Aroniya (lat. Aronia)[1] - gülçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Aroniya (lat. Aronia) - gülçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Aronia és un gènere de plantes amb flors de la família rosàcia amb dues[1] o tres espècies d'arbusts caducifolis originaris de l'est de Nord-amèrica es troben en boscos humits i zones pantanoses.[2][3][4][5] Es cultiven com plantes ornamentals i també per tenir un pigment antioxidant com els antocians. Els fruits són astringents i no són comestibles crus. Se'n fa melmelades, xarops i infusions. Els ocells dispersen les llavors.
Fulles alternades, simples i oblanceolades amb marges crenats. Flors petites en corimbes. Fruit un pom petit. Aronia s'ha vist molt pròxima a Photinia.[6]
Aronia és un gènere de plantes amb flors de la família rosàcia amb dues o tres espècies d'arbusts caducifolis originaris de l'est de Nord-amèrica es troben en boscos humits i zones pantanoses. Es cultiven com plantes ornamentals i també per tenir un pigment antioxidant com els antocians. Els fruits són astringents i no són comestibles crus. Se'n fa melmelades, xarops i infusions. Els ocells dispersen les llavors.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Llwyn aeron tagu coch sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Aronia arbutifolia a'r enw Saesneg yw Red chokeberry.[1]
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd.[2] Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Planhigyn blodeuol sy'n frodorol o Hemisffer y Gogledd yw Llwyn aeron tagu coch sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Rosaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Aronia arbutifolia a'r enw Saesneg yw Red chokeberry.
Mae'r teulu Rosaceae yn perthyn i'r genws Rosa (rhosyn) fel ag y mae'r cotoneaster a'r eirinen. Prif nodwedd y teulu yw ei ffrwythau amrywiol a phwysig i economi gwledydd. Ceir 5 sepal, 5 petal ac mae'r briger wedi'u gosod mewn sbeiral sy'n ffurfio llestr tebyg i gwpan o'r enw hypanthiwm.
Temnoplodec neboli aronie, také zvaná černý jeřáb, zahrnuje tři druhy opadavých keřů z čeledě růžovité. Je vzdáleně příbuzná hrušni a jeřábům. Jejich jedlé černé plody jsou ceněny pro vysoký obsah vitamínů a tříslovin. Název chokeberry v angličtině pochází ze svíravé chuti plodů, které v USA a v Anglii nejsou pojídány syrové, ale například v džemech. Také zpomaluje stárnutí.[zdroj?]
Původní na východě Severní Ameriky, nejčastěji roste ve vlhkých lesích. V Evropě se začala pěstovat v roce 1700.
Pěstovat aronii začal kolem roku 1910 ruský biolog a pěstitel ovoce Ivan Mičurin zároveň s dalšími drobnými druhy ovoce, jako například jeřáby.
Strom nebo keř. Stromy rychle stárnou. Listy jsou střídavé, jednoduché, celokrajné s vroubkovanými okraji. Na podzim listy září červenými a oranžovými odstíny. Květy jsou malé, s 5 okvětními a 5 kališními lístky, složené v chocholičnatém květenství. Plodem je malá malvice se svíravou tříslovitou příchutí. Plody jsou pojídány ptáky, s jejichž trusem jsou roznášeny na velké vzdálenosti.
Aronie jako bohatý zdroj antioxidantů může být prospěšný ke snížení rizika onemocnění způsobeného oxidačním stresem. Mezi případy, kde se podle hodnocení předběžných výsledků ukazují výhody antokyanů v aroniích je například kolorektální karcinom (Lala et al. 2006) a kardiovaskulární choroby (Bell & Gochenaur 2006) , chronické záněty (Han et al. 2005), žaludeční poruchy (peptický vřed) (Valcheva-Kuzmanova et al. 2005), zánět oka (uveitis) (Ohgami et al. 2005) a jaterní selhání ( Valcheva-Kuzmanova et al. 2004). Při měření antioxidační síly (kapacity absorpce kyslíkových radikálů) vykazuje aronie jednu z nejvyšších dosud zaznamenaných hodnot.[zdroj?]
Plody aronie mají vysoký obsah vitamínu C a antioxidantů. Aronie je předmětem zájmu vědců díky svému temně purpurovému, téměř černému zbarvení, který vzniká z vysokého obsahu fenolických sloučenin, zejména antokyanů. Celkový obsah antokyanů je 1480 mg na 100 g čerstvých plodů a proanthocyanidinů 664 mg na 100 g. Obě hodnoty patří k nejvyšším měřeným množstvím v rostlinách do jara 2009.
Analýza antokyanů v aroniích zjistila tyto jednotlivé chemické látky (u nichž je známo, že se vyskytují v rostlinách): cyanidin-3-galactoside, epicatechin, kofeinová kyselina, kvercetin, delfinidin, petunidin, pelargonidin, peonidin a malvidin. Všechny jsou ze skupiny flavonoidů, jsou to fenolické antioxidanty.
Rostliny vyrábí (podle dostupných informací) pigmenty hlavně ve slupce plodů na ochranu semen proti ultrafialovému záření [1]. Absorpcí UV záření v ultrafialovém-purpurovém spektru pigmenty filtrují intenzivního slunečního světlo, a mají úlohu v ochraně zárodku před poškozením. Zářivě barevné pigmentace také přitahují ptáky a zvířata ke konzumaci ovoce a rozšiřování semen v jejich trusu.
Antokyany nejen přispívají k svíravé chuti (což údajně odrazuje škůdce a infekce), ale také dává Aronii mimořádnou antioxidační sílu, která bojuje vůči oxidačnímu stresu ovoce během fotosyntézy.
Plody arónie mají blahodárný vliv na krevní oběh, snižují hladinu cholesterolu v krvi i krevní tlak. Doporučují se proto při ateroskleróze. Prospěšné jsou dokonce i při cukrovce – obsahují totiž přírodní sorbit, sladidlo vhodné i pro diabetiky. Cenný je nejen obsah vitamínů, ale také bioflavonooidů, rutinu pro pevné cévy, který se z plodů i extrahuje pro výrobu léčiv, a dále železa, jódu, fluoru, manganu a dalších mikroelementů, nezbytných pro pevné zdraví a vitalitu.
V roce 2003 vědci z Univerzity of Maryland získali náznaky, že látky izolované z aronie by mohly mít velký efekt v boji s rakovinou tlustého střeva. Příznivé ochranné účinky při vážných střevních potížích, včetně akutních lézí, potvrdily i japonské studie provedené na laboratorních zvířatech .[zdroj?]
Zdravotní význam má i arónie zavařovaná, ale přínosnější jsou plody čerstvé. Trpkou chuť lze odstranit rozmačkáním plodů s medem nebo smetanou.
Roste i v polostínu pod stromy. Aronie jsou odolné vůči suchu, škůdcům, chorobám a snáší průmyslové znečištění.
Plody aronie (černého jeřábu) dozrávají v polovině léta, ale když je sklidíme přezrálé, po prvních mrazících, jejich chuť je méně tříslovitá. Chráníme je před ptáky, kteří je jinak mohou spást ještě před sklizní. Plody se snadno udržují zmražené, aniž by obsah cenných látek byl nějak snížen. Tepelná úprava způsobuje rozklad některých vitamínů, např. vitaminu C. Plody dozrávají během září a tím můžeme zahájit i první sklizeň. Samozřejmě by měly být plody dokonale vyzrálé a sladké. Na stromě se mohou plody ponechat až do prvních mrazíků. Po sklizni vydrží plody v dobrém stavu i dva měsíce, pokud jsou uchované na chladném a suchém místě.
Semeny, vegetativně kopčením, očkováním na hloh (Crataegus monogyna). Očkovanci jsou velmi krátkověké malé stromy.
Temnoplodec planikolistý, Aronia arbutifolia, roste do výšky 2-4 m, vzácně do 6 m. Listy jsou 5-8 cm dlouhé a zubatě ochlupené na vnitřní straně. Květy jsou bílé nebo narůžovělé, 1 cm v průměru, se žláznatými kališními lístky. Plody jsou červené, 4-10 mm v průměru, které v zimě zůstávají na stromech. Plody si pro jejich vůni oblíbily indiánské děti. Temnoplodec planikolistý má vzpřímeně rostoucí kultivar Aronia arbutifolia 'Erecta', formu macrophylla s vyšším až stromovitým růstem a varietu pumila s nižším růstem.
Temnoplodec černý, černý jeřáb, aronie, Aronia melanocarpa, bývá menší, jen zřídka vyšší než 1 m , vzácně 3 m, a snadno se šíří kořenovými výhonky. Listy jsou menší, ne více než 6 cm dlouhé, s žláznatými jemně zubatými listy. Listy jsou holé na spodní straně. Květy bývají bílé, o průměru 1,5 cm, s holými kališními lístky. Plody jsou černé, 6-9 mm v průměru. Plody nezůstávají na stromech v zimě. Temnoplodec černý (Aronia melanocarpa) má odchylky 'elata' s bujnějším růstem a 'grandiflora' s většími květy.
Kříženci obou druhů jsou Aronia x prunifolia. Listy jsou středně ochlupené na spodní straně. Plody jsou vybarvené od červené do černé barvy, 7-10 mm v průměru, nepřetrvávající přes zimní období.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aronia na anglické Wikipedii.
(v angličtině)
Obrázky, zvuky či videa k tématu temnoplodec ve Wikimedia Commons
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy. Temnoplodec neboli aronie, také zvaná černý jeřáb, zahrnuje tři druhy opadavých keřů z čeledě růžovité. Je vzdáleně příbuzná hrušni a jeřábům. Jejich jedlé černé plody jsou ceněny pro vysoký obsah vitamínů a tříslovin. Název chokeberry v angličtině pochází ze svíravé chuti plodů, které v USA a v Anglii nejsou pojídány syrové, ale například v džemech. Také zpomaluje stárnutí.[zdroj?]
Slægten Surbær (Aronia) er udbredt i Nordamerika. Arterne er buske med bred, opstigende vækst, ovale blade og de hvide blomster samlet i halvskærne. Frugterne er brune eller sorte med skarpt bittert-syrlig smag og kraftigt rød saft. Her omtales kun de arter, som dyrkes i Danmark.
ArterDie Apfelbeeren (Aronia) sind eine Pflanzengattung von drei Aronia-Arten innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Sie stammen ursprünglich aus dem östlichen Nordamerika und wachsen dort als Strauch von ein bis zwei Metern Höhe.
Aronia-Arten sind sommergrüne Sträucher mit spitzen, auffallend weinroten Winterknospen. Die einfachen, gestielten, mehr oder weniger behaarten Laubblätter sind elliptisch bis verkehrt-eiförmig, 2 bis 8 Zentimeter lang, meist kurz zugespitzt oder bespitzt, am Rand fein gekerbt bis gesägt und oberseits auf der Mittelrippe mit entfernten, schwarzroten Haaren mit leuchtend roter Herbstfärbung. Es sind Nebenblätter vorhanden.
In schirmrispigen Blütenständen stehen zehn bis zwanzig Blüten zusammen. Die zwittrigen, meist gestielten, radiärsymmetrischen, fünfzähligen Blüten weisen einen Durchmesser von etwa einem Zentimeter auf. Die Vor- und Tragblätter sind zu Drüsen umgebildet. Es ist ein kleiner Blütenbecher vorhanden, ebenso fünf Kelchblätter. Die fünf freien Kronblätter sind weiß oder blass rosa. Die meist bis etwa 20 teils behaarten Staubblätter sind an ihrer Basis verwachsen. Es sind mehrere, genäherte und unterständige Stempel, mit oft freien Griffeln, vorhanden.
