Kočkodanovití (Cercopithecidae) je čeleď opic obývajících Starý svět. Řadíme je do skupiny úzkonosých opic. Čeleď čítá přes 20 známých recentních rodů a asi 10 vyhynulých.
Kočkodanovití jsou rozšíření v teplých oblastech Afriky a Asie. Žijí pozemním i stromovým způsobem života, obvykle ve větších tlupách. Uvnitř skupin panuje přísná hierarchie. Mají převážně denní aktivitu. Živí se rostlinnou potravou nebo jsou všežraví. Někteří mají dlouhý ocas, jiní jej mají redukovaný. Někdy jsou vyvinuty sedací mozoly a lícní torby. K dorozumívání používají hlavně hlas a zrak, méně i čich.
U některých druhů zduří a zčervenají při říji samicím vnější pohlavní orgány. Březost je poměrně dlouhá a trvá okolo 150 až 200 dnů. Samice rodí většinou jediné mládě. Ta se mohou rodit po celý rok, období porodů není většinou nijak vyhraněné. Mládě se přidržuje matčiny srsti na břiše a samice je nosí stále s sebou. Péče o mláďata je velmi dlouhá. Samice některých druhů je kojí až jeden a půl roku. Pohlavně dospívají ve 3 až 6 letech. Mnohé druhy jsou velmi otužilé a vyskytují se i ve vysokohorských oblastech nebo v méně příznivých klimatických podmínkách.
Z oligocénních vrstev Fayumského údolí v Egyptě jsou první stopy primátů Starého světa. Z nich se v období miocénu, tj. zhruba před 30 až 15 milióny lety, oddělila od větve vedoucí ke kočkodanům a paviánům skupina, s které se vyvinuli hulmani. Čeleď kočkodanovití se dělí na dvě podčeledi:
Do této skupiny zařazené opice jsou všežravci, jejich základní potravou jsou plody příležitostně doplněné o hmyz a drobné obratlovce. Najdeme zde rozličné přechodné typy s odlišným způsobem života, z různě velkou specializací. Některé přešly k pozemnímu životu v otevřené savaně a jiné zůstaly stále vázány na prales. Tuto podčeleď proto rozdělujeme na dva triby:
Do tribu kočkodani (Cercopithecini) patří praví kočkodani, kteří stojí z celé čeledě nejblíže původním předkům. Jsou to nejprimitivnější zástupci, jsou nejméně specializovaní. Obývají rozmanité ekosystémy subsaharské Afriky a jsou podle toho různě přizpůsobeni. Lebka je poměrně gracilní (štíhlá, úzká) a čelisti jsou v porovnání s ostatními kočkodanovitými kratší. Pohlavní dimorfismus se projevuje především délkou špičáků. Rozdílná velikost těla samce a samice není tak patrná jako například u paviánů. Obsadili všechna patra deštného pralesa i lesnatých savan. Charakteristickým znakem je dlouhý neredukovaný ocas. Až na jeden druh jsou aktivní jen ve dne.
Většina kočkodanů, až na kočkodana husarského nejrychlejšího běžce mezi primáty, žije stromovým způsobem života. K životu ve větvích jsou přizpůsobeni výrazně delšími zadními končetinami. Je pro ně typický pohyb po všech čtyřech končetinách a to nejen po zemi, ale i po stromech, žádné jiné opice tento pohyb po stromech neovládají lépe.
Vytvářejí komunity složené z několika jedinců a to jak v rámci jednoho druhu, tak i mezidruhově, například s mandrily, mangabeji nebo guerézami. Obyvatelé pralesních oblastí jsou většinou pestře zbarvení a na hlavě mají dále světlé skvrny, která pravděpodobně slouží pro zrakovou komunikaci v šeru stromů. Je zajímavé, že druhy které mají skvrny vertikální pohybují při hrozbě hlavou vertikálně, druhy s horizontálními skvrnami pohybují hlavou horizontálně, zvětšují tak zřetelnost barev.
Zajímavým znakem kočkodanů je obrana proti predátorům. Mají značně rozvinutou komunikaci a vokalizaci. V rámci vokalizace byl pozorován u některých jedinců primitivní "jazyk", kdy na určitý zvukový signál reagovali všichni jedinci, až na mláďata, v tlupě obdobně. Tento akustický signál se však dle oblastí liší, takže varování kočkodana obecného, žijícího v Senegalu, nerozumí kočkodani obecní, žijící v Malawi. Navíc těmto signálům se mláďata učí. Pozoruhodné může být i to, že hlídkující jedinec svými projevy přitahuje pozornost dravce a poskytuje tím drahocenný čas ostatním kočkodanům. Úkryt nacházejí nejen ve vrcholcích stromů, ale někteří kočkodani jsou dobrými plavci a před predátory skáčou do vody. Kočkodan talapoin se dravcům dokonce aktivně a mnohdy úspěšně brání.
Kočkodani patří k opicím které jsou v zajetí chovány nejvíce, ovšem druhová pestrost je malá. V zajetí se poměrně špatně množí, jsou-li dovezeni rodiče z přírody, mívají většinou potomky jen jednou. Dožívají se při dobré péči poměrně vysokého věku, 20 a výjimečně i 30 let.
Systematicky se tribus kočkodani dělí do tří skupin dle výskytu:
Do tribu paviáni (Papionini) patří kočkodanovití pohybující se většinu času na zemi. Z hlediska potravy patří mezi omnivory. Živí se především plody, kořínky, hlízami, listy, semeny a travinami, ale i hmyzem a menšími obratlovci. Obývají savany, stepi, lesostepi a sušší horské ekosystémy. Dalo by se říci, že preferují otevřené krajiny porostlé travinami a disponující množstvím úkrytů v podobě křovin a stromů. Vyskytují se v celé subsaharské Africe a jižní části Arabského poloostrova.
