The Apollo occurs in mountainous areas on steep, sunny slopes with sparse vegetation. In Europe, there are many different subspecies, forms and aberrations, because of the fragmented distribution and consequently, isolation of populations. However, their ecology is similar. The butterflies are found visiting thistles and other flowering plants. The female lays its eggs singly or in small groups on or near the foodplant Stonecrop (Sedum spp.). The eggs develop but the tiny caterpillar hibernates inside the eggshell or as newly hatched larva in its close vicinity. In spring it starts feeding on the buds of the foodplant. The caterpillars of later instars also eat the leaves. When it is time to pupate, the caterpillars look for a safe place between the stones, where they then spin a flimsy cocoon in which to change into a pupa. The Apollo has one generation a year. Habitats: alpine and subalpine grasslands (23%), dry calcareous grasslands and steppes (19%), inland cliffs and exposed rocks (11%), screes (9%), coniferous woodland (7%), broad-leaved deciduous forests (7%).
Parnassius apollo ye una especie de lepidópteru ditrisiu de la familia Papilionidae propia de los macizos montascosos de les zones templades y fríes d'Eurasia, incluyida la Península Ibérica. Linnaeus, 1758.[1][2] Vuela n'Asturies.
♀
♀△
♂
♂ △
Ye una caparina relativamente grande, que pue algamar un valumbu d'unos 8 cm. Ye darréu reconocible pol color predominantemente blancu de les sos nales, de testura apargaminada y tresllúcides (hialines) nes sos partes marxinales, onde escarecen d'escames. La nala anterior lleva una serie de grandes llurdios negros y la nala posterior tien dos grandes ocelos coloraos con nucleu blancu y corralaes por un aniellu negru. La forma y color d'esos ocelos varien descomanadamente d'una población a otra.
La gata ye dafechu negra, con fileres de llurdios mariellos o anaranxaos a cada llau y con pelinos negros que nacen de pequeñes verrugues. Puede llegar a midir unos 5 cm.
L'área de distribución d'esta especie ye peramplia y cubre práuticamente toles zones templaes y fríes d'Eurasia. Trátase, sicasí, d'una área bien disyunta, describiéndose perabondoses subespecies y variedaes nos distintos sistemes montascosos nos que viven les sos poblaciones. Presenta, en munchos llugares, un calter relictu, debiéndose la so presencia a los grandes movimientos faunísticos inducíos poles glaciaciones cuaternaries. De confirmase les previsiones de los espertos en rellación al calentamientu global reparáu estes últimes décades, munches d'eses poblaciones relictes podríen sumir definitivamente de los macizos más meridionales nun futuru non bien alloñáu, a midida que vaigan sumiendo los hábitats que precisa pa vivir (colonizaos por una vexetación muncho más trupa y zarrada). El númberu de subespecies ye mayor nes partes meridionales de la so área de repartu, onde los procesos d'especiación nun se vieron atayaos poles glaciaciones. Describiéronse, asina, 22 subespecies na Península Ibérica, siendo les poblaciones de Sierra Nevada, les más claramente estremaes del restante de poblaciones (presenten la particularidá de tener los ocelos de la nala posterior de color mariellu-anaranxáu en cuenta de coloráu).
Pa poder completar el so ciclu vital, la caparina apollo precisa zones abiertes, con una vexetación predominantemente herbal, nes que crezan les plantes nutricies de les que s'alimenten los sos bárabos. En redolaes naturales, eses condiciones son esencialmente les de los praos de monte, chiscaos de zones cascayoses, nos qu'abonden diches plantes. El pregueréu favoreció l'apaición de zones que presenten tales carauterístiques a altitúes inferiores, pero l'abandonu d'esta práctica llevó, sicasí, a la desapaición de la especie en munches de tales zones, recolonizaes por una vexetación muncho más trupa y zarrada. Ésta ye, amás del usu indiscrimináu d'insecticides en dellos llugares, la esplicación más probable de la so desapaición o rarefacción en macizos de medianu altor, tal como los Vosgos (Francia), onde s'escastó la subespecie que la poblaba.
Al vivir esta caparina nos ecosistemes más elevaos de los macizos montascosos, namái se repara una única xeneración que vuela de xunu a agostu, coincidiendo col curtiu periodu vexetativu d'aquelles zones. Pasa l'iviernu como bárabu, protexía nel güevu, del que sale al aprucir la primavera. Fórmase la crisálida en mayu-xunu, pudiendo durar de diez díes a delles selmanes el procesu de metamorfosis.
Les gates aliméntense de distintes especies de crasulácees principalmente de los xéneros Sedum y Sempervivum.
Parnassius apollo ye una especie de lepidópteru ditrisiu de la familia Papilionidae propia de los macizos montascosos de les zones templades y fríes d'Eurasia, incluyida la Península Ibérica. Linnaeus, 1758. Vuela n'Asturies.
Adi apollon (lat. Parnassius apollo) — pulcuqqanadlılar dəstəsinin yelkənciklər fəsiləsinə aid nəsli kəsilmək üzrə olan növ.
Qanadları açıq halda 70-94 mm-dir. Bədəninin üzəri qara, yanlardan isə iki cərgə qırmızı ləkə keçir. Qanadları ağ, bəzən isə krem rəngində olub, zirvədə şəffafdır. Onların xarici kənarı boyu ağ ləkəli, enli boz zolaq keçir. Üst qanadlar üzərində 5 qara ləkə, alt qanadlar üzərində isə qara haşiyəli 5 qırmızı ləkə vardır. Qırmızı və qara ləkələrin yeri çox dəyişkəndir. Alt qanadlar dairəvidir. Yenicə pupdan çıxmış kəpənəklərdə qanadlar əvvəlcə sarımtıl olur. Bədən nəzərəçarpacaq dərəcədə tüklüdür. Bığcıqları qara toppuzludur.[1]
Cənubi və Orta Avropa, keçmiş SSRİ-nin Avropa hissəsinin cənubu, Qafqaz, Orta Asiya, Qazaxıstan, Qərbi, Cənubu və Şərqi Sibir. Azərbaycanda Kiçik və Böyük Qafqazın dağ və dağətəyində (Göygöl, Dərələyəz, Zəngəzur dağ silsiləsinin cənub yamaclarında, Əsgəran rayonunun Topxana meşəsinin kənarlarında və Zaqatala Dövlət Qoruğunun subalp zonasında) rast gəlinir.[2]
Az-çox sıldırımlı açıq yamaclarda bitən kserofil, yaxud hemokserofil ot və yarımkol bitkiləri yetişən sahələr yaşayış yerləridir. Kəpənəklər iyulun ikinci yarısından avqustun sonuna qədər uçur. Uçuş həzin və sərbəstdir. Qanadları açıq vəziyyətdə 90 - 100 mm-ə çatır. Cütləşmə və yumurtaqoyma prosesi avqustun birinci yarısında olur. Tırtıllar sentyabrda görünür. Qışlamadan sonra isə may-iyun aylarında, dovşan kələmi – Sedum album L. bitkisinin yarpaqları ilə qidalanır.
R.Əffəndi tərəfindən 3 kəpənəyi qeydə alınmışdır.
Növün yayıldığı təbii biotopların məhv edilməsi. Bu biotopların mal-qara tapdağına, şumlanaraq əkin sahələrinə çevrilməsi, ot örtüyünün müntəzəm olaraq biçilməsi. Kəpənəklərin yaşadığı ərazilərin insanların yaşayış məskənlərinə çevrilməsi. Bu növ zəif miqrasiya qabiliyyətinə malik olduğundan onun bu və ya digər yaşayış yerlərində yox olması çox zaman geri dönməz bir prosesə çevrilir. Bəzi alimlərin fikrincə Avropanın düzən ərazilərində apollonun yox olması qlobal istiləşmə ilə də əlaqədardır. Son zamanlar müşahidə edilən isti qış fəsilləri apollonun tırtıllarının vaxtından əvvəl qışlamadan çıxmasına səbəb olur. Bu isə onların zəifləməsinə və məhvinə gətirib çıxarır. Apollonun həvəskar kolleksiyaçılar tərəfindən kütləvi surətdə tutulması da onun populyasiyasına mənfi təsir göstərir.[3]
Rusiya Federasiyası, Ukrayna, Belarus respublikası, Almaniya, İsveç, Norveç, Finlandiyanın Qırmızı kitabına və Azərbaycanın Qırmızı kitabının I nəşrinə daxil edilmişdir. Ümumdünya Təbiəti Mühafizə İttifaqının Qırmızı kitabında 3-cü kateqoriya altında, "Avropanın gündüz kəpənəklərinin Qırmızı kitabında" SPEC 3 kateqoyiyası ilə qorunur. Polşada, Rusiyada qoruqlarda qorunur.
Polşanın Penin dağlarında və Moskva vilayətinin Priok-Terras qoruğunda Apollonun populyasiyasını bərpa etmək üzrə layihə həyata keçirilmiş, lakin uzunmüddətli nəticə əldə etmək mümkün olmamışdır. İlk növbədə növün yaşadığı biotopları bərpa edib, genişləndirmək lazımdır. Bunun üçün meşə ətəklərində əkin - biçin, kimyəvi dərmanlama işlərini dayandırmaq, kəpənəklər üçün nektarlı bitkilər, onların tırtılları üçün isə qida bitkiləri əkmək lazımdır.
♀
♀△
♂
♂ △
Adi apollon (lat. Parnassius apollo) — pulcuqqanadlılar dəstəsinin yelkənciklər fəsiləsinə aid nəsli kəsilmək üzrə olan növ.
L'apol·lo (Parnassius apollo)[1] és un lepidòpter ropalòcer de la família Papilionidae. Es tracta d'una espècie tradicionalment associada a hàbitats de muntanya. Les seves poblacions s'estenen per una bona part d'Europa i d'Àsia, i es distribueixen per la majoria de les grans regions muntanyoses del Vell Continent fins al Tian Shan (Xina) i l'oest de Sibèria. A pesar de l'amplitud d'aquesta distribució, rara vegada és comuna.
La vistositat i la majestuositat durant el vol han fet que sigui molt apreciada per algunes comunitats: per la banda positiva, és protagonista de nombrosos segells, mentre que, per la negativa, és objectiu principal per als col·leccionistes, fet que, unit a la destrucció del seu hàbitat (agreujada pel canvi climàtic), ha conduït l'espècie cap a l'estatus d'amenaçada.
El nom genèric Parnassius prové del Mont Parnàs grec, ja que Latreille, a l'hora de separar aquest gènere, el 1804, el va associar a biòtops de muntanya i rocosos, característics d'aquella zona.[2] L'específic apollo deriva d'Apol·lo, déu de la medicina, de la bellesa masculina, de la música i de la poesia en la mitologia grega i també déu del Sol en la mitologia romana.
A Europa es troba a les principals serralades des de la península Ibèrica fins al sud de Fennoscàndia, a més dels Balcans i Grècia (incloent-hi el nord-oest del Peloponès), passant pels Apenins i elsAlps, i se situa en zones concretes corresponents a cadenes muntanyoses o, en latituds altes, a menor altitud; generalment entre els 500 i els 2.400 m d'altitud al continent europeu i normalment per sobre dels 1.000 m al sud.[3]
Per països, es pot trobar a Albània, Alemanya, Andorra, Armènia, Bulgària, Eslovàquia, Espanya, Finlàndia, França, Geòrgia, Grècia, l'Iran, l'Iraq, Itàlia, el Kazakhstan, el Kirguizistan, Liechtenstein, Mongòlia, Montenegro, Noruega, Polònia, Romania, la República Txeca, Rússia, Sèrbia, Suècia, Síria, Turquia, Ucraïna i la Xina. S'ha extingit completament a Letònia i Lituània, i es dubta sobre la seva presència a l'Azerbaidjan, Hongria i els Països Baixos.[4] En total s'han descrit 275 subespècies.[5]
Així, doncs, es distribueix en disjuncions boreoalpines. Durant el darrer període glacial es podia trobar per una bona part del continent, provinent d'Àsia, però amb la pujada de temperatures es va anar quedant aïllada en certes regions que conservaven les condicions climàtiques adients.[2] Aquest aïllament de les poblacions ha produït certa diferenciació entre elles. Alguns científics reconeixen nombroses subespècies, tot i que, segons d'altres, la diferència genètica no és prou important per establir-ne tantes.
A la península Ibèrica hi ha un total de 23 subespècies, dues de les quals també es poden trobar a França.[6][2] Podem dir que la Península actua com una mena d'arxipèlag per a l'espècie, ja que, a causa de la seva latitud i la seva geografia, les poblacions estan aïllades entre els 800 i els 3.000 metres. A Espanya es pot trobar principalment a la Serralada Cantàbrica, Pirineus, Sistema Ibèric, Sistema Central, Sierra Nevada (amb les poblacions més diferenciades de la resta, atès que presenten anells taronja en comptes de vermells), Serra de Baza, Serra de Guadarrama, Serra de Cebollera, Serra de Javalambre, etc. Està absent a la Serra de Tramuntana. Les poblacions, generalment, són poc nombroses.
És de grandària considerable, amb una envergadura alar entre 70 i 80 mm. Les ales anteriors són blanques amb el marge i una part del submarge translúcids, sense escates, una franja negra postdiscal i taques negres a la zona discal d'S2, S6 i S10 (dues), i a la cel·la (dues). Les ales posteriors tenen dos ocels característics per ala, que consten d'un anell vermell gruixut circumscrit en un de fi negre i un punt blanc al centre, situats a la zona discal, l'un tallat per V5 i l'altre ocupant S7. Una petita franja negra discal horitzontal travessa V2 i s'uneix amb la simètrica corresponent a l'altra ala, situant-se entre els dos ocels inferiors. El revers presenta les mateixes formes, però amb taques vermelles a la regió basal i en algunes altres parts depenent de la subespècie. El cap, el tòrax i l'abdomen són negres, recoberts de pèls blancs que els donen un aspecte plomós. Les antenes són blanques, acabades en forma de maça allargada i negra.
Les poblacions que viuen a més altitud solen tenir unes ales més petites. Es creu que això es pot deure a l'acció del vent, que selecciona els individus d'ales més petites i s'emporta la resta.[7] La variabilitat de formes i colors entre individus que comparteixen situació geogràfica pot ser notable; es justifica atribuint-ho a factors climàtics. Generalment, les femelles són les més afectades i pot variar la pigmentació melànica, l'amplada i el perfil de les àrees submarginals, la forma i grandària de les taques negres, la grandària i la pupil·lació dels ocels, etc.[2]
En repòs, les ales posteriors queden tapades, com passa en tots els heteròcers. Quan se sent amenaçada, les obre fins a arribar a l'amplada màxima per mostrar els ocels vermells amb la intenció de dissuadir el possible predador.
♀
♀△
♂
♂ △
Es comencen a pondre un o dos dies després de la fecundació. Cada femella pon, de manera individual, entre 80 i 150 ous blancs, hemisfèrics, però lleugerament aplanats, i coberts de pústules. Els ponen adherits a la planta nutrícia (viva o morta), entre els líquens i molses o sobre fulles d'arbustos perennifolis.[3] Tenen un diàmetre d'entre 1,6 i 1,7 mm, i una alçada de 0,9 a 1,05 mm. Els primers que pon la femella són els més fèrtils i els que tenen més possibilitat d'èxit. A mesura que avança el procés embrionari es tornen grocs i quan la larva està formada adquireixen un to blavós.
Fa fins a 50 mm. Té el cos negre i vellutat, amb petites berrugues horitzontals d'on creixen petits pèls. Per damunt dels espiracles s'estén una franja de punts ataronjats (depenent de l'individu, de tons grocs a vermells). El cap és negre. Com molts altres papiliònids, té un osmeteri (òrgan que s'allotja entre el cap i el tòrax, i que, en cas de sentir-se amenaçada, extreu de forma ràpida; és semblant a la llengua bífida d'una serp i conté substàncies d'olor desagradable) groc o vermellós per dissuadir els depredadors. És heliòfila (necessita estar exposada a la llum solar), s'alimenta sota la llum del sol; de nit i en dies ennuvolats es manté a recer aixoplugada sota les pedres. Es pot trobar, normalment, a mitjans i finals de primavera.[8] Després de la tercera muda adquireix un comportament errant i deambula per terra buscant aliment.[9]
El procés de transformació d'eruga a crisàlide dura, aproximadament, quatre dies. D'aspecte robust i de coloració aparentment blanca a causa d'un greix protector que l'envolta, encara que, en realitat, és marró. Per la forma, recorda la pupa d'un satúrnid. Es troba a l'interior d'un precari capoll de seda teixit prèviament per l'eruga sota les pedres o entre les molses.[3] A la península Ibèrica, els adults s'aviven al cap de dues, tres o quatre setmanes (es pot allargar fins a les sis a les zones més fredes), depenent de les condicions meteorològiques.[8]
Les zones reproductives solen ser rocoses, ben drenades, de vegades amb pendents molt pronunciats, i on les plantes nutrícies creixen entre la roca. Sòls normalment calcaris amb escletxes estretes o cavitats i les zones planes de superfície rocosa, constitueixen hàbitats idonis. Els imagos per alimentar-se busquen prats propers a la zona reproductiva on creixin flors robustes i amb abundant nèctar, com cards, centàurees.[3] Les erugues s'alimenten principalment de Sedum album, tot i que és capaç de menjar altres espècies del gènere Sedum, com Sedum roseum, Sedum annuum, Sedum villosum i vegetals tals com Sempervivum, Rhodiola rosea, Bryophyllum, Saxifraga aizoides, entre d'altres. A la península Ibèrica acostumen a utilitzar Sedum telephium, Sedum album, Sempervivum arachnoideum, Sempervivum boreum i Sempervivum tectorum.[2]
Hi ha una sola generació, que va del maig a l'agost (alguns individus poden viure fins al setembre), depenent de l'altitud, la temperatura i la temporada. El marge de variació en el període de vol entre unes temporades i altres pot arribar a ser d'un mes. A Catalunya, el màxim d'individus es dóna durant el juliol; els primers volen a mitjans de maig, i els últims, a mitjans de setembre.[10]
Per a la hibernació es presenten dues possibilitats: com a ou amb la larva formada a dins, que pot estar en diapausa durant dues temporades, o com a eruga jove (després d'haver fet la primera muda), que es refugia sota les pedres.[3] A la península Ibèrica, els imagos solen començar a volar entre finals de juny i principis de juliol, i poden viure fins a l'agost.[2]
Té un vol característic, pausat; acostuma a planar durant llargues distàncies fent bategar les ales al mínim, cosa que li serveix per estalviar energia. Vola els dies assolellats i comença a buscar nèctar quan ha escalfat prou el cos. Quan es cansa, se sol aturar sobre les roques i la vegetació baixa, cosa que fa més sovint els dies parcialment ennuvolats. Quan les condicions meteorològiques no són favorables, s'està entre la vegetació, reposant a l'extrem d'alguna planta.
S'estima més libar flors liles amb abundància de nèctar, com alguns cards i centàurees. De fet, sembla que aquest és un factor fonamental que determina les dimensions d'una població. Un estudi fet sobre una població finlandesa ha demostrat que l'únic recurs que condiciona el nombre de femelles en una zona amb presència de plantes nutrícies és l'abundància de nèctar a les àrees adjacents.[5]
L'aparellament es pot allargar fins a vuit hores si es manté durant la nit, tot i que el més normal són tres o quatre hores. Mentre dura, el mascle segrega una substància que diposita a l'extrem de l'abdomen de la femella; amb l'aire s'endureix i forma una estructura (anomenada sphragis) que li impedeix fer altres còpules.[11] A causa d'això, les femelles sense sphragis són molt sol·licitades i els mascles patrullen activament pel territori fins que en troben una i s'hi aparellen, sense tenir en compte el temps passat des de l'emersió de la pupa, encara que el més normal és que les femelles s'avivin uns dies abans que els mascles.[9][5]
Ja s'ha extingit en alguns llocs del continent europeu, com la serralada dels Vosges (França), el centre d'Alemanya, una gran part de la República Txeca, Letònia i Lituània. Diversos factors han contribuït a la desaparició gradual de l'espècie:
A Finlàndia va ser una de les primeres espècies d'insectes que es van declarar en perill d'extinció. El nombre d'individus de les poblacions d'aquesta espècie a Finlàndia i a Suècia disminuïren de manera alarmant durant la dècada dels cinquanta. No se'n saben les causes, però se suggereix que es podria deure a una malaltia o fins i tot a la pluja àcida.[13] Cal tenir en compte que la reducció dels exemplars d'una població pot conduir a l'extinció per endogàmia.
Figura a l'annex II del conveni CITES, a l'annex II del Conveni de Berna, a l'annex IV de la Directiva d'Hàbitats, a la Llista d'Espècies Silvestres en Règim de Protecció Especial (LESRPE), entre d'altres.[9][5]
Com a mesura per conservar l'espècie s'han ideat certes recomanacions simples que hi podrien ajudar:[5]
Les subespècies ibèriques de l'apol·lo (sense considerar algunes sinonímies i varietats) són les següents:
Aquestes espècies es poden agrupar en quatre grups racials principals segons les seves característiques morfològiques:[2][14]
Estudis realitzats en diverses poblacions del nord de la Península han demostrat que es pot acceptar la hipòtesi que només s'hi trobin dues subespècies, corresponents al grup septentrional i al grup pirinenc.[7] D'aquesta manera, la classificació en 23 subespècies corresponents a cada nucli muntanyós sembla ser incorrecta.
L'apol·lo és una espècie emblemàtica que apareix en segells de diversos països, com Alemanya, l'Azerbaidjan, Finlàndia i el Kirguizistan.