Die roten oder schwarzen, ein- bis mehrsamigen und apfelförmigen, rundlichen, teils behaarten Früchte (Scheinfrucht) weisen einen Durchmesser von 5 bis 12 Millimetern auf. Sie haben einen beständigen, teils eingesunkenen Kelch und eine Kelchhöhlung an der Spitze, ähnlich wie beim Javaapfel. Sie besitzen ein Kerngehäuse, und die Samen sind apfelkernähnlich.
Die Gattung Aronia wurde durch Friedrich Kasimir Medikus aufgestellt. Aronia Medik. nom. cons. wurde nach den Regeln der ICN (Melbourne ICN Art. 14.10 & App. III, Melbourne ICN Art. 53) konserviert gegenüber dem früher veröffentlichten Homonym Aronia Mitch. nom. rej.[1]
Die Gattung Aronia gehört zur Subtribus Kernobstgewächse (Pyrinae) in der Unterfamilie Spiraeoideae innerhalb der Familie Rosaceae.
Die Gattung Aronia ist hauptsächlich im östlichen Nordamerika verbreitet, kommt aber auch in den zentralen USA vor.
Es gibt nur drei Aronia-Arten:[1]
Aronia-Sorten[4] sind wenig anfällig für Pflanzenkrankheiten. Die hohe Flavonoid-Konzentration in der Schale macht sie unempfindlich für äußere Einflüsse wie Ultraviolettstrahlung oder Schädlinge. Die aufgrund ihrer Apfelfrüchte am häufigsten angebauten beiden Arten sind die Filzige Apfelbeere (Aronia arbutifolia) und die Schwarze Apfelbeere (Aronia melanocarpa). Die obstbauliche Nutzung begann zu Beginn des 20. Jahrhunderts durch den russischen Biologen und Obstzüchter Iwan Mitschurin, der die Aronia um 1910 mit anderen Obstsorten wie Ebereschen und Mispeln gekreuzt oder sie zumindest veredelt haben soll.[5]
In Deutschland wird die Apfelbeere vor allem in Sachsen, Brandenburg und Bayern angebaut. Hier wurden im Jahr 2016 ca. 86 % der gesamtdeutschen Erntemenge erzeugt.[6] Im Jahre 2015 wurden rund 470 Tonnen geerntet.[7] Laut statistischem Bundesamt wurden im Jahr 2016 ca. 1.100 Tonnen auf knapp 560 Hektar geerntet. Dabei stieg die Anbaufläche um ca. 41 % gegenüber dem Vorjahr 2015. Im Jahr 2019 betrug die Fläche 959 ha mit 1127 t Ertrag.[8] In Österreich wurde die Apfelbeere zuerst 2001 von sechs Landwirten in der Südoststeiermark ausgepflanzt.[9] Eine kontinuierlich steigende Anzahl von Betrieben haben sich inzwischen im Verein Aronia AUSTRIA mit Sitz in Feldbach zusammengeschlossen.[10] Im Jahr 2019 wurden in Österreich auf der Fläche von 537 Hektar rund 1560 Tonnen geerntet.[11] In der Schweiz wird Aronia seit 2007 angebaut[12]. Die gesamte Anbaufläche beträgt 77 ha (2019).[13] Fast alle Produzenten sind im Verein IG Aronia organisiert (50 Mitglieder 2018[12]). Verarbeitet wird die Schweizer Ernte von Aronia Swiss und Landi Hüttwilen.
Die erbsengroßen, schwarzen, häufig wachsartig überzogenen Früchte, die ab Mitte August bis Oktober geerntet werden können, schmecken süß-säuerlich-herb und ähnlich der Heidelbeere. Die Beeren werden entweder getrocknet (wie Rosinen) verwendet, zu Konfitüre verarbeitet (beispielsweise zusammen mit Orangen), oder nach Dampfentsaften als Saft getrunken. In gemahlener Form werden sie häufig in selbstgemixten Frucht-Smoothies verarbeitet.
Aufgrund des hohen Flavonoid-, Folsäure-, Provitamin-A-, Vitamin-B2-, Vitamin-K- und Vitamin-C-Gehalts[14] zählt(e) die Aronia in Polen und Russland zu den Heilpflanzen. In vitro wurde nachgewiesen, dass Fruchtextrakt von Aronia melanocarpa den oxidativen Stress, hervorgerufen durch Operation oder in verschiedenen Phasen der Chemotherapie, bei Patienten mit invasivem Brustkrebs dank seiner antioxidativen Wirkung signifikant reduziert.[15] Wegen ihrer kräftigen roten Farbe (Anthocyane) wird sie ferner als Ersatz für Lebensmittelfarben (vor allem Cochenillerot A) verwendet.
Wie viele pflanzliche Lebensmittel enthalten auch Apfelbeeren cyanogene Glycoside, wobei der Blausäuregehalt frischer Früchte typischerweise etwa 0,6 bis 1,2 Milligramm pro 100 Gramm beträgt. Nach Einschätzung des Max Rubner-Instituts ist der Genuss kleiner Portionen unbedenklich. Durch Erhitzung reduziert sich der Blausäuregehalt, so dass entsprechend verarbeitete Früchte auch regelmäßig konsumiert werden können.[16]
Früchte und Laubblätter
Habitus, Früchte und Laubblätter
Früchte
Apfelbeeren - Sachsen
Die Apfelbeeren (Aronia) sind eine Pflanzengattung von drei Aronia-Arten innerhalb der Familie der Rosengewächse (Rosaceae). Sie stammen ursprünglich aus dem östlichen Nordamerika und wachsen dort als Strauch von ein bis zwei Metern Höhe.
Aronije spadaju u istoimeni rod listopadnih grmova, koji uključuje samo dvije vrste, koje potiču s istoka Sjeverne Amerike. Stablo aronije naraste najčešće 1-6 m; bujnog je rasta, a rezidbom se može oblikovati kao manje drvo.
U prirodi, najčešće nastanjuje vlažne šume, a bude je i umočvarama. Često se uzgaja i kao ukrasna biljka. Zbog visoke otpornosti na mraz, izdrži hladnoću i do -47°C. Zato je mnogi nazivaju i sibirskom borovnicom. Tako je aronija naseljena u Rusiji, Finskoj i Švedskoj. Također je otporna i na sušu, insekte, zagađenja i bolesti.[1][2] U Evropi je naturalizovana, tj. unesena vrsta.
Listovi aronije su jednostavni, naizmjenični. S jeseni listovi mijenjaju boju u crvene nijanse.Cvjetovi su mali, od pet latica i pet čašičnih listića. Cvjetove aronije oprašuju pčele i vjetar.
Plodovi su joj bobice koje nisu jestive svježe jer su gorke i opore (osim crvenoplodne aronije). Često koriste u pripremi vina, džema, čaja, sirupa, kompota, likera, i sl.
Također se koriste kao začin i bojenje pića i jogurta. Plodovima aronije se hrane ptice, pa joj sjemenke rasprostranjuju izmetom.
Crvenoplodna aronija (Aronia arbutifolia) naraste visoko oko 2-4 m, rijeđe 6 m. Listovi su joj široki 5-8 cm. Cvjetovi su bijeli ili blijedo ružičasti, otprilike široki oko 1 cm. Plod je crven, širok 4-10 mm i otporan na zimu.
Crnoplodna aronija (Aronia melanocarpa) naraste nešto niže od 1 m, a rijetki primjerci i oko 3 m. Listovi su obično široki 6 cm. Cvjetovi su bijeli, široki oko 1,5 cm. Ispočetka je plod crvene boje. Kad naraste, pocrni i dostigne veličinu oko 6-9 mm.
Ljubičastoplodna aronija (Aronia prunifolia), prema nekima, je hibrid crvenoplodne i crnoplodne aronije, dok drugi misle da je to zasebna vrsta. Cvijeta od aprila do jula. Plod je tamnoljubičast do crn, širok 7-10 mm.
Aronija je dospjela u Evropu iz istočnog dijela Sjeverne Amerike. Prema nekim navodima, poznavali su je tamošnji Indijanci; njene plodove su sušili i upotrebljavali za zimske pogače. Kao hranu i lijek su prvi počeli upotrebljavati sjevernoamerički Indijanci. Budući da joj plodovi dugo ostaju na grmu i ne kvare se, Indijanci su se time hranili; plodove su sušili i mljeli, miješali sa životinjskom mašću i osušenim mesom. Sušeni plodovi čuvani su za zimu, kao i za lijek protiv želučanih i crijevnih tegoba. Osim zrelih plodova, sjevernoamerički Indijanci su kao lijek upotrebljavali i listove i koru. Ljeti su sušili listove i koru, pripremali su čaj, kao sredstvo za zaustavljanje krvarenja iz rana.
U Evropi je prenesena zbog atraktivne ljepote, pošto su njeni bijeli cvjetovi jedni od najljepših kod grmolikih biljaka. Tako je 1972. crnoplodna aronija je dobila nagradu Kraljevskog vrtlarskog udruženja u Engleskoj. Jednom su je u većoj količini posadili također u Sloveniji, iako nije bila posebno prihvaćena, prije svega zbog nepoznavanja ljekovitih svojstava, koja aronija nudi. Tokom posljednje decenije osvojila je i prostore Bosne i Hercegovine, osobito bosanskih brdsko-planinskih područja, gdje se u nekim mjestima organiziraju i prigodni festivaki pod nazivom "Dani aronije".
Aronija je prava riznica biološki aktivnih spojeva (preko 300). Čisti krv, jača cirkulaciju, snižava holesterol i krvni pritisak, djeluje protuupalno. Svježi plodovi aronije imaju najveći antioksidativni potencijal među svim bobičastim i ostalim istraživanim voćem, a mjerenim po ORAC i TEAC standardima. Mnogobrojne epidemiološke studije ukazuju na snažnu povezanost između unosa aronije i smanjenja smrtnosti uslijed srčanih oboljenja, tumora i drugih degenerativnih bolesti, odnosno smanjenje ili odgađanje razvoja navedenih bolesti, kao i starenja.
Plodovi crnoplodne aronije sadrže:
Od makroelemenata plodovi sadrže (mg/g) K - 13,90, Ca - 1,30, Mg - 1,0 , Fe - 0,05.
Od mikroelemenata tu su (KBN) Mn - 0,07, Cu - 0,58, Zn - 0,10, Co - 0,15, Cr - 0,02, Al - 0,02, Se - 3,63, Ni - 0,11, Sr - 0,06, Pb - 0,02, B - 4,80 µg/g.
Aronije spadaju u istoimeni rod listopadnih grmova, koji uključuje samo dvije vrste, koje potiču s istoka Sjeverne Amerike. Stablo aronije naraste najčešće 1-6 m; bujnog je rasta, a rezidbom se može oblikovati kao manje drvo.
U prirodi, najčešće nastanjuje vlažne šume, a bude je i umočvarama. Često se uzgaja i kao ukrasna biljka. Zbog visoke otpornosti na mraz, izdrži hladnoću i do -47°C. Zato je mnogi nazivaju i sibirskom borovnicom. Tako je aronija naseljena u Rusiji, Finskoj i Švedskoj. Također je otporna i na sušu, insekte, zagađenja i bolesti. U Evropi je naturalizovana, tj. unesena vrsta.
In Capolin in capolcuahuitl īxōchihcual.
Η αρώνια (και αρωνία, αγγλικά: chokeberries) είναι φυλλοβόλος θάμνος της οικογένειας Ροδίδες, ιθαγενής της ανατολικότερης Βόρειας Αμερικής που απαντάται κυρίως σε υγρά δάση και σε έλη.[2][3][4] Το γένος συνήθως θεωρείται ότι περιλαμβάνει 2 είδη[5] ή 3 [4][6], ένα από τα οποία καλλιεργείται και στην Ευρώπη.[7] Ένας τέταρτος τύπος που καλλιεργείται με την ονομασία Aronia[6] θεωρείται ότι είναι ένα ενδογενές υβρίδιο, είναι η Sorbaronia mitschurinii.
