Tabebuja[1] (Tabebuia) je rod dřevin z čeledi trubačovité (Bignoniaceae). Jsou to stromy nebo keře s jednoduchými nebo dlanitě složenými, vstřícnými listy a nápadnými bílými, červenými nebo purpurovými, trubkovitými nebo zvonkovitými květy. Rod zahrnuje v současném pojetí asi 70 druhů, přibližně 30 převážně žlutě kvetoucích druhů bylo přeřazeno do rodu Handroanthus. Tabebuji se vyskytují v tropické a subsubtropické Americe od Mexika po severní Argentinu. Některé druhy jsou pěstovány v tropech jako okrasné dřeviny. Z některých druhů rodu Handroanthus se připravuje léčivý nálev známý jako lapačo, jiné jsou vyhledávány pro velmi tvrdé dřevo, obchodované pod názvem ipé.
Zástupci rodu tabebuja jsou opadavé nebo stálezelené stromy a keře. Některé druhy jsou mohutné stromy převyšující korunní patro pralesa. Listy jsou dlanitě složené ze 3 až 7 lístků, řidčeji jednolisté (Tabebuia insignis, T. striata, T. orinocensis). Charakteristické je odění z drobných a někdy stopkatých šupin. Květy jsou uspořádány ve vrcholové latě či hroznu, nebo jednotlivé. Kalich je miskovitý, zvonkovitý nebo trubkovitý, na konci uťatý, dvoulaločný nebo s 5 mělkými laloky. Koruna je bílá, žlutá, purpurová nebo červená, nálevkovitá až zvonkovitá, lysá nebo na vnitřní straně chlupatá. Tyčinky jsou 4 + 1 sterilní staminodium. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, čárkovitě podlouhlý. Obsahuje 2 komůrky s mnoha vajíčky. Plody jsou krátce nebo dlouze protáhlé tobolky pukající 2 chlopněmi. Na povrchu jsou hladké nebo různě příčně zvlněné či hrbolkaté, lysé nebo pokryté šupinkami, hvězdovitými nebo stromečkovitými chlupy. Semena jsou buď tenká se 2 blanitými křídly nebo kulovitá a bezkřídlá.[2][3]
List Tabebuia serratifolia
Květy Tabebuia heterophylla
Puklý plod Tabebuia stenocalyx
Rod tabebuja zahrnuje v současném taxonomickém pojetí asi 70 druhů. Je rozšířen pouze v Americe od Mexika po severní Argentinu a Paraguay. Druh Handroanthus ochraceus (syn. Tabebuia ochracea) má rozsáhlý areál rozšíření sahající od Salvadoru až po Argentinu a Paraguay.[2]
Tabebuji rostou nejčastěji v nižších nadmořských výškách jako součást opadavých, poloopadavých i stálezelených tropických lesů. Některé druhy rostou v montánních lesích nebo v nížinách na zaplavovaných půdách. Tabebuia fluviatilis roste nejčastěji na rozhraní mořských mangrovů a sladkovodních bažin.[2]
Květy tabebují jsou cizosprašné a jsou opylovány zejména včelami. Mnohé druhy kvetou masivně v bezlistém stavu. U druhů Tabebuia aurea a Handroanthus ochraceus z Brazílie bylo zjištěno, že kvetou synchronně. Při analýze opylovačů těchto dvou druhů bylo zjištěno celkem 14 druhů včel z čeledí Apidae, Anthophoridae a Halictidae.[4] Kmeny některých tabebují jsou duté a obývané mravenci.[5] Tabebuja růžová má na listech a mladých stoncích extraflorální nektária s hojným nektarem, který mravenci vyhledávají. Na oplátku stromy chrání před býložravci.[6]
Jméno Taebuia je založeno na domorodém názvu používaném brazilskými indiány kmene Tupí. Název vznikl spojením dvou výrazů, mravenec a dřevo, a souvisí s tím, že duté kmeny tabebují jsou často obývány mravenci.[5]
Molekulárními metodami bylo zjištěno, že rod Tabebuia v klasickém pojetí byl parafyletický a skládal se dokonce ze 3 různých linií. Asi 30 druhů bylo v roce 2007 přeřazeno do rodu Handroanthus. Jedná se převážně o žlutě kvetoucí druhy. Další znaky odlišující tento rod od rodu Tabebuia se týkají mj. odění listů a kalicha (jednoduché, hvězdovité nebo stromečkovité chlupy na rozdíl od šupin u Tabebuia). Zástupci rodu Handroanthus mají též velmi tvrdé dřevo s vysokým obsahem fenolické sloučeniny lapačolu, zatímco Tabebuia má středně těžké dřevo a lapačol chybí. Po revizi růstaly v rodu Tabebuia pouze 2 žlutě kvetoucí druhy: Tabebuia aurea a T. nodosa. Dva druhy s unikátním toulcovitým kalichem stejné barvy jako koruna byly přeřazeny do rodu Roseodendron.[3] [7]
Kladogram vývojové větve trubačovitých zahrnující rod Tabebuia a příbuzné rody. Tučně označené rody byly vyčleněny z rodu Tabebuia.
Tabebuia s.str.