Alemanya (1991)
Alemanya (1962)
Azerbaidjan (1995)
Kirguizistan (2000)
Finlàndia (1986)
L'escriptor i filòsof francès Roger Caillois, que estava particularment interessat en la variabilitat d'aquesta papallona, l'esmentà en els seus estudis sobre l'estètica. L'apol·lo, segons ell, «demostra amb escreix que la natura no segueix cap patró, que no coneix la repetició mecànica, que mai es repeteix». Continuant la seva dissertació, Caillois es demana si «el caràcter variable d'un lepidòpter –quan aquest caràcter és tan accentuat com en el Parnassius– és o no una prova de l'existència d'una flexibilitat semblant i més important en les primeres èpoques del món […] Després tan sols ve l'ordre, és a dir, la fixesa de les espècies […]».[15]
Aquesta activitat ha provocat un declivi de les poblacions, ja que es tracta d'una de les espècies preferides dels col·leccionistes. La visible variabilitat entre les diferents colònies provoca que hi hagi un desig que posseir diversos individus, cadascun amb un fenotip diferent, i així poder fer sèries ordenant-los segons les seves característiques; per aquest motiu totes les seves poblacions estan en risc. A més, els exemplars aberrants (amb mutacions que canvien substancialment la coloració normal), molt valorats, són prou habituals en les femelles. Actualment es tracta d'una activitat més controlada i ja no és la principal causa de regressió.
Sèries de Parnassius apollo d'un museu
Col·lecció d'un museu
Col·lecció particular
L'apol·lo (Parnassius apollo) és un lepidòpter ropalòcer de la família Papilionidae. Es tracta d'una espècie tradicionalment associada a hàbitats de muntanya. Les seves poblacions s'estenen per una bona part d'Europa i d'Àsia, i es distribueixen per la majoria de les grans regions muntanyoses del Vell Continent fins al Tian Shan (Xina) i l'oest de Sibèria. A pesar de l'amplitud d'aquesta distribució, rara vegada és comuna.
La vistositat i la majestuositat durant el vol han fet que sigui molt apreciada per algunes comunitats: per la banda positiva, és protagonista de nombrosos segells, mentre que, per la negativa, és objectiu principal per als col·leccionistes, fet que, unit a la destrucció del seu hàbitat (agreujada pel canvi climàtic), ha conduït l'espècie cap a l'estatus d'amenaçada.
Glöyn byw sy'n perthyn i urdd y Lepidoptera yw glöyn Apolo, sy'n enw gwrywaidd; yr enw lluosog ydy gloynnod Apolo; yr enw Saesneg yw Apollo, a'r enw gwyddonol yw Parnassius apollo.[1][2]
Gellir ei chanfod fel arfer ar fynyddoedd yn Ewrop sydd rhwng 1,000 m (3,300 ft) a 2,000 m (6,600 ft). Mae'r glöyn hwn o ddiddordeb mawr i'r gyddonydd yn bennaf oherwydd yr amrywiaeth enfawr o isrywogaethau; ceir rhai isrywogaeth mewn un cwm yn unig yn yr Alpau, er enghraifft. Mae gan y glôyn byw hwn isrywiogaethau ledled y byd. Mae'r Apolo Bach, i'w ganfod hefyd ar fynyddoedd uchel a'r Parnassius mnemosyne yn byw mewn dyffrynoedd.
♀
♀△
♂
♂ △
Oherwydd ei brydferthwch mae wedi cael ei gasglu'n ddiddiwedd gan naturiaethwyr, gan brinhau'n enbyd yn Sbaen a'r Eidal; aeth yn brin hefyd oherwydd fod ei gynefin yn cael ei newid a'i ddwyn oddi wrtho. credir fod cerbydau'n gyfrifol am ddifa rhai isrywiogaethau cyfan yn ne Tyrol, yr Eidal.
Ceir "llygaid mawr", ymylon du ar ei adenydd blaen gwyn a llygad coch ar yr adenydd ôl.[3] Gall maint y llygaid cochion hyn wahaniaethu yn ddibynol ar leoliad; mae nhw hefyd yn newid eu lliw yn yr haul: po mwyaf heulog ydyw, mwya golau yw cochni'r llygaid.
Yng nghanol yr haf mae'r oedolyn i'w weld, a neithdar planhigion yw ei fwyd.[4] Mae'r siani flewog yn hoff iawn o fwyta rhywogaethau o Sedum (briweg) a Sempervivum (llysiau pen tai).[3]
Gellir dosbarthu'r pryfaid (neu'r Insecta) sy'n perthyn i'r Urdd a elwir yn Lepidoptera yn ddwy ran: y gloynnod byw a'r gwyfynod. Mae'r dosbarthiad hwn yn cynnwys mwy na 180,000 o rywogaethau mewn tua 128 o deuluoedd.
Wedi deor o'i ŵy mae'r glöyn apolo yn lindysyn sy'n bwyta llawer o ddail, ac wedyn mae'n troi i fod yn chwiler. Daw allan o'r chwiler ar ôl rhai wythnosau. Mae pedwar cyfnod yng nghylchred bywyd glöynnod byw a gwyfynod: ŵy, lindysyn, chwiler ac oedolyn.
Glöyn byw sy'n perthyn i urdd y Lepidoptera yw glöyn Apolo, sy'n enw gwrywaidd; yr enw lluosog ydy gloynnod Apolo; yr enw Saesneg yw Apollo, a'r enw gwyddonol yw Parnassius apollo.
Jasoň červenooký (Parnassius apollo Linné, 1758) je druh motýla z čeledi otakárkovitých (Papilionidae), patřící do rodu jasoňů (Parnassius).
Z celosvětového hlediska je klasifikován jako zranitelný, v České republice byl ve 20. století vyhuben, ale v roce 1986 znovu vysazen,[2] takže podle českých zákonů jde o kriticky ohrožený druh. Vzácnost druhu a oddělenost jednotlivých populací vede k existenci značného množství poddruhů (více než 160).
Je to velký motýl (rozpětí křídel 7–8,4 cm) s bílými křídly s černými a červenými skvrnami, housenka je černá s oranžovými skvrnami, kukla je červenohnědá, ojíněná modrobílým práškem, vajíčko je bílé, o rozměrech asi 1–1,5 mm.
Žije v alpínských ekosystémech, zejména na horských skalnatých stráních, vyskytuje se téměř po celé Evropě a velké části Asie.
Housenky se živí rozchodníky (Sedum), dospělí jedinci například nektarem fialově kvetoucími druhy bodláků. Jde o heliofilní druh, což znamená, že je aktivní především v období největšího slunečního svitu. Je pro něj charakteristický pomalý, třepetavý let.
Má jednu generaci ročně, létá v červnu až srpnu, kdy se také dospělí jedinci páří a nakladou vajíčka. Většina housenek se z nich líhne v březnu až dubnu. Housenky se zakuklují většinou v červnu, vykuklí se asi za šest týdnů.
Jako všichni ostatní motýli prochází jasoň červenooký dokonalou proměnou. Jeho životní cyklus má tedy čtyři stádia. Prvním je vajíčko, druhým larva (v případě motýlů housenka), třetím kukla a posledním dospělec neboli imágo. Vzhledově se všechna tato stádia výrazně liší.
Vajíčko má po snesení bělavou, narůžovělou barvu, jeho rozměry jsou asi 1,7 mm v průměru a s výškou asi 0,9–1,05 mm. Vajíčko je dole zploštělé a na vrcholu mírně vyduté. Celý povrch vajíčka je značně drsný a nerovnoměrný. Vajíčko je po několika dnech nažloutle bílé, v pozdějším létě má namodrale bílý odstín.
Housenka je dlouhá až 50 mm,[3] má sametově černou barvu a masitý vzhled, je žlutě nebo oranžově tečkovaná. Na těle housenky jsou v nepravidelném rozložení drobné modravé bradavky,[4] za hlavou má masité červenooranžové osmeterium, které se při podráždění vysouvá.
Kukla má červenohnědou barvu, nicméně je ojíněná modrobílým práškem, takže může vypadat jako namodrale bílá. Je krátká a tlustá.[5]
♀
♀△
♂
♂ △
Jasoň červenooký patří k největším denním motýlům v Evropě, má rozpětí křídel 7–8,4 cm.[6] Je bíle zbarvený, přední křídla mají tmavé, průsvitné okraje (okraje mohou být i velmi široké, takže průsvitná může být i většina křídla[7]). Mimoto má na předních křídlech několik (10–12) černých skvrn různého tvaru a velikosti, jejichž umístění se ale u různých jedinců příliš neliší. Průsvitné lemování má i na zadních křídlech, v porovnání s předními křídly ale výrazně užší. Na zadních křídlech jsou také čtyři červené, černě lemované skvrny, ve kterých se obvykle nachází bílá tečka (odtud také české jméno). Na spodní straně křídel bývá několik (1–3) černých, někdy červeně vyplněných skvrnek.
Tykadla jsou šedočerná, krátká a zakončená černým zvětšením kyjovitého tvaru. Povrch těla samečků je pokryt bílými chloupky, zejména na zadečku,[8] samička je ochlupená řídce či vůbec.[4] Má tři páry plnohodnotných nohou. Tento obvyklý vzhled se může u různých jedinců různě měnit, takže není možné nalézt dva zcela shodné jedince. Tyto odchylky mezi jednotlivci zapříčinily vznik mnoha různých poddruhů, odchylek a forem. Odlišnost těchto poddruhů, jichž je popsáno více než 160,[9] se stále prohlubuje v souvislosti s izolací jednotlivých populací.
Jasoň červenooký byl poprvé popsán v roce 1634 v díle čtyř významných přírodovědců pod vedením anglického entomologa Thomase Mouffata Insectorum sive minimorum animalium theatrum. Současný vědecký název jasoně červenookého vytvořil Carl Linné, který ho poprvé pojmenoval v roce 1758 v desátém vydání svého díla Systema naturae jako Papilio apollo. Jedinci, podle kterých byl druh v tomto díle popsán, pocházeli ze Švédska z okolí Stockholmu. Druhový název je odvozen od boha Apollóna, který byl podle řecké mytologie bohem Slunce a světla, ale také ochráncem života a pořádku na zemi.
Jasoň červenooký patří mezi kriticky ohrožené druhy hmyzu, jeho výskyt je reliktní. Na území České republiky byl ve 30. letech 20. století úplně vyhuben (poslední exemplář byl nalezen v roce 1935 poblíž Znojma). Od roku 1986 byli ale v opuštěném lomu Horní Kamenárka poblíž města Štramberk, kde se jasoň červenooký původně vyskytoval, vysazeni motýli, odchycení na Slovensku. Úplná reintrodukce jasoně červenookého v této lokalitě byla dokončena v roce 1994.[2][10]
Podle vyhlášky 395/1992 Sb. je pokládán za kriticky ohrožený druh, podle kategorizace Červeného seznamu IUCN je klasifikován jako zranitelný,[11] na Slovensku[12] a v Polsku jako kriticky ohrožený,[13] v Rakousku se klasifikace u jednotlivých spolkových zemí liší, ve většině z nich je ale jasoň červenooký hodnocen jako ohrožený (gefährdet).[14] V seznamu CITES je uveden ve druhé příloze, což znamená, že obchodování s tímto druhem je na mezinárodní úrovni omezeno a podřízeno dozoru.[15] Hlavní příčinou ohrožení jsou změny biotopů a protizákonný odchyt, ochrana tedy spočívá především v ochraně jeho přirozených biotopů. Jasoň červenooký je jedním z mála motýlů, u nichž má význam také ochrana jednotlivců před případným nekontrolovaným a masovým odchytem ze strany sběratelů.[16]
Jasoň červenooký se vyskytuje v celé Evropě (pouze v některých zemích nebyl výskyt dosud zjištěn, např. v Belgii nebo v Portugalsku), jeho výskyt je zaznamenán také ve Střední Asii (Čína, Írán, Irák, Mongolsko, Kyrgyzstán, Kazachstán, Sýrie ). V Litvě a Lotyšsku byl vyhuben.[17] V České republice se vyskytuje pouze na jediném místě poblíž Štramberka.
Oblast výskytu jasoně červenookého se kryje s oblastí výskytu jeho hostitelských rostlin, na něž je vázán. Výskyt jasoně červeného je alespoň v karpatské oblasti nejčastější v nadmořských výškách od asi 800 m n. m. do asi 1300 m n. m.[8] Jasoň červenooký je druh převážně vysokohorský. Častými biotopy jsou pro něj skalnaté stráně (např. vápencové sutě), které nejsou zarostlé stromy ani keři, ale také údolí. Nejvhodnější místa jeho výskytu jsou méně přístupné skalnaté svahy s bohatým výskytem vápnomilných rostlin.[8] Celkově je možno většinu lokalit jeho výskytu přiřadit k alpínským ekosystémům.
Imága (dospělí jedinci motýlů) vylétají asi od devíti hodin, nejvíce ale okolo poledne, tedy v době největšího slunečního svitu (jde tedy o druh heliofilní), navštěvují některé druhy bodláků, chrastavce, hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), méně netřesky, starčky. Z bodláků jsou to hlavně fialově kvetoucí druhy, z chrastavců druhy z rodu Knautia. Imága létají také na květy dobromysli obecné (Origanum vulgare) a na květy hostitelských rostlin housenek, což jsou různé druhy rozchodníků z rodu Sedum (rozchodník bílý (Sedum album) a rozchodník velký (Sedum maximum syn. Hylotelephium maximum)). V květech také obvykle přenocují.[4] Létají velmi pomalým, třepetavým letem. Po zasednutí na květ imágo roztáhne křídla a zanoří hlavu do okvětních částí květu. V období, kdy je slunce zakryté mraky, jsou imága značně letargická (netečná), nelétají, a v případě, že jsou objeveny na květu, je možno si je velmi dobře prohlédnout a vyfotografovat. Imága žijí několik týdnů.[16]
Jasoň červenooký patří k monocyklickým druhům,[16] což znamená, že má pouze jednu generaci ročně. V prvních dnech po začátku období výskytu jasoně červenookého je možno na lokalitě vidět jen bezchybné exempláře samečků. Až po několika dnech (čtyřech až sedmi) se začínají na lokalitě objevovat první exempláře samiček. Samičky létají o něco těžkopádněji, jsou pomalejší, ale pokud jsou vyrušeny, dokážou velmi prudce vyletět a ztratit se mezi sutí. Samiček je podstatně méně než samečků, poměr samečků k samičkám je asi 2:1.[18] Brzy po svém vylíhnutí jsou samičky oplodněny samečky. Kopulace probíhá v travnatém porostu na zemi, ojediněle na květech, přičemž samička obyčejně sedí na květu hlavou nahoru a sameček visí hlavou dolů. Někdy kopulace probíhá i volně na zemi na trávě, trvá až osm hodin. Na konci kopulace zůstává samičce na konci bříška zvláštní tuhý útvar ze sekretu samečkových pohlavních žláz, zvaný sphragis, který je znakem, že samička už byla oplodněna.[8]
Jeden až dva dny po oplodnění začíná samička klást vajíčka. Klade je jednotlivě na hostitelské rostliny, případně na suchá místa poblíž, jako jsou kameny či suché větvičky a stonky rostlin.[4] Vajíček samička snáší různý počet, obvykle jich je osmdesát až sto padesát. První vajíčka, která samička snese, jsou nejlepší kvality, z posledních vajíček se housenky líhnou jen ve velmi omezené míře. Část housenek (asi 6–10 %) se z vajíček vylíhne ještě v prvním roce koncem léta, respektive na podzim, a přezimují ve stadiu housenky v přibližně druhém instaru. Hlavní část vajíček, která přezimovala jako vajíčko, se vylíhne koncem března a v dubnu.
Housenka se při vylíhnutí jenom vykouše z obalu vajíčka, obal ale nepožírá, jako je to u některých jiných druhů motýlů. Hned po vylíhnutí přeleze na lístky hostitelské rostliny, kde požírá jejich měkké, okrajové části. Růst housenky se dělí do pěti instarů, zcela doroste přibližně koncem května a následně se zakuklí. Koncem posledního instaru dorůstá housenka do délky asi 45 – 52 mm. Podobně jako imága i housenky jsou heliofilní, což znamená, že je možno se s nimi setkat hlavně přes den a v období největšího slunečního svitu.
Většina housenek se při normálním počasí zakukluje v červnu. Housenky se zakuklují na zemi nebo mezi kameny.[8] Na zemi se kuklí ve velmi řídkém zámotku, který obsahuje jen počet vláken nezbytně nutný k zabezpečení stability kukly a případně k její ochraně. Přeměna housenky na kuklu trvá asi čtyři dny. Stadium kukly trvá ve středoevropských podmínkách asi čtyři až šest týdnů, v průměru asi pět a půl týdne. Po vykuklení je imágo vlhké, má žlutě zbarvená měkká křídla a vylučuje žlutavě hnědé mekonium (odpadní produkty metabolismu během vývoje kukly) s nádechem červené barvy.
Jako hostitelské rostliny housenek jsou udávány různé druhy rostlin, především rozchodníky (Sedum). Jasoň červenooký není striktní monofág, jak bylo předpokládáno dříve, spíše je možno ho označit za oligofága. Hlavní hostitelskou rostlinou většiny poddruhů jasoně červenookého je rozchodník bílý (Sedum album), méně také rozchodník velký (Sedum telephium maximum), housenky ale konzumují i jiné druhy rozchodníků, vzácně i jiné rostliny.[16]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jasoň červenooký na slovenské Wikipedii.
Galerie jasoň červenooký ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu jasoň červenooký ve Wikimedia Commons
Jasoň červenooký (Parnassius apollo Linné, 1758) je druh motýla z čeledi otakárkovitých (Papilionidae), patřící do rodu jasoňů (Parnassius).
Z celosvětového hlediska je klasifikován jako zranitelný, v České republice byl ve 20. století vyhuben, ale v roce 1986 znovu vysazen, takže podle českých zákonů jde o kriticky ohrožený druh. Vzácnost druhu a oddělenost jednotlivých populací vede k existenci značného množství poddruhů (více než 160).
Je to velký motýl (rozpětí křídel 7–8,4 cm) s bílými křídly s černými a červenými skvrnami, housenka je černá s oranžovými skvrnami, kukla je červenohnědá, ojíněná modrobílým práškem, vajíčko je bílé, o rozměrech asi 1–1,5 mm.
Žije v alpínských ekosystémech, zejména na horských skalnatých stráních, vyskytuje se téměř po celé Evropě a velké části Asie.
Housenky se živí rozchodníky (Sedum), dospělí jedinci například nektarem fialově kvetoucími druhy bodláků. Jde o heliofilní druh, což znamená, že je aktivní především v období největšího slunečního svitu. Je pro něj charakteristický pomalý, třepetavý let.
Má jednu generaci ročně, létá v červnu až srpnu, kdy se také dospělí jedinci páří a nakladou vajíčka. Většina housenek se z nich líhne v březnu až dubnu. Housenky se zakuklují většinou v červnu, vykuklí se asi za šest týdnů.
For alternative betydninger, se Apollo. (Se også artikler, som begynder med Apollo)
Apollo (Parnassius apollo) er en sommerfugl i Svalehalefamilien. Apollo findes typisk i bjergområder, men i Skandinavien kan man finde den helt ned på kysten. Den yngler ikke i Danmark, men er yderst sjældent fundet som strejfer her. Den ses fra midt i juli til ind i september. Apolloen holder til på stenet grund med sankthansurt og lignende stenurter. Apolloen er fredet i det meste af Europa og optaget på Washington-konventionen.
♀ overside
♀ underside
♂ overside
♂ underside
Apolloens udseende varierer enormt, faktisk er den underinddelt i over 300 forskellige underarter. De danske apolloer har alle været af den store variant med et vingefang omkring 9 cm, der normalt findes i Mellemsverige. Sommerfuglen er hvid, med sorte og grå tegninger. På bagvingerne har de fleste individer to tydelige røde eller orange ringe.
Ægget lægges på eller i nærheden af værtsplanten. Larven overvintrer i ægget. I april klækkes ægget. I juni er larven udvokset og forpupper sig. Efter 2-3 uger klækkes puppen og den voksne apollo kommer frem.
Tidsler, knopurt, blåhat, skær, sankthansurt og andre stenurter og skærmplanter.
For alternative betydninger, se Apollo. (Se også artikler, som begynder med Apollo) Apollo (Parnassius apollo) er en sommerfugl i Svalehalefamilien. Apollo findes typisk i bjergområder, men i Skandinavien kan man finde den helt ned på kysten. Den yngler ikke i Danmark, men er yderst sjældent fundet som strejfer her. Den ses fra midt i juli til ind i september. Apolloen holder til på stenet grund med sankthansurt og lignende stenurter. Apolloen er fredet i det meste af Europa og optaget på Washington-konventionen.
Der Rote Apollo oder Apollofalter (Parnassius apollo) ist ein in Europa stark bedrohter und streng geschützter Schmetterling (Tagfalter) aus der Familie der Ritterfalter (Papilionidae). Der Gattungsname leitet sich vom Berg Parnass in Mittelgriechenland ab, der als Sitz der Musen gilt und dem Gott Apollon gewidmet ist. Der Apollofalter war 1995 in Deutschland das Tier des Jahres.