Καλλιεργείται ως καλλωπιστικό φυτό και για τροφή. Οι καρποί μπορούν να φαγωθούν ωμοί, ωστόσο συχνότερα γίνεται επεξεργασία σε αυτούς. Η γεύση του είναι στυφή. Μπορούν να χρησιμοποιηθούν για την παρασκευή κρασιού, μαρμελάδας, παγωτού, τσαγιού, μπίρας, σιροπιού, χυμού, ορεκτικών και αλκοολούχων ποτών με εμποτισμό.[8]
Τα φύλλα του είναι απλά και το φθινόπωρο γίνονται πολύ κόκκινα. Τα άνθη είναι μικρά με 5 πέταλα και 5 σέπαλα.
Χρησιμοποιείται για καλλωπιστικό.
Η αρώνια (και αρωνία, αγγλικά: chokeberries) είναι φυλλοβόλος θάμνος της οικογένειας Ροδίδες, ιθαγενής της ανατολικότερης Βόρειας Αμερικής που απαντάται κυρίως σε υγρά δάση και σε έλη. Το γένος συνήθως θεωρείται ότι περιλαμβάνει 2 είδη ή 3 , ένα από τα οποία καλλιεργείται και στην Ευρώπη. Ένας τέταρτος τύπος που καλλιεργείται με την ονομασία Aronia θεωρείται ότι είναι ένα ενδογενές υβρίδιο, είναι η Sorbaronia mitschurinii.
Καλλιεργείται ως καλλωπιστικό φυτό και για τροφή. Οι καρποί μπορούν να φαγωθούν ωμοί, ωστόσο συχνότερα γίνεται επεξεργασία σε αυτούς. Η γεύση του είναι στυφή. Μπορούν να χρησιμοποιηθούν για την παρασκευή κρασιού, μαρμελάδας, παγωτού, τσαγιού, μπίρας, σιροπιού, χυμού, ορεκτικών και αλκοολούχων ποτών με εμποτισμό.
Аронија е зрнесто овошје, слично на боровинките и е високо отпорно на ниски температури, поради што често се нарекува и сибирска боровница. Расте на листопадна грмушка. Постојат 2-3 врсти по потекло од источниот дел на Северна Америка. Дрвото аронија најчесто расте од 1-6 метри.
Опрашувањето се врши со помош на пчели и ветар, а во есен листовите ги менуваат боите во црвени нијанси. Листовите на аронијата се едноставни и се распоредени наизменично. Цветовите се мали, се составени од 5 венчиња и 5 мали ливчиња. Плодовите се зрнести и не се јадат свежи бидејки се со горчлив вкус (освен црвеноплодната аронија). Често се користи за припремање на вино, мармалад, чаеви, сирупи, компоти и сл. исто така се користи како зачин во боја во пијалоците и јогуртот. Со плодовите на аронијата се хранат и птиците, така што нејзината семка се распростанува преку птичијот измет.
Познати се три врсти на аронија:
Црвеноплодна аронија (лат. Арониа арбутифолиа) расте од 2-4 метри во висина, поретко до 6 метри. Листовите и се широки 5-8 сантиметри. Цветовите и се бели или бледо розови, отприлика 1 сантиметар широки.плодот е црвен, 4-10 mm широк и е отпорен на зимата.
Црноплодната аронија расте во висина од 1 м, а ретко до 3 м. Листовите и се најчесто 6 цм широки. Цветовите се бели, и имаат ширина од 1.5цм. Од почетокот плодот е во црвена боја. Кога ке озрее е во црна боја, со големина од 6-9 мм.
Виолетовоплодната аронија се смета за хибрид на црвеноплодната и црноплодната аронија, додека некој го сметаат за посебна врста. Цвета од април до јули. плодот е темновиолетова до црна боја, и е од 7-10 мм широк.
Плодовите на аронијата се богати со витамините Ц, Е, Б2, Б6, бои антоциани, фолна киселина, кои што го оспоруваат стареењето, штитат од негативните ефекти на слободините радикали и на организмот му даваат енергија. За консумација се препорачува плодовите да бидат сушени или обработени за мармалад или домашен џем. Плодовите на аронијата се сместени на листата на најлековити природни плодови.
Аронија е зрнесто овошје, слично на боровинките и е високо отпорно на ниски температури, поради што често се нарекува и сибирска боровница. Расте на листопадна грмушка. Постојат 2-3 врсти по потекло од источниот дел на Северна Америка. Дрвото аронија најчесто расте од 1-6 метри.
Aronia is a genus of deciduous shrubs, the chokeberries, in the family Rosaceae native to eastern North America and most commonly found in wet woods and swamps.[2][3][4] The genus Aronia is considered to have 3 species.[5][6] The most common and widely used is Aronia melanocarpa (black chokeberry) which emerged from Eastern North America. The lesser known Aronia arbutifolia (red chokeberry) and the hybrid form of the abovementioned species called Aronia prunifolia (purple chokeberry) were first cultivated in Central and Eastern North America.[5] In the eighteenth century, the first shrubs of the best-known species Aronia melanocarpa reached Europe where they were first cultivated in Scandinavia and Russia.[5]
Chokeberries are cultivated as ornamental plants and as food products. The sour berries, or aronia berries, can be eaten raw off the bush, but are more frequently processed. They can be used to make wine, jam, syrup, juice, soft spreads, tea, salsa, extracts, beer, ice cream, gummies, and tinctures.[7] The name "chokeberry" comes from the astringency of the fruits, which create the sensation of making one's mouth pucker.[7]
Chokeberries are often mistakenly called chokecherries, the common name for Prunus virginiana. Further adding to the ambiguity, a variety of Prunus virginiana is melanocarpa,[8] and readily confused with black chokeberry because it is commonly referred to as "black chokeberry" or "aronia". Aronia berries and chokecherries both contain polyphenolic compounds, such as anthocyanins, yet the two plants are only distantly related within the Rosaceae. Black chokeberry is grown as a common shrub in Central Europe where it is mainly used for food production.[5]
The leaves are alternate, simple, and oblanceolate with crenate margins and pinnate venation; in autumn, the leaves turn a bold red color. Dark trichomes are present on the upper midrib surface. The flowers are small, with five petals and five sepals, and produced in corymbs of 10–25 together. The hypanthium is urn-shaped. The fruit is a small pome, with an astringent flavor.
Aronia has been thought to be closely related to Photinia, and has been included in that genus in some classifications,[9] but botanist Cornelis Kalkman observed that a combined genus should be under the older name Aronia.[10] The combined genus contains about 65 species.[11] In 2004, Kalkman expressed doubt about the monophyly of the combined group, and new molecular studies confirm this.[12][13] They do not place these two genera together or even near one another.
In eastern North America, two well-known species are named after their fruit color, red chokeberry and black chokeberry, plus a purple chokeberry whose origin is a natural hybrid of the two.[11] A fourth species, Aronia mitschurinii, that apparently originated in cultivation, is also known as Sorbaronia mitschurinii.[14]
Aronia flowers and leaves (Aronia melanocarpa)
Purple chokeberry (Aronia prunifolia)
Red chokeberry (Aronia arbutifolia)
The chokeberry is a characteristic shrub of the northern hemisphere. Its climatic requirements are temperate and cool temperatures.[17] The shrubs are extremely winter hardy and can survive temperatures down to –30 °C without damage if they are in winter dormancy.[17] After flowers formation in late April/ early May, the plants become sensitive to frost. Chokeberries are usually planted in early spring after thaw but autumn is also possible if the plantation is mulched or a snow covered during frost.[18]
The chokeberry has a shallow and compact root system and thrives in humus and nutrient rich soils that are frost free, unflooded and with a rather low groundwater level. While the plant is moisture-loving, it also tolerates dry periods. Depending on the timing and intensity, these dry periods are yield limiting.[17] While the crop needs more than 500 mm of precipitation, good yields can be obtained at 700–800 mm.[17] Furthermore, chokeberries are sun loving and usually thrive better under direct sunlight rather than in shade.[5]
Chokeberries grows on medium-heavy soils, which can be neutral to slightly acidic. Before planting, it is advisable to promote soil structure and humus formation, which can be enhanced by green manuring using organic fertilizers and deep tillage of the soil. Planting chokeberries in an existing grass plot is not recommended, due to the strong competition of weeds in the understock area. Commonly, two-to-three-year-old bare-root plants are set between October and November. Machine planting places about 3000 seedlings per hectare, each 20–25 cm deep into the soil. Plant distance is 60 cm and row distance is given by the harvest machine.[17]
If chokeberries are planted directly after a previous cultivation of other Rosaceae, an intercrop such as cereals is recommended, as well as staggered row planting, since chokeberries might suffer from a replant disease (also: soil fatigue).[17][19]
For the first two years, much attention should be given to keeping the understock area clear during maintenance. The understock maintenance can be done by machine hacking or by using a string trimmer with protection. Covering the plant strip with mulch also helps to minimize weeds. When maintaining the alley, it is important to cut it every 3–4 weeks. The young plants are sensitive to drought stress, so proper watering should be guaranteed. At the beginning the plant needs to put its energy into vegetative growth, therefore it helps to remove flower buds. In order to achieve a balanced fruit quality in the long term, the plant, which grows as a shrub, should be trimmed regularly. Furthermore, uniform plant stands are easier to manage and harvest by machine. As a rule, chokeberry branches achieve the highest yields in the 5-6 year period, so cutting is not done again until the 7th year.[20]
The aim of both the mechanical and the manual cutting system, is to let the shrubs grow into a closed hedge. While in the mechanical cutting the whole plant is cut back to a few centimeters above the ground every 6th year during the winter dormancy. The manual cutting removes the oldest shoots, the weak annual shoots and those shoots that are inside the cane slightly above the base of the cane in the winter dormancy. In the case of manual cutting, the ages of 1-6 year old shoots should be present in equal proportions after cutting, thus the chokeberry forms robust shoots and allows uniform harvests from year to year.[17]
For optimal fertilization, collecting soil samples before the planting of the seedlings is required. The soil analysis enables planning of effective fertilizer applications. In the first two years, after planting the seedlings, there must be enough nutrients in the soil so that the seedlings can grow optimally, including phosphate (P), potassium (K) and magnesium (Mg) and, therefore, they should be present at the beginning of vegetation period. When potassium levels in the soil are low, the nutrients can be supplied via cattle manure and cattle slurry. If the potassium content in the soil is high, it is better to use compost, since a too high potassium concentration inhibits the uptake of magnesium, calcium and ammonium. However, there is no need to be too sensitive about potassium levels in the first few years, since a high amount is basically needed.[17] It is clear that nitrogen fertilization is necessary. Often, one half is applied at the beginning of vegetation period and the other half at flowering. Since the plant already has a greater growth potential in the second year, the amounts of fertilizer can be increased a little. From the third year on, the chokeberry has the full nutrient requirement. Depending on the vigor, wood maturity and yield, the fertilizer quantities can be slightly adjusted upwards or downwards. Through the targeted strip fertilization, the amount of fertilizer can be reduced by 1/3, which may be of economic interest to the cultivator.[17]
One part of the breeding efforts focuses on improving red chokeberries for their use as ornamental plants. Breeding goals include the reduction of the plants stature, reduction of its tendency towards legginess, increasing the fruit size and improving leaf retention for a longer lasting fall foliage. Breeding of the red chokeberry is difficult, because the available accessions are tetraploid plants and thus, are likely to produce apomictic seeds. Furthermore, the breeding of polyploids makes mutation breeding more challenging because the additional sets of chromosome can mask incomplete mutations. If breeders had access to a wild diploid A. arbutifolia breeding would arguably become more successful.[21]
The breeding success of the black chokeberry for food production in Europe and Russia has been restricted because the genetic pool of the domesticated Russian plants is homogeneous. Breeding efforts aim to increase the content of polyphenol compounds while maintaining or increasing the fruit size. Further breeding targets are improvement of flavor.[21]
The continuous monitoring of fruit development helps to determine the specific time of harvest. To monitor the fruit development about 200 berries per hectare are removed, mixed and pressed into juice. From this juice the sugar content can be measured, which should be between 15 and 20° Brix, because only then the sugar content is high enough to overtone the tannins in taste.[17]
The harvest of the chokeberry takes place between the end of August and the beginning of September. In this time span, there are fruits of different ripeness on the shrub. While the upper part is often already ripe, the lower part is not yet edible. A recommended harvest time is when the upper berries begin to shrivel slightly, but do not yet show any weight loss. In this way, a large part can be harvested in an optimal ripening state while the other part can still post-ripen.[17]
Harvesting is done by hand, especially for fresh sales and the production of dried berries, where the appearance of the berries is important. The majority of other harvesting is done by machine. In manual harvesting, cleanly harvested fruits are stored in bunches. Thus, about 7 kg can be picked by hand per working hour.[5] It is important that the berries are processed the same day to keep the quality high. For mechanical harvesting, the bushes are pulled in sideways by the harvesting machine and the berries are knocked off with sticks. Machine harvesting requires three people and the machine can harvest one hectare in one day. In the case of mechanical harvesting, many berries are injured after harvesting and in any case should be processed the same day.[17]
After growing chokeberries from seeds it takes between 3 and 5 years until the plants begin to yield fruits. However, from a parent plant up to 20 rooted plants can be derived which already start yielding after 2 to 3 years. After the plants are fully matured a well growing plantation can yield between 3 and 12 tonnes of chokeberry fruits per hectare.[22]
Chokeberries have a low susceptibility to plant diseases and only little problems with pests.[5] Their resistance makes chokeberries a well suited crop for organic agriculture. The high content of flavonoids in the fruits and their acidic taste are likely to protect the chokeberry against pathogens and pests.[23][24]
Here is a list of some possible pests and diseases of chokeberries:
Pests[17]
Also, birds, mice and deer might feed on different parts of the chokeberry and thereby damage the plant.
