La ravenissa groga (Erucastrum nasturtiifolium (Poir.) O.E.Schulz, 1916) és una espècie de planta herbàcia brassicàcia amb les flors grogues.
El Sistema Cronquist assigna la família brassicàcia a l'ordre Capparales mentre que la moderna APG la posa dins l'ordre Brassicales.
En un estudi recent, (J. Vivant - 1977) Erucastrum nasturtiifolium es considera un “grup” o més exactament un “complex de formes” poc estudiat, que es presenta homogeni i amb característiques d'“espècie col·lectiva”. Dins aquest grup es distingeixen dos subgrups de poblacions : la subsp. sudrei (definit “grup pirenaic”) i la subsp. nasturtiifolium i subsp. benacense (definit “grup submediterrani”).
Una espècie molt semblant a aquesta és Erucastrum gallicum (Willd.) O.E.Schulz: només se'n diferencia per les fulles els segments de les quals no són incisos fins al raquis centrals i pel fet que les fulles caulinars s'ajunten sota la inflorescència.
El nom genèric (Erucastrum) està agafat d'un altre gènere botànic de la mateixa família: Eruca (ja usat en llatí per Plini).[1]
El nom binomial (Erucastrum nasturtiifolium) va ser proposat per Jean Louis Marie Poiret (Saint-Quentin) i després per Otto Eugen Schulz.
La ravenissa groga és una planta glabra. Fa de 20 a 50 cm d'alt (màxim 80 cm). El seu cicle biològic és biennal. La forma biologica en el sistema Raunkiær és Hemicriptòfit escapòs (H scap). les fulles són completament dividides imparipinnades amb 3-5, màxim 9, segments.
Les flors són hermafrodites actinomorfes tetràmeres amb un diàmetre de 10 – 16 mm. Floreix de maig a agost
El fruit és una siliqua no dividida que conté moltes llavors. L'àpex del fruit presenta un bec llarg de 3 mm cònic.
A Hongria les seves llavors es fan servir com condiment culinari.
La ravenissa groga (Erucastrum nasturtiifolium (Poir.) O.E.Schulz, 1916) és una espècie de planta herbàcia brassicàcia amb les flors grogues.
Ředkevník potočnicolistý (Erucastrum nasturtiifolium) je víceletá, žlutě vykvétající, středně vysoká bylina rostoucí nejčastěji na světlých stanovištích s narušovanou půdou. Je jedním ze dvou druhů rodu ředkevník vyskytujících se v České republice.
Druh pochází z jihozápadní Evropy a druhotně se rozšířil do téměř celé střední, jižní a východní Evropy až k Volze. V ČR, kde se z původních míst na jižní Moravě dostal též do teplejších oblasti v Čechách, je tento potenciálně invazní druh, prvně popsaný roku 1870, hodnocen jako zdomácnělý neofyt.
Upřednostňuje bazické substráty, objevuje se poměrně často jako pionýrská rostlina ve světlých příkopech okolo cest a železničních tratí, na říčních naplaveninách i skládkách štěrkopísku. Roste nejvíce v planárním a kolinním stupni.[2][3][4]
Dvouletá nebo vytrvalá medonosná rostlina s přímou a rozvětvenou lodyhou, vysokou 30 až 90 cm, která je ve spodní části porostlá nazpět ohnutými jednoduchými chloupky. Téměř lysé, střídavě vyrůstající lodyžní listy bývají lyrovitě peřenodílné či peřenosečné s 5 až 8 úkrojky po obou stranách osy listu. Spodní listy mají úkrojků méně a bazální úkrojky středních a horních listů lodyhu ouškatě objímají. Listy jsou téměř lysé a směrem vzhůru se zmenšují.
Květenství je hrozen s lysým vřetenem skládajícím se obvykle ze 40 až 60 (i více) čtyřčetných, vonných, stopkatých oboupohlavných květů které jsou (s výjimkou nejspodnějších) bez listenů. Kvetou od května do října, opylovány jsou létajícím hmyzem. Odstávající, téměř lysé kališní lístky jsou dlouhé 5 mm a žluté, široce obvejčité korunní lístky měří asi 10 mm. Delší ze šesti čtyřmocných tyčinek jsou odsunuté od čnělky.