Většina druhů většího hospodářského významu byla přeřazena do rodu Handroanthus. Z kůry druhů H. impetiginosus a H. heptaphyllus se připravuje léčivý nápoj známý jako lapačo. Některé druhy, např. Handroanthus heptaphyllus a H. ochraceus, jsou zdrojem tvrdého a ceněného dřeva, obchodovaného pod názvem ipé.[10][11] Mnoho druhů se pěstuje v tropech jako okrasné dřeviny. Z růžově až purpurově kvetoucích je to zejména tabebuja růžová (Tabebuia rosea), T. bahamensis, T. lepidota, T. impetiginosa, T. heterophylla, T. haemantha a kříženec 'Carib Queen', žlutě kvetou T. aurea, Handroanthus umbellatus, H. guayacan a H. chrysotrichus.[11][12]
Dřevo jihoamerické tabebuji z příbuzenstva Tabebuia casssinoides
Obrázky, zvuky či videa k tématu tabebuja ve Wikimedia Commons
Tabebuja (Tabebuia) je rod dřevin z čeledi trubačovité (Bignoniaceae). Jsou to stromy nebo keře s jednoduchými nebo dlanitě složenými, vstřícnými listy a nápadnými bílými, červenými nebo purpurovými, trubkovitými nebo zvonkovitými květy. Rod zahrnuje v současném pojetí asi 70 druhů, přibližně 30 převážně žlutě kvetoucích druhů bylo přeřazeno do rodu Handroanthus. Tabebuji se vyskytují v tropické a subsubtropické Americe od Mexika po severní Argentinu. Některé druhy jsou pěstovány v tropech jako okrasné dřeviny. Z některých druhů rodu Handroanthus se připravuje léčivý nálev známý jako lapačo, jiné jsou vyhledávány pro velmi tvrdé dřevo, obchodované pod názvem ipé.
Tabebuia ist eine Pflanzengattung in der Familie der Trompetenbaumgewächse (Bignoniaceae). Die 67 bis 74 Arten sind in der Neotropis verbreitet.
Tabebuia-Arten sind Sträucher bis große Bäume.[1] Ihr hell- bis rötlich-braunes Holz ist nicht sichtbar in Splintholz und Kernholz geteilt. Die Holzstrahlen sind ein bis drei Zellen breit, die intravaskulären Tüpfel sind mit 3 bis 6 Millimeter klein bis mittelgroß. Die Fasern sind dünn- bis dickwandig. Die mittlere relative Dichte des Holzes liegt bei 0,4 bis 7,4.
Die Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die Blattstiele sind bis zu 18 Zentimeter lang. Die unpaarig gefiederten Blattspreiten bestehen aus ein bis sieben,[1] selten auch neun Fiederblättern. Die Fiederblätter stehen an bis zu 11 Zentimetern langen Stielen. Die Fiederblätter sind bei einer Länge von etwa 35 Zentimetern sowie einer Breite von etwa 32 Zentimetern schmal-elliptisch bis kreisförmig. Sie sind auf der Unterseite mit gestielten oder aufsitzenden feinen Schuppen besetzt, die locker verteilt bis die Fläche dicht bedeckend sein können.
Die endständigen, rispigen oder traubigen Blütenstände enthalten meist nur wenige, nur gelegentlich viele Blüten; manchmal auch nur eine Blüte.[1] Manchmal sind sie dicht feinschuppig besetzt. Die Blütenstandsachse teilt sich dichotom, ohne dass eine ausgeprägte mittlere Rhachis entsteht.
Die zwittrigen Blüten sind zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf lederigen Kelchblätter sind bei einer Länge von 5 bis 25 Millimetern, sowie einem Durchmesser von 4 bis 11 Millimetern becher-, glockenförmig oder röhrig verwachsen und enden zweilappig oder selten mit fünf kurzen Kelchzähnen und sind dicht feinschuppig besetzt.[1] Die Krone ist röhrig-trichterförmig bis röhrig-glockenförmig, weiß bis rot gefärbt, oftmals ist der Kronschlund gelb gefärbt; nur in Tabebuia nodosa und Tabebuia aurea sind die Kronen vollständig gelb gefärbt. Die Kronröhre hat eine Länge von 2 bis 7 Zentimetern und hat an der Öffnung einen Durchmesser von 0,6 bis 3,5 Zentimetern. Die Kronlappen haben eine Länge von 0,5 bis 3,2 Zentimetern. Die Krone ist unbehaart oder am Ansatzpunkt der Staubfäden fein behaart.
Die in der Kronröhre inserierten Staubfäden treten in zwei Längen auf. Die geraden Theken der kahlen Staubbeutel[1] stehen gespreizt und sind 2 bis 6 Millimeter lang. Das Staminodium ist stark reduziert. Der oberständige Fruchtknoten ist linealisch-länglich[1] und enthält in jeder Fruchtkammer zwei oder drei Reihen von Samenanlagen.
Die Oberfläche der langgestreckt linealischen bis zylindrischen Kapselfrüchte ist glatt bis rippig gestreift und fein bis dicht feinschuppig besetzt. Die Samen sind dünn und mit zwei durchscheinenden, häutigen Flügeln versehen, die sich scharf vom Samenkörper absetzen.