Fungal diseases[17]
Bacterial diseases[17]
The treatment methods for the different pests and diseases differ depending on the chosen agricultural practice (e.g. organic vs. conventional agriculture). Often mechanical measures can be taken such as ensuring sufficient sunlight and aeration between the plants or spanning nets as a protection against picking birds.
The chokeberries are attractive ornamental plants for gardens. They are naturally understory and woodland edge plants, and grow well when planted under trees. Chokeberries are resistant to drought, insects, pollution, and disease. A number of cultivars, including A. arbutifolia 'Brilliant' and A. melanocarpa 'Autumn magic', have been selected for their striking fall leaf color.
An aronia wine is made in Lithuania and Minnesota. In Poland, aronia berries are added to jams and juices or dried to make an herbal tea sometimes blended with other ingredients, such as blackcurrant.[26] In Bosnia and Herzegovina, the berries are sold fresh and frozen or made into juices, jams and teas.[27] Aronia is also used as a flavoring or colorant for beverages or yogurts.[26] Juice from the ripe berries is astringent, semi-sweet (moderate sugar content), sour (low pH), and contains a low level of vitamin C.[28] The berries have a tart flavor and, in addition to juice, can be baked into breads.[26] In the United States, Canada and the United Kingdom, aronia juice concentrate is used in manufactured juice blends.
A. melanocarpa (black chokeberry) has attracted scientific interest due to its deep purple, almost black pigmentation that arises from dense contents of polyphenols, especially anthocyanins. Total polyphenol content is 1752 mg per 100 g dry weight,[29] anthocyanin content is 1480 mg per 100 g dry weight, and proanthocyanidin concentration is 664 mg per 100 g fresh weight.[30][31] These values are among the highest measured in plants to date. The black aronia species contains higher levels of anthocyanins than purple (Aronia prunifolia) or red aronia (Aronia arbutifolia), whereas red and purple aronia are richer in phenolic acid and proanthocyanins.[32]
The plant produces these pigments mainly in the leaves and skin of the berries to protect the pulp and seeds from constant exposure to ultraviolet radiation and production of free radicals.[33][34][35] By absorbing UV rays in the blue-purple spectrum, leaf and skin pigments filter intense sunlight, serve antioxidant functions and thereby have a role assuring regeneration of the species. Brightly colorful pigmentation also attracts birds and other animals to consume the fruit and disperse the seeds in their droppings.[33][36]
Analysis of polyphenols in chokeberries has identified the following individual chemicals (among hundreds known to exist in the plant kingdom): cyanidin-3-galactoside, cyanidin-3-arabinoside, quercetin-3-glycoside, epicatechin, caffeic acid, delphinidin, petunidin, pelargonidin, peonidin, and malvidin.[30][32][37] All these except caffeic acid are members of the flavonoid category of phenolics.
For reference to phenolics, flavonoids, anthocyanins, and similar plant-derived phytochemicals,[29] Wikipedia has a list of phytochemicals and foods in which they are prominent.
{{cite journal}}: Cite journal requires |journal= (help) _-_Ystad-2021.jpg)
Aronia berries. Aronia is a genus of deciduous shrubs, the chokeberries, in the family Rosaceae native to eastern North America and most commonly found in wet woods and swamps. The genus Aronia is considered to have 3 species. The most common and widely used is Aronia melanocarpa (black chokeberry) which emerged from Eastern North America. The lesser known Aronia arbutifolia (red chokeberry) and the hybrid form of the abovementioned species called Aronia prunifolia (purple chokeberry) were first cultivated in Central and Eastern North America. In the eighteenth century, the first shrubs of the best-known species Aronia melanocarpa reached Europe where they were first cultivated in Scandinavia and Russia.
Chokeberries are cultivated as ornamental plants and as food products. The sour berries, or aronia berries, can be eaten raw off the bush, but are more frequently processed. They can be used to make wine, jam, syrup, juice, soft spreads, tea, salsa, extracts, beer, ice cream, gummies, and tinctures. The name "chokeberry" comes from the astringency of the fruits, which create the sensation of making one's mouth pucker.
Chokeberries are often mistakenly called chokecherries, the common name for Prunus virginiana. Further adding to the ambiguity, a variety of Prunus virginiana is melanocarpa, and readily confused with black chokeberry because it is commonly referred to as "black chokeberry" or "aronia". Aronia berries and chokecherries both contain polyphenolic compounds, such as anthocyanins, yet the two plants are only distantly related within the Rosaceae. Black chokeberry is grown as a common shrub in Central Europe where it is mainly used for food production.
Aronio (Aronia) estas genro el la familio de rozacoj (Rosaceae).
Aroniaj specioj estas somere verdaj arbustoj kun pintaj, frape vinoruĝaj vintraj burĝonoj. La unuopaj folioj estas elipsaj ĝis inverse ovoformaj, 2 ĝis 8 cm longaj, plej ofte mallonge pintaj, malforte entranĉaĵe segitaj, supre havas sur la meza ripo nigroruĝajn haretojn kun brile ruĝa aŭtuna koloro.
En korimbaraj floraroj staras dek ĝis 20 floroj kune. La duseksaj, radiarsimetriaj, kvinnombraj floroj havas diametron de ĉirkaŭ 1 cm. Ekzistas kvin sepaloj. La kvin libere starantaj petaloj estas blankaj aŭ pale rozaj. La plej ofte 20 purpuraj, harhavaj stamenoj estas sur sia bazo kunkreskintaj. La ruĝaj aŭ nigraj, pomoformaj fruktoj havas diametron de 5 ĝis 12 mm.
La scienca nomo 'Aronia devenas el la greka vorto αρωνια (arōnía) „mespilo“, kiu apartenas al la vorto αρια (aría) „alizo“. Ĉi tiu nomo estis transprenata sur genron el norda Ameriko.[1]
Ĝi enhavas la sekvajn 3[2] speciojn:
Floroj kaj folioj
Fruktoj
Fruktoj
Eksteraĵo, fruktoj kaj folioj
Fruktoj
Aronia es un género de plantas perteneciente a la familia de las rosáceas.[2]
Son dos[3] o tres especies de arbustos caducifolios originarios del este de Norteamérica, donde se encuentran en los bosques húmedos y zonas pantanosas.[4][5][6][7] Se cultivan como plantas ornamentales y también para obtener un pigmento antioxidante como los antocianos. Los frutos son astringentes y no son comestibles crudos. Se hacen con ellos mermeladas, jarabes e infusiones. Los pájaros dispersan las semillas.
Las hojas son alternadas, simples y oblanceoladas, con márgenes crenados. Las flores son pequeñas y se disponen en corimbos. El fruto es un pomo pequeño.
Aronia Medik. (en Philos. Bot. 1: 155. 1789.) nom. cons. (nomina conservanda según ICBN Art. 14.10 & App. III, sobre el homónimo previo «Aronia Mitch.», ICBN Art. 53 nom. rej.) Especie tipo: Aronia arbutifolia (L.) Pers. (Mespilus arbutifolia L.)
Aronia Rosaceae barruko landare genero bat da.[1] Bi[2] edo hiru espezie dira, denak Ipar Amerikako ekialdeko zuhaixka kaduzifolioak.[3][4][5][6] Landare ornamental gisa landatzen dira, baita antozianina izeneko pigmentu antioxidante bat lortzeko. Fruituak astringenteak dira gordin janez gero. Eurekin marmelada eta infusioak egiten dira.
Aronia Rosaceae barruko landare genero bat da. Bi edo hiru espezie dira, denak Ipar Amerikako ekialdeko zuhaixka kaduzifolioak. Landare ornamental gisa landatzen dira, baita antozianina izeneko pigmentu antioxidante bat lortzeko. Fruituak astringenteak dira gordin janez gero. Eurekin marmelada eta infusioak egiten dira.
Aroniat (Aronia) on ruusukasvisuku johon kuuluu kaksi Pohjois-Amerikan itäosissa luonnonvaraisena kasvavaa pensasta. Kumpikaan ei ole ollut kiinnostava hyötykasvina, koska marjat ovat luonnonvaraisessa kasvissa varsin pienet. Toisen maailmansodan jälkeen aronian siemeniä kulkeutui Saksasta Venäjälle, jossa venäläiset kasvitieteilijät jalostivat hyötykasvilajikkeen, jonka marjat ovat isoja ja mehukkaita. Myös koristekasvikäyttöön on jalostettu useita lajikkeita. Aroniat ovat levinneet Venäjälle ja Eurooppaan sekä Intiaan.
Marjoja käytetään mausteena ja raaka-aineena marjaviineissä, ja niistä valmistetaan hilloja ja hyytelöitä. Marjat ovat halkaisijaltaan n. 1,5 cm ja väriltään tumman sinivioletteja. Maku on yleensä karvas ja pensaasta riippuen joko makea tai hapan.
Aroniat ovat terveitä ja helppohoitoisia koriste- tai marjapensaita, joiden koristearvo perustuu toisaalta valkeaan kukintaan, kauniisiin ja syksyllä kauan säilyviin hedelmiin ja toisaalta kiiltävään, tummanvihreään lehdistöön, joka saa loistavanpunaisen syysvärin.[1]
Leikkausvuonna aroniat eivät kuki eivätkä tuota marjoja.
