Tall Oatgrass

Arrhenatherum elatius ye una especie de planta melecinal perteneciente a la familia de les poacees.

Espigues

Vista de la planta

Ilustración

Descripción

Planta herbal perenne, d'hasta 150 cm, laxamente cespitosa. Fueyes planes, d'hasta 8 mm d'anchor; lígula membranosa. Inflorescencia en panícula xeneralmente laxa, con espiguillas amarellentaes, n'ocasiones tiñíes de violeta. Espiguillas con glumas que nun lleguen a cubrir por completu les dos flores qu'alluguen, la inferior con aresta llarga ensertada nel terciu basal del lema.

Reconócense tres subespecies nel territoriu español: Subsp. elatius con panícula grande (> 15 cm, más de 50 espiguillas). Subsp. bulbosum similar a l'anterior pero amás con bulbos. Subsp. sardoum con panícula menor (< 15 cm, menos de 50 espiguillas) y carente de bulbos.

Distribución

Nativa d'Europa, norte d'África y oeste d'Asia. Anguaño considerar subcosmopolita en rexones templaes. Sume gradualmente cola altitú, siendo remplazada por otres especies meyor afeches.

N'España, les subsp. elatius y bulbosum distribúyense sobremanera polos dos tercios septentrionales del territoriu, formando parte sobremanera de camperes mesófilos. La subsp. sardoum distribuyir pol terciu central de Navarra, xeneralmente en tipos de vexetación más xerófilos.

Usos

Como floritu: Indicaciones: ye expectorante, diuréticu, sudoríparu.

Control d'erosión: Bien util pa caltener cubiertes terrestres espuestes a erosión eólica o hídrica.

Ganadería: Puede ser usáu como forraxe n'esplotaciones ganaderes. Nun s'encamienta da-y un papel primordial nuna pastura polifítica, yá que esisten otres especies de meyores aptitúes. Cabo mentar que los sos texíos contienen altes concentraciones de calciu y fósforu

Ornamentación: La planta seca, suel usase como decoración.

Requerimientos ambientales

Temperatura: Perbién afecha a climes continentales, anque susceptible a xelaes tardíes. Nun sobrevive a la solombra. En climes oceánicos, podemos atopala principalmente en fasteres empobinaes escontra'l sur, onde la temperatura ye mayor.

Agua: Bien resistente a les seques branices. Un hinchente considerable puede terminar con una población d'esta especie.

Suelu: Atopa'l so optimo en suelos perfectamente drenaos y daqué secos. Gran sensibilidá a escesos de mugor. Preferencia por suelos de pH mediu a alcalín. Nun riquir gran oxixenación del suelu.

Taxonomía

Arrhenatherum elatius describióse por (L.) P.Beauv. ex J.Presl & C.Presl y espublizóse en Flora Čechica 17. 1819.^[1]

Sinónimos:

• Arrhenatherum almijarense Gand.
• Arrhenatherum americanum P.Beauv.
• Arrhenatherum asperum Opiz
• Arrhenatherum avenaceum P.Beauv.
• Arrhenatherum baeticum (Romero Zarco) Brullo, Miniss. & Spamp.
• Arrhenatherum biaristatum Peterm.
• Arrhenatherum bulbosum (Willd.) C.Presl
• Arrhenatherum cechicum Opiz
• Arrhenatherum elatius (L.) Mert. & W.D.J. Koch
• Arrhenatherum exserens Opiz
• Arrhenatherum murcicum Sennen
• Arrhenatherum nebrodense Brullo, Miniss. & Spamp.
• Arrhenatherum precatorium (Thuill.) P.Beauv.
• Arrhenatherum rivulare Opiz
• Arrhenatherum rupestre Dumort.
• Arrhenatherum sardoum (Em.Schmid) Brullo, Miniss. & Spamp.
• Arrhenatherum tuberosum (Gilib.) F.W.Schultz
• Arrhenatherum zavadilianum Opiz
• Avena avenaceum (Scop.) P.Beauv.
• Avena bulboso Willd.
• Avena elata Salisb.
• Avena elatior L.
• Avena hispanica Lange
• Avena nodosa J.Walker
• Avena precatoria Thuill.
• Avena tuberosa Gilib.
• Avenastrum elatius (L.) Jess.
• Holcus avenaceus Scop.
• Holcus bulbosus (Willd.) Schrad.
• Holcus elatior (L.) Scop.
• Hordeum avenaceum Steud.
• Hordeum avenaceum Wigg. ex P. Beauv.^[2]

Nome común

• castellanu: avena descollada, cebollitas, gramari, maguita, maquilla, mazarilla, mazorra, mazorrilla, muguis, porrillas, reverencies, rosarios, torteru, torteros, yerba triguera.^[3]

Referencies

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Arrhenatherum elatius .
• Imáxenes en Google
• http://www.plant-identification.co.uk/skye/gramineae/arrhenatherum-elatius.htm
• Jepson Manual Treatment
• USDA Plants Profile: Arrhenatherum elatius
• http://www.cfnavarra.es/agricultura/informacion_agraria/MapaCultivos/htm/sp_arrhenatherum_elatius.htm
• http://plants.usda.gov/factsheet/pdf/fs_arel3.pdf
• http://www.fao.org/ag/AGP/AGPC/doc/Gbase/DATA/PF000423.HTM

El fromental (Arrhenatherum elatius), és una planta del gènere Arrhenatherum, família de les poàcies, d'espiguetes en panícula laxa, component principal de molts prats de dall.^[1]

Vegeu també

Trisetum flavescens, o fromental petit.

Referències

Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Ceirchwellt tal sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Arrhenatherum elatius a'r enw Saesneg yw False oat-grass.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Ceirchwellt Tal.

Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Mae gan Gomin Wikimedia
gyfryngau sy'n berthnasol i:

Ceirchwellt tal

Zobrazení rostliny

Hustý porost

Květenství

Kvetoucí květenství

Ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) je rozvolněná trsnatá tráva, která svou výškou, s květenstvím od 50 do 150 cm, většinou převyšuje okolní porost; odtud pochází druhové jméno "vyvýšený". V české krajině je nepůvodním druhem považovaným za archeofyt s invazním chováním. V zemědělství je však široce využíván a v české přírodě, stejně jako téměř v celé Střední Evropě, je běžnou víceletou pícninou preferující sušší úživnější stanoviště. Je typickým představitelem úrodných mezofilních ovsíkových luk, jedněch z nejrozšířenějších lučních biotopů ČR. Pokud je mu ponechána možnost vysemenit se, stává se v porostu dominantní rostlinou.^[1][2][3]

Rozšíření

Určení areálu původního výskytu ovsíku vyvýšeného je velmi nejisté. S ohledem na teplomilnost, náročnost na živiny a taxonomickou variabilitu se předpokládá, že byl původním druhem pouze v horách Evropy v Alpách a na Balkáně a v jihozápadní Asii od Kavkazu po Írán. Později se rozšířil po celé Evropě, do západní Sibiře, na Blízký východ, na jih Střední Asie, na severozápad Afriky do pohoří Atlas a do Makaronézie. Následně byl úmyslně rozšířen do Severní, Střední i Jižní Ameriky, stejně jako na jih Afriky, do netropických oblastí indického subkontinentu, Číny, Japonska a téměř do celé Austrálie, jakož i na Nový Zéland a Havajské ostrovy. V současnosti ovsík vyvýšený kolonizuje téměř všechny oblasti s mírným podnebím, které poskytují vhodnou půdu a podnebí.

V Evropě je široce zaveden a jeho výskyt sahá až k 70° severní šířky na atlantském pobřeží Norska a po 65° ve vnitrozemí Švédska a Finska. V České republice roste hojně po celém území, pouze ve vysokých polohách se vyskytuje spoře.^[1][2][3]

Ekologie

Vyhovují mu nejlépe půdy suché, kypré, vápnité a bohaté na živiny nacházející se na teplých stanovištích, s optimem pH 6,0 až 7,5, nesnáší zasolenou půdu. Špatně se mu daří na vlhkých a často zaplavovaných půdách v silném zastínění. Jeho závislost na dobře živinami zásobené půdy dosvědčuje okolnost, že ve střední Evropě se začal spontánně šířit až od počátku 19. století, kdy začaly být louky, obdobně jako pole, plošně hnojeny. Roste do nadmořské výšky 1900 m v Alpách a 3000 m na Kavkaze.