Die Gattung Tabebuia wurde 1838 durch Bernardino António Gomes in Augustin Pyramus de Candolle in Bibliotheque Universelle de Geneve, sér. 2, 17, Seite 130–131 aufgestellt.[2][3]
Die Tabebuia-Arten sind weit in Zentral- und Südamerika sowie auf den Antillen verbreitet. Das Zentrum der Artenvielfalt sind die Großen Antillen und dabei besonders Kuba.
Innerhalb der Gattung Tabebuia werden nach dem Gattungskonzept von 2007 67 bis 74 Arten unterschieden:[3][4]
Nicht mehr zur Gattung Tabebuia werden gerechnet:[4]
Die Gattung Tabebuia wurde 1838 von Augustin Pyramus de Candolle erstbeschrieben. Nach seinem Konzept umfasste die Gattung die Arten der Trompetenbaumgewächse, die als Bäume mit einfachen Laubblättern wachsen. Spätere Bearbeiter veränderten den Umfang der Gattung oftmals, so dass eine Vielzahl an Synonymen entstand. Zudem konnte lange Zeit keine klare Grenze zwischen den Gattungen Tecoma und Tabebuia gezogen werden, was zu weiteren systematischen Unsicherheiten führte. Diese Unterscheidung konnte 1915 von Nathaniel Lord Britton behoben werden, die unterschiedlichen Ansichten über den Umfang der Gattung blieben jedoch bis ins späte 20. Jahrhundert bestehen. Zuletzt wurden etwa 100 Arten – heute 74 – der Gattung zugerechnet.
Molekularbiologische Untersuchungen zeigten jedoch, dass die Gattung in diesem Umfang nicht monophyletisch ist, woraufhin Susan Grose und Richard Olmstead in ihrer Revision der Gattung Tabebuia s. l. die einzeln stehenden Arten in die Gattungen Handroanthus und Roseodendron einordneten.[4]
Tabebuia ist eine Pflanzengattung in der Familie der Trompetenbaumgewächse (Bignoniaceae). Die 67 bis 74 Arten sind in der Neotropis verbreitet.
Tabebuia is a genus of flowering plants in the family Bignoniaceae.[2] Tabebuia consists almost entirely of trees, but a few are often large shrubs. A few species produce timber, but the genus is mostly known for those that are cultivated as flowering trees.[3]
The genus name is derived from the Tupi words for "ant" and "wood", referring to the fact that many Tabebuia species have twigs with soft pith which forms hollows within which ants live, defending the trees from other herbivores. The ants are attracted to the plants by special extra-floral nectar glands on at the apex of the petioles.[4] The common name "roble" is sometimes found in English. Tabebuias have been called "trumpet trees", but this name is usually applied to other trees and has become a source of confusion and misidentification.
Tabebuia is native to the American tropics and subtropics from Mexico and the Caribbean to Argentina. Most of the species known are from the islands of Cuba and Hispaniola.[5] It is commonly cultivated and often naturalized or adventive beyond its natural range. It easily escapes cultivation because of its numerous, air-borne seeds.[6]
In 1992, a revision of Tabebuia described 99 species and one hybrid.[7] Phylogenetic studies of DNA sequences later showed that Tabebuia, as then circumscribed, was polyphyletic.[5] In 2007, it was divided into three separate genera.[8] Primavera (Roseodendron donnell-smithii) and a related species with no unique common name (Roseodendron chryseum) were transferred to Roseodendron. Those species known as ipê and pau d'arco (in Portuguese) or poui were transferred to Handroanthus. Sixty-seven species remained in Tabebuia. The former genus and polyphyletic group of 99 species described by Gentry in 1992 is now usually referred to as "Tabebuia sensu lato".[8]
All of the species in the first two columns below were recognized and described by Gentry in 1992.[7] Listed in the third column are species names that have been used recently, but were not accepted by Gentry. The currently accepted synonym for each is in parentheses.
Some recently used names in Tabebuia that were not recognized by Gentry are not listed in the third column below because they apply to species that are now in Handroanthus. Tabebuia spectabilis is an obsolete name for Handroanthus chrysanthus subsp. meridionalis. Tabebuia ecuadorensis is now synonymized under Handroanthus billbergii. Tabebuia heteropoda is now synonymized under Handroanthus ochraceus.
No species that is now assigned to Roseodendron or to Handroanthus is listed below.
Authorities are cited for some of the names below. These can be found in Gentry (1992)[7] or at the International Plant Names Index.[9]
The name Tabebuia entered the botanical literature in 1803, when António Bernardino Gomes used it as a common name for Tabebuia uliginosa, now a synonym for Tabebuia cassinoides, which he described as a species of Bignonia.[10] Tabebuia is an abbreviation of "tacyba bebuya", a Tupi name meaning "ant wood".[11] Among the Indigenous peoples in Brazil, similar names exist for various species of Tabebuia.[12]
Tabebuia was first used as a generic name by Augustin Pyramus de Candolle in 1838.[9][13] The type species for the genus is Tabebuia uliginosa, which is now a synonym for Tabebuia cassinoides.[14] Confusion soon ensued over the meaning of Tabebuia and what to include within it. Most of the misunderstanding was cleared up by Nathaniel Lord Britton in 1915.[15] Britton revived the concept of Tabebuia that had been originated in 1876 by Bentham and Hooker, consisting of species with either simple or palmately compound leaves.[16] Similar plants with pinnately compound leaves were placed in Tecoma. This is the concept of Tabebuia that was usually followed until 2007.