Plodenství je obvykle tvořeno 30 až 60 šešulemi, 25 až 40 mm dlouhými a 1,5 mm širokými, ty vyrůstají na odstálých stopkách a mívají v pouzdře po 10 až 15 semenech v jedné řadě. Mají krátký gynofor, jsou lysé a mají nezřetelně oddělený zobánek asi 5 mm dlouhý ve kterém je 1 až 2 semena. Skořicově hnědá podlouhlá a poněkud zploštělá hladká semena jsou velká 1,3 × 0,7 mm. Ředkevník potočnicolistý je tetraploidní cytotyp 2n = 32.[2][3][5]
Květenství
List
Obrázky, zvuky či videa k tématu ředkevník potočnicolistý ve Wikimedia Commons
Ředkevník potočnicolistý (Erucastrum nasturtiifolium) je víceletá, žlutě vykvétající, středně vysoká bylina rostoucí nejčastěji na světlých stanovištích s narušovanou půdou. Je jedním ze dvou druhů rodu ředkevník vyskytujících se v České republice.
Die Stumpfkantige Hundsrauke (Erucastrum nasturtiifolium), auch Brunnenkressenblättrige Hundsrauke genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Hundsrauken (Erucastrum) innerhalb der Familie der Kreuzblütengewächse (Brassicaceae). Sie ist in Europa verbreitet.
Die Stumpfkantige Hundsrauke ist eine überwinternd grüne,[1] ein- oder zweijährige (immer hapaxanthe Pflanze)[2] krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 30 bis 80 Zentimeter erreicht. Der Stängel ist am Grunde behaart und verzweigt. Die Laubblätter sind fiederteilig, mit jederseits vier bis acht Blattabschnitten.
Die Blütezeit erstreckt sich von April bis August (in Deutschland von Mai bis August[2]). Der schirmtraubige Blütenstand besitzt keine bzw. nur bei den untersten 1 bis 3 Blüten[3] Deckblätter und enthält viele Blüten. Die zwittrigen[2] Blüten sind vierzählig. Die vier Kelchblätter sind behaart und stehen fast waagrecht ab. Die vier sattgelben Kronblätter sind 8 bis 13 Millimeter lang.
Die Fruchtstiel sind 8 bis 16 Millimeter lang. Die Schoten sind 25 bis 50 Millimeter lang. Der Fruchtschnabel ist 2 bis 8 Millimeter lang und kaum abgesetzt von der übrigen Frucht, die ein bis zwei Samen enthält.
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 8; es gibt (Ploidiegrade) diploide und tretraplodie Bestände, also 2n = 16 und 32.[2]
Bei der Stumpfkantigen Hundsrauke handelt es sich um einen Hemikryptophyten oder Therophyten und Halbrosettenpflanze.[1][2]
Blütenökologisch handelt es sich um Scheibenblüten mit offenem Nektar.[2] Die Bestäubung erfolgt durch Insekten, vor allem durch Bienen.
Reife Früchte sind ab Juni zu finden. Diasporen sind die Samen[2]. Die Samen werden am Bodensee vor der sommerlichen Überschwemmung reif und keimen im Herbst aus. Die Reihen der Blattrosetten zeigen dann den Hochwasserstand des vergangenen Sommers an.
Die Stumpfkantige Hundsrauke ist ursprünglich wohl ein südwesteuropäisches Florenelement. Das natürliche Verbreitungsgebiet der Unterart Erucastrum nasturtiifolium subsp. nasturtiifolium erstreckt sich nach Norden bis England, ins nördliche Frankreich und Süddeutschland, nach Osten südlich der Alpen, Italien bis nach Slowenien und Ungarn. Sie kommt wohl nicht ursprünglich in Österreich und der ehemaligen Tschechoslowakei, im ehemaligen Jugoslawien, Polen, Rumänien, Ukraine sowie europäischen Teil Russlands vor.[4] In Mitteleuropa findet man sie sehr selten am Oberrhein, am Bodensee, am Neuenburger- und am Genfersee, am Alpensüdfuß und im Wiener Becken; vereinzelt tritt sie in Franken und im Alpenvorland auf.