Primární areál výskytu jsou středně vlhké až sušší, živinami dobře zásobené kulturní louky a pastviny. Dále často osídluje meze polí, úhory, okraje cest a jejich příkopy, lesní lemy, řídké křoviny a světlé lesní porosty, písčiny, lomy, slunné travnaté i skalnaté stráně, železniční náspy, důlní haldy a navážky zeminy. Rozmnožuje se lehkými obilkami roznášenými větrem nebo vodou, rozrůstáním kořenového oddenku rozšiřuje trs. Průměrná životnost rostliny na stanovišti je šest až devět let, pokud roste na živinami zásobeném místě a je mu umožněno vytvořit semena, chová se téměř jako trvalka. Základní chromozomové číslo rodu je x = 7, ovsík vyvýšený je tetraploidní druh 2n = 4x = 28.^[2][3][4][5]

Popis

Ovsík vyvýšený je víceletá statná tráva vyrůstající ve volných trsech, které jsou mohutné, výrazné a v porostu dobře zřetelné, odnožování je extravaginální. Oddenek má bohatou soustavu kořínků pronikající hluboko do půdy, které mu umožňují čerpat vodu z hlubších vrstev. Z nadzemní části trsů vyrůstají tři typy výhonků: listové výhonky (listy), sterilní stébla s listy a plodná stébla s květenstvím. Listy mají stočenou vernaci, jsou slabě zvlněné, bývají dlouhé do 40 cm a široké do 1 cm, jsou oboustranně matné, středně sytě až tmavě zelené, slabě drsné, na líci jemně rýhované i roztroušeně chlupaté. Stébla jsou přímá, tenká, hladká a mají tři až pět širších kolének, plodná mají pod květenstvím navíc list.

Květenství lata bývá dlouhá 15 až 25 cm, často je slabě převislá, nejdříve stažená a za plného květu všestranně rozkladitá s drsnými, nestejně dlouhými větévkami, někdy mívá červenofialový nádech. Lata bývá sestavená z 1 cm dlouhých dvoukvětých klásků, každý má vespod dvě blanité plevy, spodní pleva je menší a jednožilná, horní větší je trojžilná. Mezi plevami jsou dva kvítky, každý sedí ve dvou pluchách, spodní kvítek je samčí a horní oboupohlavný. Horní kvítek obsahuje tři tyčinky s prašníky, semeník se dvěma pérovitými bliznami a má pluchu s krátkou osinou. Spodní kvítek má pouze tyčinky a 1,5 cm dlouhou, kolénkovitě ohnutou osinu; což jsou dvě pevná vlákna, hnědé a žluté, stočená do šroubovice. Přenos pylu z prašníků na blizny zajišťuje vítr, často dochází k opylení vlastním pylem. Tento pyl je silný alergen.

Plod je pluchatá, protáhlá, tříhranná obilka s osinou. Má barvu slámově žlutou, bývá dlouhá 8 mm, široká 2 mm a její průměrná hmotnost tisíce semen (HTS) je asi 3 gramy, v porostu dozrávají jednotlivé rostliny nerovnoměrně. Obilky jsou rozptylovány větrem, nemají dormanci a mohou klíčit ihned po uzrání, po vysetí vzcházejí za jeden až dva týdny. Uskladněné v suchu si podržují životaschopnost po dobu nejméně pěti let.^{[1][2][3][4][5][6][7]}

Význam

Ovsík vyvýšený se na přirozeně úživných nebo hnojených loukách dobře etabloval a svou výškou mnohdy určuje ráz celé vegetace, která se stává běžnou součástí krajiny. Na úhorech, navážkách, v příkopech či lomech se stal dominantou či jednou z dominujících rostlin a jeho role je spíše pozitivní, protože snižuje životnost různým plevelům. Potíže způsobuje tam, kde omezuje pestrost rostoucích druhů, bývá to hlavně na loukách, stepních trávnících a na místech bez pravidelného obhospodařování, jako jsou slatinné či nivní louky, pastviny, vřesoviště, písčiny. Ovsík nesnáší tradiční způsoby péče o trávní porost, totiž pastvu a vypalování.

Předností ovsíku vyvýšeného je vynikající produkční schopnost a odolnost proti suchému počasí. Jeho kladem je možnost pícního využití na orné půdě v jetelotravní směsi i v trvalých, sečených travních porostech. V zeleném stavu je hořký a pro dobytek málo chutný, je proto vyséván ve směsi s jinými druhy pícnin, bývá zařazován do krátkodobých porostů na orné půdě s jetelem lučním. Hořkost se vytrácí sušením a je proto často využíván pro výrobu sena. Pro zachování kvality a obsahu výživných látek v sušině je nutné dvojí kosení ročně. Špatně snáší sešlapávání při pastvě zvířat, rychle se však z ní zotaví, pokud probíhá jen nárazově. V současné době je prověřována jeho vhodnost pro výrobu biopaliv.^{[2][3][4][5][6]}

Invazní druh

Ovsík vyvýšený je silně dominantní druh, ostatním bylinám obvykle konkuruje svou výškou a v nesečených porostech i hromaděním stařiny. Jejím nárůstem a postupným rozkladem se zastíněná půda v blízkosti obohacuje o živiny, hlavně dusík a fosfor, což vytváří vhodné prostředí pro jeho další kolonizací okolí. Výsledkem je ústup nízkých a světlomilných druhů a následuje snížení druhové rozmanitosti flory a později i fauny. Na některých územích, kde v původních travních porostech vytlačuje domácí druhy a podstatně tak snižuje kvalitu pastvin, je hodnocen jako invazní druh, například na prériích Severní Ameriky nebo na pastvinách v jihoamerickém Chile.^[1][2][3][5]

Galerie

• Trsy rostliny

• Klásek

• Pluchaté obilky s osinou

Odkazy

Reference

1. ↑ ^{a b c d} KRÁSA, Petr. BOTANY.cz: Ovsík vyvýšený [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 11.12.2009 [cit. 2018-12-19]. Dostupné online. (česky)
2. ↑ ^{a b c d e f} MLÍKOVSKÝ, Jiří; STÝBLO, Petr. Nepůvodní druhy fauny a flóry ČR-vyšší rostliny [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, rev. 2006 [cit. 2018-12-19]. Dostupné online. ISBN 80–86770–17–6. (česky)
3. ↑ ^{a b c d e f} NOVOTNÁ, Romana; KOBES, Milan. Pícní a plevelné trávy - 2. část: Ovsík vyvýšený [online]. Zemědělská fakulta, Jihočeská Univerzita, České Budějovice [cit. 2018-12-19]. Dostupné online. (česky)
4. ↑ ^{a b c} Kapesní atlas trav: Ovsík vyvýšený [online]. Agrostis Trávníky, s. r. o., Rousínov u Vyškova [cit. 2018-12-19]. Dostupné online. (česky)
5. ↑ ^{a b c d} MACZEY, Norbert. Invasive Species Compendium: Arrhenatherum elatius [online]. CABI (Centre for Agriculture and Biosciences International), Wallingford, UK, rev. 04.12.2015 [cit. 2018-12-19]. Dostupné online. (anglicky)
6. ↑ ^{a b} SKLÁDANKA, Jiří. Multimediální učební texty: Ovsík vyvýšený [online]. Ústav výživy zvířat, Mendelova univerzita, Brno, rev. 2006 [cit. 2018-12-19]. Dostupné online. (česky)
7. ↑ WU, Zhen-Ian; PHILLIPS, Sylvia M. Flora of China: Arrhenatherum elatius [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2018-12-19]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ovsík vyvýšený ve Wikimedia Commons
• Taxon Arrhenatherum elatius ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření ovsíku vyvýšeného v ČR

Draphavre (Arrhenatherum elatius) eller almindelig draphavre er en 50-150 cm høj græsplante, der i Danmark vokser meget almindeligt i vejkanter og på enge.

Beskrivelse

Draphavre er en løvfældende flerårig urt med en tueformet vækst. Tuen dannes af tætsiddende blade, men planten præges i høj grad af de lange, frøbærende stængler, der når langt op over bladene. Bladene er smalle, helrandede og lysegrønne på begge sider.

Frøstænglerne bærer de sædvanlige, uanselige græsblomster i juni-juli. Derimod er det værd at se på de sølvskinnende frø, som sidder i tætte toppe hen på sommeren. Sidst på sæsonen åbnes standen og får et mere løst udseende (omtrent som Ris (Oryza).

Rodnettet er trævlet og kraftigt både i bredden og dybden. Arten regnes for et af de bedste fodergræsser, når den behandles som hø. Frisk eller ensileret gør indholdet af saponiner den derimod uspiselig for kreaturer.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 1,50 x 0,50 m (150 x 50 cm/år).

Voksested

Planten hører hjemme på god jord, og den trives med nedbidning, som ikke bliver gentaget alt for hyppigt. Den er med andre ord et græs, der bliver begunstiget af ekstensiv græsning. Arten findes i tempererede dele af Europa og Vestasien, og den er naturaliseret i Nordamerika, Australien og New Zealand. I Danmark ligger dens vigtigste udbredelsesområder på steder, hvor der er varmt, lysåbent og veldrænet med ringe nedbør. Derfor ses den ofte på overdrev og enge.

Nær Aachen i det vestligste Tyskland findes den sammen med bl.a. alm. kællingetand, alm. røllike, slangehoved, alm. torskemund, voldtimian, bibernelle, bidende stenurt, engbrandbæger, gul kløver, lancetvejbred, lundrapgræs, marktusindgylden, markærenpris, opret hejre, rejnfan, rødknæ og vild gulerod.