Die Falter erreichen eine Flügelspannweite von 60 bis 88 Millimeter. Der Thorax ist hellgrau bis schwarz und mit feinen haarartigen Schuppen besetzt. Die Flügel werden von einem weißlichen Grundton dominiert. Der Außenrand ist nicht beschuppt und wirkt glasig. Auf dem Vorderflügel sind ein oder mehrere schwarze Flecken erkennbar. Der Hinterflügel wird durch schwarz gefasste rote, zuweilen gelbliche Augenflecken (Ozellen) mit weißen Spiegeln geprägt. Die Ozellen fallen beim Weibchen besonders groß aus. Zusätzlich treten bei den Weibchen je nach Unterart mehr oder weniger häufig dunkel bestäubte Individuen auf. Die dunklere Färbung dient der Tarnung und der Erhöhung der Körpertemperatur in höheren Lagen bei Sonnenschein. Die Falter haben mit ihren wenigen Merkmalen eine sehr variable Erscheinung. Auch in der Postdiskalregion der Vorderflügel lassen sich zuweilen rote Flecken ausmachen sowie auf dem Innenwinkel der Hinterflügel. Die Flügelober- und -unterseite ist gleich gefärbt bis auf zusätzliche rote Flecken im Basalbereich der Flügelunterseite.
♀
♀△
♂
♂ △
Die Ozellen imitieren keine Augen, sondern dienen als Warnung vor der Giftigkeit der Falter, die diese durch die Raupennahrung erhalten haben. In Ruhestellung, bei zusammengeklappten Flügeln, kommen die roten Flecken besonders gut zur Geltung. Sowohl Vögel als auch Eidechsen meiden die Falter als Nahrung.
Ein wichtiges Unterscheidungsmerkmal zum Alpenapollo (Parnassius phoebus) stellen die Fühler dar. Beim Roten Apollo sind sie einfarbig grau mit schwarzen Kolben und beim Alpenapollo sind sie schwarz/weiß geringelt mit ebenfalls schwarzem Kolben.
Die Größe der Falter variiert stark und hängt zum einen mit der Höhe des Lebensraumes zusammen und zum anderen mit der Nahrungspflanze. Je höher der Lebensraum ist, desto kleiner werden die Falter. Bei Unterarten, die sich von rein sukkulenten Pflanzen ernähren, werden die Falter kleiner. Je sukkulenter die Pflanzen sind, desto mehr Wasser und weniger Nährstoffe enthalten diese. Dadurch sind die Falter in Mitteleuropa, wo die sukkulente Weiße Fetthenne (Sedum album) die bevorzugte Raupennahrung ist, kleiner als Falter im Osten und Norden des Verbreitungsgebiets, in dem schwach sukkulente Arten der Gattung Orostachys bzw. Unterarten der Großen Fetthenne (Sedum telephium) die bevorzugte Nahrung der Raupen sind.
Die Eier sind weiß gefärbt und rundlich und haben eine körnige Oberfläche.
Die schwarzen Raupen sind an den Segmentgrenzen dunkelgrau beringt und kurz behaart. Sie haben seitlich pro Thoraxsegment zwei oder drei rote bis gelbe Flecken. Diese dienen, wie die roten Ozellen der Falter, der Warnung vor der Giftigkeit der Raupen. Unterschiede in der Größe und Farbe der meist drei Flecken können zur Unterscheidung von Unterarten dienen. Wie alle Raupen der Ritterfalter haben diese zwischen dem Kopf und dem ersten Thoraxsegment eine Nackengabel (Osmaterium).
Die Mumienpuppen sind schwarzbraun und dabei bläulich bereift.
Die Raupe überwintert in der Eihülle und verlässt diese im Frühjahr. Sie lebt einzeln an den Nahrungspflanzen, die je nach Region variieren. In Europa sind die Nahrungspflanzen Weiße Fetthenne (Sedum album) und Große Fetthenne (Sedum telephium ssp. telephium), seltener auch Felsen-Fetthenne (Sedum rupestre), oder Arten der Gattung Rhodiola aus der Familie der Dickblattgewächse (Crassulaceae) wie auch beim Alpenapollo Parnassius phoebus. In der Umgebung des Baikalsees frisst die Raupe an Großer Fetthenne oder an Arten der Gattung Orostachys (Dickblattgewächse) wie auch die Raupe des eng verwandten Parnassius nominon. Mit der Ausbreitung nach Westen fand auch ein Wechsel vom Flachland zu Gebirgslagen statt und damit einher ging ein Wechsel der Nahrungspflanze von Sedum telephium-Unterarten zu Weißer Fetthenne und eng verwandten Arten. Dieser Wechsel ist in den Alpen, der Türkei und den Beskiden zu beobachten. Raupen aus dem östlichen Flachland verweigern die Weiße Fetthenne und gehen ein, wenn sie nicht ihre gewohnten Nahrungspflanzen bekommen, während die Raupen aus alpinen Regionen auch Sedum telephium-Unterarten fressen.[1]
Die Raupe hält sich gerne unter Steinen auf und sonnt sich oft zum Aufwärmen auf der Nahrungspflanze. Sie verpuppt sich in einem lockeren Gespinst in eine Mumienpuppe an der Nahrungspflanze oder unter Steinen. Die Dauer der Puppenruhe variiert stark, von acht bis zehn Tagen bis zu mehreren Wochen, woraus die lange Flugzeit des Falters resultiert.[2] Kurz nach dem Schlupf der Falter paaren sich diese. Beim Weibchen wird die Geschlechtsöffnung nach der langanhaltenden Kopula mit der sogenannten Sphragis verschlossen; die eine weitere Paarung verhindert. Schon bald nach der Kopula kommt es zur Eiablage. Die Weibchen fliegen nur wenig, während die Männchen in ihrem Gebiet patrouillieren. Dadurch geht die Ausbreitung in neue Lebensräume nur langsam vonstatten. Die Falter bevorzugen trockene und warme, oft felsige, Lebensräume. Der ähnliche Alpenapollo ist dagegen an Quellfluren und die der Nähe von Gebirgsbächen anzutreffen.
Die Weibchen legen bis zu 100 Eier einzeln an den Nahrungspflanzen ab und die Raupen überwintern voll entwickelt in der Eihülle.
Als Falter besuchen die Tiere nicht nur die weißen Blüten von Sedum album, sondern vorzugsweise die roten und violetten Blüten von Disteln (bspw. Carduus nutans), Flockenblumen (Centaurea jacea u. a.) und Oregano (Origanum vulgare). Oft sitzen die Falter mit aufgeklappten Flügeln auf Steinen und sonnen sich.
Der wichtigste Lebensraum des Roten Apollos sind Kalkschuttfluren (über Kalk) und Geröllhalden (über Silikat) der Hoch- und Mittelgebirge. Seltener war er ehemals in Weinbergen, gelegentlich findet er sich in Magerrasen mit Sedum-Vorkommen verbreitet.[3] Sein Habitat sind sonnige, trockene Standorte mit steinigem Untergrund, vor allem felsige Hänge, Geröllhalden und Felsabbruchkanten, Legsteinmauern, auch Bahn- und Straßenböschungen sowie Abraumhalden von Steinbrüchen, jedoch kaum solche mit modernen Abbauverfahren. Larvalhabitate mit Vorkommen der Raupennahrungspflanzen (s. o.), an welchen auch die Eiablage erfolgt, entscheiden für sein Vorkommen.[3] In den Südalpen werden Habitate ab 1000 m ü.NN. in Griechenland solche über 1800 m ü.NN. besiedelt. In Skandinavien kommt er schon in Meereshöhe vor.[3]
Die Flugzeit der einzigen Jahresgeneration beginnt Ende Mai und dauert bis etwa Ende August. Die lange Flugzeit resultiert aus einer stark unterschiedlichen Puppenruhe der einzelnen Tiere, denn die Lebensdauer der Falter beträgt nur etwa zwei bis drei Wochen.
Seine Verbreitung reicht von der Iberischen Halbinsel über alle europäische Bergregionen, die Karpaten, den Kaukasus und den Ural, das Ursprungsgebiet der Art am Baikalsee bis nach Jakutien im Osten, oft in isolierten Populationen. Die nördliche Verbreitung reicht bis nach Fennoskandinavien, südliche Grenze ist die Sierra Nevada, Sizilien, Südtürkei. Auf den Britischen Inseln und Dänemark fehlt er ganz.
Die vertikale Verbreitung beginnt bei etwa 400 Metern von der kollinen Stufe und reicht bis auf etwa 2000 Meter in das hochmontane und subalpine Gebiet.
Der standorttreue Falter lebt oft in klar umrissenen Gebieten in isolierten Populationen, was durch den daraus folgenden mangelnden Genaustausch zur Bildung von vielen Unterarten, Halb-Unterarten (Semi-subspecies) und Halbarten (Semispecies) geführt hat. Innerhalb der Art und auch der Unterarten ist der Falter in seinem Erscheinungsbild außerordentlich variabel und kann deshalb nicht allein aufgrund morphologischer Unterschiede einer Unterart zugeordnet werden. Zur Zuordnung muss auch der Fundort hinzugezogen werden. Es wurden schon etwa 290 Unterarten beschrieben, von denen aber heute viele als Synonyme eingestuft werden. Möhn (2005) gibt noch etwa 250 Unterarten an und erwartet eine weitere Reduktion aufgrund genetischer Untersuchungen. Selbst innerhalb der Gattung Parnassius ist die Einordnung der Arten nicht geklärt und schwankt zwischen 38 (UNEP-WCMC, 2006) und 47 (Weiss, 1991). Diese werden wiederum in acht Untergattungen aufgeteilt, in denen der Rote Apollo der Typus für die Untergattung Parnassius ist.[1][4]
Auswahl europäischer Unterarten:[1]
Diese drei spanischen Unterarten sind sehr eng miteinander verwandt und unterscheiden sich kaum. Wie bei allen spanischen Unterarten sind die Vorderflügel der frischen Falter deutlich schwarz-weiß gescheckt. Bei beiden Geschlechtern sind die Ozellen orange-gelb statt rot. Die Weibchen sind dunkel bestäubt und haben häufig einen orange-gelben Vorderrandfleck und Analfleck. Die Raupen der spanischen Unterarten fressen Sedum amplexicaule, Sedum micranthemum und Scharfen Mauerpfeffer (Sedum acre).
Die Gattung Parnassius entstand im sibirisch-mongolischen Raum in der Umgebung des Baikalsees. Dort leben noch heute viele mit Parnassius apollo nahe verwandte Arten wie Parnassius nominon, Parnassius phoebus und Parnassius bremeri. Mit der vikarianten Art Parnassius nominon bildet Parnassius apollo immer wieder Hybriden, ohne dass diese eine Zone ausbilden, an denen zwei Verbreitungsgebiete der Arten aneinander stoßen, wie dies bei einer Artbildung der Fall wäre. Vom Ursprungsgebiet breitete sich die Gattung nach Ost und West aus. Schon im Oberen Pliozän (Gelasium) besiedelte die Art große Teile des heutigen Verbreitungsgebietes. Das Klima war dort dem heutigen ähnlich, während es im vorangegangenen Miozän noch tropisch bis subtropisch war und dies damit als Lebensraum für den Apollofalter ungeeignet war.
Parnassius apollo hat seine östlichste Verbreitung in Jakutien, während der Vikariant zu Parnassius phoebus, Parnassius bremeri sich weiter nach Nordosten ausbreitete und über die Beringstraße den nordamerikanischen Kontinent in Alaska und das nördliche Yukon-Territorium besiedelte. Die heute nur 60 Meter tiefe Beringstraße fiel während des Altquartärs trocken und stand damit der Ausbreitung nicht im Weg. Weitere Gebiete Nordamerika besiedelt die Gattung mit Parnassius bremeris Vikariant Parnassius smintheus über die Rocky Mountains im Westen bis zum Tamaulipas in Nordost-Mexiko im Süden. Parnassius smintheus konnte während der Eiszeiten entstehen, als die südlichen Populationen durch Eisschilde von den Populationen in den eisfreien Regionen Alaskas getrennt wurden.
Die Hauptausbreitung von Parnassius apollo geht nach Westen und findet in Spanien ihren westlichsten Punkt. Es gibt mehrere Ausbreitungslinien nach Westen die einerseits Gebirgsketten folgen oder über Flachland mit Waldsteppen verlaufen.
Die südlichste Ausbreitungslinie geht über viele Gebirgszüge vom Changai-Gebirge in der Mongolei über Süd-Sibirien (Sajangebirge, Tannu-ola-Gebirge), das Altai, Salairrücken, Tarbagatai-Gebirge, Saur-Gebirge, Dsungarischer Alatau, bis zum Tianshan in Usbekistan. Hier endet die südliche westliche Verbreitung. An den Südhängen des Tianshan-Gebirges geht sie hier nach Osten zurück über das Hissar-Gebirge und Kunlun-Gebirge bis nach China ins Xinjiang-Gebirge mit der Unterart Parnassius apollo khotanensis.
Eine zweite Verbreitung nach Westen erfolgte unterhalb des 60. Breitengrades über die Waldsteppen zum südlichen Ural. Dieser stellte mit seinen niedrigen Bergen und Pässen kein Hindernis für eine weitere Ausbreitung nach Westen über die westliche Taiga bis nach Süd-Skandinavien dar. Dort wurden das südliche Finnland, Schweden und Norwegen besiedelt. Eine andere Linie breitete sich nach Süden über den Kaukasus in die Türkei aus und ging dann Richtung Nordwesten zu den Rhodopen in Bulgarien und nach Westen über die damals trockene Ägäis nach Griechenland. Von den Rhodopen ging es nach Norden über das Balkangebirge, die Südkarpaten und nach Nordwesten über Karpaten. Von dort folgte die Ausbreitung den westlich anschließenden Gebirgen Hohe Tatra, Riesengebirge, Erzgebirge, Fichtelgebirge, Fränkische Alb, Schwäbische Alb, bis sie im Schwarzwald endete. Die Oberrheinebene stellte ein unüberbrückbares Hindernis dar und die Linie endete hier. Von der Hohen Tatra nach Südwesten über die Kleinen Karpaten und den Wienerwald wurden die Ostalpen erreicht. Die nördlichen Alpen wurden anschließend bis zum Bregenzer Wald besiedelt. Der Weg zu den Südalpen verlief von den Rhodopen über den westlichen Balkan. Der Alpenhauptkamm stellte ein unüberwindbares Hindernis dar und die beiden Linien entlang der Alpen trafen erst in den westlichen Schweizer Alpen wieder aufeinander.
Die französischen Alpen oder der Jura waren der Ausgangspunkt für die Eroberung weiterer Lebensräume im Norden, Westen und Süden.
Vom Jura nach Norden über die Burgundische Pforte wurden die Vogesen besiedelt, das Gebirge das fast parallel zum Schwarzwald entlang der Oberrheinebene verläuft und nicht von diesem aus besiedelt wurde. Von hier aus erreichte die Art die Moselregion, in der noch heute wegen reicher Vorkommen der Futterpflanze Fetthenne – insbesondere in den Weinbergssteilhängen zwischen den Orten Valwig und Bruttig-Fankel – eine geschützte und stabile Population existiert.
Über die französischen Alpen und die daran anschließenden Meeralpen und Ligurische Alpen ging eine Ausbreitungslinie über die Apenninen nach Kalabrien im Süden Italiens und nach Nord-Sizilien.
Die Besiedlung Spaniens erfolgte vom Jura nach Westen über das Zentralmassiv. Von dort über die südlichen Cevennen zu den östlichen Pyrenäen. In Spanien verlief die Ausbreitung entlang der Nordküste über das Kantabrische Gebirge und dann nach Süden zum Kastilischen Scheidegebirge in Zentralspanien. Schließlich wurden noch die Betischen Kordilleren im Süden über einen heute noch unbekannten Weg besiedelt.
Der Rote Apollo ist ein glazialer Einwanderer aus Asien der zwischen 100.000 und 70.000 v.H. mit der Öffnung der Habitate nach dem Riss-Würm-Interglazial sein Areal rapide in westliche Richtung ausweitete. Phylogenetische Signale können jedoch auch eine Risszeitliche primäre Einwanderung nahelegen. Zu den glazialen Maxima wurde das neue Areal im Westen von dem Ursprungsareal in West-Asien durch die Inlandsvereisung in Mittel- und Nordeuropa getrennt. Gleichzeitig begann in den südlichen Populationen eine Differenzierung. Eine zweite Welle der Arealausweitung begann in Südeuropa mit dem Beginn Eiszeitlicher Gletscher-Maxima unter vollglazialen Klima- und Habitatbedingungen. Die Art konnte um 30.000 v. H. in kalt-aride Landschaften die sich mit der Klimaverschlechterung ergeben hatten, vordringen.[5]
Der Rote Apollo hat sein Verbreitungsareal damit während der Eiszeiten in südliche Regionen ausgeweitet. In den Interglazialen fragmentierte sich diese zu Gebirgs-Inselvorkommen, nachdem mit der Rückkehr von Bäumen und allmählicher Waldausdehnung seine vorherigen Lebensräume eingeengt wurden. Die südlichsten und am stärksten isolierten Populationen sind daher heute am stärksten gefährdet, da kleine Populationen anfällig für genetische Verarmung (Flaschenhalseffekt) und negative demographische Trends sind. Daneben sind klimatische Veränderungen in den südlichsten Verbreitungsgebieten stärker ausgeprägt und die Nischen in denen er heute noch vorkommt könnten in Zukunft ganz verschwinden.[6]
Nachdem im Oberen Pliozän eine ähnliche Verbreitung des Falters wie heute bestand, hatten die Eiszeiten im nachfolgenden Pleistozän durch die Gletscher in den Alpen und den Eisschilden in Nordeuropa und Nordasien die dortigen Populationen ausgelöscht. Südeuropa und der Osten des Verbreitungsgebietes waren von den vier Eiszeiten Elbe- (Günz-), Elster- (Mindel-), Saale- (Riss-) und Weichsel-Eiszeit (Norddeutschland), bzw. Würmeiszeit (Alpenraum) nicht betroffen. Dort konnten sie den gesamten Zeitraum überleben und sich stärker differenzieren und gefestigte Unterarten bilden. Die stärkste Vergletscherung fand während der Saale- bzw. Risseiszeit statt, als die gesamten Alpen bis ins Vorland und Westrussland und der Ural vergletschert waren. In der nachfolgenden Würmeiszeit vor etwa 115.000 bis 10.000 Jahren waren die Täler der Ostalpen eisfrei. In der darauf folgenden Warmzeit, in der wir heute noch leben, bildeten sich durch Waldsteppen mit den Nahrungspflanzen der Raupen ideale Bedingungen für die Ausbreitung der Art. Dieser Zeitraum ist aber zu kurz, um gefestigte neue Unterarten auszubilden, daher muss man diese in den betroffenen Gebieten als Halb-Unterarten einstufen.[1]
Die Gefährdungssituation dieser Art wird in einigen Roten Listen gefährdeter Arten dargestellt. Die Weltnaturschutzunion IUCN listet sie als gefährdet (Vulnerable). Die Rote Liste Deutschlands[7] sieht sie als vom Aussterben bedroht (Kat. 1), die Rote Liste der Schweiz und ebenso die Österreichs weist die Art als gefährdet (Kat. 3) aus; die Gefährdungssituation in den Bundesländern Österreichs wird sehr unterschiedlich angegeben und reicht von nicht gefährdet bis zu ausgestorben.[8] Der Apollofalter ist in vielen europäischen Regionen stark gefährdet oder akut vom Aussterben bedroht.
Seit 1936 steht der Rote Apollo in Deutschland unter Naturschutz. Nach dem Washingtoner Artenschutzabkommen, Appendix II gilt er als weltweit geschützt und ist die einzige weltweit geschützte nichttropische Schmetterlingsart (Stand 1990). Außerdem wird diese Art auch im Anhang II der Berner Konvention gelistet, ist auch einer der wenigen Schmetterlingsarten im Anhang IV der Fauna-Flora-Habitat-Richtlinie und somit als streng geschützt ausgewiesen. In Deutschland ist er zudem als eine nationale Verantwortungsart innerhalb der Nationalen Strategie zur biologischen Vielfalt der Bundesregierung eingestuft.[9]
In Deutschland kommt der Rote Apollo außerhalb der Alpen nur noch an der Mosel, auf der Schwäbischen Alb und der Fränkischen Alb vor. In Baden-Württemberg hat er von über 60 Fundstellen um 1900 alle bis auf eine auf der Schwäbischen Alb im Jahr 1988 eingebüßt. Die Population dieses Vorkommens hat sich nach einem Rückgang auf rund ein Dutzend Falter Ende der 1980er-Jahre mittlerweile erholt und stabilisiert, es hat sich sogar eine zweite Population gebildet[10]. Im Schwarzwald kommt er nicht mehr vor[11]. Im Fichtelgebirge ist Parnassius apollo ancile Fruhstorfer seit 1909 ausgestorben. Parnassius apollo posthumus Fruhstorfer 1925 ist im nördlichen Frankenwald und Saaletal seit 1905 ausgestorben.[1] In Bayern ist er auf der Fränkischen Alb und dort vor allem im Altmühltal und in den Bayerischen Alpen mit einem Schwerpunkt in den Berchtesgadener und Chiemgauer Alpen zu finden.[12]
Der Moselapollo war in den 1970er bis zum Anfang der 1980er Jahre durch den Einsatz von Insektiziden, die im Weinbau eingesetzt wurden und mit Hubschraubern versprüht wurden, kurz vor der Ausrottung. Die Insektizide gingen nicht nur auf den Weinbauflächen, sondern auch auf weit entfernten natürlichen Flächen nieder und töteten die Raupen ab. Im gleichen Zeitraum wurden außerdem Flurbereinigungsmaßnahmen durchgeführt, bei denen viele der alten Weinbergsmauern mit Sedum album entfernt wurden. Brachliegende ehemalige Weinberge verbuschten und die Nahrungspflanze verschwand durch die Verschattung. Heute ist das Ausbringen von Insektiziden mit dem Hubschrauber verboten. Die Habitate werden seit 1987 gepflegt und von Gebüsch und Stauden freigehalten. Der Einsatz von Insektiziden ist seit den 1980er Jahren stark zurückgegangen, da gezielter oder im Fall von Biowein gar nicht mehr gespritzt wird. Die Bestände haben sich wieder erholt und an Flugplätzen, an denen Anfang der 1980er Jahre nur fünf bis zehn Falter zu sehen waren, waren es 20 Jahre später über 100 Falter.[13] Die Vorkommen werden heute im Tourismus beworben und in der Ortsgemeinde Valwig wurde der etwa 7,5 Kilometer lange Apolloweg Valwig für Fußgänger eingerichtet.