The genus Roseodendron was established by Faustino Miranda González in 1965 for the two species now known as Roseodendron donnell-smithii and Roseodendron chryseum.[17] These species had been placed in Cybistax by Russell J. Seibert in 1940,[18] but were returned to Tabebuia by Alwyn H. Gentry in 1992.[7]
Handroanthus was established by Joáo Rodrigues de Mattos in 1970.[19] Gentry did not agree with the segregation of Handroanthus from Tabebuia and warned against "succumbing to further paroxysms of unwarranted splitting".[20] In 1992, Gentry published a revision of Tabebuia in Flora Neotropica, in which he described 99 species and 1 hybrid, including those species placed by some authors in Roseodendron or Handroanthus.[7] Gentry divided Tabebuia into 10 "species groups", some of them intentionally artificial. Tabebuia, as currently circumscribed, consists of groups 2,6,7,8,9, and 10. Group 1 is now the genus Roseodendron. Groups 3,4, and 5 compose the genus Handroanthus.
In 2007, a molecular phylogenetic study found Handroanthus to be closer to a certain group of four genera than to Tabebuia.[5] This group consists of Spirotecoma, Parmentiera, Crescentia, and Amphitecna. A phylogenetic tree can be seen at Bignoniaceae. Handroanthus was duly resurrected and 30 species were assigned to it, with species boundaries the same as those of Gentry (1992).
Roseodendron was resolved as sister to a clade consisting of Handroanthus and four other genera. This result had only weak statistical support, but Roseodendron clearly did not group with the remainder of Tabebuia. Consequently, Roseodendron was resurrected in its original form.[8] The remaining 67 species of Tabebuia formed a strongly supported clade that is sister to Ekmanianthe, a genus of two species from Cuba and Hispaniola. Tabebuia had been traditionally placed in the tribe Tecomeae, but that tribe is now defined much more narrowly than it had been, and it now excludes Tabebuia.[21] Tabebuia is now one of 12 to 14 genera belonging to a group that is informally called the Tabebuia alliance. This group has not been placed at any particular taxonomic rank.
Cladistic analysis of DNA data has strongly supported Tabebuia by Bayesian inference and maximum parsimony. Such studies have so far revealed almost nothing about relationships within the genus, placing nearly all of the sampled species in a large polytomy.
The description below is excerpted from Grose and Olmstead (2007).[8]
Tabebuia is distinguished from Handroanthus by wood that is not especially hard or heavy, and not abruptly divided into heartwood and sapwood. Lapachol is absent. Scales are present, but no hair. The calyx is usually spathaceous in Tabebuia, but never so in Handroanthus. Only two species of Tabebuia are yellow-flowered, but most species of Handroanthus are.
Unlike Roseodendron, the calyx of Tabebuia is always distinctly harder and thicker than the corolla. Tabebuia always has a dichotomously branched inflorescence; never a central rachis as in Roseodendron. Some species of Tabebuia have ribbed fruit, but not as conspicuously so as the two species of Roseodendron.
The wood of Tabebuia is light to medium in weight. Tabebuia rosea (including T. pentaphylla) is an important timber tree of tropical America.[22] Tabebuia heterophylla and Tabebuia angustata are the most important timber trees of some of the Caribbean islands. Their wood is of medium weight and is exceptionally durable in contact with salt water.[23]
The swamp species of Tabebuia have wood that is unusually light in weight. The most prominent example of these is Tabebuia cassinoides. Its roots produce a soft and spongy wood that is used for floats, razor strops, and the inner soles of shoes.[23]
In spite of its use for lumber, Tabebuia is best known as an ornamental flowering tree. Tabebuia aurea, Tabebuia rosea, Tabebuia pallida, Tabebuia berteroi, and Tabebuia heterophylla are cultivated throughout the tropics for their showy flowers.[6] Tabebuia dubia, Tabebuia haemantha, Tabebuia obtusifolia, Tabebuia nodosa, and Tabebuia roseo-alba are also known in cultivation and are sometimes locally abundant.[24]
Some species of Tabebuia have been grown as honey plants by beekeepers.[25]
The nectar of Tabebuia flowers is an important food source for several species of bees and hummingbirds.[25]
Tabebuia rosea is the national tree of El Salvador and the state tree of Cojedes, Venezuela.
3 seeds with septum and valves of split pod of Tabebuia sp. at MHNT Tabebuia is a genus of flowering plants in the family Bignoniaceae. Tabebuia consists almost entirely of trees, but a few are often large shrubs. A few species produce timber, but the genus is mostly known for those that are cultivated as flowering trees.
