zarośla, przydroża. W górach występuje po regiel górny. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Molinio-Arrhenetheretea[4].
Kwiat jest przystosowany do zapylania krzyżowego przez owady o długim aparacie gębowym, głównie duże trzmiele. Tylko one mogą dostać się do nektaru. Pod ciężarem owada siadającego na łódeczce wysuwa się słupek , który pod znamieniem ma gęste włoski z przyklejonym pyłkiem z pręcików (roślina jest przedprątna, nie może więc w tym czasie zapylić się własnym pyłkiem). Pyłek ten przykleja się do brzusznej strony owada i może być przez niego przeniesiony na inny kwiat wyki, w którym słupek jest już dojrzały. Mniejsze trzmiele nie mogąc się dostać do nektaru, często wygryzają otwór w dolnej części kwiatu nie pośrednicząc w jego zapylaniu.
Roślina lekko trująca. Nasiona zawierają wicjaninę toksyczną dla zwierząt (szczególnie koni)[5].
Wyróżnia się trzy podgatunki[2]:
Wyka ptasia (Vicia cracca L.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny bobowatych. Rodzimym obszarem jej występowania jest Azja i Europa, ale rozprzestrzenił się też w innych regionach świata. W Polsce pospolity na całym niżu i w niższych położeniach górskich.
Vika vtáčia (Vicia cracca) je rastlina z čeľade bôbovitých. Je to popínavá, trváca bylina. Listy sú párne perovito zložené, na ich koncoch sa nachádzajú úponky. Kvety vyrastajú v strapcoch z pazúch listov. Plodom je struk.
Ide o európsky druh vlhkých lúk, priekop a svetlých lesov. Rastie často i ako často vyničiteľná burina v záhradách. Kvitne od júna do septembra.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Vika vtáčia
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Vika vtáčia
Vika vtáčia (Vicia cracca) je rastlina z čeľade bôbovitých. Je to popínavá, trváca bylina. Listy sú párne perovito zložené, na ich koncoch sa nachádzajú úponky. Kvety vyrastajú v strapcoch z pazúch listov. Plodom je struk.
Kråkvicker, tranärt eller fågelvicker (Vicia cracca) är en art i familjen ärtväxter som förekommer naturligt i stora delar av Eurasien, i Sverige är den vanlig överallt utom i fjälltrakterna. Arten har tidigare odlats som foderväxt i Sverige. Blomningstiden är från juli till augusti.
Kråkvicker kan lätt förväxlas med häckvicker (V. sepium) om man inte har både arterna framför sig samtidigt. Skillnaden är att kråkvicker har fler och tätare blommor samt även fler och tätare blad. Bladens färg är också något mer åt det blågröna hållet hos kråkvicker. Andra arter den kan förväxlas med är luddvicker (V. villosa) och luktvicker (V. tenuifolia), skillnaden är att dessa vanligtvis är större och grövre än kråkvicker.
Kråkvicker är en mångformig art och två underarter kan urskiljas:
Wikimedia Commons har media som rör Kråkvicker.
Kråkvicker, tranärt eller fågelvicker (Vicia cracca) är en art i familjen ärtväxter som förekommer naturligt i stora delar av Eurasien, i Sverige är den vanlig överallt utom i fjälltrakterna. Arten har tidigare odlats som foderväxt i Sverige. Blomningstiden är från juli till augusti.
Квітконоси з китицею за довжиною дорівнюють листкам або трохи перевищують їх. Листочки розміщені в одній площині. Квітки на коротких квітконіжках без покривних листків і приквіток, в однобоких пазушних китицях з довгими квітконосами, які за довжиною дорівнюють суцвіттю або перевищують його. Чашечка світло-бузкова, неправильна, з 5 зубцями, з яких два верхні широкотрикутні, короткі, інші майже шиловидні, з них нижній — найдовший. Віночок теж світло-бузковий, 1-1,5 см завдовжки. Прапорець (вітрило) з дуже коротким нігтиком. Нижня половина відгину широовальна із загнутими всередину краями, які охоплюють нігтики решти пелюсток, верхня половина оберненояйцеподібна, на верхівці виїмчаста, з темними повздовжніми жилками, на початку цвітіння вздовж складена, притиснута до крил (весел), після запилення відхиляється догори. Крила (весла) з довгими безколірними білуватими лінійними нігтиками, які майже дорівнюють довгастим або ланцетно-видовженим, тупим, ввігнутим з боків відгинами, які несуть при основі широку трикутну лопать. Човник з довгонігтикових пелюсток, зрослих між собою відгинами, тупий, світло-бузковий, з темною плямою у верхній частині. Андроцей двобратній, тичинкова трубка косо зрізана; пиляки овально видовжені, вільні кінці тичинкових ниток під пиляками різко звужені. Маточка з довгою, стиснутою з боків, в обрисах лінійно-довгатою зав'яззю, з 6-8 насінними зачатками. Нижня частина зав'язі, яка позбавлена насінних зачатків, звужена. Приймочка та верхня частина стилодію, яка розширюється під приймочкою, волосисті. Плід — лінійно-довгастий, брудно-коричневий біб, який розкривається двома стулками.
Цвіте з травня до осені.
Звичайна в Україні рослина лук, трав'янистих схилів, узлісь та чагарникових заростей, висотою 50-100 см.
Відомий з часів Плінія як їстівна рослина. У Польщі, Болгарії, на півдні Румунії та на Балканах в часи неврожайних років та після спустошливих нападів, що знищували посіви, місцеве населення використовувало зерна мишачого гороху в їжу. З достиглих зерен мололи борошно, що йшло домішкою до хліба та готували крупи для каш, юшок.