In Österreich ist vor allem Parnassius apollo cetius Fruhstorfer 1909 als Unterart im Flachland bedroht, die Unterart Parnassius apollo brittingeri Rebel & Rogenhofer 1893 im Gebirge ist deutlich weniger gefährdet.[14] Zu den heute noch individuenreichsten Populationen von Parnassius apollo cetius gehört die Population auf der Hohen Wand bei Wien.[15] Außeralpine Vorkommen, etwa im Strudengau sind großteils seit vielen Jahrzehnten erloschen.[16]
In Frankreich ist Parnassius apollo meridionalis in den Vogesen ausgestorben. Wiederansiedlungsversuche scheiterten hier ebenso wie in Forez und im Massif de la Sainte-Baume. Dagegen war eine Wiederansiedlung am Puy de Dôme im Zentralmassiv erfolgreich.
In Schweden war der Rote Apollo im südlichen Flachland verbreitet, heute ist er nur noch an der Ostküste zu finden. In Finnland begann der Rückgang in den 1930er-Jahren, und 30 Jahre später war er in vielen ursprünglichen Gebieten verschwunden. In den letzten Jahren hat sich der Falter im Südwesten des Landes wieder ausgebreitet und mit den Inseln zwischen der Insel Kemiö und der Halbinsel Hankoniemi ursprüngliche Gebiete wieder besiedelt. Es scheint ein Zusammenhang zwischen der Schwermetallbelastung der Nahrungspflanzen und dem Erlöschen der Populationen zu bestehen, da die Raupen bei belasteter Nahrung absterben. Diese ging in den letzten Jahren zurück und die Raupen haben damit wieder bessere Überlebenschancen.[17]
In Spanien gingen die Bestände von Parnassius apollo filabricus in der Sierra de los Filabres innerhalb von 20 Jahren trotz Schutz bis 2005 sehr stark zurück. Die Lebensräume, in denen die Falter einst zu Tausenden flogen, wurden entweder mit Unterstützung der Naturschutzbehörden mit Kiefern aufgeforstet oder durch intensive Schafbeweidung vernichtet.[18]
Die Hauptursachen für den Rückgang der Art ist die Zerstörung der Lebensräume durch Verbuschung oder Aufforstung und der Einsatz von Herbiziden in der Landwirtschaft und im Weinbau. Der Straßen- und Schienenverkehr fordert ebenfalls viele Opfer, etwa an der Mosel. Schwache Populationen können durch natürliche Feinde wie Meisen und Eidechsen weiter geschwächt werden, besonders wenn zusätzlich Nisthilfen für Meisen angeboten werden.[19] Der Einfluss von Sammlern auf geschwächte Populationen ist nicht geklärt, könnte aber bedrohte weiter geschwächt haben. Heute ist eine Gefahr durch Sammler kaum noch relevant.[11][13][14] Die Art scheint gegenüber geringen Klimaveränderungen sehr empfindlich zu reagieren.[20]
Der Rote Apollo oder Apollofalter (Parnassius apollo) ist ein in Europa stark bedrohter und streng geschützter Schmetterling (Tagfalter) aus der Familie der Ritterfalter (Papilionidae). Der Gattungsname leitet sich vom Berg Parnass in Mittelgriechenland ab, der als Sitz der Musen gilt und dem Gott Apollon gewidmet ist. Der Apollofalter war 1995 in Deutschland das Tier des Jahres.
De Apollo (Parnassius apollo) isch e groosse Summervogel wo i de Alpe haimisch isch. S gitt meriri lokaali Underaarte, wo e bitzeli andersch uusgsiend.
De Apollo chunnt nume i de Alpe und i de Voralpe vor und isch bis uf 2000 müM z finde. Im Noorde goot sis Verbraitigspiet bis zu de Donau und de Schwööbische Alb. Er mag sunnigi Häng, felsigi Gegete und bivorzugt chalkigi Böde. Er suugt a de Blüete vo Tistle (Carduum sp.) und Gaisszötteli (Centaurea sp.).
De Apollo isch e wiisse Summervogel, wo uf de Vorderflügel schwarzi Tupfe het. Uf de Hinderflügel het er rooti Tupfe mit eme schwarze Rand und eme wisse Fleck i de Mitti. Bi de Wiibli sind di hindere Flecke eener oraasch. De Körper isch grau. Sini Spannwiiti bitrait 70 bis 85 mm.
♀
♀△
♂
♂ △
Im Augste wered d Aier glait. E Tail vo de Raupe schlüüfft no im Herbst, de ander Tail schlüfft erst im Aprile. Si fressed nume wenn d Sune schiint und hocked de Rest vo de Zitt under Stai. Im Juni verstecked si sich under Stai und Mies und tüend sich verpuppe. De Falter schlüüfft i zwoo bis vier Wuche und flügt bis in September.
D Raupe werd 50 mm lang und isch schwarz und het uf de Siite e Raie vo oraasche Tupfe und chorzi schwarzi Hoor. D Raupe isch uf d Wiissi Muurpfeffer (Sedum album) spezialsiert, mengisch fresst si au a de Huusroose (Sempervivum tectorum). Si fresst nume wenn d Sune schiint.
De Apollo (Parnassius apollo) isch e groosse Summervogel wo i de Alpe haimisch isch. S gitt meriri lokaali Underaarte, wo e bitzeli andersch uusgsiend.
De Apolloflinter (Parnassius apollo) is in soarte yn it skaai fan de Parnassius.
Yn Nederlân is de flinter fjouwer kear sjoen. It is dan ek in hiele seldsume flinter yn Nederlân. De flinter hâldt fan geberchten. It is in honkfêste soarte.
De flinter fleant fan begjin juny ôf oant ein july. Fleant altyd yn 1 generaasje.
De flinter hat syn namme te tankjen oan de Grykske god Apollo. Apollo is ûnder oare de god fan it ljocht. De wjuk is ljocht en dêrfan de namme. De wjuklingte is likernôch 34 oant 40 mm.
♀
♀△
♂
♂ △
De rûp kin 50 mm lang wurde. It liif is swart en is bedutsen mei lytse swarte wartsjes. Op de side hat de rûp grutte en lytse oranje plakjes. De rûpen binne aktyf as de sinne skynt; skynt de sinne net dan sitte se ferskûle ûnder stiennen. De rûp groeit yn it foarjier en yn 'e foarsimmer.
De rûp fret fan wyt himellof.
De Apolloflinter (Parnassius apollo) is in soarte yn it skaai fan de Parnassius.
Përshkrimi: Flatrat e përparme të bardha - verdhoshe me 5 -6 njolla të madhësive të ndryshme, pranë buzës anësore ka shirit të errët të shpërbërë dhe jo të theksuar, në anën e poshtme ka të njëjtën figurë; flatrat e pasme po të bardha - verdhoshe, me 2 njolla "sy" të mëdha të kuqe me mesin të bardhë e bordurë të zezë, buzët e pasme paksa të nxira, anët e poshtme me disa njolla të kuqe ( dy njolla "sy" të mëdha me mes të bardhë e bordurë të zezë).
Përmasat: Hapësira e flatrave 65-95 mm
Habitati: takohet në zona malore me bimësi të rrallë (sidomos gjembaçë në lulëzim), lëndina në mes drurëve pyjorë, rrallë fluturon edhe më poshtë.
♀
♀△
♂
♂ △
Аполло́н[1][2] (лат. Parnassius apollo, рус. Аполлон ) — елкән ҡанатлылар (Papilionidae) ғаиләһендәге көндөҙгө күбәләк.
Карл Линней тарафынан Аполлон алла исеме менән аталған. Ҡанат йәйеме 70-90 мм, аҡ төҫтә, алғыларында ҙур ҡара таптар, артҡы ҡанаттарында ҡара ҡаймалы эре ҡыҙыл таптар бар. Европала, Кавказ, Урал, Көнбайыш Себерҙә киң таралған. Ҡоро ҡарағайлыҡтарҙа, урман буйҙарында, ташлы һөҙәклектәрҙә тереклек итә. Июнь-августта оса. Аполлон уртаҡ йәшәү рәүеше алып бара. Күбәләк ҡорттары ҡара төҫтә, зәңгәрһыу сығынтылы һәм ян-яғынан ҡыҙғылт һары таплы, оҙонлоғо 50 мм-ға ҡәҙәр етә. Йәш япраҡтар менән туҡланалар, көндөҙ ҡояш яҡьыһында айырыуса әүҙемдәр. Формалашып еткән күбәләк ҡорттары күкәй ҡабығында ҡышлай. Ҡурсағы зәңгәрһыу төҫтә тупраҡта үҫеш ала. Июнь башында ҡурсаҡтан етлеккән бөжәк сыға. Йылына бер быуын үҫә. Август айында күбәләк үҙенең йәшәү циклын тамамлай. Аполлондар һаны өҙлөкһөҙ кәмей бара.
♀
♀△
♂
♂ △
Аполло́н (Parnassius apollo L.) - күбәләк, җилкәнканатлылар гаиләлегеннән. Карл Линней тарафыннан Аполлон алла исеме белән аталган. Канат җәеме 70-90 мм, ак төстә, алгыларында зур кара таплар, арткы канатларында кара каймалы эре кызыл таплар бар. Европада, Кавказ, Урал, Көнбатыш Себердә киң таралган. ТРда Яшел Үзән, Спас, Лаеш районнарында очрый. Коры наратлыкларда, урман буйларында, ташлы сөзәклекләрдә яши. Июнь-августта оча. Аполлон утрак яшәү рәвеше алып бара. Күбәләк кортлары кара төстә, зәңгәрсу чыгынтылы һәм ян-ягыннан кызгылт сары таплы, озынлыгы 50 мм га кадәр җитә. Кәрләч һәм яшь яфраклар белән тукланалар, көндез кояш яктысында аеруча активлар. Формалашып җиткән күбәләк кортлары күкәй кабыгында кышлый. Курчаклары зәңгәрсу төстә туфракта кузыда үсеш ала. Июнь башында курчактан җитлеккән бөҗәк чыга. Елга бер буын үсә. Август аенда күбәләк үзенең яшәү циклын төгәлли. Аполлоннар саны өзлексез кими бара.
ТРның Кызыл китабына кертелгән.
Аполло́н (Parnassius apollo L.) - күбәләк, җилкәнканатлылар гаиләлегеннән. Карл Линней тарафыннан Аполлон алла исеме белән аталган. Канат җәеме 70-90 мм, ак төстә, алгыларында зур кара таплар, арткы канатларында кара каймалы эре кызыл таплар бар. Европада, Кавказ, Урал, Көнбатыш Себердә киң таралган. ТРда Яшел Үзән, Спас, Лаеш районнарында очрый. Коры наратлыкларда, урман буйларында, ташлы сөзәклекләрдә яши. Июнь-августта оча. Аполлон утрак яшәү рәвеше алып бара. Күбәләк кортлары кара төстә, зәңгәрсу чыгынтылы һәм ян-ягыннан кызгылт сары таплы, озынлыгы 50 мм га кадәр җитә. Кәрләч һәм яшь яфраклар белән тукланалар, көндез кояш яктысында аеруча активлар. Формалашып җиткән күбәләк кортлары күкәй кабыгында кышлый. Курчаклары зәңгәрсу төстә туфракта кузыда үсеш ала. Июнь башында курчактан җитлеккән бөҗәк чыга. Елга бер буын үсә. Август аенда күбәләк үзенең яшәү циклын төгәлли. Аполлоннар саны өзлексез кими бара.
ТРның Кызыл китабына кертелгән.
Аполло́н (лат. Parnassius apollo, рус. Аполлон ) — елкән ҡанатлылар (Papilionidae) ғаиләһендәге көндөҙгө күбәләк.
Карл Линней тарафынан Аполлон алла исеме менән аталған. Ҡанат йәйеме 70-90 мм, аҡ төҫтә, алғыларында ҙур ҡара таптар, артҡы ҡанаттарында ҡара ҡаймалы эре ҡыҙыл таптар бар. Европала, Кавказ, Урал, Көнбайыш Себерҙә киң таралған. Ҡоро ҡарағайлыҡтарҙа, урман буйҙарында, ташлы һөҙәклектәрҙә тереклек итә. Июнь-августта оса. Аполлон уртаҡ йәшәү рәүеше алып бара. Күбәләк ҡорттары ҡара төҫтә, зәңгәрһыу сығынтылы һәм ян-яғынан ҡыҙғылт һары таплы, оҙонлоғо 50 мм-ға ҡәҙәр етә. Йәш япраҡтар менән туҡланалар, көндөҙ ҡояш яҡьыһында айырыуса әүҙемдәр. Формалашып еткән күбәләк ҡорттары күкәй ҡабығында ҡышлай. Ҡурсағы зәңгәрһыу төҫтә тупраҡта үҫеш ала. Июнь башында ҡурсаҡтан етлеккән бөжәк сыға. Йылына бер быуын үҫә. Август айында күбәләк үҙенең йәшәү циклын тамамлай. Аполлондар һаны өҙлөкһөҙ кәмей бара.
♀
♀△
♂
♂ △
Аполонова пеперуга (латински: Parnassius apollo) – пеперуга од фамилијата Papilionidae.
Аполоновата пеперуга е дневна пеперуга. Таа е крупна, со збиено тело и на задните крила има впечатливо обоени кружни петна. Живее на присојни места. Лета ниско и полека. Се храни со нектар, најчесто од цветовите на чичката. Често се среќава по високи планински ливади во Македонија. Таа е заштитен вид.[1]
Видот е именуван според богот Аполон.
Во нејзини подвидови спаѓаат:[2][3]
Аполонова пеперуга (латински: Parnassius apollo) – пеперуга од фамилијата Papilionidae.
Аполоновата пеперуга е дневна пеперуга. Таа е крупна, со збиено тело и на задните крила има впечатливо обоени кружни петна. Живее на присојни места. Лета ниско и полека. Се храни со нектар, најчесто од цветовите на чичката. Често се среќава по високи планински ливади во Македонија. Таа е заштитен вид.
Мерцбахер (кадимки) калдырканы (Parnassius (s. str.) apollo (Linnaeus, 1758) ssp. Merzbacheri), (Fruhstorfer, 1906) - Түр P. apollo IUCN RLTSтин (1996-жылы VU A2cde категориясында), CITES IIнин Тиркемесине жана бир катар регионалдык Кызыл китептерге киргизилген . Голарктикалык тукумдун 47 өкүлү, өтө кооз, коллекционерлердин сүйгөн түрү.
Канаттарынын кулачы 70–75 мм келген ири көпөлөк. Канаттарынын жалпы түсү ак же бозомук кара кабырчыктар менен чачыратылган. Арткы канаттарында кара алкакчада билинер-билинбес ак көзчөлүү эки кызыл тагы бар. Эркектери агышыраак жана ургаачыларынан майдараак, кичирээк, жупташкандан кийин курсагынын үч жагында агыш тырмак сыяктуу өсүндү – сперматофрагма өнүгөт.
Түр бүткүл евросибир ареалы боюнча чачыранды, 60ка жакын жергиликтүү P. a. merzbacheri түрчөлөрү кездешет, анын ичине жунгар-түндүк Тянңшанң ареалы да кирет . Кыргызстан үчүн көрсөтүлгөн P. a. transiliensis түрчөсү көпчүлүк адистер боюнча P. a. merzbacheri менен синонимдештирилет ; түрчөнүн калган таксондорунун көрсөтүлүшү так эмес аныктоолордун натыйжасы. Кыргызстанда Жумгал, Кастек, Илий, Күнгөй жана Тескей Алатоо кыркаларында кездешет ; Атбашы тоо кыркаларында кездешкени так эмес .
P. a. merzbacheri деңиз деңгээлинен 1000–3000 м бийиктиктеги орто тоолордун алкагында, таштуу тоо беттеринин ар түрдүү шалбааларында кездешет .
Табигый жашаган жерлерин бузулбаганда массалык учуу мезгилинде салыштырмалуу (көз болжоо менен) P. a. merzbacheri көпөлөгүнүн имагосунун жыштыгы гектарына 100–120 даана жана айрым жылдары саны бир кыйла өзгөрүшү мүмкүн . Жа шоо ти ричи лиг и ( жашоо цикл дар ы). Жаратылышта моновол’тиндик түр. P. apollo биологиясы жана имаголануу алдындагы стадиялары жетишерлик кенен жазылган . Диапаузасы Каркыра жайлоосунда (Күнгөй Алатоо кыркасы) апрелдин ортосунда аяктайт ; жаш гусеницалар топ-топ болуп жашашат, седумдар (Sedum ewersii, S. hybridum, S. alberti) жалбырактары жана Orostachys spinosa (Crassulaceae) азыктанышы ыктымал . Жетилген гусеницалар июнң айында байкалат. Куурчакча стадиясы 10–16 күнгө созулат, учуусу июндун аягынан күзгө чейин.
Орун которууга таптакыр жөндөмсүз жана отурукташкан түр . Түз жерлердеги P. apollo популяциялары үчүн өлүп, жоюлуунун башкы себеби – жашаган жерлерин өздөштүрүү, айрыкча чөп чабуу , пестициддерди колдонуу сүйүүчүлөр аркылуу кармоолор . Өсүмдүктөрдөгү стенофагия көпчүлүк фитофагдар үчүн уулу болуп, атаандаштардын жоктугуна себеп болот . P. a. merzbacheri мите түктүү чымындар, бактерия- вирус оорулары белгиленген .
Колдо багылат. Кыргызстанда обочолонгон (өзүнчө бөлүнгөн) популяцияларды белгилүү бир кулңтурада бир нече муундун аралыгында асыроо боюнча эксперимент ийгиликтүү өткөрүлгөн.
Түр 1984-жылы Республиканын Кызыл китебине киргизилген . Популяциялар Алматы коругунда (Казакстан), Кемин, Каракол, Аларча МУЖПсынын аймагында, Аксуу заказнигинде корголот. P. apollo ареалынын бардык мейкиндиги боюнча корукка алынган. Ко рг оо үч үн зар ыл ар ак еттер . Түрчөнүн көпчүлүк жердеген жерлери азыркы мезгилде антропогендик басымдын интенсивдүүлүгү ортодон төмөн, ал эми басым күчөтүлгөн жерлерде (Аламүдүн, Талдыбулак капчыгайларында) жайытты, чөп чабууну, рекреациялык басымды чектөөчү 2–3 микрорезерват түзүү жана сандык каттоо жүргүзүү (мониторинг), тоют өсүмдүктөрүн тактоо, ошондой эле жашаган жерлерине окшош жерлерге кайра байырлаштыруу мүмкүнчүлүгүн үйрөнүү максатка ылайык.
III категория (LR-nt). Белгилүү бир жерге таандык, жоголуп кетүү коркунучу туула элек, бирок популяциялары начарлап бараткан түрчө.
Мерцбахер (кадимки) калдырканы (Parnassius (s. str.) apollo (Linnaeus, 1758) ssp. Merzbacheri), (Fruhstorfer, 1906) - Түр P. apollo IUCN RLTSтин (1996-жылы VU A2cde категориясында), CITES IIнин Тиркемесине жана бир катар регионалдык Кызыл китептерге киргизилген . Голарктикалык тукумдун 47 өкүлү, өтө кооз, коллекционерлердин сүйгөн түрү.
அப்போலோ (Apollo, Parnassius apollo) அழகிகள் என்பது குடும்பப் பட்டாம்பூச்சி ஆகும்.
வளர்ந்த பட்டாம்பூச்சிகள் நடு கோடைகாலத்தில் பூக்களில் மலர்த்தேன் அருந்துவதைக் காணலாம்.[1] பெண்கள் குளிர்கால இறுதியில் முட்டையிட்டு, வசந்த காலத்தில் பொரிக்கின்றன.
அப்போலோ (Apollo, Parnassius apollo) அழகிகள் என்பது குடும்பப் பட்டாம்பூச்சி ஆகும்.
வளர்ந்த பட்டாம்பூச்சிகள் நடு கோடைகாலத்தில் பூக்களில் மலர்த்தேன் அருந்துவதைக் காணலாம். பெண்கள் குளிர்கால இறுதியில் முட்டையிட்டு, வசந்த காலத்தில் பொரிக்கின்றன.
The Apollo or mountain Apollo (Parnassius apollo), is a butterfly of the family Papilionidae.
The species is named in the classical tradition for the deity Apollo.
Subspecies include:[3][4]
For a more complete list of subspecies and type details of specimens in the British Museum (Natural History) see Ackery, P. R. (1973) A list of the type-specimens of Parnassius (Lepidoptera: Papilionidae) in the British Museum (Natural History). Bulletin of the British Museum (Natural History) Entomology 29 (1) (9.XI.1973): 1—35, 1 pl. online here
This typically mountain species prefers hills and flowery alpine meadows and pastures of the continental European mountains, in Spain, Scandinavia and Central Europe, in the Balkans up to northern Greece and in the Alps between Italy and France.[5][3]
It is also present in some areas of the central Asia (Sakha). Typical of high altitudes, its range is from 400 metres (1,300 ft) up to 2,300 metres (7,500 ft), although it is far more present above 1,000 metres (3,300 ft).[6]
This species requires specific climatic conditions (cold winter, sunny summer). It also requires wide open spaces (with a cover of shrubs less than 5%) and a large surface of lawns (at least 50%). The presence of the host plant for the caterpillars is critical.