Tabebuia es un género que comprende alrededor de setenta especies de árboles nativos de la zona intertropical de América, extendidas desde México y el Caribe —donde se encuentra la mayoría de las especies— hasta el centro-norte de Argentina y Paraguay así como también en el sur de Bolivia. En 1970 un nuevo género (Handroanthus) fue creado para situar muchas de las especies de Tabebuia. Es el árbol nacional del Paraguay, donde se lo denomina "tajy". La especie Handroanthus chrysanthus es el árbol nacional de Venezuela desde el 29 de mayo de 1948 y se le conoce como araguaney.
Son arbustos o árboles emergentes. Hojas palmadamente folioladas. Inflorescencia terminal, frecuentemente en el ápice de la dicotomía de una rama, generalmente paniculada, frecuentemente muy vistosa, flores blancas, amarillas, lilas, rojo purpúreas, o rojas; cáliz cupular, campanulado o tubular, truncado a bilabiado o levemente 5-lobado; corola tubular-infundibuliforme a tubular-campanulada (en Nicaragua), glabra o puberulenta por fuera; tecas rectas, divaricadas, glabras; ovario linear-oblongo; disco pulviniforme. Cápsula subterete, linear-alargada a corta y oblonga, dehiscencia más o menos perpendicular al septo, superficie lisa a irregularmente ondulado-muricada, glabra a lepidota o estrellado-pubescente; semillas delgadas y 2-aladas.[1] Follaje caduco, su follaje se concentra en la parte más alta de la copa. Hojas de color verde, opuestas y pecioladas, folíolos ligeramente aserrados, elìpticos y lanceolados.
Muchas de las especies de Tabebuia y Handroanthus se cultivan por efectos decorativos, ya que se caracterizan por florecer antes de que el follaje caduco vuelva a brotar. Son valiosos también para la carpintería, que aprecia la dureza, peso y resistencia al agua y las pestes de su madera; aunque no se adaptan a trabajos delicados por la dificultad de su trato, son óptimos para material de exteriores. Algunas especies son además sumamente resistentes al fuego.
Entre las especies de mayor valor se encuentran:
además de esto, reciben varios nombres significativos como cañaguate, cañaguatillo, guayacán y taelo.
La corteza de muchas de estas especies, conocidas genéricamente como lapacho o tajy en Paraguay , como tajibo en Bolivia, como primavera en México y como trumpet tree en inglés, se emplea en infusión como fungicida y tratamiento renal. Las múltiples afirmaciones de que tiene efectos benéficos en el tratamiento del cáncer no han sido corroboradas científicamente.
El género fue descrito por Gomes ex DC. y publicado en Bibliotheque Universelle de Geneve ser. 2. 17: 130–131. 1838.[1] La especie tipo es: Tabebuia uliginosa (Gomes) A. DC.
Tabebuia es un género que comprende alrededor de setenta especies de árboles nativos de la zona intertropical de América, extendidas desde México y el Caribe —donde se encuentra la mayoría de las especies— hasta el centro-norte de Argentina y Paraguay así como también en el sur de Bolivia. En 1970 un nuevo género (Handroanthus) fue creado para situar muchas de las especies de Tabebuia. Es el árbol nacional del Paraguay, donde se lo denomina "tajy". La especie Handroanthus chrysanthus es el árbol nacional de Venezuela desde el 29 de mayo de 1948 y se le conoce como araguaney.
Tabebuia est un genre végétal qui comprend une centaine d'espèces d'arbres natifs des régions tropicales d'Amérique et qui s'étendent depuis le Mexique jusqu'au nord de l'Argentine.
Il est connu en Guyane sous le nom d'ébène, au Paraguay sous le nom de lapacho et en langue guarani sous celui de tajÿ. Il existe des arbres à fleurs jaunes, blanches et roses.
Il est connu aussi sous le nom Trumpet tree[1].
Certaines espèces donnent des bois précieux connus sous le nom d'ipé.
Ce genre initialement polyphyllétique a été scindé en plusieurs genres distincts en 2007 : Tabebuia, Handroanthus et Roseodendron[2]
Tabebuia impetiginosa en fleur
Tabebuia sp. - Muséum de Toulouse
Tabebuia est un genre végétal qui comprend une centaine d'espèces d'arbres natifs des régions tropicales d'Amérique et qui s'étendent depuis le Mexique jusqu'au nord de l'Argentine.
Il est connu en Guyane sous le nom d'ébène, au Paraguay sous le nom de lapacho et en langue guarani sous celui de tajÿ. Il existe des arbres à fleurs jaunes, blanches et roses.
Il est connu aussi sous le nom Trumpet tree.
Certaines espèces donnent des bois précieux connus sous le nom d'ipé.
Ce genre initialement polyphyllétique a été scindé en plusieurs genres distincts en 2007 : Tabebuia, Handroanthus et Roseodendron
Tabebuia Gomes ex DC., 1838[1] è un genere di piante neo-tropicali appartenente alla tribù delle Tecomeae, famiglia Bignoniaceae.
Le specie provengono dal Messico settentrionale e meridionale, dal sud della Florida, dal nord dell'Argentina, dall'isola di Hispaniola (Repubblica Dominicana, Haiti) e da Cuba.