Відвар з цілих зерен має солодкуватий, терпкувато-в'язкий слизистий смак. В Англії відвар з мишачого горошку дають немовлятам як прикорм.
Збирають боби одразу як тільки вони пожовкнуть. Висохлі стручки голосно тріскаються і горошини розлітаються на чималу відстань.[2]
Рослина
Квітка
Насіння
Liên đậu hay điêu tử (danh pháp: Vicia cracca), là loài thực vật thuộc họ Đậu, bản địa châu Âu và châu Á.
Phương tiện liên quan tới Vicia cracca tại Wikimedia Commons
Bài viết liên quan đến tông Đậu này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
Liên đậu hay điêu tử (danh pháp: Vicia cracca), là loài thực vật thuộc họ Đậu, bản địa châu Âu và châu Á.
Vicia cracca L., 1753
Горо́шек мыши́ный (лат. Vícia crácca) — многолетнее травянистое растение, вид рода Горошек (Vicia) семейства Бобовые (Fabaceae).
Мышиный горошек — растение до 120 см высотой, голое, или с прижатыми серыми волосками. Стебли слабые, цепляющиеся, ребристые, обычно ветвистые. Очень полиморфный вид. Варьирует степень опушения всех частей растения, величина и форма листочков, окраска венчика.
Листья очерёдные, 5—12 см длиной, парноперистые, на коротких черешках с 6—10 парами листочков, заканчиваются сильно ветвистыми усиками. Общий черешок листа короткий 0,5—1 см длиной, в основании его — пара мелких цельнокрайных полустреловидных прилистников. Листочки 1,5—3 см длиной и 2—4 мм шириной, горизонтально распростёртые, тонкие линейные, на верхушке заострённые или закруглённые, с обеих сторон или снизу опушёны.
Соцветие — кисть. Кисти густые, многоцветковые (до 40 цветков), на длинных пазушных цветоносах, превышающих по длине листья. Цветки мотыльковые, 8—11 мм длиной ярко- или светлолиловые, иногда белые. Верхний лепесток цветка (флаг) равен по длине нижнему лепестку (лодочке)
Цветёт в июне — августе.
Бобы 15—20, редко до 25 мм длиной и 4—6 мм шириной, продолговатые, с 4—6 семенами.
Семена шаровидные, 2,3-3 мм в диаметре, чёрные с пятнами.
Общее распространение: российский Дальний Восток, Европейская часть бывшего СССР, Кавказ, Западная и Восточная Сибирь, Средняя Азия, Скандинавия, Атлантическая и Средняя Европа, Средиземноморье, Монголия, Японо-Китайский и Южноазиатский районы, Северная Америка.
Растение широкой экологии, произрастает на лугах, склонах, в кустарниках, на лесных опушках, реже в светлых лесах. Как сорное растение встречается на полях и по обочинам дорог.
Кормовое, медоносное и лекарственное растение.
Применяется в народной медицине в качестве кровоостанавливающего, успокаивающего, противосудорожного и для снятия отёков при водянке и почечных заболеваниях, а наружно — для ускорения созревания нарывов, размягчения доброкачественных опухолей и как ранозаживляющее[2].
Семена, будучи съедены в больших количествах, ядовиты, отравление аналогично лёгкому отравлению синильной кислотой[2].
Горошек мышиный (Vicia cracca) описан К. Линнеем в 1753 году в Species Plantarum (1753, Sp.Pl. :735)[3] из Европы («Habitat in Europae pratis, agris»).
Таксономическая схема:
отдел Цветковые, или Покрытосеменные (классификация согласно Системе APG II) порядок Бобовоцветные ещё 44 порядка цветковых растений семейство Бобовые ещё три семейства: Истодовые, Квиллайевые, Суриановые род Горошек еще 917 родов, согласно сайту «The Plant List», четыре из которых относятся к трибе Бобовые: Чина, Чечевица, Горох, Вавиловия Горошек мышиный (Vicia cracca)
Горо́шек мыши́ный (лат. Vícia crácca) — многолетнее травянистое растение, вид рода Горошек (Vicia) семейства Бобовые (Fabaceae).
'多花野豌豆（学名：Vicia cracca）为豆科蠶豆屬下的一个种。
.jpg)
_clean.jpg)
_sl4.jpg)
_sl6.jpg)
,_Lunteren.jpg)
_sl5.jpg)
|access-date=中的日期值 (帮助) 
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
分類（APG III） 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 Angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 Eudicots 目 : マメ目 Fabales 科 : マメ科 Fabaceae 属 : ソラマメ属 Vicia 種 : クサフジ V. cracca 学名 Vicia cracca L. クサフジ（草藤、Vicia cracca）はソラマメ属に属する多年草。北海道、本州、九州に分布する。和名の由来は、葉と花がフジに似ていることから[1]。
山地の草原の日当たりの良い場所に生える[1]。
茎の長さは、80-150cmになる。茎は角張り、細かい毛がある[1]。葉は羽状複葉でやや薄く、18-24個ほどの小葉と巻きひげからなる。托葉は小さく2歯があるが、無いものもある。[2]
花期は5-7月で、茎の上部にある葉の脇から花柄を伸ばす[1]。淡紫色から青紫色の蝶形花が総状花序で咲く。花の長さは、10-12mm。5歯のある萼をもち、下側の1歯が特に長い。果実は毛がなく、長さが2-3cm、幅が5-6mmになる。普通、5個ほどの種子ができる。[2]
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 