Die Stumpfkantige Hundsrauke kommt in Deutschland ziemlich selten in der südlichen Oberrheinebenesowie am Bodensee vor; Einzelfunde gibt es im zentralen Baden-Württemberg, Allgäu, in der nördlichen Fränkischen Alb sowie in der Pfalz. In den Allgäuer Alpen steigt sie am Hirschberg in Vorarlberg bis zu 1400 m Meereshöhe auf.[5] Es gab Funde im nördlichen Thüringen, in Sachsen-Anhalt sowie in Nordrhein-Westfalen. Sie gilt für Deutschland und Baden-Württemberg, sie ist in Bayern stark gefährdet[1] und in Hamburg unbeständig.[6][7]
Die Stumpfkantige Hundsrauke besiedelt sandige oder kiesige Uferstreifen an Seen und Flüssen. Sie braucht in Mitteleuropa feuchte, nasse, steinige, nährstoffreiche Böden. Sie ist eine Charakterart des Verbands Epilobion fleischeri, kommt aber anderswo wie am Bodensee zusammen mit der Winterkresse (Barbarea vulgaris) und dem Weißen Straußgras (Agrostis stolonifera) in Gesellschaften des Verbands Agropyro-Rumicion vor.[8]
Die Zeigerwerte nach Ellenberg sind: Lichtzahl L8 = Halblicht- bis Volllichtpflanze, Temperaturzahl T6 = Mäßigwärme- bis Wärmezeiger, Kontinentalitätszahl K2 = ozeanisch Seeklima zeigend, Feuchtezahl/Feuchtewechsel F6u = Frische- bis Feuchtezeiger sowie Überschwemmungszeiger, Reaktionszahl R8 =Schwachbasen- bis Basenzeiger/Kalkzeiger, Stickstoffzahl N3 = auf stickstoffarmen Standorte häufiger, Salzzahl S0 = nicht salzertragend, Schwermetallresistenz = nicht schwermetallresistent.[1][9]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1797 unter dem Namen (Basionym) Sinapis nasturtiifolia durch Jean Louis Marie Poiret in Jean-Baptiste de Lamarck in Encyclopedie Methodique. Botanique ..., Band 4, S. 346. Die Neukombination zu Erucastrum nasturtiifolium (Poir.) O.E.Schulz wurde 1916 durch Otto Eugen Schulz in Botanische Jahrbücher für Systematik, Pflanzengeschichte und Pflanzengeographie. Leipzig 54, 3, Beiblätter 119, S. 56 veröffentlicht. Das Artepitheton nasturtiifolium bedeutet brunnenkresse-blättrig[10].
Weitere Synonyme für Erucastrum nasturtiifolium (Poir.) O.E.Schulz sind: Brassica erucastrum L., Brassica nasturtiifolia Poir., Brassica nasturtiifolium Poir., Brassica obtusangula Bertol., Brassica obtusangula Rchb., Erucastrum obtusangulum (Schleich.) Rchb. f., Hirschfeldia obtusangula (Rchb.) Fritsch, Hirschfeldia obtusangula (Schleich.) Samp., Sinapis subbipinnatifida Lag.[11][12][4]
Von Erucastrum nasturtiifolium gibt es zwei Unterarten:[4]
Die Stumpfkantige Hundsrauke (Erucastrum nasturtiifolium), auch Brunnenkressenblättrige Hundsrauke genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Hundsrauken (Erucastrum) innerhalb der Familie der Kreuzblütengewächse (Brassicaceae). Sie ist in Europa verbreitet.
Erucastrum nasturtiifolium is a species of flowering plant belonging to the family Brassicaceae.[1]
Its native range is Central and Southern Europe.[1]
Erucastrum nasturtiifolium is a species of flowering plant belonging to the family Brassicaceae.
Its native range is Central and Southern Europe.
Blěda rólnička (Erucastrum nasturtiifolium) je rostlina ze swójby křižnokwětnych rostlinow (Brassicaceae).
Blěda rólnička (Erucastrum nasturtiifolium) je rostlina ze swójby křižnokwětnych rostlinow (Brassicaceae).
L'erucastro comune (Erucastrum nasturtiifolium (Poir.) O.E.Schulz, 1916) è una pianta erbacea, appartenente alla famiglia delle Brassicacee dai fiori gialli disposti a croce.[1]
La famiglia delle Brassicaceae (assieme alle Asteraceae) è una delle più numerose delle Angiosperme con circa 350 generi e 3000 specie[2], diffusa principalmente nella fascia temperata e fredda del nostro globo. Il genere Erucastrum comprende una trentina di specie, quattro delle quali sono presenti spontaneamente sul territorio italiano.
Il Sistema Cronquist assegna la famiglia delle Brassicaceae all'ordine Capparales mentre la moderna classificazione APG la colloca nell'ordine delle Brassicales. Sempre in base alla classificazione APG sono cambiati anche i livelli superiori (vedi tabella a destra).
Nelle classificazioni più vecchie la famiglia del genere Erucastrum era chiamata anche Crociferae e a volte Cruciferae.
In un relativamente recente studio (J. Vivant - 1977) Erucastrum nasturtiifolium viene considerato un “gruppo” o più precisamente un “complesso di forme” ancora poco studiato, che comunque si presenta omogeneo e con caratteri di “specie collettiva”. In questo gruppo si possono distinguere, nell'areale europeo sudoccidentale e quindi interessante anche l'Italia, due sottogruppi di popolazioni morfologicamente ben individuabili: la subsp. sudrei (definito “gruppo pirenaico”) e le subsp. nasturtiifolium e subsp. benacense (definito “gruppo submediterraneo”).
Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie:
La specie di questa scheda ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Una specie molto simile a quella di questa scheda è Erucastrum gallicum (Willd.) O.E.Schulz: si distingue unicamente per le foglie i cui segmenti non sono incisi fino al rachide centrale e quelle cauline sono appressate fino sotto l'infiorescenza.
Il nome generico (Erucastrum) è stato ripreso da un altro genere della stessa famiglia: Eruca (tipico nome latino usato da Plinio nei suoi testi)[3].
Il binomio scientifico attualmente accettato (Erucastrum nasturtiifolium) è stato proposto dal botanico ed esploratore francese Jean Louis Marie Poiret (Saint-Quentin, 11 giugno 1755 – Parigi, 7 aprile 1834) e in seguito dal botanico germanico berlinese Otto Eugen Schulz (31 ottobre 1874 - 17 febbraio 1936).
In lingua tedesca questa pianta si chiama Stumpfkantige Hundsrauke; in francese si chiama Fausse roquette à feuilles de cresson.
L'”Erucastro comune” è una pianta fondamentalmente glabra. L'altezza della pianta va da 20 a 50 cm (massimo 80 cm). Il ciclo biologico è biennale. La forma biologica è emicriptofita scaposa (H scap), ossia sono piante con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve, dotate di un asse fiorale eretto e con poche foglie.
La radice è robusta e del tipo a fittone.
Il fusto è ascendente e ramoso in alto. È inoltre ispido (peli semplici) nella parte basale.
Le foglie sono completamente divise in 3 - 5 (massimo 8) segmenti per lato; forma delle foglie di tipo imparipennato. I segmenti, disposti in modo alterno lungo il rachide principale, sono frastagliati in modo disordinato (grossolanamente dentato-lobati). Il lobo principale (quello apicale) è 1 – 1,5 volte più grande di quelli laterali. Le foglie sono verdi su entrambe le facce.
Dimensione delle foglie: larghezza 40 – 60 mm; lunghezza 100 – 150 mm.
L'infiorescenza, priva di brattee ma anche di foglie normali, è un racemo di tipo ombrellifero con fiori gialli portati da lunghi peduncoli, che non partono mai all'ascella delle foglie. In questa infiorescenza non esiste un fiore apicale. Durante la fruttificazione il racemo si allunga. Lunghezza del racemo 10 – 30 cm.
I fiori sono ermafroditi, attinomorfi (in realtà sono fiori dissimmetrici – a due piani di simmetria) e tetrameri (calice e corolla composti da 4 parti). Diametro dei fiori: 10 – 16 mm.
Il frutto è una siliqua (non divisa in logge sovrapposte) contenente numerosi semi. All'apice è presente un becco lungo 3 mm, conico e poco compresso ai lati (quasi un uncino); l'apice è inoltre privo di semi. Le valve del frutto sono carenate sul dorso. La siliqua è portata da un breve peduncolo; prima del peduncolo la siliqua si restringe in un breve stipite. Il portamento dei frutti è più o meno divergente (quasi patente) dall'asse principale del fusto. Lunghezza del peduncolo: 1 cm. Dimensioni della siliqua: larghezza 1 cm; lunghezza 18 – 28 mm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale[5]:
In Ungheria i semi sono usati come condimento.
L'erucastro comune (Erucastrum nasturtiifolium (Poir.) O.E.Schulz, 1916) è una pianta erbacea, appartenente alla famiglia delle Brassicacee dai fiori gialli disposti a croce.
Erucastrum nasturtiifolium é uma espécie de planta com flor pertencente à família Brassicaceae.
A autoridade científica da espécie é (Poir.) O.E.Schulz, tendo sido publicada em Bot. Jahrb. Syst. 54(3, Beibl. 119): 56. 1916.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[2]
Erucastrum nasturtiifolium é uma espécie de planta com flor pertencente à família Brassicaceae.
A autoridade científica da espécie é (Poir.) O.E.Schulz, tendo sido publicada em Bot. Jahrb. Syst. 54(3, Beibl. 119): 56. 1916.
Erucastrum nasturtiifolium là một loài thực vật có hoa trong họ Cải. Loài này được (Poir.) O.E.Schulz mô tả khoa học đầu tiên năm 1916.[1]
Erucastrum nasturtiifolium là một loài thực vật có hoa trong họ Cải. Loài này được (Poir.) O.E.Schulz mô tả khoa học đầu tiên năm 1916.