Parnassius apollo has a wingspan of 62–86 millimetres (2.4–3.4 in) in males, of 65–95 millimetres (2.6–3.7 in) in females. The Apollo butterfly shows a great deal of individual variation in the appearance, with an evident colour polymorphism. These very large, beautiful and conspicuous white butterflies are decorated with five large black eyespots on the forewing and two bright red or sometimes orange eyespots on the hindwing.[7] These striking red eyespots can vary in size and form depending on the geographic location of the Apollo butterfly, and the bright red colour often fades in the sun, causing the eyespots of older individuals to appear more orange.[8] The wings are shiny, with slightly transparent edges;[9] some individuals are darker (sphragismelanistic), a general phenomenon common in many butterflies. The caterpillars of this species are velvety black with orange-red spots along the sides.[7]
Related species can be found all over the world. The clouded Apollo (Parnassius mnemosyne) lives in valleys. while the small Apollo (Parnassius phoebus) is found in high mountain habitats. The latter has strongly marked black and white antennae, with presence of two red spots near the apex of its forewings.[10]
Female
Female, bottom
Male
Male, bottom
The drastic climate change of the Pleistocene era forced a separation of the red Apollo butterfly population. This in turn played a role in creating the distinct colour changes seen in the species. The Parnassius apollo became divided and isolated in the Eurasian region during the glacial period. The large glaciers created a physical barrier between the population, barring interaction between the groups. Still within these isolated populations the butterflies migrated westward into portions of southern Europe where they settled and reproduced. Within all of these particular isolated populations there is also variation in the wing colour allele.[5] There is variation in size between the isolated populations. With the larger separated populations of butterflies these habitats are used to sustain populations with larger amount of resources. These larger populations are called metapopulations and with the smaller separated sub-populations they create a mainland-island system. The Parnassius apollo can migrate from habitats and thus create a variation seen in each isolated population.[11]
New environmental pressures lead to the selection of a better suited colour variant within these isolated populations. With this variety there is a correlation with extinction. In high variation environments there is cause for extinction in greater numbers of individuals. For example, there is high variation in the Swiss Alps and presently there is a high rate of individuals becoming extinct.[12] One of the probable causes of extinction is the warming of the climate. It is said that the red Apollo is an "atypical glacial invader" and that with the warming of the climate in mountainous regions is causing the butterfly to not readily adapt to such an uncomfortable environment.[5] Another possible cause of extinction is the interesting connection between nectar plant distribution and the Parnassius apollo. If there was present a constraint of migration from nectar plant populations to another the red Apollo's population would slowly dissipate and reproduction might seize. This is because the outcrop of the nectar plants are the sight of reproduction and if the spatial structure is too far for the butterfly to migrate to the dynamics of the population is in danger.[11]
This species has a single brood. Adult Apollo butterflies are seen on the wing from May to September,[9][6] feeding on nectar produced by flowers.[13] During mating males deposit on the female's abdomen a gelatinous secretion called sphragis, that prevents the female mating a second time.[10] The females lay eggs, which over-winter and hatch in spring the following year.[8] The Apollo caterpillar a velvety blue black with small orange spots. These caterpillars feed on stonecrop (Sedum species, mainly Sedum telephium, Sedum album, Sedum rupestre and Sedum ropsea), Hylotelephium caucasicum and houseleek (Sempervivum species).[3][7] When the caterpillar is fully grown it will pupate on the ground, forming a loose cocoon from which the adult butterfly emerges following metamorphosis.[9]
The Apollo butterfly shares a variety of defensive strategies with quite a few species of butterflies. Even from a young age larva exhibit camouflage by being entirely black. This solid colour helps them avoid detection even at a close distance. However, as they mature, they lose this advantage by developing two rows of orange dots. These dots greatly decrease the amount of crypsis.[14] In addition to this larval camouflage, the larva also shares in a form of Müllerian mimicry with a type of millipede, Glomeris (Glomeris guttata). Both animals share the characteristic orange spots and black body and a common habitat. The millipedes and caterpillars secrete a foul smelling odour to repel predators.[14]
Once the butterfly completes its metamorphosis, it has a number of defensive mechanisms in place to avoid predation. One of the most easily identifiable traits is the bright eyespots found on the wings. These eyespots are essentially concentric circle of a wide variety of colours. Apart from the wide range of colours, eyespots are very limited in their plasticity. There are three main hypothesis to why these spots may have developed; they resemble the eyes of an enemy of the predator in order to intimidate them, they draw the attention of the predator to less vital components of the butterfly's body, or the spots are there simply to surprise the predator. The only disadvantage to these spots is that they cause the butterfly to be a great deal more conspicuous.[15]
Another form of defence is the taste of the butterfly. Similar to the monarch butterfly, the Apollo butterfly produces a repulsive taste to its predator. The butterfly seems to get this foul taste from its plant host, the Sedum stenopetalum. There is a bitter tasting cyanoglucoside, sarmentonsin, which is found in both the butterfly and the plant. There is a much higher concentration of sarmentonsin in the wings as opposed to the rest of the body.[16] The high concentration in the wings indicates that the wings of the butterfly would taste much worse comparatively. A common predator, nesting water pipits, have evolved a strategy to avoid the poor taste of the butterfly; the bird will remove the wings before consuming the body.[17] In theory, this will get rid of the poor tasting elements of the butterfly, leaving only the nutritious body.
This species is of interest to entomologists due to the variety of subspecies, often only restricted to a specific valley in the Alps. The beautiful Apollo butterfly has long been prized by collectors, who aim to possess as many of the variants as possible. While over-collecting is believed to have caused populations to decline in some areas, such as in Spain and Italy, habitat change is thought to be a far more significant threat to this species' survival.[8] Plantations of conifers, the succession of suitable habitat to scrubland, agriculture, and urbanization have all reduced the habitat of the Apollo butterfly. Climate change and acid rain have also been implicated in this species decline in Fennoscandia. In addition, motor vehicles have been cited as a cause of Apollo butterfly mortalities; vehicles on a motorway system near Bolzano in South Tyrol, Italy, are said to have nearly wiped out a race of the Apollo.[8]
In Finland, the Apollo was one of the first species of insects declared endangered. The Apollo population in Finland and Sweden decreased drastically during the 1950s. The reason for this is not known, but it is commonly thought to be because of a disease. In Sweden, it is now restricted to areas that have limestone in the ground, suggesting that the decrease could hypothetically be related to acid rain.[18]
Laws exist to protect the Apollo butterfly in many countries. The Apollo is on the IUCN Red List of Threatened Species,[19] in Appendix II in CITES,[8][9] and is mentioned in annex IV of Habitats Directive. It is protected in other states: the Principality of Liechtenstein, Czech Republic (as critically threatened species in Czech code, Decree for implementation, No. 395/1992 Sb., and No. 175/2006 Sb.), Turkey and Poland.
However, these laws focus on the protection of individuals, rather than their habitat, and so may do little to mitigate the greatest threat that populations face.[8] Fortunately, there are a number of projects specifically working to save this vulnerable insect. A conservation programme in Pieniny National Park saved a subspecies of the Apollo butterfly that had declined to just 20 individuals in the early 1990s, through a combination of captive breeding and habitat protection.[20] In south-west Germany, conservationists are working with shepherds to ensure favourable conditions for the butterflies, which share their grassland habitat with sheep. For example, grazing periods have been shifted to avoid the Apollo butterfly larvae stage, which is vulnerable to being trampled.[21]
The Apollo butterfly has many subspecies around the world, and some European subspecies are showing an alarming decline in numbers. This is mainly caused by habitat destruction, air pollution affecting the insect's food plants, and butterfly collectors. The Apollo butterfly is also more vulnerable to predators as it spends two years as a caterpillar.
This article incorporates text from the ARKive fact-file "Apollo butterfly" under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported License and the GFDL.
.jpg)
_2011-05-07.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
{{cite journal}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) The Apollo or mountain Apollo (Parnassius apollo), is a butterfly of the family Papilionidae.
Apollo-papilio (Parnassius apollo) estas papiliospecio el la ordo lepidopteroj, subordo klaboantenaj dumtagaj papilioj (Diurna), familio Papilionidae.
Ĝi larĝas 8-9 cm. La disetendiĝantaj flugiloj estas duone diafanaj kaj laktoblankaj, kun 5 nigraj makuloj sur la antaŭaj. Sur la postaj flugiloj troviĝas du nigre kadrita ruĝa okulmakulo, en kies mezoj troviĝas blanka stelo. Ĝi aperas en montaraj regionoj de Eŭropo, Azio kaj Nord-Ameriko. Ĝia raŭpo estas silke nigrakolora kunruĝflavaj makuloj kaj ŝtalbluaj verukoj. La raŭpo vivas sur diversaj sedospecioj (Sedum acre, S. album ktp.).
♀
♀△
♂
♂ △
La apolo[2] (Parnassius apollo) es una especie de lepidóptero ditrisio de la familia Papilionidae propia de los macizos montañosos de las zonas templadas y frías de Eurasia, incluida la península ibérica.[3][4]
Hembra
Hembra (vista ventral)
Macho
Macho (vista ventral)
Es una mariposa relativamente grande, que puede alcanzar una envergadura de 8 cm. Es inmediatamente reconocible por el color predominantemente blanco de sus alas, de textura apergaminada y translúcidas (hialinas) en sus partes marginales, donde carecen de escamas. El ala anterior lleva una serie de grandes manchas negras y el ala posterior posee dos grandes ocelos rojos con núcleo blanco y cercados por un anillo negro. La forma y color de esos ocelos varían enormemente de una población a otra.
La oruga es enteramente negra, con filas de manchas amarillas o anaranjadas a cada lado y con pelillos negros que nacen de pequeñas verrugas. Puede llegar a medir 5 cm.
El área de distribución de esta especie es amplísima y cubre prácticamente todas las zonas templadas y frías de Eurasia. Se trata, sin embargo, de un área muy disyunta, habiéndose descrito numerosísimas subespecies y variedades en los diferentes sistemas montañosos en los que viven sus poblaciones. Presenta, en muchos lugares, un carácter relicto, debiéndose su presencia a los grandes movimientos faunísticos inducidos por las glaciaciones cuaternarias. De confirmarse las previsiones de los expertos en relación al calentamiento global observado estas últimas décadas, muchas de esas poblaciones relictas podrían desaparecer definitivamente de los macizos más meridionales en un futuro no muy lejano, a medida que vayan desapareciendo los hábitats que necesita para vivir (colonizados por una vegetación mucho más densa y cerrada).[cita requerida] El número de subespecies es mayor en las partes meridionales de su área de repartición, donde los procesos de especiación no se vieron interrumpidos por las glaciaciones. Se han descrito, así, 22 subespecies en la península ibérica, siendo las poblaciones de Sierra Nevada, las más claramente diferenciadas del restante de poblaciones (presentan la particularidad de tener los ocelos del ala posterior de color amarillo-anaranjado en vez de rojo).
Para poder completar su ciclo vital, la mariposa apolo necesita zonas abiertas, con una vegetación predominantemente herbácea, en las que crezcan las plantas nutricias de las que se alimentan sus larvas. En entornos naturales, esas condiciones son esencialmente las de los prados de montaña, salpicados de zonas pedregosas, en los que abundan dichas plantas. El pastoreo ha propiciado la aparición de zonas que presentan tales características a altitudes inferiores, pero el abandono de esta práctica ha llevado, sin embargo, a la desaparición de la especie en muchas de tales zonas, recolonizadas por una vegetación mucho más densa y cerrada. Ésta es, además del uso indiscriminado de insecticidas en algunos lugares, la explicación más probable de su desaparición o rarefacción en macizos de mediana altura, tal como los Vosgos (Francia), donde se extinguió la subespecie que lo poblaba.
Al vivir esta mariposa en los ecosistemas más elevados de los macizos montañosos, tan solo se observa una única generación anual que vuela de junio a agosto, coincidiendo con el corto periodo vegetativo de aquellas zonas. Pasa el invierno como larva, protegida en el huevo, del que sale al empezar la primavera. Se forma la crisálida en mayo-junio, pudiendo durar de 10 días a varias semanas el proceso de metamorfosis.
Las orugas se alimentan de diferentes especies de crasuláceas principalmente de los géneros Sedum y Sempervivum.
Datos: Q41633
Multimedia:
Especies: Parnassius apollo
La apolo (Parnassius apollo) es una especie de lepidóptero ditrisio de la familia Papilionidae propia de los macizos montañosos de las zonas templadas y frías de Eurasia, incluida la península ibérica.
Punalaik-apollo (Parnassius apollo) on liblikas ratsulibliklaste sugukonnast apollo perekonnast.
Tiivad on valged, siruulatus on 70-86 mm. Esitiivad on mustade laikudega. Tagatiibadel on kaks punast musta äärisega ja valge keskosaga sõõri.
Lõuna-Euroopas elab mäestikes 1000–2000 m kõrgusel, Rootsis esineb Ölandil, Soome lõunaosas Ahvenamaal ja teistel saartel ohustatud liik. Eestis on arvatavasti välja surnud 19. sajandil.
Röövik toitub kukeharjal.
♀
♀△ (s.t. alakülg)
♂
♂ △
Punalaik-apollo (Parnassius apollo) on liblikas ratsulibliklaste sugukonnast apollo perekonnast.
Tiivad on valged, siruulatus on 70-86 mm. Esitiivad on mustade laikudega. Tagatiibadel on kaks punast musta äärisega ja valge keskosaga sõõri.
Lõuna-Euroopas elab mäestikes 1000–2000 m kõrgusel, Rootsis esineb Ölandil, Soome lõunaosas Ahvenamaal ja teistel saartel ohustatud liik. Eestis on arvatavasti välja surnud 19. sajandil.
Röövik toitub kukeharjal.
♀
♀△ (s.t. alakülg)
♂
♂ △
Apolo tximeleta[1] mendi-inguruetako tximeleta enblematioenetariko bat da. 800 metrotik gorako altueran bizi ohi da, eta Europako mendigune gehienetan aurki daiteke. Habitat Arteztarauaren (CEE/92/43) IV. eranskinean aipatzen da, eta babes hertsia behar duten interes komunitarioko espezietzat jotzen denez, babestu beharreko espeziea da. Euskal Herrian, Aizkorri-Aratz Parke Naturalean dago populazio esanguratsuenetariko bat.
Tamaina handiko tximeleta da, 60 eta 80 mm bitarteko hego-zabalera duena. Emeak arrak baino handixeagoak izan ohi dira, eta itxura ere ezberdina da. Arrak argiagoak dira; izan ere, emeek, ile grisez estaliriko hegoak dituzte, eta ozeloak markatuagoak dira. Oinarri zuriko hegoak dituzte, zeharargiak direnak, eta aurreko hegoetan, arrek zein emeek, hainbat orban beltz dituzte; atzekoetan, berriz, ingerada iluneko eta barnealde zuriko bi orban gorri dituzte. Gorputza oso iletsua da, kolore gris ilunekoa.
Euskal Herrian eta Iberiar penintsulan bizi ez den espezie batekin soilik nahas daiteke tximeleta hau, Apolo txikiarekin (Parnassius phoebus), hain zuzen. Azken horrek, aurreko hegoetako aurre-ertzeko orban beltz baten barrualdea gorri kolorekoa du. Horrez gain, apolo txikiaren antenak zuri-beltzak dira.
Beldarrak kolore beltza du, eta ertzetan orban hori edo laranjak izaten ditu.
♀
♀△
♂
♂ △
Europako mendigune ia guztietan aurki daitekeen espeziea da, Espainiako Mendikate Betikotik hasi eta Eskandinaviako, Siberia mendebaldeko eta Anatoliako mendietaraino. Alemania erdialdean eta Danimarkan galdutzat jotzen da espeziea.
Euskal Herrian Pirinioetan eta Arabako eta Gipuzkoako mendigune altuenetan aurki daiteke, beti ere 800 metrotik gorako altueran.
Goi-mendietako larre harritsuak dira espezie honen habitat nagusia, eta teilatu-belarrak (Sedum sp.) dira behar dituzten landare-espezie garrantzitsuenak, landare horien hostoetaz elikatzen baitira larbak.
800 metroko altueratik 2.000 metroko altueraraino aurki daiteke espeziea. Populazioak oso lekutuak izan ohi dira, eta normala izaten da mendi hegal batean edo bailara jakinetan soilik aurkitzea.
Urtean generazio bakarra sortzen duen espeziea da, uniboltinoa, alegia. Emeak landare krasulazeoen (teilatu-belarrak (Sedum sp.), betibiziak (Sempervivium sp.)...) inguruan ezartzen ditu arrautzak udaren amaieran –ipuruen (Juniperus sp.) hostoetan, sarri–, eta udazkenean garatu arren, egoera horretan igarotzen dute negua –arrautzen barruan larbak guztiz garaturik daudela–, harik eta, udaberriaren hasieran zabaltzen diren arte. Larbek 2-3 hilabeteko bizitza izaten dute, eta maiatza amaieran edo ekainean pupatzen dira. Pupak arroken azpian ezarri ohi dira, normalean, eta krisalida-egoerak 3 aste irauten ditu. Ondorioz, helduek maiatza eta uztaila bitartean egiten dute hegan, lekuaren, garaieraren eta sasoiaren arabera (Tolman & Lewington, 2008).
Sedum generoko landareen hostoetaz elikatzen dira apolo tximeletaren larbak, teilatu-belar zuria (Sedum album), batez ere.[2]
IUCNren Zerrenda Gorriko II. eranskinean zerrendaturiko espeziea da, eta baita Habitat Arteztarauaren (CEE/92/43) IV. eranskinean ere[3]. Ondorioz, espeziea duten estatuek haren kontserbaziorako neurriak hartu behar dituzte. Hala gertatu da Europako herrialde askotan; hala nola Liechtensteinen, Finlandian eta Suedian.
Europako herrialde gehienetan beherakada handia pairatu du azken mendean, Alemanian, Norvegian, Suedian eta Frantzian, kasu.
Apolo tximeleta mendi-inguruetako tximeleta enblematioenetariko bat da. 800 metrotik gorako altueran bizi ohi da, eta Europako mendigune gehienetan aurki daiteke. Habitat Arteztarauaren (CEE/92/43) IV. eranskinean aipatzen da, eta babes hertsia behar duten interes komunitarioko espezietzat jotzen denez, babestu beharreko espeziea da. Euskal Herrian, Aizkorri-Aratz Parke Naturalean dago populazio esanguratsuenetariko bat.
Isoapollo eli apollo (Parnassius apollo) on apolloperhosiin kuuluva perhonen ja Suomen kookkain päiväperhoslaji. Se mainitaan Euroopan unionin luontodirektiivin liitteessä IV ja on Suomessa rauhoitettu luonnonsuojeluasetuksella.
Isoapollo on huomattavan kookas, valkoinen perhonen. Etusiiven kärkiosassa on laajahko, läpikuultava alue. Keskempänä siivellä on kookkaita mustia laikkuja, joissa saattaa esiintyä myös punaista väriä. Takasiivissä on tunnusomaiset, mustareunaiset, punaiset silmätäplät, joita on kaksi kappaletta kummassakin siivessä. Siipien kärkiväli vaihtelee 62–94 mm. Perhosen lepattavaan lentoon liittyy lyhyitä liito-osuuksia.[2][3][4]
Isoapollo on lajina jaettu useisiin eri alalajeihin.[5]
Toukat ovat mustia ja niiden kyljissä on oransseja täpliä.
♀
♀△
♂
♂ △
Lajia tavataan lähes koko Euroopassa sekä suuressa osassa Aasiaa. Suomessa apolloa tavataan eniten Lounais-Suomen saaristossa ja Ahvenanmaalla (muoto f.geogr. fennoscandicus), mutta sillä on nykyisin vahvoja kantoja myös Uudellamaalla (muoto f.geogr. finmarchicus). Lajilla on ainakin aikaisemmin ollut esiintymispaikkoja myös Järvi-Suomen alueella (muoto f.geogr. carelius). Perhosen lentoaika alkaa heinäkuun alusta ja jatkuu elokuun alkuun.[6][7]
Suurimmassa osassa laajaa esiintymisaluettaan isoapollo on vuoristojen laji. Elinympäristökseen se vaatii aurinkoisia, maksaruohoa kasvavia kalliomaastoja. Perhonen vierailee ahkerasti kukilla, etenkin kaunokeilla (Centaurea). Laji talvehtii joko munana tai pienenä toukkana.
Isoapollo harvinaistui Suomessa voimakkaasti 1950-luvulla. Varmaa syytä ei tiedetä, mutta asiaa on yritetty selittää mm. ilmastonmuutoksella, virus- tai bakteeritartunnalla ja liian innokkaalla keräilyllä. Laji rauhoitettiin lailla vuonna 1976.
Isoapollon toukka käyttää ravintonaan maksaruohoja (Sedum sp.), erityisesti isomaksaruohoa (Sedum telephium).
Isoapollo eli apollo (Parnassius apollo) on apolloperhosiin kuuluva perhonen ja Suomen kookkain päiväperhoslaji. Se mainitaan Euroopan unionin luontodirektiivin liitteessä IV ja on Suomessa rauhoitettu luonnonsuojeluasetuksella.
Parnassius apollo
L'Apollon (Parnassius apollo) est une espèce de lépidoptères appartenant à la famille des Papilionidae et à la sous-famille des Parnassiinae.
Grande espèce emblématique des montagnes d'Eurasie, elle est en régression dans de nombreux massifs, et protégée par la Loi dans plusieurs pays.