S robustní stavbou těla a výraznou muskulaturou paviáni jednoznačně patří k největším úzkonosým primátům. Veliká hlava přechází v poměrně krátký, ale mohutný trup, zakončený kratším ocasem. Mají stejnou délku předních a zadních končetin a délka předloktí je větší než délka zbytku paže. Prsty nohou i rukou jsou oproti jiným kočkodanovitým kratší. Výrazné protažení čelistí vytváří pro paviány charakteristický psovitý tvar tlamy. Čelisti obsahují docela široké řezáky a dlouhé, robustní špičáky. První dolní premolár slouží k doostřování horního špičáku. Výrazné jsou i nadočnicové oblouky. Tělo je pokryté srstí, obličej a anogenitální část, která obsahuje sedací hrboly, jsou lysé. Pohlavní dimorfismus se projevuje u samců značně vyšší hmotností, větší velikostí, jasnějším a pestřejším zbarvením, velikostí špičáku a hřívou.
Většinu času tráví na zemi a do spodních pater stromů se uchylují pouze za potravou, nebo ke spánku a odpočinku. Na stromech se vyskytují převážně mladší jedinci a samice, což je určeno především velikostí a hmotností. Starší jedinci nejsou příliš obratní v pohybu ve stromoví, nezavěšují se, nejsou dobrými skokany a po stromech povětšinou šplhají. Po zemi se pohybují po všech čtyřech končetinách. Velmi často se nacházejí v členitém, skalnatém terénu, kde jsou značně obratní.
Paviáni žijí v skupinách o velikosti od několika desítek jedinců až po formace o několika stech členech. V některých oblastech vznikají na noc gigantické komunity, které se v průběhu dne rozpadají do menších společenstev a k večeru opět schází. Charakter těchto sociálních systémů umožňuje u některých druhů bezproblémovou migraci samců i samic do sousedních tlup. Tlupa má svou hierarchii a je vedena dominantním samcem. Společenské seskupení se mění v závislosti na roční době, počasí a reprodukčním období. Lze se tedy setkat se skupinami, kde se vyskytuje jeden samec s několika samicemi a jejich mláďaty, i se skupinami s více samci a samicemi, kde je jeden dominantní samec s neomezenou mocí a je podporován všemi členy tlupy, včetně ostatních samců. Samice hrají v struktuře skupiny neméně důležitou roli, jelikož u většiny společenstev se vyskytuje matrilineární rodová hierarchie. Struktura velkých komunit a postavení jednotlivých jedinců lze pozorovat při přesunu skupiny do jiné oblasti. V čele zástupu jdou zkušení samci, kteří propátrávají cestu, následují je dorostenci – mladé samice a samci, za nimi jde dominantní samec obklopený samicemi s mláďaty a průvod uzavírají mladí samci, někdy i samice, kteří sbírají zkušenosti a učí se bojovat s čímkoli, co by pochod mohlo ohrozit. Paviáni jsou velmi hlučnými a agresivními tvory a to obzvláště ve větších skupinách.
Průměrná délka života se v zajetí pohybuje okolo 45 let, kdežto ve volné přírodě okolo 30 let. Nebezpečí pro ně představují lidé, leopardi, lvi, gepardi, psi hyenovití, šakali, krajty, krokodýli a šimpanzi. Pro všechny dravce, s výjimkou člověka a krokodýla, jsou kořistí jen mladí a nemocní jedinci.
Systematicky se tribus paviáni dělí do tří skupin dle výskytu:
Někdy jsou makakové vyčleňování do samostatné skupiny.
V období pozdního pliocénu a snad i počátku pleistocénu (asi před 3 až 2 miliony let) se na jihu a východě Afriky vyskytoval obří zástupce paviánů druhu Dinopithecus ingens. Ten dosahoval celkové tělesné délky kolem dvou metrů a byl dvakrát těžší než současní paviáni.
Hulmani jsou to úzce specializované býložravé opice živicí se převážně jen listím. Pro takovou potravu se jim přizpůsobily např. stoličky, které pro snadnější rozžvýkání dostaly příčná žebra, žaludek ke zpracování množství celulózy se rozdělil do několika oddílů a získal podobnost se žaludkem přežvýkavců, lícní torby zmizely. Zakrněl nebo zcela vymizel palec na předních končetinách nutný pro uchopení nebo vyhrabání potravy. Pro svou potravní specializaci mají většinou úzký areál rozšíření. Rozdílná velikost těla samce a samice není moc veliká.
Hulmani se pomalu množí, samice dospívají až po 3 létech, doba březosti bývá okolo 6 měsíců, rodí se i dvojčata. Skoro rok je matka kojí a dalšího půl roku opatruje, po tu dobu nepřichází do říje. V umělých chovech, mimo hulmana posvátného (Presbytis entellus) patří k náročným a choulostivým zvířatům.
Opice této podčeledi lze rozdělit podle místa výskytu na:
podčeleď kočkodani (Cercopithecinae) Gray, 1821
podčeleď hulmani (Colobinae) Blyth, 1863
Kočkodanovití (Cercopithecidae) je čeleď opic obývajících Starý svět. Řadíme je do skupiny úzkonosých opic. Čeleď čítá přes 20 známých recentních rodů a asi 10 vyhynulých.