Aroniat - sekä lajit että lajikkeet - ovat hyvin talvenkestäviä. Suomessa aronioitten menestymisvyöhyke pohjoisessa ulottuu VI-vyöhykkeelle eli Rovaniemelle.[2]
Aroniat (Aronia) on ruusukasvisuku johon kuuluu kaksi Pohjois-Amerikan itäosissa luonnonvaraisena kasvavaa pensasta. Kumpikaan ei ole ollut kiinnostava hyötykasvina, koska marjat ovat luonnonvaraisessa kasvissa varsin pienet. Toisen maailmansodan jälkeen aronian siemeniä kulkeutui Saksasta Venäjälle, jossa venäläiset kasvitieteilijät jalostivat hyötykasvilajikkeen, jonka marjat ovat isoja ja mehukkaita. Myös koristekasvikäyttöön on jalostettu useita lajikkeita. Aroniat ovat levinneet Venäjälle ja Eurooppaan sekä Intiaan.
Marjoja käytetään mausteena ja raaka-aineena marjaviineissä, ja niistä valmistetaan hilloja ja hyytelöitä. Marjat ovat halkaisijaltaan n. 1,5 cm ja väriltään tumman sinivioletteja. Maku on yleensä karvas ja pensaasta riippuen joko makea tai hapan.
Aroniat ovat terveitä ja helppohoitoisia koriste- tai marjapensaita, joiden koristearvo perustuu toisaalta valkeaan kukintaan, kauniisiin ja syksyllä kauan säilyviin hedelmiin ja toisaalta kiiltävään, tummanvihreään lehdistöön, joka saa loistavanpunaisen syysvärin.
Leikkausvuonna aroniat eivät kuki eivätkä tuota marjoja.
Aroniat - sekä lajit että lajikkeet - ovat hyvin talvenkestäviä. Suomessa aronioitten menestymisvyöhyke pohjoisessa ulottuu VI-vyöhykkeelle eli Rovaniemelle.
Aronia, Aronie
Aronia est un genre d'arbustes caducs de la famille des Rosaceae. Ils sont appelés en français Aronia ou Aronie. Ce genre se compose de seulement deux espèces, Aronia melanocarpa et Aronia arbutifolia, toutes deux originaires de la même région de l’est de l’Amérique du Nord et qui peuvent s’hybrider naturellement. Les taxons Aronia ×prunifolia (Aronie pourpre) et Aronia ×florinbunda comptent parmi ces hybrides naturels. Elles ont pour habitat les fourrés, les talus humides et les sous-bois clairs.
Aronia vient du grec aria qui désigne le sorbier ou le néflier. Melanocarpa vient du grec melanos qui signifie « noir » et karpos le « fruit ». Arbutifolia fait référence aux feuilles qui ressemblent à celles de l'arbousier.
En anglais, l'aronie est appelée chokeberry car les oiseaux auraient tendance à s'étouffer avec[1].
Ces arbustes caducs, à croissance rapide, forment des touffes étalées, atteignant 2 à 3 m de haut chez Aronia arbutifolia, plus denses, basses et compactes chez Aronia melanocarpa. Comme leurs noms latins l’indiquent, le premier a des feuilles lancéolées dentées qui ressemblent à celle de l’arbousier et le second se distingue par ses grappes de baies noires à maturité. L’enracinement superficiel est formé de fines racines fibreuses qui s’installent facilement dans le litière d’une forêt.
Les feuilles sont alternes, simples, ovales et finement dentées, longues de 4 à 8 cm, pourvues d’un pétiole assez court. Celles de l’aronie à fruits noirs (Aronia melanocarpa) sont d’un vert plus mât que celles de l’aronie à feuilles d’arbousier (Aronia arbutifolia). Le feuillage se pare de teintes rouge feu, parfois légèrement violacées, très décoratives à l’automne[2].
La floraison blanche ou rosée de ces arbustes intervient en mai-juin sous forme de corymbes de 10 à 25 petites fleurs munies de cinq pétales. La corolle mesure un centimètre de diamètre, parfois plus chez les variétés comme melanocarpa ‘Autumn Magic’. Le gros bouquet d’étamines et le parfum léger des fleurs attire de nombreux butineurs qui assurent une très bonne pollinisation proche de 90% en période non pluvieuse.
Les petites baies vertes virent au rouge chez Aronia arbutifolia puis au noir chez Aronia melanocarpa. Leur taille évoque celle d’une myrtille atteignant parfois 1,5 cm chez les sélections fruitières. Il s’agit plutôt de drupes au sens botanique car le fruit contient un noyau. Ils sont à la fois décoratifs par leur abondance et comestibles notamment chez les cultivars Aronia ×prunifolia ‘Viking’ ou ‘Nero’ issus du croisement des deux espèces. Aronia arbutifolia ‘Brilliant’ est l’arbuste le plus commercialisé chez les amateurs du fait de la brillance et de la couleur éclatante de ses feuilles à l’automne bien que ses baies aient moins de goût. Malgré leur pulpe un peu aigre et astringente, les oiseaux s’en régalent, contribuant à disperser les graines[2].
Les deux espèces peuvent s'hybrider et donnent l'Aronia pourpre (Aronia ×prunifolia).
Aronia mitschurinii est généralement considéré soit comme une forme tétraploïde d'Aronia melanocarpa (4N = 68), soit comme un hybride intergénérique ×Sorbaronia.
Les noms binominaux suivants sont maintenant tous des synonymes pour des espèces autrefois classées dans le genre Aronia, ou des synonymes pour les deux espèces actuellement classées dans le genre.
Les deux espèces poussent souvent ensemble dans les fourrés ou en sous-bois clair, sur des talus humides. Elles préfèrent le plein soleil mais peuvent pousser à mi-ombre. Elles ne sont pas très exigeantes quant à la qualité du sol à condition qu’il ne soit pas trop calcaire (pH idéal entre 5 et 6,5) ou détrempé. Elles supportent des températures allant jusqu'à −35 °C. La floraison tardive ne craint pas le gel et attire de nombreux insectes auxiliaires, les fruits tardifs sont appréciés par les oiseaux[1].
Le feuillage des aronias est parfois attaqué par les larves de tenthrède du poirier et du cerisier. Ces chenilles rongent les feuilles mais ne nécessitent généralement pas de traitement.
Il semble que l'aronia ne soit pas sensible au feu bactérien qui affecte beaucoup de membres de la famille des Rosacées[1].
Les aronias sont originaires d'Amérique du Nord, de l’est des États-Unis depuis le Massachusetts jusqu’au Texas[1]. L’aronie à feuille d’arbousier s’est échappée des jardins et occupe de plus en plus le territoire français depuis les années 1980-90 au point d’être considéré comme envahissante en Gironde notamment[2].
L'aronia a été introduite en Europe de l'Est, en Asie, en Scandinavie et en Russie au début du XXe siècle. Le botaniste russe Ivan Mitchourine a ainsi produit de nombreux cultivars vers 1950 qui contribuèrent à sa diffusion.
Il semble que Aronia arbutifolia ait amorcé une colonisation discrète mais étendue du territoire français depuis les années 1980-90 au point d'être considéré comme plante envahissante.
Les baies d'aronia étaient consommées par les Amérindiens pour un usage médicinal[1].
L'aronia est un arbuste apprécié dans les jardins comme plante ornementale ou pour la production de fruits. Il peut être planté isolé, en haie libre, haie champêtre ou massif. Il est très rustique, pouvant supporter des températures allant jusqu'à −35 °C. Il apprécie les sols un peu acides et non excessivement détrempés. La multiplication de l'aronia peut se faire par semis, division de drageons en hiver ou bouturage. Par semis, la levée demande 2 à 3 mois. L'aronia émet de nombreux rejets, qui peuvent être séparés du pied mère au début de l'automne. En juin ou en septembre-octobre, il est possible de réaliser des boutures de bois tendre : les pousses encore vertes doivent juste commencer à durcir et présenter des feuilles en croissance en extrémité. Les boutures de bois aoûté sont aussi faisables[1].
Les fruits, comestibles[1],[2],[4],[5], mettent presque 3 mois à mûrir. Il est important de les récolter avant que le corymbe ne se disloque. Les fruits sont très tachants. La production débute sur des plants âgés de 3–4 ans issus de semis et devient maximale au bout de 7 ans. Les rendements peuvent atteindre 2,4 kg par plant. Ils peuvent se conserver jusqu’à 2 semaines au réfrigérateur ou peuvent être congelés, séchés (leur pouvoir anti-oxydant est alors 4 fois supérieur), cuits en tarte. Il est conseillé de rajouter du sucre ou de mélanger du jus de pomme, de raisin ou de canneberge au jus d’aronia afin de l’adoucir.
La cuisson des baies, récoltées à partir de septembre jusqu’en décembre, développe une saveur puissante de cassis, appréciée pour accompagner les viandes, pour teinter les sauces ou en confiture. Le jus d’aronie sert de colorant aux sirops, vins, en confiserie. Mais la notoriété de ce fruit vient surtout de ses propriétés médicinales dues à la présence d’antioxydants (flavonoïdes, anthocyanes)[6] mais aussi de vitamines C, B1, B2, de provitamines A, de fibres. Sa consommation permet de lutter contre les maladies cardio-vasculaires, les cancers, la dégénérescence maculaire, de protéger la peau contre les effets du soleil, de diminuer la glycémie des diabétiques, soit à combattre le vieillissement des cellules[2].
La riche teneur en antioxydants de l'aronia peut être bénéfique en tant que préventif alimentaire pour réduire le risque de maladies causées par le stress oxydatif. Parmi les modèles en cours d'évaluation où les résultats préliminaires montrent les avantages des anthocyanes d'aronia, citons le cancer colorectal (Lala et al. 2006), les maladies cardiovasculaires (Bell & Gochenaur 2006), chroniques (inflammation) (Han et al. 2005), troubles de la muqueuse gastrique (ulcère gastro-duodénal) (Valcheva-Kuzmanova et al. 2005), inflammation oculaire (uvéite) (Ohgami et al. 2005) et insuffisance hépatique (Valcheva-Kuzmanova et al.2004).
Aronia, Aronie
Aronia est un genre d'arbustes caducs de la famille des Rosaceae. Ils sont appelés en français Aronia ou Aronie. Ce genre se compose de seulement deux espèces, Aronia melanocarpa et Aronia arbutifolia, toutes deux originaires de la même région de l’est de l’Amérique du Nord et qui peuvent s’hybrider naturellement. Les taxons Aronia ×prunifolia (Aronie pourpre) et Aronia ×florinbunda comptent parmi ces hybrides naturels. Elles ont pour habitat les fourrés, les talus humides et les sous-bois clairs.
Aronija (Aronia) je ród ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Aronijowe družiny su w lěće zelene kerki z wótrymi, nadpadnje winočerwjenymi zymowymi pupkami. Jednotliwe lisćowe łopjena su eliptiske hač wopak jejkojte, 2 hač 8 cm dołhe, zwjetša krótko kónčite, złaha karbojće rězane, horjeka maja na srjedźnym rjepiku čornočerwjene kosmy z jaskrawje čerwjenym nazymskim barbjenjom.
W krywopakićowych kwětnistwach steja dźesać do 20 kćenjow hromadźe. Dwusplažne, radiarsymetriske, pjećličbne kćenja maja přeměr wot něhdźe 1 cm. Eksistuja pjeć keluchowych łopješkow. Pjeć swobodnje stejacych krónowych łopjenow je běłe abo blědźe róžojte. Zwjetša 20 purpurowych, kosmatych staminow je na jich bazy zarosćene. Čerwjene abo čorne, jabłukoformowe płody maja přeměr wot 5 hač 12 mm.