Anvendelse

Planten yder et næringsrigt foder og er meget eftertragtet af kreaturerne. Den vil blive lidt for aggressiv under haveforhold, så hvis man ønsker at kunne skære de smukke frøstande, bør man dyrke planten på steder, hvor dens konkurrencekraft ikke bliver generende.

Eksterne henvisninger

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)

Kilder

• Signe Frederiksen et al., Dansk flora, 2. udgave, Gyldendal 2012. ISBN 87-02-11219-1.

Der Gewöhnliche Glatthafer (Arrhenatherum elatius), auch als Französisches Raygras bezeichnet, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Arrhenatherum innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae).

Beschreibung

Illustration

Stängel mit Blattscheide und Blatthäutchen

Rispe (Ausschnitt)

Ährchen mit Hüll- (Glu), Deck- (Lem) und Vorspelzen (Pal). Die Deckspelze der unteren, männlichen Blüte (Lem') weist eine lange Rückengranne auf.

Der Glatthafer ist eine ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen zwischen 50 und 150 Zentimetern. Er wächst in lockeren Horsten. Der Glatthafer treibt im Frühjahr sehr frühzeitig und stark aus. Er bildet in der Regel keine Ausläufer, nur selten sehr kurze Rhizome. Die Wurzeln sind gelblich. Die glatten, aufrechten, allenfalls wenig ausgebreiteten Halme sind ziemlich kräftig mit drei bis fünf Knoten. Die Blattscheiden sind auf der Rückseite gerundet, ebenfalls glatt und zuweilen an den Knoten spärlich behaart oder nur rau.

Bei der Unterart Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum sind die Knoten des Halmgrundes zwiebel- oder rosenkranzartig verdickt. Die Blatthäutchen (Ligulae) sind meist ganzrandig, zuweilen gefranst und etwa 1 bis 3 Millimeter lang. Die Blattspreiten sind wie die Blattscheiden kräftig grün, 5 bis 10 Millimeter breit und bis zu 40 Zentimeter lang. Sie sind flach, schmal zugespitzt, sehr locker behaart oder auch völlig kahl. Sie fühlen sich am Rand und auf der Oberfläche rau an.

Der aufrechte oder etwas nickende, rispige Blütenstand ist bei einer Länge von bis zu 30 Zentimetern im Umriss länglich-lanzettlich. Er ist locker oder etwas dichter zusammengezogen, glänzend grün oder leicht purpurfarben überlaufen. Die rauen Rispenäste stehen ungleich lang in Büscheln an der Hauptachse. Die zweiblütigen, selten drei- bis vierblütigen Ährchen sind länglich mit 7 bis 11 Millimeter langen Stielchen. Die untere Blüte ist rein männlich, die obere ist zwittrig. Die Hüllspelzen sind häutig und zugespitzt; die untere ist einnervig und deutlich kürzer als die obere dreinervige. Die schmal-ovalen, zugespitzten, siebennervigen Deckspelzen sind 8 bis 10 Millimeter lang und auf der Rückseite rund. Die untere Deckspelze ist lang begrannt. Die Granne ist 10 bis 16 Millimeter lang und mit der Deckspelze zu etwa einem Drittel verwachsen. Die obere Deckspelze ist unbegrannt, allenfalls mit einer kurzen Borste in der Nähe der Spitze versehen. Die Vorspelzen haben sehr fein behaarte Kiele. Die drei Staubbeutel (Antheren) sind 4 bis 5 Millimeter lang. Die Hauptblütezeit liegt im Zeitraum Mai bis Juni; nachblühende Pflanzen können bis in den September gefunden werden.

Die Früchte (Karyopsen) sind behaart und von der Deckspelze eingehüllt.

• Ährchen mit einer Zwitterblüte und einer männlichen Blüte

• Rispe

• Blatthäutchen

Ökologie

Der Gewöhnliche Glatthafer ist ein Hemikryptophyt, ein Horstgras und ein Tiefwurzler. Vegetative Vermehrung ist durch unterirdische Ausläufer möglich.

Der Gewöhnliche Glatthafer wird durch Eutrophierung stark gefördert. Nach starker Düngung, wie sie die Regel geworden ist, sind bereits nach 2 Jahren ursprünglich vorhandene kleinere Arten nicht mehr konkurrenzfähig. Dadurch trägt der Glatthafer zu einer bedenklichen Reduzierung der Artenvielfalt bei. Trotz der heutigen weiten Verbreitung und Häufigkeit ist der Gewöhnliche Glatthafer in Deutschland nicht (oder höchstens lokal) einheimisch. Er ist vielmehr ein Neophyt, der sich erst zu Beginn der Neuzeit in Deutschland eingebürgert hat. Noch im 19. Jahrhundert war in Deutschland diese Art noch nicht überall verbreitet. Wahrscheinlich gehen unsere Vorkommen letztlich auf Aussaaten mit französischen Saatgut zurück („Französisches Raygras“).

Der Gewöhnliche Glatthafer ist eine Langtagpflanze mit einer Hauptblütezeit von Mai bis Juni. Sie ist selbststeril, wird vom Wind bestäubt, ist ein starker Heuschnupfen-Erreger und gehört dem „Langstaubfädigen Typ“ an.

Ausbreitungseinheit (Diaspore) ist die von Deck- und Vorspelze umgebene Karyopse mit einem anhängenden Rest der männlichen Blüte und der zugehörigen Granne. Solche Ausbreitungseinheiten werden Spelzfrüchte genannt; sie sind durch Lufteinschluss spezifisch leicht, was die Windausbreitung begünstigt. Daneben erfolgt Zufallsverbreitung durch Weidevieh, Klettausbreitung aufgrund der Granne sowie Selbstausbreitung durch Einbohren der hygroskopischen, korkenzieheratig gewundenen Granne in den Boden. Fruchtreife erfolgt von Juni bis September. Der Gewöhnliche Glatthafer ist ein Lichtkeimer.

Vorkommen

Der Gewöhnliche Glatthafer ist von Europa bis Zentralasien und dem Iran, in Nordwestafrika und Makaronesien^[1] vom Flachland bis in mittlere Gebirgslagen (bis in eine Höhenlage von etwa 1650 Metern^[2]) verbreitet. In Nordamerika, Australien und Neuseeland ist er ein Neophyt. In den Allgäuer Alpen steigt er in Vorarlberg am Hochtannbergpass bis in eine Höhenlage von 1675 Meter auf.^[3]

Der Gewöhnliche Glatthafer ist meist weit verbreitet bis häufig, in Deutschland nach Norden hin jedoch seltener. Er wächst in Mähwiesen, an Hecken und Dämmen, an Böschungen und Wegrändern. Die Böden sind mäßig trocken bis frisch oder wechselfeucht, nährstoffreich, oft kalkhaltig und sandig-lehmig. Der klimatische Schwerpunkt liegt in warmen, regenarmen Lagen, während raue und spätfrostgefährdete Lagen gemieden werden. Glatthafer verträgt nur eine geringe Beschattung. Er ist eine Charakterart des Arrhenatheretum aus dem Arrhenatherion elatioris-Verband. In höheren Lagen kommt er auch in Gesellschaften des Verbands Calamagrostion arundinaceae oder im Rumicetum scutati des Verbands Stipion calamagrostis vor.^[2]

Der Gewöhnliche Glatthafer ist die Kennart der Pflanzengesellschaften des Verbandes der Glatthaferwiesen (Arrhenatherion elatioris).

Systematik

Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Avena elatior durch Carl von Linné.

Man unterscheidet folgende Unterarten^[1]:

• Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum (Willd.) Schübl. & Martens (Syn.: Arrhenatherum elatius var. bulbosum (Willd.) Spenn.): Sie kommt vom westlichen und südlichen Europa bis zum Kaukasus, in Nordwestafrika und Makaronesien vor.^[1] Sie hat die Chromosomenzahl 2n = 28.^[2] Sie gedeiht in Gesellschaften des Verbands Trifolion medii, Quercion roboris oder der Klasse Agropyretea.^[2]
• Arrhenatherum elatius L. subsp. elatius (Syn.: Arrhenatherum elatius var. subhirsutum (Asch.) Buia): Sie kommt von Europa bis Zentralasien und dem Iran und in Marokko vor.^[1] Sie hat die Chromosomenzahl 2n = 14 oder 28.^[2]
• Arrhenatherum elatius subsp. sardoum (Em.Schmid) Gamisans: Sie kommt in Marokko, im südöstlichen Spanien, in den Pyrenäen, im südöstlichen Frankreich, in Sardinien und Korsika vor.^[1]

Der wissenschaftliche Gattungsname Arrhenatherum ist aus den griechischen Wörtern arrhén für männlich sowie athér, atéros für Granne abgeleitet, dies nimmt auf die langen Grannen der männlichen Blüten Bezug. Das Artepitheton elatius ist lateinischen Ursprungs (elatior bedeutet höher).