Tabebuia Gomes ex DC., 1838 è un genere di piante neo-tropicali appartenente alla tribù delle Tecomeae, famiglia Bignoniaceae.
Balamedis (lot. Tabebuia) – bignonijinių (Bignoniaceae) šeimos augalų gentis, kuriai priklauso apie 5-50 m aukščio krūmai ir medžiai. Žiedai 3-11 cm, įvairiaspalviai. Vaisiai 10-50 cm ilgio, su daug sparnuotų sėklų.
Auga nuo šiaurinės Meksikos dalies iki Argentinos, taip pat Kuboje, Haityje. Kai kurių rūšių naudojama mediena.
Gentyje yra apie 100 rūšių.
ir kt.
Tabebuia er ei slekt i trompettrefamilien.
Artene er trær eller busker. De er enten eviggrønne eller feller løvet i tørketida. Kjerneveden er lysebrun til rødbrun og lik yteveden. Bladene er av og til enkle, men som regel tre- til sjukoblete. Småbladene er opptil 35 cm lange og 32 cm brede.
Blomsterstanden er tosidig forgrenet uten en godt utviklet sentralstilk; den er oftest en topp med noen få blomster. To arter har gule blomster, og de andre har hvite til rosa blomster, ofte med gult svelg. Begerrøret er læraktig med som regel to til tre tenner. Frukten er en avlang, linjeformet til sylindrisk, glatt eller ribbet kapsel som sprekker opp og slipper ut frøene som har to gjennomsiktige vinger.
Tabebuia er utbredt i Mellom- og Sør-Amerika og på Antillene. Det er spesielt mange arter på Cuba og Hispaniola. Slekta omfattet tidligere omtrent 100 arter, men molelylærgenetiske studier har vist at slekta i vid betydning er polyfyletisk. Mange arter er derfor flyttet til slektene Handroanthus og Roseodendron, og det er nå 67 arter i slekta.
Flere arter i slekta plantes overalt i tropiske strøk på grunn av den vakre blomstringen. Tabebuia rosea (også kalt T. pentaphylla) er et viktig tømmertre, og virket kalles apamate.
Blomst hos Tabebuia aurea
Femkoblet blad og frukt hos Tabebuia aurea
Blomst hos Tabebuia elliptica
Bark hos Tabebuia pallida
Frukt og frø hos Tabebuia stenocalyx
Tabebuia er ei slekt i trompettrefamilien.
Artene er trær eller busker. De er enten eviggrønne eller feller løvet i tørketida. Kjerneveden er lysebrun til rødbrun og lik yteveden. Bladene er av og til enkle, men som regel tre- til sjukoblete. Småbladene er opptil 35 cm lange og 32 cm brede.
Blomsterstanden er tosidig forgrenet uten en godt utviklet sentralstilk; den er oftest en topp med noen få blomster. To arter har gule blomster, og de andre har hvite til rosa blomster, ofte med gult svelg. Begerrøret er læraktig med som regel to til tre tenner. Frukten er en avlang, linjeformet til sylindrisk, glatt eller ribbet kapsel som sprekker opp og slipper ut frøene som har to gjennomsiktige vinger.
Tabebuia er utbredt i Mellom- og Sør-Amerika og på Antillene. Det er spesielt mange arter på Cuba og Hispaniola. Slekta omfattet tidligere omtrent 100 arter, men molelylærgenetiske studier har vist at slekta i vid betydning er polyfyletisk. Mange arter er derfor flyttet til slektene Handroanthus og Roseodendron, og det er nå 67 arter i slekta.
Flere arter i slekta plantes overalt i tropiske strøk på grunn av den vakre blomstringen. Tabebuia rosea (også kalt T. pentaphylla) er et viktig tømmertre, og virket kalles apamate.
Tabebuja (Tabebuia) – rodzaj roślin należący do rodziny bignoniowatych, obejmujący około 100 gatunków drzew tropikalnych, pochodzących z obszaru od Karaibów po północną Argentynę[2].
Drzewa do 25 m wysokości, liście naprzeciwległe, eliptyczno-podługowate, złożone z 3-7 listków. Kwiaty trąbkowate, w zależności od gatunku żółte lub różowe, z pięcioma "wymiętymi" płatkami. Zebrane są w grona na szczytach pędów i pojawiają się późną zimą i wczesną wiosną. Owoce: pałeczkowate torebki[2].
Couralia Splitg., Leucoxylon Raf., Odontotecoma Bureau & K. Schum., Potamoxylon Raf.
Należy do plemienia Tecomeae, rodziny bignoniowatych (Bignoniaceae) Juss., która jest jednym z kladów w obrębie rzędu jasnotowców (Lamiales) Bromhead z grupy astrowych spośród roślin okrytonasiennych[1].
Tabebuja (Tabebuia) – rodzaj roślin należący do rodziny bignoniowatych, obejmujący około 100 gatunków drzew tropikalnych, pochodzących z obszaru od Karaibów po północną Argentynę.
Tabebuia, conhecido popularmente como ipê, pau-d'arco, peúva, ipé,[1] ipeúna,[2] e paratudo[3], é o gênero neotropical mais comum da família Bignoniaceae.Atualmente, a maioria das espécies de ipês brasileiros está incluída no gênero Handroanthus, e não mais no gênero Tabebuia.