Wědomostne mjeno Arónia pochadźa z grjekskeho słowa αρωνια (arōnía) „myšpla“, kotrež słuša k słowu αρια (aría) „mučnica“. Tute mjeno so je na ród ze sewjerneje Ameriki přenjesene.[1]
Wobsahuje sćěhowace 3[2] družiny:
Kćenja a łopjena
Płody
Płody
Habitus, płody a łopjena
Płody
Aronija (Aronia) je ród ze swójby róžowych rostlinow (Rosaceae).
Aronia er ættkvísl lauffellandi runna, í rósaætt, ættaðir frá austurhluta Norður-Ameríku og finnast oftast í rökum skógum og mýrum.[1][2][3] Í ættkvíslinni eru yfirleitt tvær[4] eða þrjár[3][5] tegundir, og er ein þeirra ílend í Evrópu.[6] Fjórða gerðin sem hefur löngum verið ræktuð sem Aronia[5] er nú talin ættkvíslablendingur, Sorbaronia mitschurinii.
Plönturnar eru ræktaðar til skrauts og til matar (ávextir). Súr berin er hægt að borða beint af runnanum, en eru oftar unnin, til dæmis í sultu.[7]
Blöðin eru stakstæð, aflangt egglaga með mjúktenntum jaðri; að hausti fá blöðin kröftugan rauðan haustlit. Blómin eru smá, með 5 krónublöð, og 5 bikarblöð,og eru í klasa um 10-25 saman.
Aronia hefur verið talin náskyld Photinia, og hefur stundum verið talin til hennar,[8] en grasafræðingurinn Cornelis Kalkman sýndi fram á að hún ætti að vera undir eldra nafninu Aronia.[9] Sameinaðar ættkvíslirnar telja um 65 tegundir.[10] Kalkman lýsti yfir efasemdum 2004, um sameininguna, og nýlegar sameindarannsóknir styðja það.[11][12] Þessar tvær ættkvíslir eru ekki taldar saman lengur, eða nálægt hvorri annarri.
Blóm Ber Fræðiheiti Enskt heiti Lýsing Útbreiðsla
Aronia arbutifolia (Photinia pyrifolia) Red chokeberry verður 2–4m hár, sjaldan að 6 m og 1–2 m breiður. Blöðin eru 5–8 sm breið og þétthærð að neðan. Blómin eru hvít til fölbleik, 1 sm breið, með kirtlum á bikarblöðum. Berin eru rauð, 4–10 mm breið, og haldast fram á vetur. Austur Kanada og til austur og mið Bandaríkjanna, frá austur Texas til Nova Scotia inn til Ontario, Ohio, Kentucky, og Oklahoma .jpg)
Aronia melanocarpa (Photinia melanocarpa),[1] Black chokeberry er yfirleitt minni, sjaldan yfir 1 m há og 3 m breið, og breiðist auðveldlega út með rótarskotum. Blöðin eru minni, ekki meir en 6-sm breið, slétt neðra borð. Blómin eru hvít, 1.5 sm breið, með sléttum bikarblöðum. Berin eru svört, 6–9 mm breið, og haldast ekki fram á vetur. Austur Kanada og til og mið Bandaríkjanna, frá Nýfundnalandi vestur til Ontario og Minnesota, suður til Arkansas, Alabama, og Georgíu. 
Aronia prunifolia (Photinia floribunda)[2] Purple chokeberry virðist hafa upöphaflega komið fram sem blendingur hinna tveggja en er nú líklega orðin sjálfstæð tegund.[10] Blöðin eru nokkuð hærð að neðan. Fáir eða engir kirtlar á bikarblöðum. Berin eru dökk purpuralit til svört, 7–10 mm breið, haldast ekki fram á vetur. Það eru stofnar af þeim sem virðast haldast við óháð foreldrategundunum; þar á meðal einn ílendur í norður Þýskalandi þar sem hvorug foreldrategundin er til staðar; sem hefur fengið grasafræðinginn Alan Weakley til að líta á hann sem fullgilda tegund en ekki blending.[10] Útbreiðslan er svipuð og hjá logalaufi.[13] Austur Kanada og til austur og mið Bandaríkjanna, frá austur Texas til Nova Scotia vestur til Ontario og Wisconsin, suður til vesturhluta Suður-Karólínu með stökum stofnum tilkynntum í suður Alabama. Aronia er ættkvísl lauffellandi runna, í rósaætt, ættaðir frá austurhluta Norður-Ameríku og finnast oftast í rökum skógum og mýrum. Í ættkvíslinni eru yfirleitt tvær eða þrjár tegundir, og er ein þeirra ílend í Evrópu. Fjórða gerðin sem hefur löngum verið ræktuð sem Aronia er nú talin ættkvíslablendingur, Sorbaronia mitschurinii.
Plönturnar eru ræktaðar til skrauts og til matar (ávextir). Súr berin er hægt að borða beint af runnanum, en eru oftar unnin, til dæmis í sultu.
L'Aronia è un genere botanico della sottofamiglia delle Maloidee della famiglia delle Rosacee che comprende circa 9 specie.
Le specie più diffuse sono l'Aronia arbutifolia e l'Aronia melanocarpa (detta aronia nera).
Si tratta di cespugli o arbusti. È notevole il fatto che la pianta pare non essere soggetta alle abituali malattie, è però considerata a rischio di infezione del colpo di fuoco batterico[1].
I frutti, della dimensione di un pisello e spesso ricoperti da cera, possono ricordare i mirtilli nell'aspetto, ma non nel gusto che è molto più aspro. La maturazione avviene in autunno ed un periodo di gelo addolcisce il loro gusto; tuttavia risultano più che altro adatti a fare marmellate. Le bacche vengono sia trasformate in succhi, sia consumate come l'uva passa, parzialmente essiccate.
Per via dell'elevato contenuto di flavonoidi, vitamina K e vitamina C, l'aronia era considerata sia in Polonia che in Russia una pianta medicinale.
Le bacche di una delle specie vengono usate come sostituto di coloranti alimentari, tipicamente il rosso cocciniglia A, per via dell'intenso colore rosso.
Originaria del Nordamerica orientale, pare essere stata introdotta nell'agricoltura europea agli inizi del '900 dal biologo e coltivatore russo Ivan Mičurin[2].
Il contenuto di antociani è di 1,480 g per 100 g facendone la pianta con la maggiore concentrazione. L'aronia nera ha proprietà legate al contenuto di vitamine C e K e sali minerali, anche se sono gli antociani, polifenoli e flavonoidi contenuti nelle bacche di Aronia melanocarpa a conferirle particolari proprietà antiossidanti.[3] L'aronia è considerato dal Dipartimento dell'Agricoltura degli Stati Uniti d'America il secondo fra gli alimenti per proprietà antiossidanti.
L'Aronia è un genere botanico della sottofamiglia delle Maloidee della famiglia delle Rosacee che comprende circa 9 specie.
Le specie più diffuse sono l'Aronia arbutifolia e l'Aronia melanocarpa (detta aronia nera).
Aronija (lot. Aronia, angl. Chokeberry) – erškėtinių (Rosaceae) šeimos obelinių (Maloideae) pošeimio augalų gentis.
Paplitusi daugiausia Šiaurės Amerikoje.
Vasaržaliai krūmai.
Žiedai – balti arba rožiniai. Žydi gegužės – birželio mėn.
Vaisiai – sultingi raudoni, tamsiai raudoni arba juodi obuolėliai. Subręsta rugpjūčio – rugsėjo mėn.
Gentyje yra 3 rūšys:
Lietuvoje auginama
Tai vertingas dekoratyvinis, vaistinis ir maistinis augalas. Vaisiuose yra iki 4,6-10,8 proc. cukraus, 0,5-1,8 proc. organinių rūgščių, 0,35-0,67 rauginių medžiagų, vitaminų C, P, karotino, PP ir kt.
Aronia prunifolia
Aronia melanocarpa
Aronija (lot. Aronia, angl. Chokeberry) – erškėtinių (Rosaceae) šeimos obelinių (Maloideae) pošeimio augalų gentis.
Paplitusi daugiausia Šiaurės Amerikoje.
Aronijas (Aronia) ir rožu dzimtas krūmu ģints. Lapas vienkāršas, veselas. Ziedi balti, čemurveida ziedkopā. Augļi pēc morfoloģiskās klasifikācijas ir āboli, 1—1,5 cm diametrā, melni, sulīgi, satur daudz C un P vitamīna, cukura un krāsvielu. Lieto ievārījumam, konservēšanai, vīniem. Pavairo ar stratificētām sēklām, spraudeņiem un atvasēm.
Appelbes (Aronia) is een geslacht in de rozenfamilie (Rosaceae) dat van oorsprong voorkomt in het oosten van de Verenigde Staten. Er worden 9 soorten in dit geslacht geplaatst. In Nederland en België komen voor:
De bladverliezende struiken bloeien met witte bloesem in de maanden april en mei en krijgen vanaf midden augustus tot oktober eetbare rode of zwarte bessen. Het blad van de appelbes kleurt in de herfst naar geel, rood en purper door elkaar. Alle appelbessen groeien bij voorkeur op vochtige tot natte plaatsen, al verdragen ze tijdelijke droogte goed. Het zijn drachtplanten, die veel nectar leveren, en onder meer door honingbijen goed bezocht worden. De bessen worden graag gegeten door vogels als merels en spreeuwen. Dat laatste zorgt ook voor de verspreiding van de appelbes. In natte natuurgebieden zoals bij Giethoorn en langs de Nieuwkoopse plassen is de plant verwilderd en verdringt daar inheemse planten. De bessen zijn ongeveer zo groot als bosbessen. De smaak lijkt op die van braam met een sterke wrange nasmaak, die echter verdwijnt door koken.
Het verbouwen van deze bessen begon aan het begin van de 20e eeuw door de Russische botanicus en plantenkweker Ivan Mitsjoerin, die rond 1910 de appelbes als fruitgewas ontwikkelde. Door genetisch onderzoek is opgehelderd welke plantensoorten hij daarvoor gebruikt heeft.[2] Eerst werd een appelbes met de wilde lijsterbes gekruist (Aronia melanocarpa × Sorbus aucuparia), wat de hybride × Sorbaronia fallax opleverde. Vervolgens werd deze plant teruggekruist op Aronia melanocarpa. Het resultaat waren planten met een goede vruchtdracht, die met × Sorbaronia mitschurinii[3] worden aangeduid. De rassen die als fruitgewas verkocht worden, zoals 'Viking', 'Nero' en 'Serina', behoren tot deze hybride.
De bastaardappelbes wordt in Rusland, Oost-Europa en Scandinavië aangeplant als fruitgewas. De planten kunnen tot 30 graden vorst verdragen en zijn weinig gevoelig voor ziekten en plagen.[4] Ze krijgen bijvoorbeeld geen bacterievuur. Daardoor zijn ze aantrekkelijk voor de geïntegreerde of biologische teelt. Ook in Nederland wordt appelbes geteeld, bijvoorbeeld op de Waddeneilanden, waar de bessen met name gebruikt worden om er sap en jam van te maken. De grootschalige teelt van appelbes is goed te combineren met de teelt van zwarte of rode bes, omdat dezelfde oogstmachines kunnen worden gebruikt, maar de gewassen na elkaar rijpen.
De bessen worden of gedroogd (zoals rozijnen) of er wordt sap van gemaakt. De bessen hebben een hoog gehalte aan flavonoïden, vitamine C en vitamine K. Ook wordt de appelbes als alternatieve rode voedselkleurstof gebruikt vooral in plaats van Ponceau 4R (E124). Dit wordt ook in Nederland toegepast in vruchtenyoghurt.