Trivialnamen

Der deutsche Trivialname „Französisches Raygras“ kommt von der französischen Herkunft des Saatgutes im 19. Jahrhundert. „Raygras“ entspricht dem englischen ryegrass („Roggengras“).

Als weitere deutschsprachige Trivialnamen werden bzw. wurden, zum Teil nur regional, auch die folgenden Bezeichnungen verwandt: Bättligras (Schweiz), Glatthafer, Knöpfligras (Bern), Krallengras (Bern), Raygras (Schweiz), Zehligras (Bern), Zehliperle (Bern) und Zötteleschwalm (Bern).^[4]

Verwendung

Eine wirtschaftliche Bedeutung hat Glatthafer als ertragreiches Mähgras zur Heugewinnung. Als Grünfutter wird er aber ungern vom Vieh gefressen, da er aufgrund von Saponinen bitter schmeckt. Zu häufigem Schnitt und einer stärkeren Beweidung hält er nicht stand. Für die Ansaat von Wiesen auf etwas trockenen Standorten ist der Glatthafer jedoch unentbehrlich, da kaum eine andere Grasart mit Trockenheit so gut zurechtkommt.

Literatur

• W. D. Clayton, K. T. Harman, H. Williamson: World Grass Species: Descriptions, Identification, and Information Retrieval. 2002, Datenblatt, Zugriff am 29. Dezember 2006.
• Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Hrsg.: Bundesamt für Naturschutz (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 2000, ISBN 3-8001-3364-4.
• Charles Edward Hubbard: Gräser. Beschreibung, Verbreitung, Verwendung (= UTB. Band 233). 2., überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 1985, ISBN 3-8001-2537-4 (englisch: Grasses. Übersetzt von Peter Boeker).
• Ernst Klapp, Wilhelm Opitz von Boberfeld: Taschenbuch der Gräser. Erkennung und Bestimmung, Standort und Vergesellschaftung, Bewertung und Verwendung. 12. überarbeitete Auflage. Paul Parey, Berlin/Hamburg 1990, ISBN 3-489-72710-X.
• Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora. Unter Mitarbeit von Theo Müller. 7., überarbeitete und ergänzte Auflage. Eugen Ulmer, Stuttgart (Hohenheim) 1994, ISBN 3-8252-1828-7.
• Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Porträt. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1.

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b c d e} Rafaël Govaerts (Hrsg.): Arrhenatherum elatius. In: World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) – The Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, abgerufen am 2. November 2016.
2. ↑ ^{a b c d e} Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. 8. Auflage. Stuttgart, Verlag Eugen Ulmer, 2001. ISBN 3-8001-3131-5. Seite 244.
3. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 1, IHW, Eching 2001, ISBN 3-930167-50-6, S. 169.
4. ↑ Georg August Pritzel, Carl Jessen: Die deutschen Volksnamen der Pflanzen. Neuer Beitrag zum deutschen Sprachschatze. Philipp Cohen, Hannover 1882, Seite 52 f., online.

'S e lus fiadhain a tha ann an coirce a' mhadadh-ruaidh no corc a' mhadadh-ruaidh air a bheil coltas coirce fiadhain. Chan eil ach glè bheag de ghràinneachan anns a' chochall aige, ged is ann a tha iad gu math coltach ri càth choirce. Mar sin dheth, tha an t-ainm seo ag innse gu bheil coltas mealltach no breugach air.^[1]

Dh'aithnichear mar ainm eile e, agus 's e sin feur-coirce brèige (Arrhenatherum elatius).

Iomraidhean

1. ↑ Abairtean is Faclan Gàidhlig à Uibhist a Deas agus Eirisgeigh; foillsichte le DIAS

Feur-coirce brèige san Eilean Sgitheanach

.

Arrhenatherum elatius is a species of flowering plant in the grass family Poaceae, commonly known as bulbous oat grass,^[1] false oat-grass, tall oat-grass, tall meadow oat, onion couch and tuber oat-grass. It is native to Europe, western Asia, and northern Africa.^[2] This bunchgrass is often used as an ornamental grass and is sometimes marketed as "cat grass".

It is native to Europe but can be found elsewhere as an introduced species. It is found especially in prairies, at the side of roads and in uncultivated fields. The bulbous subspecies can be a weed of arable land. It is palatable grass for livestock and is used both as forage (pasture) and fodder (hay and silage).

Description

This coarse grass can grow to 150 centimeters (59 in) tall. The leaves are bright green, broad, slightly hairy, and rough. The ligule is 3 centimeters (1.2 in) long and smooth edged. The panicle is up to 30 centimeters (12 in), and the bunched spikelets have projecting and angled awns up to 17 millimeters (0.67 in) long, green or purplish. The panicles often remain into winter.^[3] The spikelets are oblong or gaping. It flowers from June to September. The roots are yellow.^[4]

Two subspecies have been described:

• Arrhenatherum elatius subsp. elatius, the more common variety.
• Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum (also called Arrhenatherum tuberosum), onion couch or tuber oat-grass, distinguished by the presence of corms at the base of the stem, by which it propagates. It occurs in vegetated shingle and arable land.^[5]: 1065

Habitat

Arrhenatherum elatius is a principal species in two UK National Vegetation Classification habitat communities: the very widespread MG1 (Arrhenatherum elatius grassland) and the much rarer MG2 (Arrhenatherum elatius - Filipendula ulmaria tall-herb grassland). This means that it can be found with species such as Dactylis glomerata (also known as cock's-foot and orchard grass), and Filipendula ulmaria (also known as meadow-sweet).

It is found on road verges, along hedges and riverbanks.

It can colonise and stabilise limestone scree, bare calcareous cliffs, maritime shingle and coastal dunes.

• 

  gaping spikelet and awn

• 

  bunched panicle

• 

  spikelets

• 

  ligule

• 

  leaves

• 

  illustrated features

References

Arrhenatherum elatius, esperante rekta aveno, estas vegetala specio de la subfamilio de Pooideae. Ĝi estas staŭda.

Etimologio

Arrhenatherum greke signifas aristo de viro (el la vira floro), elatius latine signifas alta.

Priskribo

Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum (Willd.) Schübler & G.Martens

Ĝi altas 60-140 cm. Ĝiaj Spiketoj (6-10 mm) havas du florojn. Nur unu havas ariston kiu estas longa (>7 mm) kaj genua. La subspecio bulbosum havas bulbon en la piedo.

Uzo

Ĝi estas rubema. Ĝi estas ankaŭ uzata por fojno.

Parazitoj

Sklerotoj de Claviceps purpurea en Arrhenatherum elatius

Ergoto fungo parazitas ĝian ovarion^[1] sed malforte^[2].

Arrhenatherum elatius es una especie de planta medicinal perteneciente a la familia de las poáceas.

Espigas

Vista de la planta

Ilustración

Descripción

Planta herbácea perenne, de hasta 150 cm, laxamente cespitosa. Hojas planas, de hasta 8 mm de anchura; lígula membranosa. Inflorescencia en panícula generalmente laxa, con espiguillas amarillentas, en ocasiones teñidas de violeta. Espiguillas con glumas que no llegan a cubrir por completo las dos flores que albergan, la inferior con arista larga insertada en el tercio basal del lema.

Se reconocen tres subespecies en el territorio español: Subsp. elatius con panícula grande (> 15 cm, más de 50 espiguillas). Subsp. bulbosum similar a la anterior pero además con bulbos. Subsp. sardoum con panícula menor (

Distribución

Nativa de Europa, norte de África y oeste de Asia. Actualmente se la considera subcosmopolita en regiones templadas. Desaparece gradualmente con la altitud, siendo remplazada por otras especies mejor adaptadas.

En España, las subsp. elatius y bulbosum se distribuyen sobre todo por los dos tercios septentrionales del territorio, formando parte sobre todo de pastos mesófilos. La subsp. sardoum se distribuye por el tercio central de Navarra, generalmente en tipos de vegetación más xerófilos.

Usos

Como hierba medicinal: Indicaciones: es expectorante, diurético, sudorífico.

Control de erosión: Muy útil para conservar cubiertas terrestres expuestas a erosión eólica o hídrica.

Ganadería: Puede ser usado como forraje en explotaciones ganaderas. No se recomienda otorgarle un papel primordial en una pastura polifítica, dado que existen otras especies de mejores aptitudes. Cabe mencionar que sus tejidos contienen altas concentraciones de calcio y fósforo

Ornamentación: La planta seca, suele usarse como decoración.

Requerimientos ambientales

Temperatura: Muy bien adaptada a climas continentales, aunque susceptible a heladas tardías. No sobrevive a la sombra. En climas oceánicos, podemos encontrarla principalmente en laderas orientadas hacia el sur, donde la temperatura es mayor.

Agua: Muy resistente a las sequías estivales. Una inundación considerable puede terminar con una población de esta especie.