"Ipê" e "ipé" provêm do tupi ï'pé, "árvore cascuda".[1] "Pau-d'arco" é uma referência a seu uso pelos povos indígenas do Brasil como matéria-prima para confecção de arcos.[4] "Ipeúva" provém do tupi ip'ïwa, "árvore da casca".[4][5]
As árvores do gênero são de grande porte, decíduas. Possuem copas abertas e irregulares nos indivíduos jovens, enquanto, nos adultos, são arredondadas e elevadas. Seus troncos têm cor parda-escura. Os ritidomas são longitudinais, sulcados e fissurados transversalmente nas plantas adultas, apesar de serem lisos nas jovens.
As folhas são opostas cruzadas, compostas, digitadas com cinco folíolos, coriáceos, pubescentes em ambas as faces, oblongas, de base arrendondada ou cuneada, quase truncadas. As flores apresentam-se em tríades em conjuntos de inflorescências róseo-violáceas. Os frutos são de até 30 centímetros, deiscentes, cilíndricos. Suas sementes têm até dois centímetros e são aladas, sendo inúmeras por fruto.[6][7]
Por sua grande variedade de espécies, autores sugeriram a revisão do gênero, de forma que ele fique restrito a árvores de flores brancas a vermelhas e que as espécies de flores amarelas, com folhas pilosas, e de madeira dura (contendo lapachol), passem a pertencer ao gênero Handroanthus.[8]
São 74 espécies reconhecidas,[9] com várias cores de flor. Nem todas são conhecidas popularmente como "ipê".[10][11][12][13]
Tabebuia aurea em Calcutá, em Bengala Ocidental, na Índia
Tabebuia chrysantha
Tabebuia chrysotricha
Tabebuia impetiginosa em Corrientes, na Argentina
Tabebuia rosealba
Tabebuia alba
Tabebuia avelandae em Salvador, na Bahia, no Brasil
Tabebuia apricot no arboreto do Condado de Los Angeles, em Arcadia, na Califórnia, nos Estados Unidos
As espécies deste gênero são importantes para obtenção de madeira usada para mobília e outros usos ao ar livre. É mais densa do que a água.
É cada vez mais popular como um material de deques devido a sua resistência contra insetos e sua durabilidade. Em 2007, a madeira certificada do ipê tinha se tornado prontamente disponível no mercado, embora os certificados fossem forjados ocasionalmente.
O ipê é amplamente utilizado como a árvore decorativa nos trópicos em jardins, nas praças públicas e bulevares devido à sua florescência impressionante e colorida. As flores aparecem no fim do inverno, junto com o período de queda das folhas. São úteis como plantas de mel para abelhas, e são popular com determinados colibris. A casca de diversas espécies tem propriedades medicinais. A casca é seca e fervida, produzindo fazendo um chá amargo ou ácido: o chá da casca interna de ipê (T. impetiginosa). É um remédio erval usado tipicamente durante a gripe e a estação fria, facilitando, ainda, a tosse do fumante. Trabalha aparentemente como expectorante, estimulando, através da tosse, que os pulmões se livrem do muco contaminado.
As flores do ipê branco e amarelo podem ser utilizadas na alimentação tanto cruas quanto cozidas/fritas.[14]
São dotadas de lenho muitíssimo resistente à putrefação. Sua madeira é muito dura e resistente: é branca, levemente rosada, uniforme, leve, macia e durável, própria para marcenaria fina.
Tabebuia, conhecido popularmente como ipê, pau-d'arco, peúva, ipé, ipeúna, e paratudo, é o gênero neotropical mais comum da família Bignoniaceae.Atualmente, a maioria das espécies de ipês brasileiros está incluída no gênero Handroanthus, e não mais no gênero Tabebuia.
Tabebujasläktet (Tabebuia) är ett släkte i familjen katalpaväxter med arter i Central- och Sydamerika. Grön ebenholts (T. heterophylla) lämnar ett fint virke som importeras till Sverige.
Wikimedia Commons har media som rör Tabebujasläktet.
Tabebujasläktet (Tabebuia) är ett släkte i familjen katalpaväxter med arter i Central- och Sydamerika. Grön ebenholts (T. heterophylla) lämnar ett fint virke som importeras till Sverige.
Растения представляют собой, в зависимости от вида, низкие или большие деревья высотой от 5 до 50 м. Многие виды сбрасывают листву во время сухого сезона, некоторые вечнозелёные. Листья противостоящие парные, сложные или пальчатые, состоящие из 3-7 листочков.[2]
Деревья Tabebuia красиво цветут. Цветы размером от 3 до 11 см собраны в плотные соцветия. Цветы бывают белыми, светло-розовыми, жёлтыми, сиреневыми, лиловыми или красными. Внешняя поверхность цветочных трубок гладкая или опушённая.[2]
Плод представляет собой раскрывающийся стручок длиной от 10 до 50 см, содержащий много семян, у некоторых видов с крылышками.[2] Эти стручки часто остаются висеть на дереве весь сухой сезон до начала сезона дождей.