♀△.
♂ △.
Illustration par le zoologiste allemand Jacob Hübner.
Chenille, illustration par Nemos, 1895.
L'imago de l'Apollon est un grand papillon d'une envergure de 6 à 9 cm[1]. Le corps est velu chez le mâle, comme tous les papillons du genre Parnassius. Les ailes présentent des dessins et ocelles noirs et rouges sur un fond blanc à crème présentant une suffusion grise variable (souvent plus marquée chez la femelle) et l'extrémité de l'aile antérieure, dépourvue d’écailles, paraît translucide. Les ailes antérieures présentent plusieurs taches noires, les ailes postérieures présentent deux ocelles rouges ou orange cernés de noir et pupillés de blanc. Sur le verso, toujours uniquement sur les ailes postérieures, les ocelles peuvent être jusqu'à neuf, aussi colorés de rouge que sur le recto.
Les sous-espèces et certaines populations présentent des différences : couleur très blanche en Scandinavie, très fumée de gris dans les Pyrénées centrales, ocelles des ailes postérieures jaunes à orange en Espagne, très rouges dans les Vosges et le Jura.
L'espèce hiverne sous forme d’œufs qui éclosent au début du printemps (mars). Elles se nourrissent à découvert sur les feuilles de plantes succulentes. À la fin du dernier stade larvaire, vers mai-juin, elles tissent un cocon lâche légèrement enterré ou placé sous les herbes sèches, formant une chrysalide. La nymphose (transformation en papillon adulte) dure de dix jours à plusieurs semaines.
Il y a une génération par an. L’éclosion des mâles précède généralement celle des femelles. La période de vol varie en fonction des régions et de l’altitude. Elle s’étend de juin, parfois mai, à août, parfois septembre dans les localités les plus hautes.
Les plantes-hôtes sont essentiellement des plantes succulentes de la famille des Crassulaceae, à savoir Orpin (Sedum sp.), Sempervivum sp. et Saxifraga sp. dites « plantes grasses » à tort car elles ne contiennent pas de graisse[2]
Lorsqu'il est dérangé par temps froid, l'Apollon d’un coup découvre les quatre ocelles rouges de ses ailes postérieures, en émettant un son crissant tout en en frottant vivement ses pattes contre la base de ses ailes. Il dort seul, ou bien en groupe. Les mâles, qui apparaissent avant les femelles, se déplacent autour des larves, afin de localiser une jeune femelle pour la féconder[3].
Les papillons adultes ne volent que par temps nettement ensoleillé. Ils préfèrent le nectar des fleurs violacées dans les champs (centaurées et chardons divers, scabieuses…), mais peuvent également se nourrir d’autres fleurs des pelouses.
L'Apollon est présent en Europe, au Moyen-Orient et dans tout le nord de l'Asie, en Sibérie, Yakoutie et Mongolie[4].
L'Apollon peuple, entre 400 m et 2 500 m, la plupart des massifs montagneux d'Europe, de l'Espagne au sud de la Fennoscandie jusqu'aux Balkans et en Grèce, dont le nord-ouest du Péloponnèse.
En France, on le rencontre principalement entre 1 000 et 2 000 m, jusqu'à 2 300 m dans les Alpes du Sud, mais des populations dites "abyssales" vivent vers 400–600 m. dans le Vaucluse.
Il a disparu de nombreuses régions, cependant sa présence est confirmée dans les Pyrénées, le Massif central et les Alpes, du département du Doubs à celui du Var[5], [6].
L’Apollon est inféodé aux climats de montagne ou continentaux d'Europe continentale et d'Asie centrale. Cette espèce a besoin de conditions climatiques précises (froid l'hiver, ensoleillé l'été). Elle exige aussi des espaces grandement ouverts (dont le recouvrement arbustif est inférieur à 5 %) et dont la surface de pelouse est important (50 % au moins) : on trouve donc l'Apollon dans les prés fleuris. La présence des plantes grasses nourricières des chenilles demeure un élément déterminant.
L'espèce Parnassius apollo a été décrite par le naturaliste suédois Linné en 1758 sous le nom initial de Papilio apollo[7]. L'épithète spécifique apollo fait référence à Apollon, le dieu grec du soleil. La localité type est la Suède.
P. apollo est l'espèce type pour le genre Parnassius. Les auteurs qui divisent ce dernier en sous-genres placent donc P. apollo dans le sous-genre nominal, ce qui permet d'écrire son nom comme Parnassius (Parnassius) apollo.
Le genre Parnassius, dont les chenilles utilisent des Crassulaceae (exceptionnellement des Saxifragaceae), s'est séparé très anciennement des autres lignées qui, elles, utilisent d'autres plantes-hôtes[12].
Espèce répandue en Europe occidentale durant les périodes glaciaires, l'Apollon est une « relicte glaciaire », c'est-à-dire une espèce se retirant sous l'effet du réchauffement soit vers le nord, soit en altitude.[réf. nécessaire]
La variabilité de l'Apollon a conduit à en décrire de nombreuses sous-espèces.
Helmut Glabl, en 2005, en distingue vingt-cinq : une pour les Vosges, une pour le Jura, douze pour les Alpes, six pour le Massif central et cinq pour les Pyrénées.
Roger Verity, en 1952, n'en dénombrait que dix-neuf : une pour les Vosges, deux pour le Jura, huit pour les Alpes, cinq pour le Massif central et trois pour les Pyrénées.
Une liste réduite de seize sous-espèces était proposée en 1978-1980 par Capdeville : une pour les Vosges, une pour le Jura, huit pour les Alpes (dont deux originaires d'Italie pouvant voler en France), quatre pour le Massif central et deux pour les Pyrénées.
Lerault, en 1997, réduisait ce nombre à dix : une pour les Vosges, deux pour le Jura, trois pour les Alpes, trois pour le Massif central et une pour les Pyrénées.
Une autre réduction, à huit sous-espèces, était opérée par J.-C. Weiss en 2005 : une pour le Jura (Parnassius apollo nivatus Fruhstorfer, 1906), quatre pour les Alpes (Parnassius apollo venaissinus Fruhstorfer, 1921; Parnassius apollo provincialis Kheil, 1905; Parnassius apollo leovigildus Fruhstorfer, 1909; Parnassius apollo geminus Stichel, 1899), deux pour le Massif central (Parnassius apollo lioranus Fruhstorfer, 1921; Parnassius apollo lozerae Pagenstecher, 1909) et une pour les Pyrénées (Parnassius apollo pyrenaicus Harcourt-Bath, 1896).
Dans cette logique Xavier Mérit et Véronique Mérit, en 2006, poursuivent plus loin dans les regroupements, la liste qu'ils proposent se limitant à 5 sous-espèces :
Certaines sous-espèces ont disparu comme :
Parnassius apollo testoutensis (Savoie, France).
Accouplement, Parnassius apollo testoutensis (Savoie, France).
Parnassius apollo pyrenaicus (Pyrénées, France).
Parnassius apollo lozerae (Lozère, France).
Les trois sous-espèces espagnoles Parnassius apollo nevadensis, Parnassius apollo filabricus et Parnassius apollo gadorensis, très étroitement apparentées, se distinguent à peine. Chez les deux sexes, les ocelles sont jaune-orangé au lieu de rouge. Les femelles sont recouvertes d'une poussière sombre et portent souvent une tache jaune-orangé sur leur bord antérieur ainsi qu'une tache anale. Comme dans toutes les sous-espèces espagnoles, les ailes antérieures des papillons fraîchement éclos sont nettement tachetées de noir. Leurs chenilles se nourrissent de Sedum : Sedum amplexicaule, Sedum micranthemum et Sedum acre (orpin âcre)[14],[15].
Plusieurs langues, dont le français, utilisent un nom vernaculaire faisant référence, comme l'épithète spécifique latine, au dieu grec des arts Apollon. On trouve ainsi :
Ces langues réutilisent souvent le nom d'Apollon pour nommer d'autres espèces du genre Parnassius, par exemple en français le Petit Apollon, le Semi-Apollon et le Faux Apollon.
L'Apollon est inscrit sur la liste des insectes strictement protégés de l'annexe 2 de la Convention de Berne, sur la liste des insectes menacés d'extinction des annexes 2 et 3 de la Convention de Washington du 3 mars 1973, sur la liste des insectes strictement protégés de l'annexe IV de la Directive Habitats du Conseil de l'Europe concernant la conservation des habitats naturels ainsi que de la faune et de la flore sauvages du 21 mai 1992[17]
En France, l'Apollon est sur la liste rouge des insectes de France métropolitaine (arrêté du 22 juillet 1993 fixant la liste des insectes protégés sur le territoire national). Il a été inscrit sur la liste mondiale de l'UICN depuis 2008.
Espèce protégée en France, l'Apollon est en régression partout dans les localités les plus basses. Cette régression peut être expliquée par l'abandon des pratiques pastorales et la fermeture des milieux.
Espèce montagnarde, le réchauffement climatique peut également devenir un facteur de disparition des populations qui ne pourraient trouver de refuge plus en altitude telle que les populations, en France, du Jura ou du Massif central[18].
L'Apollon a ainsi déjà disparu des Vosges où des tentatives de réintroduction ont échoué, ainsi que dans le Forez et la Sainte-Baume. De semblables efforts dans le Puy-de-Dôme ont par contre connu le succès.
L'Apollon est également éteint ou est en voie de disparaître en Allemagne, Finlande, Norvège, Pologne, Roumanie, Slovaquie, Suède et Tchéquie. Il est absent des îles Britanniques et des îles méditerranéennes mais vole en Sicile.
L'Apollon a illustré des timbres en Allemagne, en Azerbaïdjan, en Finlande, au Kirghizstan.
Timbre d'Allemagne (1962).
Timbre d'Azerbaïdjan (1995).
Timbre du Kirghizstan (2000).
L'écrivain et philosophe français Roger Caillois, particulièrement intéressé par la variabilité de l'Apollon, l'a évoqué dans ses études sur l'esthétique[19]. L'Apollon, selon lui, « démontre avec éclat que la nature n'est jamais un moule, qu'elle ne saurait connaître la reproduction mécanique, qu'elle ne se répète pas ». Poursuivant sa rêverie, il se demande « si le caractère variable d'un papillon, quand ce caractère est aussi marqué qu'il est chez le Parnassius, n'est pas une preuve actuelle de l'existence d'une pareille et plus grande plasticité aux jeunes époques du monde. (…) Ensuite seulement vint l'ordre, c'est-à-dire la fixité des espèces (…) »
Parnassius apollo
L'Apollon (Parnassius apollo) est une espèce de lépidoptères appartenant à la famille des Papilionidae et à la sous-famille des Parnassiinae.
Grande espèce emblématique des montagnes d'Eurasie, elle est en régression dans de nombreux massifs, et protégée par la Loi dans plusieurs pays.
A apolo (Parnassius apollo) é un lepidóptero da familia Papilionidae. Trátase dunha especie tradicionalmente asociada con hábitats de montaña. As súas poboacións esténdense por gran parte de Europa e Asia, e distribúense pola gran maioría das grandes rexións montañosas de Europa até o Tian Shan (China) e oeste de Siberia. Malia a súa ampla distribución, rara vez é común.
A súa vistosidade e maxestosidade durante o voo valeulle que sexa moi aprezada por algunhas comunidades: pola banda positiva é protagonista de numerosos selos, mentres que pola negativa é obxectivo principal polos coleccionistas, feito que xunto coa destrución do seu hábitat (incluíndo o cambio climático), conduciu á especie ó status de ameazada.
A apolo (Parnassius apollo) é un lepidóptero da familia Papilionidae. Trátase dunha especie tradicionalmente asociada con hábitats de montaña. As súas poboacións esténdense por gran parte de Europa e Asia, e distribúense pola gran maioría das grandes rexións montañosas de Europa até o Tian Shan (China) e oeste de Siberia. Malia a súa ampla distribución, rara vez é común.
A súa vistosidade e maxestosidade durante o voo valeulle que sexa moi aprezada por algunhas comunidades: pola banda positiva é protagonista de numerosos selos, mentres que pola negativa é obxectivo principal polos coleccionistas, feito que xunto coa destrución do seu hábitat (incluíndo o cambio climático), conduciu á especie ó status de ameazada.
Apolon, crvenooki parnasovac ili velebitski apolon (Parnassius apollo) leptir je iz porodice lastinrepaca, bijelih krila promjera 6 cm, s crnim i crvenim pjegama s crnim obrubom. Leti krivudavo kao da u letu neprestano slijeće s cvijeta na cvijet.
♀
♀△
♂
♂ △
Odrasla gusjenica je troma, debela, plavkaste površne. Hrani se lišćem velikog i bijelog žednjaka (Sedum maximum i Sedum album).[1]
Uglavnom živi na planinskim proplancima na visini između 1000 i 2000 m. Zabilježen je na Velebitu. U Hrvatskoj je zaštićena vrsta. [2]
Nedovršeni članak Apolon (leptir) koji govori o biologiji treba dopuniti. Dopunite ga prema pravilima Wikipedije.
Apolon, crvenooki parnasovac ili velebitski apolon (Parnassius apollo) leptir je iz porodice lastinrepaca, bijelih krila promjera 6 cm, s crnim i crvenim pjegama s crnim obrubom. Leti krivudavo kao da u letu neprestano slijeće s cvijeta na cvijet.
♀
♀△
♂
♂ △
La farfalla apollo (Parnassius (Parnassius) apollo (Linnaeus, 1758)) è un lepidottero diurno appartenente alla famiglia Papilionidae.
È una delle tre specie appartenenti al genere Parnassius presenti in Italia.
L'epiteto specifico della farfalla apollo si riferisce al dio greco Apollo, mentre il nome, Parnassius, in latino significa proprio "di Apollo" o "delle muse".
Parnassius apollo è contraddistinta da una livrea bianca, e da ali punteggiate di piccole macchie nere nella zona anteriore e di due o più grandi macchie rosse, circolari e bordate di nero, mentre l'estremità delle ali anteriori spesso sono trasparenti, soprattutto nella femmina. L'apertura alare della farfalla è tra i 50 e gli 80 mm[2].
L'animale è molto simile a Parnassius phoebus, dal quale l'Apollo si distingue principalmente per il bianco interno alle macchie rosse e per il colore di fondo bianchissimo con parecchie piccole macchie nere, ma in alcune variazioni queste particolarità sono presenti anche nel Febo, per cui per accertarsi è sempre meglio controllare il funicolo antennale: nell'Apollo è a strisce bianco-grigio chiarissimo e termina con una clava nera, mentre nel Febo le strisce e sono bianche e nere[3].
♀
♀△
♂
♂ △
È una specie univoltina, la si può osservare da maggio a settembre, con variazioni a seconda della località e della temperatura[3].
La larva si nutre principalmente di Sedum album ma anche, più raramente, Sedum telephium, Sedum acre, Sedum rupestre, Sedum dasyphyllum, Sedum sexangulare, Sedum annuum, Sedum villosum, Sempervivum tectorum, Sempervivum arachnoideum, e Rhodiola rosea. Depone le uova su tronchi, fiori, piante secche o su foglie di sempreverdi in prossimità delle piante alimentari delle larve. Il bruco, nero con macchie che vanno dal giallo al rosso a seconda della sottospecie, solitamente preferisce nutrirsi al sole e si impupa tra dei sassi o nel muschio[3].
Questa specie, prettamente montana, predilige i prati e le vallate fiorite, ma anche pendii rocciosi. Come le altre specie del suo genere, è vulnerabile per l'isolamento successivo all'ultima era glaciale, ma nei luoghi dove presente risulta abbastanza comune. Tipica delle alte quote, è presente dai 400 ai 2500 metri, sebbene sia di gran lunga più presente al di sopra dei 1000 metri. Il suo areale, molto discontinuo e simile a quello degli altri Parnassius europei: la si trova nelle alture spagnole, tra le quali la Sierra Nevada, la Cordigliera Cantabrica, la Cordigliera Betica, i Pirenei; in Francia vi sono popolazioni nel Massiccio centrale, anche se nel paese è sempre più rara, probabilmente a causa del cambiamento climatico; è relativamente abbondante su tutte le Alpi; la troviamo sporadicamente sugli Appennini, i Balcani, i Carpazi; e poi l'Estonia, la Finlandia meridionale ed alcune zone della Scandinavia anche se in queste zone nordiche, come in Francia, è sempre più rara; infine ha popolazioni anche in Turchia, nel Caucaso, nella Siberia orientale e nel Tien Shan[3].
Per quanto riguarda l'Italia, sulle Alpi è abbastanza comune, mentre sugli Appennini è presente, sporadica, in modo frammentario, soprattutto nell'Appennino tosco-emiliano e in Umbria, ma in queste zone è comunque in grande declino. Si trova poi nella Sicilia settentrionale e nell'Aspromonte, mentre è presumibilmente scomparsa nella Sila[2][4].
Francobollo finlandese
Francobollo tedesco
Francobollo tedesco
Francobollo kirgyzo
Francobollo Azero
Tra le tantissime sottospecie di P. apollo, dovute all'isolamento successivo all'ultima era glaciale, sono elencate qui sotto le più particolari:
Parnassius apollo con le ali chiuse dopo la pioggia
Parnassius apollo dispiega le ali
La farfalla apollo (Parnassius (Parnassius) apollo (Linnaeus, 1758)) è un lepidottero diurno appartenente alla famiglia Papilionidae.
È una delle tre specie appartenenti al genere Parnassius presenti in Italia.
Parnassius apollo est papilio subfamiliae Parnassiinarum familiae Papilionidarum. Species ob traditionem classicam ex Apollone, uno e duodecim deis Olympicis, appellatur.
Inter subspecies sunt:[1][2][3]
Haec species colles et alpina continentalium Europae montium prata pascuaque florentia in Hispania, Scandinavia, Europaque Media, in Balcaniis ad Graeciam septentrionalem, atque in Alpibus inter Italiam et Franciam petit.[4][1] Invenitur etiam in nonnullis regionibus Asiae Mediae (Iacutia). Eius habitatio a 400 metris super aequor maris usque ad 2300 metra patet, sed loca supra 1000 metra praeponit.[5]
Femina, latus inferius.
Mas.
Mas, latus inferius.
Fetum unum in anno habet. Adulti a Maio mense ad Septembrem volant,[6][5] nectare a floribus effecto vescentes.[7]
Parnassius apollo est papilio subfamiliae Parnassiinarum familiae Papilionidarum. Species ob traditionem classicam ex Apollone, uno e duodecim deis Olympicis, appellatur.
De apollovlinder (Parnassius apollo) is een vlinder uit de familie van de pages (Papilionidae).
De vleugel varieert in lengte tussen de 3,4 en 4,0 cm.[2] De achtervleugel is meestal afgerond. De achtervleugels dragen aan de bovenzijde meestal twee, aan de onderzijde meerdere ronde rode vlekken. Hiernaast hebben zowel de voor- als achtervleugels donkere vlekken. De voorvleugels verschillen van die van Parnassius phoebus doordat ze niet gelig getint zijn, en geen rode vlekken hebben.[3] De toppen van de voorvleugels zijn iets doorzichtig.
De rupsen zijn ongeveer 5 centimeter lang, zwart met kort stekeltjeshaar en langs beide zijkanten een rij oranjerode, soms gele vlekjes.[3]
Deze soort komt voornamelijk voor in bergachtige gebieden in Europa en delen van Midden-Azië.
De waardplant van de rupsen is wit vetkruid (Sedum album).[4] Ook op Huislook[5] en Sedum telephium, (deze laatste vooral in Scandinavië[6]) kunnen de rupsen worden aangetroffen.
De vliegtijd is van mei tot en met september. De levensduur bedraagt 2 à 3 weken.
Als vlinder bezoeken de dieren niet alleen de bloemen van het wit vetkruid, maar hebben zij een voorkeur voor de rode en violette bloemen van distels (bijvoorbeeld Carduus nutans), centauriesoorten als knoopkruid en Origanum vulgare.[7] De vlinder zit graag op bloemen en stenen te zonnen.[5]
Hij overwintert als ei.
Op de foto rechtsboven worden twee vlinders in copula afgebeeld, na paring worden vrouwtjes ‘geplugd’ zodat ze niet opnieuw kunnen paren.
Deze vlinder is bijzonder variabel in uiterlijk. Er worden verschillende ondersoorten onderscheiden:[7]
In de bergen vliegt de vlinder tussen de 1000 en 2400 meter hoogte en geeft de voorkeur aan steile zonnige hellingen.
Zijn verspreidingsgebied loopt van het Iberisch Schiereiland over alle Europese gebergten zoals de Karpaten, de Kaukasus de Oeral tot aan het Baikalmeer in het oosten.[7]
In het noorden loopt het verspreidingsgebied tot Fennoscandinavië, de zuidelijke grens bestaat uit de Sierra Nevada, Sicilië en Zuid-Turkije. Hij ontbreekt op de Britse eilanden, in Duitsland komt hij vooral op de steile hellingen in het Moezeldal voor tussen Valwig en Bruttig-Fankel.[7]
Als dwaalgast wordt hij aangetroffen in Nederland en België.[4]
In Finland werd hij als eerste als bedreigd verklaard. In de jaren vijftig nam de populatie daar drastisch af. De reden hiervan is niet met zekerheid bekend, meestal wordt aangenomen dat de oorzaak een ziekte was.[8]
Hij staat vermeld op de rode lijst van het IUCN als bedreigd.[1]
Ondersoort P. apollo vinningensis
Ondersoort P. apollo norwegicus
Ondersoort P. apollo nevadensis
Paring
Apollosommerfugl (Parnassius apollo) er en dagaktiv sommerfugl i gruppen av svalestjerter. Apollosommerfugl er fredet i Norge.