Suelo: Encuentra su optimo en suelos perfectamente drenados y algo secos. Gran sensibilidad a excesos de humedad. Preferencia por suelos de pH medio a alcalino. No requiere gran oxigenación del suelo.

Taxonomía

Arrhenatherum elatius fue descrita por (L.) P.Beauv. ex J.Presl & C.Presl y publicado en Flora Čechica 17. 1819.^[1]​

Sinónimos

• Arrhenatherum almijarense Gand.
• Arrhenatherum americanum P.Beauv.
• Arrhenatherum asperum Opiz
• Arrhenatherum avenaceum P.Beauv.
• Arrhenatherum baeticum (Romero Zarco) Brullo, Miniss. & Spamp.
• Arrhenatherum biaristatum Peterm.
• Arrhenatherum bulbosum (Willd.) C.Presl
• Arrhenatherum cechicum Opiz
• Arrhenatherum exserens Opiz
• Arrhenatherum murcicum Sennen
• Arrhenatherum nebrodense Brullo, Miniss. & Spamp.
• Arrhenatherum precatorium (Thuill.) P.Beauv.
• Arrhenatherum rivulare Opiz
• Arrhenatherum rupestre Dumort.
• Arrhenatherum sardoum (Em.Schmid) Brullo, Miniss. & Spamp.
• Arrhenatherum tuberosum (Gilib.) F.W.Schultz
• Arrhenatherum zavadilianum Opiz
• Avena avenaceum (Scop.) P.Beauv.
• Avena bulboso Willd.
• Avena elata Salisb.
• Avena elatior L.
• Avena hispanica Lange
• Avena nodosa J.Walker
• Avena precatoria Thuill.
• Avena tuberosa Gilib.
• Avenastrum elatius (L.) Jess.
• Holcus avenaceus Scop.
• Holcus bulbosus (Willd.) Schrad.
• Holcus elatior (L.) Scop.
• Hordeum avenaceum Steud.
• Hordeum avenaceum Wigg. ex P. Beauv.^[2]​

Nombres comunes

• castellano: avena descollada, cebollitas, gramari, maguita, maquilla, mazarilla, mazorra, mazorrilla, muguis, porrillas, reverencias, rosarios, tortero, torteros, yerba triguera.^[3]​

Referencias

Kõrge raikaerik (Arrhenatherum elatius L.) on taimeliik kõrreliste sugukonnast raikaeriku perekonnast.

Taime on kutsutud ka kõrgeks kaerandiks, kõrgeks raiheinaks ja prantsuse raiheinaks.

Kõrge raikaerik kasvab 50...150 cm kõrguseks.

Välislingid

• Kõrge raikaerik andmebaasis eElurikkus

Niittyheinäkaura eli heinäkaura (Arrhenatherum elatius) on heinälaji heinäkaurojen (Arrhenatherum) suvussa.

Se on monivuotinen ja kasvaa löyhinä mättäinä puolesta puoleentoista metriä korkeaksi. Sillä on kalju korsi ja enintään senttimetrin leveät lehdet, joiden lapa on litteä, karhea ja osin karvainen. Heinäkauran röyhy on kapea ja 15 senttimetriä pitkä. Tähkylässä on yleensä kaksi kukkaa, joista toinen on kaksineuvoinen ja toinen hedekukka. Hedekukan ulkohelpeissä on näkyvät vihneet, tähkylän kaksineuvoisella kukalla on lyhyt tai puuttuva vihne.

Heinäkauraa kasvaa Suomessa niityillä, merenrannoilla, nurmikoilla ja tienvarsilla.

Lähteet

• Hämet-Ahti, Leena, Suominen, Juha, Ulvinen, Tauno & Uotila, Pertti (toim.): Retkeilykasvio, 4. uudistettu painos. Helsinki: Luonnontieteellisen keskusmuseon kasvimuseo, 1998.

Aiheesta muualla

• Pinkka – Lajintuntemuksen oppimisympäristö: Heinäkaura (Arrhenatherum elatius)
• Den virtuella floran: Knylhavre (Arrhenatherum elatius) (ruotsiksi)
• ITIS: Arrhenatherum elatius (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Arrhenatherum elatius (englanniksi)
• Flora of China: Arrhenatherum elatius (englanniksi)

Arrhenatherum elatius (fromental, avoine élevée, chiendent à boules selon les sous-espèces), est une espèce de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae, sous-famille des Pooideae, originaire des régions tempérées d'Eurasie et d'Afrique du Nord. Ce sont des plantes herbacées vivaces, cespiteuses, aux tiges dressées pouvant atteindre 150 cm de long, et aux inflorescences en panicules ouvertes. Elle est aussi parfois appelée « fenasse » mais ce nom sert aussi à désigner d'autres plantes fourragères comme la fétuque élevée.

Répartition et habitat

L'avoine élevée est commune dans les régions tempérées d'Europe. On la trouve notamment dans les prairies, au bord des chemins et dans les friches, ainsi que comme mauvaise herbe des jardins.

Cette plante caractérise le type des prairies mésophiles de fauche, encore appelé Arrhenatherion elatioris.

Description

Taxinomie

Synonymes

Selon Catalogue of Life (5 octobre 2017)^[2] :

• Arrhenatherum avenaceum P.Beauv., nom. superfl.
• Avena elata Salisb., nom. illeg.
• Avena elatior L.
• Avenastrum elatius (L.) Jess.
• Holcus avenaceus Scop., nom. superfl.
• Holcus elatior (L.) Scop.

Liste des sous-espèces

Selon Catalogue of Life (5 octobre 2017)^[2] :

• Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum (Willd.) Schübl. & G.Martens l'avoine à chapelet, qui se distingue seulement par la présence de bulbes à la base de la tige.
• Arrhenatherum elatius subsp. elatius, le fromental proprement dit.
• Arrhenatherum elatius subsp. sardoum (Em.Schmid) Gamisans

Utilisation

La sous-espèce elatius, ou fromental, est une plante fourragère appréciée car elle est très feuillue, de croissance rapide, profondément enracinée et résistante à la sécheresse^[3].

Avoine élevée, détails

Elle n'est pas cultivée par les éleveurs en France, sa valeur alimentaire étant considérée comme moyenne par rapport aux espèces fourragères sélectionnées mais on peut la rencontrer dans les prairies permanentes surtout en zone subalpine^[4].

Symbolique

Calendrier républicain

Le « fromental » voyait son nom attribué au 7^e jour du mois de prairial du calendrier républicain / révolutionnaire français^[5], généralement chaque 26 mai du calendrier grégorien.

Notes et références

Voir aussi

Is planda é an coirce bréige.

Francuski ljulj (visoka ovsenica, visoka pahovka, lat. Arrhenatherum elatius), trajnica iz porodice travovki klasificirana subtribusu Aveninae i rodu ovsenica ili pahovka. Raširena je po Europi i središnjoj i zapadnoj Aziji i sjevernoj Africi (Alžir); raste i u Hrvatskoj.

Hemikriptofit dubokog i razvijenog korijena uspravnih, glatkih, sjajnih i člankovitih vlati, koji naraste do 120 cm. visine. Plod je pšeno.

Sije se kao krmna biljka. Udomaćio se i u Sjevernoj Americi i Australiji.^[1]

Izvori

• A. elatius

• A. elatius

• A. elatius

• A. elatius

Wšědny wowsnik (Arrhenatherum elatius) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae).

Wopisanje

Wšědny wowsnik je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 50 hač 150 cm.

Łopjena docpěwaja šěrokosć wot 4 hač 9 mm a su płone, nahe a na hornim boku tróšku hrube.

Kćěje wot junija hač julija. Pakić docpěwa dołhosć wot 25 (10-20) cm. Hač do 1 cm dołhe, błyšćace, často wioletnje blakate kłóski njesu 1 dołhi kocht, kotryž je 5-10 mm dlěši hač kłóska. Delnja přikrywna pluwiznapluwizna je jednonerwowa, mjeztym zo hornja je třonerwowa.

Stejnišćo

Rosće na tučnych łukach, mjezach a pućnych kromach. Preferuje wutkate pódy.

Rozšěrjenje

Rostlina je w nimale cyłej Europje rozšěrjena.