Bronnen, noten en/of referentiesAppelbes (Aronia) is een geslacht in de rozenfamilie (Rosaceae) dat van oorsprong voorkomt in het oosten van de Verenigde Staten. Er worden 9 soorten in dit geslacht geplaatst. In Nederland en België komen voor:
gewone appelbes (Aronia arbutifolia) met rode bessen zwarte appelbes (Aronia melanocarpa) met zwarte bessen bastaardappelbes, ook bekend als zwarte appelbes (Aronia × prunifolia) met auberginekleurige bessen; dit is een kruising tussen de twee vorige soorten.
Slekten Surbær (Aronia) er utbredt i Nordamerika. Artene er busker som vokser oppover og utover, med ovale blader og hvite blomster samlet i klaser. Fruktene er brune eller sorte med skarpt bittert-syrlig smak og kraftig rød saft. Her omtales kun de arter, som dyrkes i Norge.
Slekten Surbær (Aronia) er utbredt i Nordamerika. Artene er busker som vokser oppover og utover, med ovale blader og hvite blomster samlet i klaser. Fruktene er brune eller sorte med skarpt bittert-syrlig smak og kraftig rød saft. Her omtales kun de arter, som dyrkes i Norge.
Multimedia w Wikimedia Commons Aronia (Aronia Medik.) – rodzaj roślin z rodziny różowatych. Gatunkiem typowym jest Aronia arbutifolia (L.) Pers[2].
Adenorachis (DC.) Nieuwland, Aronia J. Mitchell
W niektórych ujęciach systematycznych rodzaj aronia nie jest wyróżniany, lecz włączany jest do rodzaju głogownik (Photinia).
Rodzaj z plemienia Pyreae, podrodziny Spiraeoideae (dawniej Pomoideae) z rodziny różowatych Rosaceae, rzędu różowców Rosales w obrębie kladu różowych obejmującego część roślin okrytonasiennych[3][1].
Gromada okrytonasienne, podgromada Magnoliophytina, klasa Rosopsida, podklasa różowe, nadrząd Rosanae, rząd różowce, podrząd Rosineae, rodzina różowate, rodzaj głogownik (Photinia Lindl.), syn. Aronia Medik[4].
Aronia (Aronia Medik.) – rodzaj roślin z rodziny różowatych. Gatunkiem typowym jest Aronia arbutifolia (L.) Pers.
Arônia são duas das três espécies de arbustos de folhas caducas da família Rosaceae. Nativas do leste da América do Norte, tais plantas são mais comumente encontradas em bosques úmidos e pântanos. Suas bagas podem ser usadas para fazer vinho, geleia, xarope, suco, cremes, chás e tinturas.
As arônias são cultivadas como plantas ornamentais e também em virtude de serem muito ricas em compostos de pigmentos antioxidantes, como as antocianinas. O nome comum em inglês chokeberry (que em português se traduz por «fruta que sufoca») vem da adstringência dos frutos, os quais são comestíveis quando crus.[nota 1]
Arônia são duas das três espécies de arbustos de folhas caducas da família Rosaceae. Nativas do leste da América do Norte, tais plantas são mais comumente encontradas em bosques úmidos e pântanos. Suas bagas podem ser usadas para fazer vinho, geleia, xarope, suco, cremes, chás e tinturas.
As arônias são cultivadas como plantas ornamentais e também em virtude de serem muito ricas em compostos de pigmentos antioxidantes, como as antocianinas. O nome comum em inglês chokeberry (que em português se traduz por «fruta que sufoca») vem da adstringência dos frutos, os quais são comestíveis quando crus.
Aronia (Medik.) este un gen de arbuști de foioase din familia Rosaceae, originar din estul Americii de Nord și cel mai frecvent întâlnit în păduri umede și mlaștini.[2][3][4] De obicei, se consideră că genul conține două[5] sau trei[4][6] specii, una dintre ele fiind naturalizată în Europa.[7] O a patra formă, care a fost mult timp cultivată sub numele de Aronia[6] este acum considerată a fi un hibrid intergeneric, Sorbaronia mitschurinii.
Arbustul peren preferă locuri deschise și însorite, soluri umede și permeabile și crește până la 3 m, fiind rezistent la ger iarna. Rodește în luna septembrie, fructele au dimensiuni mici de culoarea albastru/negru. Nu suportă seceta. Este plantat de om în general toamna sau primăvara.
Fructele rotunde sunt grupate în ciorchine, acestea se coc în septembrie, au efect terapeutic mai ales în cazul celor suferinzi de diabet.
Carte · 
Categorie · 
Portal · 
WikiProiect Aronia (Medik.) este un gen de arbuști de foioase din familia Rosaceae, originar din estul Americii de Nord și cel mai frecvent întâlnit în păduri umede și mlaștini. De obicei, se consideră că genul conține două sau trei specii, una dintre ele fiind naturalizată în Europa. O a patra formă, care a fost mult timp cultivată sub numele de Aronia este acum considerată a fi un hibrid intergeneric, Sorbaronia mitschurinii.
Arónia (nesprávne (bohemizmus): temnoplodec; lat. Aronia) je opadavý ker z čeľade ružovité. Rod arónia zahŕňa tri druhy opadavých krov: arónia čiernoplodá, arónia jahodovolistová a Aronia prunifolia. Je vzdialene príbuzná s hruškou a jarabinou.
Pôvodný na východe Severnej Ameriky, najčastejšie rastie vo vlhkých lesoch. V Európe sa začala pestovať v roku 1700. Je rozšírená aj v severnej časti Európy na území Nemecka, Poľska, Bieloruska a Ruska. U nás sa pestuje pomerne zriedkavo, často v parkoch ako okrasný krík.
Arónie sa pestujú ako okrasné aj úžitkové rastliny pre veľmi vysoký obsah antioxidačného pigmentu – antokyánov v plodoch. Anglický názov arónie „chokeberry“ odkazuje na trpkosť ovocia, ktoré je za surova nepožívateľné. Po úprave sa z bobúľ produkuje víno, džem, sirup, džús, nátierka, čaj a tinktúry.
Vtáky, keďže trpkosť necítia, voľne konzumujú surové plody a následne rozširujú semená svojím trusom.
Pestovať arónie začal okolo roku 1910 ruský biológ a pestovateľ ovocia Ivan Mičurin zároveň s ďalšími drobnými druhmi ovocia, ako napríklad jarabiny.
Strom alebo ker. Stromy rýchlo starnú. Listy sú striedavé, jednoduché, celookrajové s vrúbkovanými okrajmi. Na jeseň sa sfarbia červenými a oranžovými odtieňmi. Kvety sú malé, s 5 okvetnými a 5 kališnými lístkami zložené v chocholičnatom súkvetí. Plody sú malé malvice, s trpkasto zvieravou, trieslovinovou chuťou. Jedia ich vtáky a trusom roznášajú na veľké vzdialenosti.
Arónia ako bohatý zdroj antioxidantov môže byť prospešná v prevencii ochorení spôsobených oxidačným stresom. Medzi prípadmi, kde sa podľa hodnotenia predbežných výsledkov ukazujú výhody antokyánov v arónii, sú napríklad kolorektálny karcinóm (Lala et al. 2006), kardiovaskulárne choroby (Bell & Gochenaur 2006), chronické zápaly (Han et al. 2005), žalúdočné poruchy (peptický vred) (Valcheva-Kuzmanova et al. 2005), zápal oka (uveitída) (Ohgami et al. 2005) a pečeňové zlyhanie (Valcheva-Kuzmanova et al. 2004). Pri meraní antioxidačnej schopnosti – kapacity absorpcie kyslíkových radikálov – vykazuje arónia jednou z najvyšších doteraz zaznamenaných hodnôt.
Plody arónie majú vysoký obsah vitamínu C a antioxidantov. Arónia je predmetom záujmu vedcov vďaka svojmu tmavo purpurovému, takmer čiernemu sfarbeniu, ktoré vzniká vysokým obsahom fenolových zlúčenín, najmä antokyánov. Celkový obsah antokyánov je 1 480 mg na 100 g čerstvých bobúľ a proantokyanidinov 664 mg na 100 g. Obe hodnoty patria k najvyšším meraným množstvám v rastlinách (údaj k: jar 2009).
Analýzou antokyánov v arónii sa zistili tieto jednotlivé chemické látky (vyskytujúce sa v rastlinách): cyanidin-3-galactoside, epicatechin, kofeínové kyselina, quercetin, delfinidín, petunidin, pelargonidin, peonidin a malvidin. Všetky sú zo skupiny flavonoidov. Sú to fenolové antioxidanty.
Podľa dostupných informácií rastliny produkujú pigment hlavne v šupke bobúľ na ochranu semien proti ultrafialovému žiareniu. [1]. Absorpciou UV žiarenia v ultrafialovo-purpurovom spektre pigmenty filtrujú intenzívne slnečného svetlo, a zohrávajú úlohu v ochrane zárodku pred poškodením. Žiarivo farebné pigmentácie tiež priťahujú vtáky a zvieratá ku konzumácii ovocia a rozširovaniu semien v ich truse.
Antokyány prispievajú nielen k natrpklej chuti (čo odrádza škodcov a infekcie), ale tiež zabezpečujú aj mimoriadnu antioxidačnú silu, ktorá čelí oxidačnému stresu v ovocí počas fotosyntézy.
Plody arónie majú blahodarný vplyv na krvný obeh, znižujú hladinu cholesterolu v krvi a krvný tlak. Odporúčajú sa pri arteroskleróze. Prospešné sú aj pri cukrovke – obsahujú totiž prírodný sorbit – sladidlo vhodné aj pre diabetikov. Cenný je nielen obsah vitamínov, ale aj bioflavonoidov, rutínu pre pevné cievy, ktoré sa z plodov extrahuje na výrobu liečiv, ďalej železa, jódu, fluóru, mangánu a ďalších mikroelementov, nevyhnutných pre pevné zdravie a vitalitu.
Zdravotne významné sú zaváraniny arónie, no ešte prínosnejšie sú plody čerstvé. Trpkastú chuť možno odstrániť pomliaždením plodov s medom alebo smotanou.
Rastie aj v polotieni pod stromami. Arónie sú odolné voči suchu, škodcom, chorobám a znáša priemyselné znečistenie.
Plody arónie dozrievajú v polovici leta. No pri zbere prezretých plodov po prvých mrazoch sa zmierňuje ich trieslovinová chuť. Chránime ich pred vtákmi, ktorí ich inak môžu spásť ešte pred zberom. Arónie sa ľahko udržujú zmrazené, bez toho, aby sa obsah cenných látok nejako znížil. Tepelná úprava spôsobuje rozklad niektorých vitamínov, napr vitamínu C.
Semenami, vegetatívne kopcovaním, očkovaním na hloh (Crataegus monogyna).
Tento článok je čiastočný alebo úplný preklad článkov Aronia na anglickej Wikipédii a Temnoplodec na českej Wikipédii.
Arónia (nesprávne (bohemizmus): temnoplodec; lat. Aronia) je opadavý ker z čeľade ružovité. Rod arónia zahŕňa tri druhy opadavých krov: arónia čiernoplodá, arónia jahodovolistová a Aronia prunifolia. Je vzdialene príbuzná s hruškou a jarabinou.