♀
♀△
♂
♂ △
Kjønnene er ganske like. Vingeoversiden har lys hvit grunnfarge. På bakvingene er to røde store runde flekker med svart ring. Langs vingeranden, et lyst grålig felt og innenfor et mørkere grått mer bølget felt. På framvingene er flere mørke svarte flekker.
Vingespennet er mellom 62 og 87 millimeter.
Fasettøynene er mørke. Antennene er trådformet og har en utvidelse i enden (antenneklubbe).
Kroppen har et ytre skjelett (hudplater) som holder de bløte indre organer på plass. Det ytre hudskjelettet er bygd opp for det meste av kitin. Brystet og bakkroppen er brunsvart. Oversiden har korte hår mens undersiden har tettere og lengre lys hårbekledning.
Bakkroppens indre organer består av fordøyelsesorganer, forplantningsorganer og åndedrett. Åndedrettet hos sommerfugler foregår ikke ved lunger, men ved at luft hentes inn og ut av kroppen gjennom små hull i hudskjelettet (spirakler). I kroppen er det et svært finmasket system av trakéer som leder oksygenet til kroppens vitale deler. En blodvæske som sirkulerer i kroppen, pumpes rundt av et avlangt rørformet hjerte. Brystpartiet består for det meste av vingenes muskulatur. Sanseorganer, for syn, smak og lukt er stort sett plassert i hodet. Nervesystemet består av en bukmarg med to nervestrenger og én nerveknute (ganglion) i hvert kroppssegment. Den første nerveknuten, som ligger foran munnåpningen, er spesielt stor og omtales som hjerne.
Larvens hode består av en hard hodekapsel med noen punktøyne. Under øynene er det noen små antenner larven bruker til å finne riktig føde. Larvens bakkropp består nesten bare av fordøyelsessystemet. Dette er ganske kort og mye av maten larven spiser passerer før all næringen er tatt opp. Avføringen kommer ut som små kuler helt bakerst på kroppen. Larvene ånder gjennom åpninger i hudskjelettet (spirakler), langs kroppens sider.
Apollosommerfugl finnes på gresskledde, steinete enger og bergknauser. Arten foretrekker lokaliteter, som er soleksponerte, gjerne i bratte rasmarker, skråninger og lignende.
Flygetiden er fra juni til august.
Parringen skjer ved sammenkobling mellom de to kjønnene. Larven klekker om høsten, men overvintrer i egget.
Larven er radikalt forskjellige fra de voksne, både i levevis og i kroppsbygning. Den er svart med røde runde flekker bakover kroppen. lever som plantespiser på ulike urter, men helst på forskjellige arter innen bergknappfamilien (Crassulaceae). Den velger oftest smørbukk (Sedum telephium) eller andre tykkbladarter som hvitbergknapp (Sedum album) og rosenrot (Rhodiola rosea).
Apollosommerfugl tilhører gruppen av insekter med fullstendig forvandling (holometabole insekter), som gjennomgår en metamorfose i løpet av utviklingen. Mellom larvestadiet og det voksne stadiet er et puppestadium, en hvileperiode, der sommerfuglens indre og ytre organer endres. Larvens bøyelige og myke kropp omdannes til en puppe med hardt skall. Når skallet er hardt, begynner omdanningen fra larve til den voksne (imago) sommerfuglen. De indre organer brytes i varierende grad ned til en cellemasse. En omorganisering skjer og dyret bygges opp igjen.
Puppene er bønneformet, blek grå, de ligner plantedeler som frø og lignende. Puppeperioden varierer etter temperaturen.
Apollosommerfugl er på IUCN rødlisten (2007 IUCN Red List of Threatened Species.)[2], og har kategorien VU – Sårbar (Vulnerable).
Den er ikke på den norske rødlisten, selv om den er fredet i Norge.
Apollosommerfugl har hatt stor tilbakegang de siste årene, og fantes tidligere også ved kysten på egnede lokaliteter i Sørøst-Norge. I 1989 vedtok Direktoratet for Naturforvaltning å frede to av de norske arter sommerfugler, deriblant apollosommerfugl. Apollosommerfuglen har vært ulovlig å eksportere fra eller importere til Norge siden 1976.
Apollosommerfugl er utbredt på noen få egnede steder i Europa, østover i Asia helt til Kina og Japan. Den mangler i Danmark, men finnes noe få steder langs kysten av sydlige Sverige og Finland. I sørlige Norge, men bare i fjelltrakter mellom Telemark og Rondane.
Apollosommerfugl (Parnassius apollo) er en dagaktiv sommerfugl i gruppen av svalestjerter. Apollosommerfugl er fredet i Norge.
L'apòl a l'é un parpajon ëd la famija dij papiliònid.
A l'é ativ duran j'ore 'd sol; con ël calé dla temperadura as pòsa an sle fior e a-i resta andurmì.
♀
♀△
♂
♂ △
La ruva a viv dzora a Sedum e Sempervivum. Na generassion a l'ann, ël parpajon a vòla da avril a luj.
A viv an Italia setentrional e fin-a a l'Abruss tra ij 500 e ij 1600 méter; an meridion an montagna.
L'apòl a l'é un parpajon ëd la famija dij papiliònid.
A l'é ativ duran j'ore 'd sol; con ël calé dla temperadura as pòsa an sle fior e a-i resta andurmì.
♀
♀△
♂
♂ △
AmbientLa ruva a viv dzora a Sedum e Sempervivum. Na generassion a l'ann, ël parpajon a vòla da avril a luj.
DistribussionA viv an Italia setentrional e fin-a a l'Abruss tra ij 500 e ij 1600 méter; an meridion an montagna.
Multimedia w Wikimedia Commons Niepylak apollo (Parnassius apollo) – gatunek motyla z rodziny paziowatych (Papilionidae), jeden z największych w Polsce motyli dziennych.
Gąsienica zimuje w osłonce jajowej, wiosną żerują w ciągu dnia, nawet w pełnym blasku słońca. Motyle latają w lipcu i sierpniu.
♀
♀△
♂
♂ △
Występuje w wielu rejonach Europy, głównie w Alpach i na Półwyspie Iberyjskim. Duże populacje żyją na Kaukazie i na armeńskim Zakaukaziu, między innymi w rejonie jeziora Sewan. Kojarzony powszechnie z terenami górskimi, niepylak apollo występował dawniej również na niżej położonych stanowiskach. Spotykany był w północnej i środkowej Polsce (m.in. w okolicach Warszawy), a nawet na wybrzeżach Bałtyku w Szwecji. Do lat 40. XX w. występował jeszcze na przedmieściach Kijowa[2]. Zmniejszanie się populacji Parnassius apollo, a następnie wymieranie jego populacji na kolejnych stanowiskach, w Polsce obserwowano już od końca XIX wieku. Motyl ten wyginął już zupełnie w Bieszczadach (między 1939 a 1945), w Beskidzie Niskim, Beskidzie Sądeckim i w Sudetach. Najdłużej utrzymywały się jego niewielkie populacje w Pieninach i w Tatrach.
Objęty ochroną ścisłą[3], tak jak nieco mniejszy niepylak mnemozyna, niepylak apollo jest zagrożony kompletnym wyginięciem, gdyż jego larwy żerują głównie na dość rzadkich gatunkach roślin: rozchodniku wielkim (w Pieninach), na rozchodniku białym (w Tatrach Bielskich i w grupie Siwego Wierchu) oraz na rozchodniku karpackim (w pozostałej części Tatr)[4]. Rozchodnik wymaga dobrze naświetlonych piarżysk wapiennych, a te zaczęły zanikać na skutek zalesiania i zaniechania wypasu. W Tatrach Polskich w połowie XX wieku istniało ponad 30 stanowisk niepylaka apollo. Na większości z nich motyle wyginęły już przed końcem lat 50., na kilku innych przed 1965, głównie wskutek masowego zalesiania halizn i nieużytków, co prowadziło do skrajnego ograniczenia bazy troficznej tego gatunku[2]. Zapewne w pierwszej połowie lat 90. zanikła populacja apolla w Dolinie Kościeliskiej, a kilka lat później w Dolinie Chochołowskiej. Szczegółowe poszukiwania w latach 2005 i 2006 nie wykazały już śladów występowania tego motyla na terenie polskich Tatr. Dopiero w lipcu 2010 udało się znów potwierdzić występowanie niewielkiej populacji tego gatunku na terenie jednej z dolin polskich Tatr Zachodnich[5]. W Pieninach wymieranie lokalnych populacji niepylaka apollo łączyło się nie tylko z zanikiem występowania rozchodnika wielkiego na skutek zalesiania, ale i z przebudową gatunkową pienińskich łąk na skutek ich nawożenia[2].
W Polsce występuje w:
Próby reintrodukcji niepylaka apollo dokonywane były w przeszłości w Sudetach oraz w okolicy Biecza w dolinie Ropy. Mimo początkowych sukcesów, po kilku lub kilkunastu latach wszystkie populacje jednak wymarły.[2] Niepylaka spotkać obecnie można głównie na terenie Pienińskiego Parku Narodowego, ale tylko dlatego, że wdrożono tutaj specjalny program reintrodukcji i ochrony niepylaka apollo (szczegółowe informacje na dydaktycznych tablicach w wąwozie Homole). Obecnie (2012) realizowany jest również kolejny projekt reintrodukcji niepylaka apollo w Sudetach[6].
Niepylak apollo (Parnassius apollo) – gatunek motyla z rodziny paziowatych (Papilionidae), jeden z największych w Polsce motyli dziennych.
Jasoň červenooký (lat. Parnassius apollo Linnaeus, 1758) je motýľ z čeľade vidlochvostovité (Papilionidae).
Je to vzácny a chránený druh motýľa, ktorý je jedným z najznámejších druhov hmyzu v Európe. Patrí spoločne s viac ako šesťdesiatimi ďalšími druhmi motýľov do rodu jasoň (Parnassius Latreille, 1802).
Jasoň červenooký patrí k najväčším denným motýľom Európy, má rozpätie krídiel 7 – 8,4 cm.[1]. Je bielo sfarbený, predné krídla majú tmavé, priesvitné okraje (okraje môžu byť i veľmi široké, takže priesvitná môže byť i väčšina krídla)[2].
Na predných krídlach má okrem tohto lemu ešte 10 čiernych škvŕn, ktoré mávajú rôzny tvar a veľkosť, ale vo všeobecnosti sú dosť konštantne uložené. Na zadných krídlach má okrem rôzne naznačeného čierneho lemu krídel ešte štyri červené, čierno lemované škvrny, v ktorých sa zvyčajne nachádza ešte biela bodka. Pri brušku z análnej strany býva ešte niekoľko čiernych (jedna až tri), niekedy červeno vyplnených škvrniek. Tykadlá sú šedočierne, krátke a na konci ukončené čiernym kyjakovitým zhrubnutím. Povrch tela je hlavne u samčekov pokrytý oranžovo – hnedými chĺpkami. Má tri páry plnohodnotných nôh. Tento štandardný vzhľad sa môže u niektorých jedincov rôzne meniť, čo dalo základ vzniku a popisu rôznych individuálnych odchýliek a foriem. Celkovo môžeme povedať, že sa ani na jednej lokalite prakticky nedajú nájsť dva celkom rovnaké jedince.
♀
♀△
♂
♂ △
Prvýkrát v dejinách sa spomína jasoň červenooký v roku 1634 v kolektívnom diele štyroch významných prírodovedcov pod vedením anglického entomológa Thomasa Mouffata pod názvom: Insectorum sive Minimorum Animalium Theatrum. Na tejto práci sa však podieľali aj iní autori, ako napr. švajčiarsky vedec a lekár Conrad Gesner, významný zoológ a prvý anglický entomológ Thomas Penn (Thomas Penny), ako aj prírodovedec, diplomat a londýnsky lekár sir Edward Wotton.
Latinský názov jasoňa červenookého pochádza od Carla Linného, ktorý ho pomenoval v roku 1758 v desiatom vydaní svoje práce: Systema naturae, ako Papilio apollo. Jedince, podľa ktorých bol tento druh popísaný pochádzali zo Švédska, z okolia hlavného mesta Štokholmu. Názov druhu je odvodený od gréckeho boha Apollóna, ktorý bol podľa starých gréckych báji bohom Slnka a svetla, ako i ochranca života a poriadku na Zemi.
Jasoň červenooký je jeden z najznámejších motýľov v rámci celej Európy. Patrí medzi chránené druhy hmyzu a zaradený je ako jediný druh motýľa z územia Slovenska do Zoznamu celosvetovo chránených a ohrozených druhov živočíchov – pozri CITES. Jeho výskyt sa považuje za reliktný. V rámci Európy sa klasifikuje ako zraniteľný druh. Na Slovensku, ale aj v Poľsku a v Rakúsku je kriticky ohrozený, v Nemecku je ohrozený vyhynutím. V Česku ho v 20. až 40. rokoch úplne vyhubili. Hlavnou príčinou ohrozenia sú predovšetkým zmeny biotopu a protizákonný odchyt. Ochrana tohto druhu spočíva hlavne v ochrane jeho biotopov a zachovaní ich prirodzeného charakteru. Jasoň červenooký je jedným z mála motýľov, kde má význam tiež ochrana jedincov pred prípadným nekontrolovaným a masovým odchytom zo strany zberateľov.
Výskyt jasoňa červenookého v našich prírodných podmienkach je najčastejšie v nadmorských výškach od 300 m n. m. do asi 1 600 m n. m. Jasoň červenooký nepatrí jednoznačne k horským druhom motýľov, ale skôr ide o dealpína, čiže druh vysokohorský, ktorý sa vyskytuje na vhodných biotopoch, ktorými sú skalnaté stráne a údolia, ako i vápencové svahy s bohatým výskytom suťovísk, ktoré nie sú zarastené stromami, ani porastami kríkov. Najvhodnejšie miesta jeho výskytu sú menej prístupné skalnaté svahy s bohatým výskytom vápencomilnej flóry. V niektorých prípadoch sa jasoň červenooký udržal ešte v okrajových častiach niektorých kameňolomov. Celkove väčšina lokalít výskytu jasoňa červenookého na území Slovenska sa môže priradiť k alpínskym ekosystémom.
Na miestach svojho výskytu lietajú jedince pomalým trepotavým letom, ktorého charakter by sa dal prirovnať až k ťarbavosti a ťažkopádnosti. Ponad lúky lietajú imága asi od 9:00 hod., ale hlavne okolo obedňajších hodín za najväčšieho slnečného svitu. Imága navštevujú niektoré druhy bodliakov, chrastavce a klinček kartuziánsky, menej už skalnice a starčeky. Z bodliakov sú to hlavne fialovo kvitnúce druhy. Z chrastavcov sú to druhy z rodu Knautia. Z klinčekov je to napr. klinček kartuziánsky (Dianthus carthusianorum). Imága lietajú tiež po kvetoch pamajoránu a na kvetoch živnej rastliny húseníc, ktorými sú rôzne druhy rozchodníkov z rodu Sedum: (Sedum album L. a Sedum telephium maximum L.).
Po zosadnutí na kvet živnej rastliny imág, jedinec roztiahne krídla a zanorí hlavu do jej okvetných častí. V období, kedy je slnko prekryté mrakmi sú imága značne letargické, nelietajú a v prípade, že ich objavíme na kvete je možné veľmi dobre si ich prezrieť, pripadne i spraviť dobré fotografické zábery. Prvé dni po začiatku obdobia výskytu jasoňa červenookého vidíme na lokalite iba bezchybné exempláre samčekov, ktorí prudko poletujú po slnkom ožiarených svahoch a sadajú na živné rastliny, aby sa nasýtili ich nektárom.
Po niekoľkých dňoch (cca 4 – 7), sa začínajú na lokalite zjavovať prvé exempláre samičiek. Samičky lietajú o niečo ťažkopádnejšie, sú pomalšie, ale pri vyrušení dokážu niekedy veľmi prudko vyletieť a stratiť sa medzi sutinami. Zakrátko po vyliahnutí samičiek sú tieto oplodnené samčekmi. Kopulácia prebieha v trávnatom poraste na zemi, ojedinele na kvetoch, pričom samička zvyčajne sedí na kvete hlavou hore a samček visí pri kopulácii hlavou nadol. Niekedy prebieha kopulácia i voľne na zemi – na tráve. Kopulácia trvá niekoľko hodín – podľa rôznych autorov zvyčajne menej ako 8 hodín. Na konci kopulácie ostáva samičke na konci bruška zvláštny tuhý útvar, ktorý označujeme pojmom sphragis. Je znakom, že samička bola už oplodnená.
Za jeden až dva dni po oplodnení začína samička klásť vajíčka, hlavne na kamene v blízkosti živných rastlín húseníc, prípadne na stvoly suchých rastlín v okolí živnej rastliny. Vajíčok samička znáša rôzny, nie vždy rovnaký počet – (udáva sa okolo 100 kusov). Zvyčajne je vajíčok asi 80 – 100, s diferenciou v intervale 80 – 150 kusov od jednej samičky. Prvé vajíčka, ktoré samička znáša sú najlepšej kvality a najvhodnejšie na chov, z posledných vajíčok sa húseničky liahnu iba vo veľmi obmedzenej miere. Vajíčko je po znesení belavo – ružovkastej farby, jeho rozmery sú asi 1,6 – 1,7 mm v priemere a s výškou asi 0,9 – 1,05 mm. Vajíčko je zdola oploštené a vrchol je jemne vpáčený – konkávny. Inak celý povrch vajíčka je značne drsný a výrazne skulptúrovaný.
Vajíčko je po niekoľkých dňoch bielo – žltkasté a neskôr v neskorom lete má odtieň do bielo – belasej farby. Časť húseničiek sa vyliahne z vajíčok ešte v prvom roku koncom leta, resp. na jeseň (ide asi o 6 – 10 % vajíčok). Tieto vyliahnuté húseničky prezimujú v štádiu húsenice v cca druhom instari. Hlavná časť vajíčok, ktoré prezimovali sa vyliahne koncom marca a v apríli. Húsenička sa pri vyliahnutí iba prehryzie z obalu vajíčka, ale tento nepožiera, ako je tomu u niektorých iných druhov motýľov. Ihneď po vyliahnutí prelieza na lístky živnej rastliny, kde požiera ich mäkké, okrajové časti. Húsenica má 5 instarov a po dorastení sa zvlieka koncom mája pričom sa zakuklí.
Húsenička dorastá koncom posledného instaru na dĺžku asi 45 – 52 mm. Priemerná dĺžka dospelých húseníc jasoňa červenookého je asi 47 mm. Húsenica je čiernej, až zamatovo – čiernej farby, mäsitého vzhľadu. Za hlavou má mäsité, oranžovo – červené osmeterium, ktoré v prípade podráždenia vysúva navonok, ako väčšina príslušníkov čeľade vidlochvostovitých – Papilionidae. Na povrchu tela má oranžové škvrnky bradavicového vzhľadu, ktorých tvar, veľkosť a rozloženie, ako i počet je rôzny u rôznych populácií, čo by mohlo byť dobrým rozlišovacím znakom jednotlivých poddruhov. Podobne ako imága i húsenice sú heliofilné, to znamená, že ich zastihneme na živnej rastline hlavne cez deň a počas slnečného svitu.
Živnou rastlinou húseníc sa udávajú rôzne druhy rastlín, ktoré patria k rozchodníkom, hlavne do rodu Sedum. Jasoň červenooký nie je striktný monofág, ako sa kedysi predpokladalo, ale skôr môžeme o ňom povedať, že je oligofág. Hlavnou živnou rastlinou väčšiny našich poddruhov jasoňa červenookého je rozchodník biely (Sedum album L.), menej tiež rozchodník veľký (Sedum telephium maximum L.). Rozchodník biely je hlavnou živnou rastlinou pre populácie rozšírené na západe Karpatskej oblasti. Východná časť Karpatských populácií má ako hlavnú živnú rastlinu rozchodník veľký.
Väčšina húseníc sa pri normálnom počasí zakukľuje v druhom až treťom týždni mája s rozdielom cca 7 – 10 dní. Húsenice sa zakukľujú na zemi, alebo ojedinele nad zemou, vo výške 2 – 3 cm medzi stonkami rastliniek. Na zemi sa kuklia vo veľmi riedkom zámotku, ktorý pozostáva iba z nevyhnutne potrebného počtu vláken, ktoré sú potrebné na zabezpečenie stability kukly a prípadne jej ochranu. Premena húsenice na kuklu trvá asi 4 dni. Kukla je červeno – hnedej farby s odtieňom do modra a akoby na svojom povrchu bola pokrytá „srieňou“. Štádium kukly trvá v našich podmienkach asi 4 – 6 týždňov, v priemere asi 5, 5 týždňa. Po vylezení z kukly je imágo vlhké, má žlto sfarbené krídla, ktoré sú mäkké. Imágo vylučuje žltavo – hnedé mekónium s prímesou červenej farby.
Na Slovensku sa jasoň červenooký doteraz udržal na rôznych, mnohokrát úplne malých biotopoch ešte na území viacerých pohorí. Je možné ho nájsť v Bielych Karpatoch, Strážovských vrchoch, Malej Fatre, Veľkej Fatre, Slovenskom Rudohorí, Pieninách, Muránskej planine, Slovenskom raji, Chočskom pohorí, Oravskej Magure, Javorníkoch a hlavne Nízkych Tatrách. Ojedinele sa vyskytuje i na území iných pohorí, ale tu ide o veľmi malé populácie, ktoré sú na hranici pozorovania.