Noty

1. ↑ Prawopisny słownik, Hornjoserbski słownik, ISBN 3-7420-1920-1, strona 586
2. ↑ W internetowym słowniku: Glatthafer

Žórła

• Schauer - Caspari: Pflanzenführer für unterwegs, ISBN 978-3-8354-0354-3, 2. nakład, 2008, strona 390 (němsce)
• Spohn, Aichele, Golte-Bechtle, Spohn: Was blüht denn da? Kosmos Naturführer (2008), ISBN 978-3-440-11379-0, strona 448 (němsce)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

L'avena altissima (nome scientifico Arrhenatherum elatius (L.) P.Beauv. ex J.Presl & C.Presl, 1819 è una specie di pianta spermatofita monocotiledone appartenente alla famiglia Poaceae (sottofamiglia Pooideae ex Graminaceae).^[1]

Etimologia

Il nome generico (Arrhenatherum) deriva da due parole greche "arrhen" (= maschio) e "ather" (= setola, resta) e si riferisce al fiore maschile (della spighetta) terminante in una resta.^[2][3] L'epiteto specifico (elatius) indica un culmo molto alto.^[4]

Il nome scientifico della specie è stato definito inizialmente da Linneo (1707-1778) biologo e scrittore svedese e Ambroise Marie François Joseph Palisot de Beauvois (Arras, 27 luglio 1752 – Parigi, 21 gennaio 1820) naturalista e botanico francese, perfezionato in seguito dai botanici cechi Jan Svatopluk Presl (Praga, 4 settembre 1791 – Praga, 6 aprile 1849) e Karel Presl (Praga, 17 febbraio 1794 – Praga, 2 ottobre 1852) nella pubblicazione "Flora Cechica" (Fl. Cech. 17)^[5] del 1819.^[1]

Descrizione

Il portamento

Le foglie

Infiorescenza

I fiori

Spighetta generica con tre fiori diversi

Queste piante arrivano ad una altezza di 50 - 150 cm. La forma biologica è emicriptofita cespitosa (H caesp), sono piante erbacee, bienni o perenni, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve e presentano ciuffi fitti di foglie che si dipartono dal suolo. Tutta la pianta è glabra o quasi; inoltre in queste piante non sono presenti i micropeli.^{[6][7][8][9][10][11][12][13]}

Radici

Le radici sono fascicolate.

Fusto

• Parte ipogea: la parte sotterranea consiste in un rizoma ramoso, a volte brevemente stolonifero.
• Parte epigea: la parte aerea del fusto è un culmo ascendente e robusto. La sezione è cava e più o meno rotonda. Lungo il culmo sono presenti 4 - 5 nodi.

Foglie

Le foglie lungo il culmo sono disposte in modo alterno, sono distiche e si originano dai vari nodi. Sono composte da una guaina, una ligula e una lamina. Le venature sono parallelinervie. Non sono presenti i pseudopiccioli e, nell'epidermide delle foglia, le papille.

• Guaina: la guaina è abbracciante il fusto e in genere è priva di auricole ed è glabra.
• Ligula: la ligula, corta, in genere con apice troncato, può essere membranosa e pelosa. Lunghezza: 1,5 mm.
• Lamina: la lamina ha delle forme lineari e piatte con apice acuminato; la superficie è scabrosa e/o liscia. Dimensione della lamina: larghezza 5 – 8 mm; lunghezza 14 – 30 cm.

Infiorescenza

Infiorescenza principale (sinfiorescenza o semplicemente spiga): le infiorescenze, di tipo racemoso terminale (un racemo per infiorescenza), hanno la forma di una ampia e ricca pannocchia piramidale formata da diverse spighette biflore più o meno erette. La fillotassi dell'inflorescenza inizialmente è a due livelli (o a due ranghi^[14]), anche se le successive ramificazioni la fa apparire a spirale. Il rachide è flessibile con margini pubesenti. Il colore è verdastro o violaceo. Lunghezza della spiga: 10 – 25 cm.

Spighetta

Infiorescenza secondaria (o spighetta): le spighette, compresse lateralmente con forme da ellittiche a oblunghe, sottese da due brattee distiche e strettamente sovrapposte chiamate glume (inferiore e superiore), sono formate da due fiori. Alla base di ogni fiore sono presenti due brattee: la palea e il lemma. La disarticolazione in genere avviene con la rottura della rachilla sotto ogni fiore. i fiori inferiori sono maschili; quelli superiori sono ermafroditi. Lunghezza delle spighette: 8 – 10 mm.

• Glume: le glume, persistenti, più piccole dei fiori e con forme lanceolate e apice acuto, sono subuguali. Dimensioni: 5 mm di lunghezza quella inferiore e bidentata; 8 – 9 mm quella superiore, carenata e bifida.
• Palea: la palea è un profillo lanceolato con alcune venature e margini cigliati.
• Lemma: la forma è oblunga-lanceolata; il dorso del lemma dei fiori maschili è provvisto (alla base) di una resta; la resta, lunga 15 – 20 mm, è contorta e ginocchiata. I fiori superiori (ermafroditi) hanno una resta breve (lunghezza 2 – 3 mm). Il lemma, senza resta, è lungo 8 mm.

Fiore

I fiori fertili sono attinomorfi formati da 3 verticilli: perianzio ridotto, androceo e gineceo.

• Formula fiorale. Per la famiglia di queste piante viene indicata la seguente formula fiorale:^[7]

*, P 2, A (1-)3(-6), G (2–3) supero, cariosside.

• Il perianzio è ridotto e formato da due lodicule, delle squame traslucide, poco visibili (forse relitto di un verticillo di 3 sepali). Le lodicule sono membranose e non vascolarizzate.
• L'androceo è composto da 3 stami ognuno con un breve filamento libero, una antera sagittata e due teche. Le antere (lunghe 4 – 5 mm) sono basifisse con deiscenza da una fessura laterale longitudinale. Il polline è monoporato.
• Il gineceo è composto da 3-(2) carpelli connati formanti un ovario supero. L'ovario, pubescente all'apice, ha un solo loculo con un solo ovulo subapicale (o quasi basale). L'ovulo è anfitropo e semianatropo e tenuinucellato o crassinucellato. Lo stilo è breve con due stigmi papillosi e distinti.
• Fioritura: da maggio a luglio.

Frutti

I frutti sono dei cariosside, ossia sono dei piccoli chicchi indeiscenti, con forme ovoidali, nei quali il pericarpo è formato da una sottile parete che circonda il singolo seme. In particolare il pericarpo è fuso al seme ed è aderente. L'endocarpo non è indurito e l'ilo è lungo e lineare. L'embrione è provvisto di epiblasto; ha inoltre un solo cotiledone altamente modificato (scutello senza fessura) in posizione laterale. I margini embrionali della foglia non si sovrappongono. A volte l'endosperma è liquido.

Riproduzione

Come gran parte delle Poaceae, le specie di questo genere si riproducono per impollinazione anemogama. Gli stigmi più o meno piumosi sono una caratteristica importante per catturare meglio il polline aereo. La dispersione dei semi avviene inizialmente a opera del vento (dispersione anemocora) e una volta giunti a terra grazie all'azione di insetti come le formiche (mirmecoria). In particolare i frutti di queste erbe possono sopravvivere al passaggio attraverso le budella dei mammiferi e possono essere trovati a germogliare nello sterco.^[15]

Distribuzione e habitat

Distribuzione della pianta
(Distribuzione regionale^[16] – Distribuzione alpina^[17])

• Geoelemento: il tipo corologico (area di origine) è Paleotemperato ossia Europeo / Ovest-Asiatico.
• Distribuzione: in Italia è una specie comune (un po' meno al Centro e Sud). Nell'areale alpino è presente ovunque. Sugli altri rilievi europei collegati alle Alpi si trova nella Foresta Nera, Vosgi, Massiccio del Giura, Massiccio Centrale, Pirenei, Monti Balcani e Carpazi.^[17]
• Habitat: gli habitat tipici per questa pianta sono i prati stabili, le siepi e i cespugli. Il substrato preferito è calcareo ma anche siliceo con pH neutro, alti valori nutrizionali del terreno che deve essere mediamente umido.^[17]
• Distribuzione altitudinale: sui rilievi queste piante si possono trovare fino a 1.800 m s.l.m. (raramente fino 2.500 m s.l.m.); nelle Alpi frequentano quindi i seguenti piani vegetazionali: collinare, montano e i parte quello subalpino (oltre a quello planiziale – a livello del mare).

Fitosociologia

Areale alpino

Dal punto di vista fitosociologico alpino la presente specie appartiene alla seguente comunità vegetale:^[17]

• Formazione: comunità delle macro- e megaforbie terrestri

• Classe: Molinio-Arrhenatheretea Tüxen, 1937

• Ordine: Arrhenatheretalia elatioris Tüxen, 1931

• Alleanza: Arrhenatherion elatioris Koch, 1926

Areale italiano

Per l'areale completo italiano la specie in oggetto appartiene alla seguente comunità vegetale:^[18]

• Macrotipologia: vegetazione delle praterie.