Виды этого рода имеют важное значение в качестве источника древесины, носящей название ипе́ или лапачо. Древесина используется для изготовления мебели, декинга и для прочих наружных применений. Популярность древесины видов этого рода растёт из-за её долговечности и устойчивости к насекомым. С 2007 году сертифицированная FSC древесина ипе́ стала доступна на рынке, хотя сертификаты иногда подделывают.[3]
Деревья рода широко применяются в качестве декоративных растений в тропических ландшафтных садах и в оформлении улиц из-за своих ярких и выразительных цветов. Большое количество цветов появляется на ещё голых ветках дерева в конце сухого сезона, что делает картину цветения особенно впечатляющей. Их также используют в качестве медоносов для пчёл. Их нектаром питаются колибри.[4]
Кора некоторых видов имеет лекарственные свойства. Так, из коры T. impetiginosa заваривают напиток, называемый лапачо, или тахибо. Другие виды, используемые в народной медицине это T. alba и «жёлтый лапачо» (T. serratifolia).
По информации базы данных The Plant List, род включает 74 вида[5]:
Вид Tabebuia impetiginosa (Mart. ex DC.) Standl. признан синонимом вида Handroanthus impetiginosus (Mart. ex DC.) Mattos
Листья розового ипе́ (Tabebuia impetiginosa)
Ствол Tabebuia pallida
Цветок Tabebuia rosea
Арагуаней
(Tabebuia chrysantha)
Растения представляют собой, в зависимости от вида, низкие или большие деревья высотой от 5 до 50 м. Многие виды сбрасывают листву во время сухого сезона, некоторые вечнозелёные. Листья противостоящие парные, сложные или пальчатые, состоящие из 3-7 листочков.
Деревья Tabebuia красиво цветут. Цветы размером от 3 до 11 см собраны в плотные соцветия. Цветы бывают белыми, светло-розовыми, жёлтыми, сиреневыми, лиловыми или красными. Внешняя поверхность цветочных трубок гладкая или опушённая.
Плод представляет собой раскрывающийся стручок длиной от 10 до 50 см, содержащий много семян, у некоторых видов с крылышками. Эти стручки часто остаются висеть на дереве весь сухой сезон до начала сезона дождей.
イペ(ipe)は、ノウゼンカズラ科の広葉樹。別名パオロペとも呼ばれる。学名Tabebuia spp[1]。
ブラジル・アルゼンチン・パラグアイなどに分布する。樹高が45m、幹が1mを超える高木となる。紫イペ(Handroanthus impetiginosus)にはラバコールと呼ばれる成分が含まれており、防腐効果や防虫効果を発揮するとされている。南米の原住民は、紫イペの樹皮の内側の層を削って煎じてラパチョと呼ばれる民間煎じ飲料として使用する。解熱・消炎・妊娠中絶・健胃効果があるとされる。
年輪や杢目に乏しく、南方材らしく密に詰まった材質をしている。褐色の一様の木材。腐りにくい反面加工しづらく、ドリルで穴あけしないとビス打ちも困難なほど硬い。水につけても腐りにくいが、乾燥すると割れたり狂いが出やすい。シロアリや湿気に強い。比重は1.1であり、水に沈むハードウッドである。
イペに含まれる含まれるラバコールは人によってはアレルギーを起こすため、加工時にはマスクを着用したほうが良いとされる。木屑が皮膚に接触すると、接触性アレルギーを起こすこともある。
木材建築物の基礎、ウッドデッキ、フローリングなどに使用される。用途としてはウリンなどと同様の分野に使用される。
타베브이아(영어: Tabebuia)는 꿀풀목 능소화과의 하위 속이다. 남부 플로리다와 멕시코에서 북부 아르헨티나까지 서식한다. 이페(포르투갈어: ipê), 트럼펫트리(영어: trumpet trees) 등으로 불린다.
5~50m까지 자라는 관목이다. 많은 종이 건기에 낙엽이 지지만 상록수도 있다. 잎은 3~7장으로 된 겹잎이 마주난다.[1]
나무가 곤충에 해를 잘 입지 않고 단단해서 가구나 데크 등의 목재로 많이 쓰인다.
나무껍질로 차를 우릴 수 있는데, 타베브이아 임페티지노사(T. impetiginosa)의 안쪽 나무껍질로 달인 차를 라파초라 부른다.
타베브이아 크리소트리카(Tabebuia chrysotricha)는 브라질의 나라꽃이다.[2]
타베브이아(영어: Tabebuia)는 꿀풀목 능소화과의 하위 속이다. 남부 플로리다와 멕시코에서 북부 아르헨티나까지 서식한다. 이페(포르투갈어: ipê), 트럼펫트리(영어: trumpet trees) 등으로 불린다.
.jpg)
.jpg)
_(8182109310).jpg)
.jpg)
_Sandwith_(2247566592).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_Sandwith_(2247566592).jpg)
.jpg)
_in_Hyderabad,_AP_W_IMG_2605.jpg)
_fruit_W_IMG_7051.jpg)
_in_Hyderabad_W_IMG_7094.jpg)
.jpg)
_fruit_%26_flowers_W_IMG_7055.jpg)