Jasoň červenooký sa na území Slovenska vyskytuje v jednej generácii do roka, ktorá sa v podnebných podmienkach Slovenska vyskytuje asi od konca júna do konca augusta. Celkove môžeme o jasoňovi červenookom povedať, že sa vyskytuje v rámci Európy od konca mája až do septembra (v južných oblastiach Európy je to v teplých rokoch už koncom mája a vo vyšších polohách nad 2 000 m n. m. a v severnej Európe sa vyskytuje skôr koncom augusta až v septembri). Rozdiel výskytu druhu v teplých a chladných rokoch môže byť až jeden mesiac.
Na Slovensku bolo popísaných zatiaľ 14 poddruhov tohoto vzácneho motýľa. Otázka platnosti a hlavne opodstatnenosti týchto všetkých poddruhov (na takom malom území ako Slovensko) je niekedy sporná. V období popisu jednotlivých poddruhov jasoňa červenookého z územia Slovenska neboli robené vyšetrenia DNA jedincov jednotlivých populácií, ale sa vychádzalo iba z vonkajšieho vzhľadu väčšiny jedincov týchto populácií. Používala sa iba porovnávacia metóda, ktorá je vždy subjektívna. Treba si uvedomiť skutočnosť, že popis prvého poddruhu pochádza z roku 1892 a posledného z roku 1977. Populácie u tohto druhu žijú zvyčajne dosť izolovane a iba zriedkavo dochádza ku kríženiu jedincov jednotlivých populácií medzi sebou. Zákonite potom v každom pohorí (napr. Malá Fatra, alebo Strážovské vrchy) je istá odlišnosť celej populácie oproti druhej. V čase popisu týchto poddruhov dávala táto skutočnosť každému autorovi právo pri porovnávacej metóde na základe týchto odlišností tento popis poddruhu stanoviť. Otázkou poddruhov u jasoňa červenookého sa zatiaľ nikto na Slovensku seriózne – vo svetle nových moderných metód (hlavne genetických analýz) – nezaoberal. Nie je dosiaľ spravená žiadna seriózna vedecká revízia, a preto poddruhy akceptujeme zatiaľ tak, ako boli popísané (viac – menej z úcty k autorom, ktorí ich v svojej dobe popísali).
Parnassius apollo male
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Jasoň červenooký
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Jasoň červenooký
Jasoň červenooký (lat. Parnassius apollo Linnaeus, 1758) je motýľ z čeľade vidlochvostovité (Papilionidae).
Je to vzácny a chránený druh motýľa, ktorý je jedným z najznámejších druhov hmyzu v Európe. Patrí spoločne s viac ako šesťdesiatimi ďalšími druhmi motýľov do rodu jasoň (Parnassius Latreille, 1802).
Gorski ali rdeči apolon (znanstveno ime Parnassius apollo) je metulj iz družine lastovičarjev (Papilionidae).
Gorski apolon običajno živi na nadmorskih višinah med 1000 in 2000 metri, kjer junija in julija leta po planinskih travnikih in pašnikih. Njegov razpoznaven znak so rdeče-črno obrobljene očesaste lise na zadnjih krilih, katerih osnovna barva je bela. Na prednjih krilih ima ta metulj črne okroglaste pege.
Samice do konca poletja odložijo jajčeca v bližino bele homulice, ki je najbolj pogosta hranilna rastlina apolonovih gosenic v Sloveniji. Te v jajčecih počakajo do pomladi, potem pa se izležejo. Po nekaj tednih, ko merijo v dolžino že približno 6 centimetrov, se spustijo na tla in se pod kamnom ali v skalni razpoki zabubijo. Razvoj gosenic in preobrazba sta v veliki meri odvisna od količine hrane, ki je na voljo, ter vremenskih razmer[1].
♀
♀△
♂
♂ △
Gorski ali rdeči apolon (znanstveno ime Parnassius apollo) je metulj iz družine lastovičarjev (Papilionidae).
Apollofjäril, Parnassius apollo, är en fjärilsart i familjen riddarfjärilar. Vingbredden varierar mellan 60 och 88 millimeter, på olika individer, och i olika habitat.
Dess naturliga livsmiljö är bergstrakter, men i Skandinavien kan man träffa på den ända nere vid kusten. Den håller till på stenig mark, gärna där det finns kärleksört eller andra fetbladsväxter.
Den flyger från mitten av juli till en bit in i september. Den är fridlyst i större delen av Europa.
Apollofjärilens utseende varierar enormt. Arten är därför underindelad i över 300 olika underarter. I Sverige finns varianter med en vingbredd mellan 62 och 87 millimeter. Den här fjärilen är vit med svarta och grå teckningar. På bakvingarna har de flesta individer två tydliga röda eller orange ringar.
Ägget läggs på eller i närheten av värdväxten, till exempel kärleksört, fetknopp eller rosenrot. Larven övervintrar i ägget. Det kläcks i april. I juni är larven fullvuxen och förpuppar sig i markens förnaskikt. Efter 2-3 veckor kläcks puppan och den vuxna apollofjärilen kommer fram.
Wikimedia Commons har media som rör Apollofjäril.
Apollofjäril, Parnassius apollo, är en fjärilsart i familjen riddarfjärilar. Vingbredden varierar mellan 60 och 88 millimeter, på olika individer, och i olika habitat.
Dess naturliga livsmiljö är bergstrakter, men i Skandinavien kan man träffa på den ända nere vid kusten. Den håller till på stenig mark, gärna där det finns kärleksört eller andra fetbladsväxter.
Den flyger från mitten av juli till en bit in i september. Den är fridlyst i större delen av Europa.
Apollo kelebeği (Parnassius apollo), Kırlangıçkuyruklular (Papilionidae) familyasından bir kelebek türü. 1000 ila 2000 m yükseklik arasındaki dağlarda yaşarlar.
Apollo kelebeğinin nesli tehlikededir. Sebebi tam olarak bilinmemekle birlikte böcek koleksiyonu yapan kişilerce toplanması da sayılarını azaltmaktadır. Bununla beraber hastalık ve asit yağmurlarının da bu işte bir etkisi vardır.
Türkiye'de de yaşayan[1] bu kelebek türü en çok Polonya'da bulunur. Çek cumhuriyeti ve Slovakya'da tükenmek üzeredir. İsveç ve Finlandiya'da ise sayıları hızla azalmaktadır.
♀
♀△
♂
♂ △
Apollo kelebeği (Parnassius apollo), Kırlangıçkuyruklular (Papilionidae) familyasından bir kelebek türü. 1000 ila 2000 m yükseklik arasındaki dağlarda yaşarlar.
Apollo kelebeğinin nesli tehlikededir. Sebebi tam olarak bilinmemekle birlikte böcek koleksiyonu yapan kişilerce toplanması da sayılarını azaltmaktadır. Bununla beraber hastalık ve asit yağmurlarının da bu işte bir etkisi vardır.
Türkiye'de de yaşayan bu kelebek türü en çok Polonya'da bulunur. Çek cumhuriyeti ve Slovakya'da tükenmek üzeredir. İsveç ve Finlandiya'da ise sayıları hızla azalmaktadır.
♀
♀△
♂
♂ △
Аполло́н, або верхови́нець Аполло́н (Parnassius apollo Linnaeus, 1758) — великий денний метелик з родини Косатцевих (Papilionidae). Основний колір молочний, задні крила круглі з червоними «очками». Зустрічається в горах Європи й Сибіру, а на рівнині — спорадично в Україні (Карпати, Київське Полісся). Гусінь живе на очитках й молодилі.
Один з близько 60 видів палеарктичного роду; один з 3 європейських видів роду у фауні України.
♀
♀△
♂
♂ △
Вид занесений до Червоної книги України (II категорія). Сучасні знахідки Аполлона на території України малоймовірні, скоріш за все, вид зник із більшості відомих місць поширення, або цілком вимер, оскільки нові знахідки невідомі. У Івано-Франківській області востаннє вид був виявлений Максиміліаном Новицьким у 1865 році.
Вид занесено до додатків Конвенції з міжнародної торгівлі вимираючими видами дикої фауни і флори (CITES), до групи що вимирають.
Вид внесений до бази даних МСОП з категорією «(уразливий (VU)», тобто такий вид, що знаходиться під загрозою зникнення в перспективі (в силу своїх морфо-фізіологічних або поведінкових особливостей, що роблять його чутливим до будь-яких, навіть незначних, змін довкілля).
Вид внесений до Європейського Червоного списку (1991) з категорією SPEC3 (3й список видів) — види, що мешкають не тільки в Європі, але й поза її межами, але на території Європи перебувають під загрозою зникнення.
Включений до «Червоних книг» низки європейських країн — Фінляндії (2 категорія), Норвегії, Швеції, Німеччини, Білорусі (1993 — 1 кат.).
Ареал охоплює гірські райони Європи, Малої та Серед. Азії, Сх. Сибіру, Забайкалля, Пн.-Зх. Китаю, Монголії. В Україні траплявся у Карпатах, на Передкарпатті, Поділлі і Поліссі (Київська область).
Трапляється на рівнинах — бори та субори на піщаних і кам'янистих ґрунтах з поростю очитку (заячої капусти), у горах — сонячні скелясті місця у лісовому і субальпійському поясах, найчастіше в місцях вапнякових відслонень. Чисельність незначна.
На Київському Поліссі аполлон, імовірно, зник; аналогічна ситуація і у Карпатах, відкритим питанням залишається про існування аполлона у Дністровському каньйоні, де, як вважається, існує його популяція, проте жодних вірогідних даних, які б підтвердили це, на нинішній день не існує. Остання вірогідна знахідка на території Івано-Франківської області датується 1865 роком і здійснена великим галицьким натуралістом і ентомологом Максиміліаном Новицьким.
Причини зміни чисельності — це руйнування місць перебування виду (вирубування природних лісів, насадження деревних монокультур, зміни у структурі землекористування, рекреаційне навантаження). Вразливість популяцій виду посилюється нездатністю до міграцій.
Дає одну генерацію на рік. Літ метеликів з липня по серпень; активні після полудня. Відкладає яйця (по одному) на нижню поверхню листка або на стебло рослини. Розвиток яйця триває 2—8 тижнів; зимує гусениця найчастіше в оболонці яйця. Гусениці у сонячну суху погоду живляться листям очитку, у хмарну — ховаються під камінням. Заляльковуються у коконі між камінням. Розведення у неволі в України не проводилось. У Польщі впродовж 1999–2002 рр. було здійснено реституцію аполлона у Пенінських горах.
Аполло́н, або верхови́нець Аполло́н (Parnassius apollo Linnaeus, 1758) — великий денний метелик з родини Косатцевих (Papilionidae). Основний колір молочний, задні крила круглі з червоними «очками». Зустрічається в горах Європи й Сибіру, а на рівнині — спорадично в Україні (Карпати, Київське Полісся). Гусінь живе на очитках й молодилі.
На равнинах Европы это сухие, прогреваемые солнцем опушки и большие поляны в сосновых и сосново-дубовых лесах, старые гари, пустоши и просеки ЛЭП. В горах — луговые долины на высоте до 2200 м, в Азии — нередко до 3000 м. В Южной Сибири поднимается до гольцов, но чаще встречается на открытых остепнённых склонах нижней части лесного пояса. В горах междуречья Селенги и Уды попадается в разреженных сухих сосняках, на полянах близ ручьёв и речушек.
Развивается в одном поколении. Лёт имаго: июнь—сентябрь, в Центральной Европе середина июня—август. Бабочки летают медленно, часто планируют, присаживаясь на различные цветущие растения. Посещают крупные цветки сложноцветных растений — бодяк (Cirsium), крестовник (Senecio), василек (Centaurea), нивяник (Leucanthemum), душица обыкновенная (Origanum vulgare), разные виды клевера (Trifolium) и другие нектароносы.[6] Бабочки более активны в полдень. Самки нередко сидят в траве, а будучи напуганными — резко взлетают и перелетают на расстояния до 100 метров. Порой, потревоженная в сонном состоянии или раненная бабочка валится на спину, распяливает крылья, показывая свои красные пятна и скребет ножками по нижней стороне крыльев, производя шипящий звук[7].
Самки аполлонов спариваются обычно вскоре после выхода из куколок, самцы — на второй-третий день. После спаривания снизу на брюшке самки появляется жёсткий хитиновый придаток — сфрагис (лат. — печать, пломба), формируемый половым аппаратом самца. Предназначение сфрагиса — исключить повторное оплодотворение самки другими самцами[8].
Яйцо белое, с ямкой в центре верхней части. Яйца откладываются по одному на различных частях кормового растения или рядом с ним. Всего самка откладывает 90—120 яиц.
Стадия гусеницы на юге с апреля по июнь, в северных районах — с мая. Молодые гусеницы чёрного цвета, с рядами боковых беловатых пятен, — по одному на сегменте, и с пучками длинных черных волосков. Взрослая гусеница бархатисто-черная, с двумя рядами красных пятен, — одно крупное и одно мелкое на каждом брюшном сегменте, и бородавками сине-стального цвета — по две на сегменте. Дыхальца желтоватые или оранжевые, за головной капсулой — красновато-жёлтый осметрий, спрятанный в теле гусеницы. Он выпячивается в момент угрозы и издаёт неприятный отпугивающий запах. Длина взрослой гусеницы аполлона достигает 50 мм. Активна она только в солнечную погоду, а в пасмурные дни прячется в сухой траве и под камнями. Иногда перегрызает верхнюю часть стебля кормового растения, длиной до 20 см, чтобы съесть его на земле.
Зимуют новорожденные гусеницы, находясь в оболочке яйца, а некоторых подвидов — вне оболочки.
Кормовым растением являются разные виды очитков: в европейской части России — очиток белый (Sedum album) и большой (S. telephium), в Западной Сибири — пурпурный (S. purpureum), в Средней Азии — Эверса (S. ewersii) и гибридный (S. hybridum). В качестве кормовых растений отмечены также очиток едкий (Sedum acre) и живучий (S. aizoon), разные виды молодила (Sempervivum), а на Алтае и в Саянах — горноколосник колючий (Orostachys spinosa).
Куколка длиной 18-24 мм, толстая, округлая. Сначала она светло-коричневая с полупрозрачными покровами, темно-коричневыми дыхальцами и рядом желтоватых пятен над ними по бокам спины, а через несколько часов после окукливания темнеет и покрывается светло-голубым мучнистым налётом. Окукливание на земле в рыхлом коконе. Стадия куколки длится от 8 дней до 2—3 недель[9][10].
Вид отличается сильной географической и популяционной изменчивостью. Распределение пятен на крыльях во многих местах обитания вида варьируют, а его слабая миграционная способность и сильно удалённые друг от друга популяции способствуют закреплению и сохранению популяционных различий. В итоге описано уже более 600 форм этого вида. Внутривидовая систематика аполлона является спорной в среде энтомологов и сводится к двум подходам:
На Европейской части России и Среднем Урале обитает подвид democratus (Krulikowsky, 1906). В лесостепи Западной Сибири можно обнаружить представителей подвида meinhardi (Sheljuzhko, 1924) — очень крупного, с большими черными и красными пятнами на молочно-белом фоне крыльев у самцов, и в налёте чёрных чешуек — самок. В Карпатах встречается подвид carpathicus (Rebel et Rogenhofer, 1892). В предгорьях Среднего и Южного Урала — limicola (Stichel, 1906), особи которого также очень крупны, а крылья самок имеют желтоватый оттенок. На Большом Кавказе распространён подвид ciscaucasicus (Sheljuzhko, 1924). Подвид breitfussi (Bryk, 1914) известен по нескольким экземплярам из Крыма. На Алтае выделяют подвид alpherakyi (Krulikowsky, 1906). На Саянах и в Предбайкалье встречается подвид sibiricus (Nordmann, 1851), а в восточной части Сибири, Байкальском регионе и в Монголии — hesebolus (Nordmann, 1851), с белоснежными крыльями, имеющими мелкие чёрные и красные пятна. В Киргизии обитает подвид merzbacheri. Несколько подвидов аполлона выделено на Пиренеях и в Альпах.
Уничтожение природных биотопов обитания вида — вытаптывание и палы в окрестностях населённых пунктов, распашка опушек, облесение полян и пустошей. Вид обладает слабой способностью к миграциям, и исчезновение его в том или ином районе часто оказывается безвозвратным. Некоторые учёные одним из фактором исчезновения вида на равнинных территориях Европы называют также глобальное потепление климата. Наблюдающиеся в последние годы сильные зимние оттепели приводят к выходу зимующих гусениц из яйцевых оболочек, что приводит к их ослаблению и гибели (персональные сообщения энтомологов Сергея Мозгового, Воронежская область, Юрия Бережного, Липецк и других).
Занесён в Красную книгу России, Украины, Белоруссии, Германии, Швеции, Норвегии, Финляндии, а также местные Красные книги — Тамбовской, Московской, Смоленской и других областей, Чувашии, Мордовии и других регионов. В Красной книге Международного союза охраны природы (МСОП) вид имеет 3 категорию охраны — VU — уязвимый таксон, находящиеся под угрозой исчезновения в силу морфофизиологических и/или поведенческих особенностей, делающих их уязвимыми при любых, даже незначительных, изменениях окружающей среды. Включён в «Красную книгу Европейских дневных бабочек» с категорией SPEC3 — вид, обитающий как в Европе, так и за её пределами, но находящийся на территории Европы под угрозой исчезновения[4]. В Пенинских горах Польши и в Приокско-Террасном заповеднике Московской области осуществлялись проекты по восстановлению популяции Аполлона, не давшие долговременного результата. Необходимо, в первую очередь, восстанавливать и расширять биотопы вида: создавать долговременные поляны и просеки, прекратить распашку лесных опушек, высаживать нектароносные растения для бабочек и кормовые — гусениц.
На равнинах Европы это сухие, прогреваемые солнцем опушки и большие поляны в сосновых и сосново-дубовых лесах, старые гари, пустоши и просеки ЛЭП. В горах — луговые долины на высоте до 2200 м, в Азии — нередко до 3000 м. В Южной Сибири поднимается до гольцов, но чаще встречается на открытых остепнённых склонах нижней части лесного пояса. В горах междуречья Селенги и Уды попадается в разреженных сухих сосняках, на полянах близ ручьёв и речушек.
共有23個亞種，詳閱正文。
阿波羅絹蝶（學名：Parnassius apollo）是屬於絹蝶亞科絹蝶族的一種蝴蝶，是絹蝶屬的一種，也是其模式種。共有23個亞種[3]。分佈於歐洲及亞洲西與北部地區。模式產地為瑞典[4]。較新的研究發現此物種的基因有強烈差異，並推定此物種包含了5個不同的物種[1]。
學名（種名）源自拉丁語Apollo，该词来自古希臘語Apóllōn，意即羅馬神話中的太陽神阿波羅，中文蝶名也如是命名[5]。
阿爾巴尼亞、安道爾、亞美尼亞、奧地利、保加利亞、中國（新疆）、捷克共和國、芬蘭、法國、格魯吉亞、德國、希臘、伊朗、伊拉克、意大利、哈薩克斯坦、吉爾吉斯斯坦、列支敦士登、蒙古、黑山、挪威、波蘭、羅馬尼亞、俄羅斯聯邦、塞爾維亞、斯洛伐克、西班牙、瑞典、瑞士、敘利亞、土耳其、烏克蘭[2]。
雄蝶翅膀呈乳白色，翅脈灰黃色，前翅外緣具寬半透明帶，亞緣有不規則黑帶紋，中室外具2列黑橫斑，中室端角中部各具1個大黑斑，後緣具1個黑色臀斑，翅基黑色；後翅正面亞緣黑帶斷裂為6個黑斑，前緣及中部各有1個黑環、內有白心的大紅斑，基部和內緣基半部黑色，外面有2個並列的黑色臀斑。反面似正面，但翅基有4個紅斑，外圍黑環，臀斑亦是外圍黑環的紅斑。雌蝶翅斑紋似雄蝶，但翅面發黃，前翅外緣半透明帶及亞緣黑帶較雄蝶寬而清晰，後翅紅斑較雄蝶大而鮮豔[5]。
出沒於海拔750至2000米地區，緯度越高的地區他們就會出沒於越近海平面的高度。成蟲出現在6-9月，一年一代，以卵越冬[6]。幼蟲的寄主為景天科紅景天屬、景天屬及長生草屬（Crassulaceae: ''Sedum, Sempervivum）植物[7][8]，物種包括：
近似種包括：
阿波羅絹蝶（學名：Parnassius apollo）是屬於絹蝶亞科絹蝶族的一種蝴蝶，是絹蝶屬的一種，也是其模式種。共有23個亞種。分佈於歐洲及亞洲西與北部地區。模式產地為瑞典。較新的研究發現此物種的基因有強烈差異，並推定此物種包含了5個不同的物種。
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 節足動物門 Arthropoda 綱 : 昆虫綱 Insecta 目 : チョウ目（鱗翅目） Lepidoptera 上科 : アゲハチョウ上科 Papilionoidea 科 : アゲハチョウ科 Papilionidae 亜科 : ウスバアゲハ亜科 Parnassiinae 族 : ウスバシロチョウ族 Parnassiini 属 : ウスバシロチョウ属 Parnassius 種 : アポロウスバシロチョウ P. apollo 学名 Parnassius apolloアポロウスバシロチョウ （Parnassius apollo） は、チョウ目（鱗翅目）・アゲハチョウ上科・アゲハチョウ科に分類されるチョウの一種。名前は太陽神アポローンに由来する。
♀
♀△
♂
♂ △
開長7.5cm。翅は半透明で、後翅の表には赤い斑紋がある。胴体は毛深い。
1000-2000mの山地の花が咲く斜面でみられる。7-9月に出現する。ベンケイソウ科を食草とする。
この項目は、動物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（Portal:生き物と自然／プロジェクト:生物）。
.jpg)
.jpg)
.jpg)