• Classe: Molinio-Arrhenatheretea Tüxen, 1937

• Ordine: Arrhenatheretalia elatioris Tüxen, 1931

• Alleanza: Arrhenatherion elatioris Koch, 1926

Descrizione: l'alleanza Arrhenatherion elatioris fa riferimento a prati regolarmente falciati, almeno due volte l'anno (il loro abbandono conduce, spesso anche rapidamente, a fasi di incespugliamento), e concimati in modo non intensivo, su suoli relativamente profondi. Si tratta di comunità floristicamente ricche che sono distribuite dal fondovalle (alta pianura) ai 1000 m (1500 m sui pendii soleggiati). L'alleanza Arrhenatherion elatioris è distribuita in Italia settentrionale, nell'Europa centrale atlantica e nelle aree alpine e caucasiche.^[19]

Altre alleanze per questa specie sono:^[18]

• Trifolion medii
• Ranunculo neapolitani-Arrhentatherion elatioris
• Balloto nigrae-Robinion
• Salvio-Dactylion

Biologia

Le cellule epidermiche della punta delle radici di questa pianta producono saponine triterpeniche (avenacine). L'avenacina è resistente all'agente patogeno fungino Gaeumannomyces graminis var. tritici.^[20]

Tassonomia

La famiglia di appartenenza di questa specie (Poaceae) comprende circa 650 generi e 9 700 specie (secondo altri Autori 670 generi e 9 500^[9]). Con una distribuzione cosmopolita è una delle famiglie più numerose e più importanti del gruppo delle monocotiledoni e di grande interesse economico: tre quarti delle terre coltivate del mondo produce cereali (più del 50% delle calorie umane proviene dalle graminacee). La famiglia è suddivisa in 11 sottofamiglie, il genere Arrhenatherum è descritto all'interno della sottofamiglia Pooideae con 7 specie distribuite nelle regioni temperate del Mediterraneo e Europa.^[6][7]

Il basionimo per questa specie è: Avena elatior L, 1753.^[17]

Filogenesi

La sottotribù Aveninae (contenente il genere della specie di questa voce) è descritta all'interno della tribù Aveneae Dumort., 1824 e quindi della supertribù Poodae L. Liu, 1980. All'interno della tribù, la sottotribù Aveninae appartiene al gruppo con le sequenze dei plastidi di tipo "Aveneae" (definito "Poeae chloroplast groups 1"^[21] o anche "Palstid Group 1 (Aveneae-type)"^[22]).

All'interno delle Aveninae si individuano due subcladi. Arrhenatherum si trova nel primo clade insieme ai generi Avena e Helictotrichon.^[23] La posizione del genere Arrhenatherum è controversa in quanto alcuni botanici sostengono che è un segregato del genere Helictotrichon; altri lo risolvono come monofiletico.^[24]

Le seguenti sono sinapomorfie relative a tutta la sottofamiglie (Pooideae):^[6]

• la fillotassi dell'inflorescenza inizialmente è a due livelli;
• le spighette sono compresse lateralmente;
• i margini embrionali della foglia non si sovrappongono;
• l'embrione è privo della fessura scutellare.

Per il genere Arrhenatherum è stata individuata la seguente sinapomorfia: l'ilo si presenta lungamente lineare.

Il numero cromosomico di A. elatius è: 2n = 14, 28 e 42.^[6][25]

Sottospecie

Per questa specie sono riconosciute valide le seguenti sottospecie:^[8][11]

subsp. bulbosum

• Nome scientifico: Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum (Willd.) Schübl. & G.Martens, 1834
• Descrizione: la base delle piante è ingrossata e formano alcuni piccoli bulbi.
• Distribuzione: centro Italia e Sicilia^[17], Europa mediterranea, Anatolia, Transcaucasia e Magreb.

subsp. elatius

• Nome scientifico: Arrhenatherum elatius subsp. elatius
• Descrizione: il lemma del fiore inferiore è glabro, quello del fiore superiore può essere pubescente.
• Distribuzione: è la stirpe più comune e si trova ovunque nella Penisola italiana (soprattutto nel Settentrione), si trova in tutta l'Europa, Anatolia, Transcaucasia, Asia mediterranea e Magreb.

subsp. sardoum

• Nome scientifico: Arrhenatherum elatius subsp. sardoum (Em.Schmid) Gamisans, 1974
• Descrizione: il lemma è peloso fino alla metà superiore o più.
• Distribuzione: Sardegna, Corsica, Pirenei e Magreb.

Altre sottospecie

Nell'areale europeo e mediterraneo sono presenti altre due sottospecie (non riconosciute da alcune checklist):^[26]

• Arrhenatherum baeticum (Romero Zarco) Brullo, Miniss. & Spamp., 1985 - Distribuzione: Penisola Iberica e Magreb.
• Arrhenatherum elatius subsp. nebrodense (Brullo, Miniss. & Spamp.) Giardina & Raimondo, 2007 - Distribuzione: Sicilia.

Sinonimi

Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:^[11]

• Avena elata Salisb.
• Avena elatior L.
• Avenastrum elatius (L.) Jess.
• Holcus avenaceus Scop.
• Holcus elatior (L.) Scop.

Sinonimi della subsp. elatius

Sinonimi della subsp. bulbosum

Sinonimi della subsp. sardoum

• Arrhenatherum sardoum (Em.Schmid) Brullo, Miniss. & Spamp.

Uso

È una pianta foraggera di produttività media.

Note

Bibliografia

Aukštoji avižuolė (Arrhenatherum elatius) – miglinių (Poaceae) šeimos žolinių augalų rūšis.

Augalas 50-150 cm aukščio, turi retą kerą. Žiedai sukrauti šluotelės pavidalo žiedyne. Žydi birželio – liepos mėn. Auga pievose, šlaituose, pakelėse, miško aikštelėse, pamiškėse. Geras, maistingas pašarinis augalas, tačiau šienas turi kartoką skonį, todėl gyvulių nelabai ėdamas. Tinka dekoratyvinams žolynams.

Aukštosios avižuolės apatinysis žiedažvynis turi ilgą akuotą

Gewone glanshaver of Frans raaigras (Arrhenatherum elatius subsp. elatius) is een wilde plant uit de grassenfamilie (Poaceae). De soort komt veel voor langs wegen en dijken en in hooiland, vooral op kleigrond. Het aantal chromosomen is 2n=14 of 28.

Het is een forse grassoort met een hoogte van maximaal 1,5 m. De stengels zijn glad en glanzend. De soort onderscheidt zich van zachte haver (Helictotrichon pubescens) door de in knop gerolde, geribde bladeren. Bij zachte haver is in dit stadium het blad gevouwen en ongeribd. De vorm met wit gestreepte bladeren wordt voor sierdoeleinden gebruikt. Ook kan Frans raaigras gebruikt worden voor de aanleg van hooiland. De plant verdraagt maaien goed, maar beweiden slecht. De smakelijkheid laat te wensen over door de aanwezigheid van bitterstoffen.

Het blad is lichtgroen en de onderste bladeren zijn gewoonlijk lichtbehaard. Elk blad heeft een lengte van maximaal 40 cm. Het tongetje (ligula) is tot 3 mm lang en aan het einde afgerond.

Er is een grote variatie tussen de aartjes in aantal bloemen, genaaldheid en geslachtsverdeling. In het algemeen is het aartje tot 11 mm lang en bevat het meestal twee bloempjes. Ook kunnen tot vier bloempjes voorkomen. Het onderste bloempje is mannelijk en heeft een knievormige rugnaald. Het bovenste bloempje is tweeslachtig en heeft meestal een korte of helemaal geen kafnaald. Het binnenste kroonkafje (palea) is klein, dun en vliezig. Het buitenste kroonkafje (lemma) is stevig, groot en groen. De aartjes zijn eerst glanzend groen en worden later bruin of purperkleurig. De 10-30 cm lange pluim is vroeg in het seizoen rechtopstaand, maar spreidt zich later uit. De vrucht is een graanvrucht.

• Glanshaver
• tongetje

• aartje

• bloeiwijze

Gewone glanshaver bloeit van mei tot september.

Externe links

• Verspreiding in Nederland FLORON
• Gewone glanshaver (Arrhenatherum elatius subsp. elatius op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Rajgras wyniosły, rajgras francuski, owsik wyniosły^[2] (Arrhenatherum elatius) – gatunek rośliny z rodziny wiechlinowatych (traw). Znany też jako żyźnica wyniosła, owies pastewny^[3]. Występuje w Europie, północnej Afryce i zachodniej Azji. Sprowadzona także przez człowieka do Ameryki Północnej i Australii. Wprowadzona do upraw łąkarskich we Francji (stąd nazwa) w XVIII wieku, na współczesnych ziemiach polskich uprawiana od końca tego samego wieku^[4]. Obecnie jest to trawa pospolita w całej Polsce, choć przed rozpowszechnieniem w uprawie była przynajmniej lokalnie gatunkiem rzadkim^[5].

Morfologia

Kwiat

Języczki liściowe

Pokrój

Trawa luźnokępowa o charakterystycznym wysokim i szybkim wzroście i sinawozielonym zabarwieniu. Tworzy liczne pędy generatywne i obficie ulistnione pędy wegetatywne.

Łodyga

Źdźbła do 100-160 cm wysokości, wzniesione, rzadko u dołu kolankowato zgięte, gładkie i lśniące.

