Kočka černonohá je spolu s kočkou cejlonskou nejmenší divoká kočkovitá šelma.
Srst je žlutohnědá, s tmavší kresbou, která připomíná kresbu levharta. Na tlapkách a mezi prsty jí vyrůstají dlouhé černé chlupy, které ji chrání před spálením se o horký písek. Tlapky jsou černé. Odstín srsti se může u různých jedinců lišit, poddruh F. n. thomasi je tmavší. Kocouři jsou větší než samice.
Kočka černonohá žije pouze v jižní Africe, zvláště v Jihoafrické republice, Botswaně, Namibii a na jihu Angoly. V severní části areálu je rozšířen její světlejší poddruh, F. n. nigripes, v jižní části naopak nalezneme tmavší kočky černonohé.
Na většině území svého rozšíření je kočka černonohá chráněná.
Kočka černonohá obývá pouště, polopouště a savany jižní Afriky, nejrozšířenější je v poušti Kalahari.
O chování koček černonohých toho příliš nevíme, ale pravděpodobně jsou samotáři, jako většina kočkovitých šelem.
Páří se v srpnu a září, po dvou měsících se v podzemním doupěti rodí pouze 1 nebo 2 koťata. Matka je často přenáší z místa na místo. Koťata rychle rostou a už v šesti týdnech věku jsou odstavená a mohou sama lovit. Pohlavně dospívají ve 20 měsících a mohou se dožít až 15 let.
Kočky černonohé jsou noční lovci, v některých oblastech loví za úsvitu a za soumraku. Přes den se skrývají v doupatech pod kameny, v opuštěných králičích norách nebo v termitištích - to jim vysloužilo místní pojmenování Anthill tiger, tedy tygr z termitiště.
Jsou to oportunitní lovci, loví bezobratlé, hlodavce, jako zemní veverky a pískomily, malé ještěry, ptáky, vybírají hnízda a nepohrdnou mršinou. Velký samec dokáže ulovit afrického zajíce, který váží tolik, jako kočka samotná. Byly popsány případy, kdy kočka zaútočila na ovci. Domorodci věří, že kočka černonohá dokáže zabít žirafu.
Každou noc dokáže kočka černonohá zkonzumovat množství potravy, které odpovídá 1/5 její váhy. Úspěšnost lovu dosahuje cca 60 %, což z ní činí nejefektivnější lovkyni mezi kočkovitými. Je dobře přizpůsobena životu v poušti, podobně jako kočka pouštní nemusí pít, ale veškerou vodu získává z ulovené kořisti.
Kocouři jsou známí pro svoje hlasité hlasové projevy, jeho volání bývá přirovnáváno k řevu velkých koček.
Jedná se o zranitelný druh, jehož populace ve volné přírodě se odhaduje na deset tisíc jedinců. Americkým vědcům se nicméně podařilo odchovat kotě v laboratorních podmínkách pomocí umělého oplodnění.[2]
Nejsou loveny. Můžou být ohroženy nástrahami pro hubení šakalů, jako jsou jedovaté návnady a pasti. Trávení sarančí často otráví i kočky, které se živí i sarančaty. Kvůli nadměrnému spásání vegetace dobytkem ztrácí svoje přirozené prostředí.
V přírodě mají mnoho přirozených nepřátel, jako jsou jedovatí hadi, šakali, draví ptáci a sovy.
Kočka černonohá je spolu s kočkou cejlonskou nejmenší divoká kočkovitá šelma.