Liście

Liczne – na pędach generatywnych 4-5 liści, na wegetatywnych 8-10. Liście jasnozielone, w pączku zwinięte. Pochwa liściowa otwarta, naga lub u młodych roślin delikatnie owłosiona. Języczek liściowy 2-4 mm długości, kołnierzykowaty, lekko ząbkowany na szczycie, białawy. Blaszki liściowe płaskie z wyraźnym nerwem głównym od spodu. Wzdłuż brzegów i od góry delikatnie orzęsione, długości do 30(40) cm i szerokości 3-7(10) mm.

Kwiaty

Zebrane w wiechowatym kwiatostanie o długości 10-25 cm, w czasie kwitnienia rozpierzchłym, poza tym skupionym. Podczas kwitnienia kwiatostan zielonkawobiały ze srebrzystym odcieniem. Na każdym piętrze kilka różnej długości gałązek. Kłoski 2-kwiatowe o długości 6-10 mm. Rzadko wykształca się więcej kwiatów, wówczas zredukowanych.

Biologia i ekologia

Bylina, hemikryptofit. Rośnie na łąkach i przydrożach. Kwitnie od czerwca do sierpnia. Liczba chromosomów 2n = 28^[6]. Gatunek charakterystyczny łąk rajgrasowych ze związku Arrhenatherion elatioris i zespołu Arrhenatheretum elatioris^[7].

Zmienność

Gatunek z dużą liczbą odmian taksonomicznych. W Europie środkowej i zachodniej wyróżnia się trzy podgatunki^[8]:

• subsp. bulbosum (Willd.) Schübler & Martens (1834, Fl. Würtemb.: 70), znany też jako var. tuberosum Asch., var. bulbosum Willd. Spenner i var. nodosum (Reichenb.) C.E. Hubbard. Ma pędy w dolnej części bulwkowato zgrubiałe. Występuje jako chwast na polach.
• subsp. sardoum (E. Schmid) Gamisans (31.V.1974, Candollea, 29 (1): 46
• subsp. elatius – podgatunek typowy (podział na odmiany według Falkowskiego 1982^[9]):
  • var. atheromane Schröter et Elofson – dolna plewka z 2-4 ośćmi,
  • var. biaristatum Peterm. – górny kwiat ościsty, ości równej długości, podobne,
  • var. piliferum Beck – górny kwiat bez ości, plewki dolne słabo owłosione,
  • var. subhirtum Asch. – brak ości w górnym kwiecie, pędy krótko, rzadko owłosione,
  • var. pauciflorum – w kwiatostanie mało (4-5) kłosków.

Ozdobny kultywar `Albo variegatum`

Zastosowanie

• Ceniona trawa pastewna. W stanie zielonym odznacza się gorzkawym smakiem, dlatego zaleca się spasanie go w mieszankach z innymi roślinami^[10].
• Istnieją kultywary (odmiany) uprawiane jako rośliny ozdobne. Najczęściej uprawiane w tym celu są odmiany `Variegata` lub `Albo variegatum`, które rzadko kwitną, natomiast ich liście mają ozdobne, białe paski^[11].

Przypisy

Bibliografia

1. Marian (red.) Falkowski: Trawy polskie. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Rolnicze i Leśne, 1982. ISBN 83-09-00593-8.
2. W. Miernicki: Wieloletnie trawy pastewne. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Rolnicze i Leśne, 1953.

Arrhenatherum elatius é uma espécie de planta com flor pertencente à família Poaceae. Conhecida como aveia-perene.

A autoridade científica da espécie é (L.) P. Beauv. ex J. Presl & C. Presl, tendo sido publicada em Flora Čechica 17. 1819.^[1]

Portugal

Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:^[2]

• Arrhenatherum elatius subsp. baeticum - presente em Portugal Continental e no Arquipélago dos Açores. Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e introduzida no Arquipélago dos Açores. Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
• Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum - presente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira. Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e do Arquipélago da Madeira e introduzida no Arquipélago dos Açores. Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
• Arrhenatherum elatius subsp. elatius - presente em Portugal Continental. Em termos de naturalidade é nativa da região atrás referida. Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.

Referências

Bibliografia

• Checklist da Flora do Arquipélago da Madeira (Madeira, Porto Santo, Desertas e Selvagens) - Grupo de Botânica da Madeira
• Arrhenatherum elatius - Portal da Biodiversidade dos Açores
• Arrhenatherum elatius - The Plant List (2010). Version 1. Published on the Internet; http://www.theplantlist.org/ (consultado em 29 de setembro de 2014).
• Arrhenatherum elatius - International Plant Names Index
• Castroviejo, S. (coord. gen.). 1986-2012. Flora iberica 1-8, 10-15, 17-18, 21. Real Jardín Botánico, CSIC, Madrid.

Knylhavre (Arrhenatherum elatius) är en växtart i familjen gräs.

Beskrivning

Knylhavre är högväxt på långa strån (därav det vetenskapliga namnet], som kan bli upp till 1,5 m höga. Växten är flerårig.

Tuva

Växtsättet är tuvor, som tillsammans kan bilda stora mattor.

Stråblad och blommande strå

Bladen är ca 5 mm breda och ganska mjuka. Roten är gulaktig.

Upptill på en blommande vippa sitter tvåkönade blommor, medan längre ned på samma vippa enkönade hanblommor. Blomningstiden är huvudsakligen i juni–juli med ca 3 dm långa vippor med korta småax avslutade med enkla borst. Det är hanblomman, som svarar för borstet. Det kan emellertid komma blommor långt fram på hösten. I de bästa lägena, där knylhavre odlas kan man t o m få två skördar om året.

Biotop

Stenig mark, torra ängar, vägrenar.

Habitat

Knylhavre brukar indelas i två underarter:

• Vanlig knylhavre, ssp elatius som i Sverige är den oftast förekommande.
• Pärlhavre, ssp bulbosum (Willd.) Hyl. Denna variant är i Sverige mindre vanlig, men i Europa i övrigt den allmänt förekommande.

I Sverige är knylhavre sedan forna tider naturlig i kustområdet söder om en ungefärlig linje Uddevalla — Norra Åland och kulturspridd längre in över landet. Norr om denna linje är knylhavre mindre vanlig, men kan förekomma tillfälligt där liksom längs kusterna i Norge. Saknas i fjälltrakterna.

I Skåne och söderut i hela Central- och Sydeuropa och fram till Afrikas medelhavsområde + Marocko odlas knylhavre som vallväxt.

Knylhavre förekommer på sina håll även i Nordamerika, men är inte ursprunglig där.

I en båge från östligaste Kina, över Korea och till Japan finns knylhavre i mindre omfattning

Utbredningskartor

• Norden[2]
• Norra halvklotet [3]

Synonymerna

Det vetenskapliga namn Linné valde 1753, Avena elatior är växtens basionym, men enligt ITIS accepteras ej det namnet numera. Det är i stället Arrhenatherum elatius, som är det accepterade namnet. Alla de övriga synonymerna i synonymlistan har också klassats som icke-accepterade.

Svenska synonymer

• Knölhavre ^[1]
• Pärlhavre (ssp. bulbosum)^[2]

Förväxlingsarter

Ej alltför olika är:

• Luddhavre, Helitrichon pubescens
• Ängshavre, Helictotrichon pratense

men de känns igen kort översta stråblad och med större ax med många borst.

Etymologi

• Arrhenatherum (synonym) sammansätts av grekiska arrhén = hane och athér, atéros = borst syftande på hanblommans ensamma, långa borst.
• Elatius är latin = högt.

Bygdemål

Källor

• International Plant Names Index (IPNI)
• Integrated Taxonomic Information System (ITIS)

Noter

1. ^ *Knölhavre i Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)
2. ^ *Den virtuella floran
3. ^ Johan Wilhelm Palmstruch, Svensk Botanik, första bandet, andra upplagan, Stockholm 1815. Tillgänglig på Archive.org [1].

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör Knylhavre.
  Bilder & media

Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.

• 1 Опис
• 2 Поширення
• 3 Галерея
• 4 Джерела
  • 4.1 Примітки
  • 4.2 Посилання

1. ↑ ^{а б} Доброчаева Д.Н., Котов М.И., Прокудин Ю.Н., и др. Определитель высших растений Украины. — Киев : Наукова думка, 1987. — С. 443.
2. ↑ Довідник назв рослин України

Arrhenatherum elatius là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (L.) P.Beauv. ex J.Presl & C.Presl. mô tả khoa học đầu tiên năm 1819.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Arrhenatherum elatius tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Arrhenatherum elatius tại Wikispecies

• Arrhenatherum elatius subsp. elatius
• Arrhenatherum elatius subsp. bulbosum (Willd.) Schübl. & G.Martens

• 1 Ботаническое описание
• 2 Распространение и среда обитания
• 3 Значение и применение
• 4 Примечания
• 5 Литература
• 6 Ссылки

燕麦草（学名：Arrhenatherum elatius）是一种禾本科植物。这种植物原产欧洲和地中海一带。现各国引种栽培。中国华北及西北许多农牧场也有引种栽培。50年代引入湖南、湖北、四川、贵州等省栽培。^[1]

参考资料