Aronija je rod grmičevja, ki izvira iz vzhoda Severne Amerike ter ga sestavljajo dve, po nekaterih klasifikacijah pa tri podvrsti. Bujno rastoči grm zraste od 1 do 3 m v višino, lahko pa se ga oblikuje tudi v manjše drevo. V naravi raste aronija največkrat v vlažnih gozdovih in močvirjih. Ljudje aronijo pogosto gojijo kot okrasno rastlino. Po jedrski katastrofi v Černobilu so plodove aronije uporabljali za blaženje zdravstvenih težav od radioaktivnosti obolelih ljudi. Zaradi visoke odpornosti na mraz, saj prenese zimsko temperaturo celo do -47 °C, aronijo mnogi imenujejo tudi »Sibirska borovnica« in so jo zasadili v Rusiji, na Finskem in na Švedskem. Prav tako je rastlina odporna na sušo, škodljivce, onesnaženje in bolezni.
Plodovi aronije so bogati z vitamini C, E, B2, B6, barvili antociani, folno kislino, zavirajo procese staranja, zagotavljajo več energije, ščitijo pred negativnimi učinki prostih radikalov. Plodove lahko uživamo sveže, sušene ali predelane v marmelade. Rastlina je uvrščena med zdravilne rastline.
Aronija je rod grmičevja, ki izvira iz vzhoda Severne Amerike ter ga sestavljajo dve, po nekaterih klasifikacijah pa tri podvrsti. Bujno rastoči grm zraste od 1 do 3 m v višino, lahko pa se ga oblikuje tudi v manjše drevo. V naravi raste aronija največkrat v vlažnih gozdovih in močvirjih. Ljudje aronijo pogosto gojijo kot okrasno rastlino. Po jedrski katastrofi v Černobilu so plodove aronije uporabljali za blaženje zdravstvenih težav od radioaktivnosti obolelih ljudi. Zaradi visoke odpornosti na mraz, saj prenese zimsko temperaturo celo do -47 °C, aronijo mnogi imenujejo tudi »Sibirska borovnica« in so jo zasadili v Rusiji, na Finskem in na Švedskem. Prav tako je rastlina odporna na sušo, škodljivce, onesnaženje in bolezni.
Aronior[2], aroniasläktet, är ett växtsläkte i familjen rosväxter. Den är hemmahörande i Nordamerika och utgörs av två eller tre arter. Dessa buskväxter odlas även som prydnads- eller häckväxter, samt ibland för sina bärs skull.
Aronior är småväxta buskar. De har ovala blad, blommorna i maj–juni är vita eller rosatonade. Frukterna är i glänsande rött eller svart, och bladen får höstfärger i mörkt rött.[2]
Under en period ansågs dessa arter höra till släktet Photinia. Man har även placerat arterna i släktena Mespilus, Pyrus, Adenorachis eller Sorbus.[3] Molekylärbiologisk forskning från år 2010 har dock visat att Aronia och Photiniaarterna inte är nära besläktade.[4]
Aronia odlas i Sverige som prydnadsväxt eller friväxande i häckar. Växten är härdig upp till mittersta delen av landet.[2]
Bären är färska något fadda, men efter frostknäppar märks – i likhet med rönnbär – deras höga sockerinnehåll tydligare.[3] De har ett mycket högt innehåll av antioxidanter och färgämnen[5] Giftinformationscentralen anser att aroniabär är ofarliga.
Svarta aroniabär kan användas till mat och efterrätter, till exempel till saftkräm. De kan också torkas.[6]
Släktet består av två eller tre arter. Förutom röd aronia (Aronia arbutifolia) och svart aronia (Aronia melanocarpa) finns den odlade varieteten slånaronia (Aronia x prunifolia)[7] som kännetecknas av mörkt purpurfärgade frukter. Den är antingen en hybrid mellan de båda arterna eller en underart till svart aronia.[3]
Röd aronia (A. arbutifolia) Svart aronia (A. melanocarpa) Fruktfärg Körsbärsröd Svart Fruktstorlek <8 mm >7 mm Fruktmognad Sep.-okt. Sent i juli–aug. Frukten kvarhänger/faller Hänger kvar tills vintern Skrumpnar och faller av Hårighet Håriga blad, stamm och blomma Hårlösa blad, stam och blomma Buskform Upprätt, grenlös nederdel Rundad, grenad nederdel Biotop Främst våtmarker Både våtmarker och övrigt mark Utbredning Sydöstra USA:s kustområden Nordöstra USA samt MellanvästernAronior, aroniasläktet, är ett växtsläkte i familjen rosväxter. Den är hemmahörande i Nordamerika och utgörs av två eller tre arter. Dessa buskväxter odlas även som prydnads- eller häckväxter, samt ibland för sina bärs skull.
Aronia là một chi thực vật có hoa trong họ Hoa hồng.[1]
Aronia là một chi thực vật có hoa trong họ Hoa hồng.
Aronia Medik., nom. cons. (1789)
Типовой вид
Арония (лат. Aronia) — род цветковых растений из семейства Розовые.
Род включает 2 первичных и 2 гибридогенных вида[3]:
Естественный ареал рода — восточные регионы Северной Америки.
野櫻莓（学名：Aronia melanocarpa，英文：Black chokeberry），是薔薇科的一種落葉灌木，原產於北美洲東部濕樹林和沼澤。野櫻莓被栽培為觀賞和植物和經濟作物，果實可以生吃，也能用來製作酒、果醬、糖漿、果汁、茶、沙拉、啤酒和冰淇淋。
葉彼此互生，針形，圓齒和羽脈狀，到了秋天樹葉會變成暗紅色，黑色的毛狀出現在葉中脈的表面，花很小，有5個花瓣和5個萼片，並且在10-25傘狀花序，果實是一個小梨果，具有非常澀的味道。
野櫻莓產於北美洲東部，有兩個著名的品種，其果色為紅色、黑色，紫色的野櫻莓是其原產地兩者自然雜交而成。紅色的野櫻莓，通常高度為2-4公尺，葉子底部寬5-8，花為白色或淡粉色，寬約1厘米，果實為紅色，4-10毫米寬，產至到冬天。
黑色的野櫻莓，略小，高度幾乎超過1公尺高。葉子較小，不超過6厘米寬。花是白色，寬1.5厘米，無毛與萼片，果實為黑色，6-9毫米寬，沒有產至冬天。
紫色的野櫻莓，果實為暗紫色偏黑色，7-10毫米的寬度，產至冬天。植物學家艾倫·威克利認為這是一種全面的物種，而不是混合紅色、黑色野櫻莓。
野櫻莓耐乾旱、蟲害、污染和疾病。波蘭將野櫻莓乾燥，與草藥茶、黑醋栗混合，野櫻莓也常被用作香料或著色劑的飲料或酸奶。
野櫻莓成熟漿果果汁有點澀，略帶點甜（中度含糖量），微酸（低pH值）。漿果有獨特的風味，除了作為果汁外，也可以用來作烤麵包的添加物。在美國和加拿大，野櫻莓漿果則被用於果汁產品，主要的銷售特點是它的抗氧化性能。
野櫻莓黑色的色素沉著是來自密集的多酚含量，尤其是花青素。總多酚含量為每100克新鮮果實1752毫克，花青素含量為每100克1480毫克，而原花青素濃度為每100克664毫克。這些數值都是至今為止所有植物（含蔬菜及水果）中最高的量測值。
野櫻莓也含有對人體有益礦物質和維生素，即：維生素B6、B12、E、C，葉酸，奎寧酸，多酚酸，單寧，兒茶素，槲黃素，芸香素，橙皮苷，白藜蘆醇...等等。
在抗氧化強度的標準測量中---氧自由基吸收能力和抗氧化能力指數（ORAC），野櫻莓是所有水果中數值最高的---每100克含16,062 micromoles of Trolox Eq. 其原因為野櫻莓所富含的花青素和原花青素，這也許可以解釋其所帶有的澀味。
野櫻莓的潛在機能可以降低造成疾病的風險，包括：
野櫻莓（学名：Aronia melanocarpa，英文：Black chokeberry），是薔薇科的一種落葉灌木，原產於北美洲東部濕樹林和沼澤。野櫻莓被栽培為觀賞和植物和經濟作物，果實可以生吃，也能用來製作酒、果醬、糖漿、果汁、茶、沙拉、啤酒和冰淇淋。
アロニア属（Aronia）は北アメリカ東部原産のバラ科の落葉低木で、果樹または観賞用樹木として利用される。英語名はチョークベリー（Chokeberry）。日本にあるカマツカに似ているので、セイヨウカマツカという和名もある。
アロニア属には実が赤く熟すアロニア・アルブティフォリアAronia arbutifoliaと、黒く熟すアロニア・メラノカルパAronia melanocarpa(英語名はブラックチョークベリーBlack Chokeberry)の2種があり、またその交雑種で暗紫色に熟すアロニア・プルニフォリアAronia x prunifoliaも栽培される。耐寒性が高く、北米のほかロシアなどでも多く栽培される。
果実は直径5mmから1cmほどで秋に熟す。生でも食べられるが渋味が強く、食用には加工するのが普通である。他の果物のジュースと混ぜて飲料にしたり、果実酒、ジャム、ペミカン（先住民の保存食）[1]、などにする。
カナメモチ属（アジア原産の常緑樹）などに近縁で、これに含める説もある。
アロニア属（Aronia）は北アメリカ東部原産のバラ科の落葉低木で、果樹または観賞用樹木として利用される。英語名はチョークベリー（Chokeberry）。日本にあるカマツカに似ているので、セイヨウカマツカという和名もある。
アロニア属には実が赤く熟すアロニア・アルブティフォリアAronia arbutifoliaと、黒く熟すアロニア・メラノカルパAronia melanocarpa(英語名はブラックチョークベリーBlack Chokeberry)の2種があり、またその交雑種で暗紫色に熟すアロニア・プルニフォリアAronia x prunifoliaも栽培される。耐寒性が高く、北米のほかロシアなどでも多く栽培される。
果実は直径5mmから1cmほどで秋に熟す。生でも食べられるが渋味が強く、食用には加工するのが普通である。他の果物のジュースと混ぜて飲料にしたり、果実酒、ジャム、ペミカン（先住民の保存食）、などにする。
カナメモチ属（アジア原産の常緑樹）などに近縁で、これに含める説もある。
아로니아속(학명: Aronia)은 장미과의 속이다.[1] 아로니아(영어: aronia) 또는 초크베리(영어: chokeberry)라 불리는 열매를 식용 또는 약용으로 사용하며 식용 색소의 원료로 쓰이기도 하고 관상용으로도 역시 재배된다. '킹스베리'(King's Berry)라는 별명도 가지고 있다.[2] 다년생 식물이며 북아메리카가 원산지이다. 꽃과 열매가 5월 피고 열리며, 8~9월에 열매를 수확할 수 있다. 영하 40도의 추위, 강렬한 자외선, 가혹한 환경에서도 잘 자란다. 아로니아는 18세기 경 유럽에 전래되었으며, 폴란드가 현재 전 세계 생산량 90%를 차지하며, 아로니아 제 1의 생산국으로 꼽히고 있다.[2]
검은아로니아(블랙초크베리)는 탄닌 성분이 많아 바로 수확한 것은 떫은맛이 있지만 당도가 최고 17브릭스 정도로 단 맛이 있다. 다만, 탄닌 성분이 너무 많아 단맛을 제대로 느낄 수 없는 것이다. 탄닌은 시간이 지나 숙성되면 그 맛이 적어지므로 냉동실에서 보관하였다가 그냥 먹거나 주스, 잼 또는 샐러드로 먹을 수 있고 최근 유행하는 효소를 만들어 먹어도 좋다.
아로니아에 많이 들어있는 안토시아닌은 항산화 작용이 강하여 노화를 방지할 뿐만 아니라 항암효과도 상당히 좋은 것으로 알려져 있다. 또 시력의 개선 효과, 심장 및 혈관질환, 뇌졸증 등 혈액과 관련한 질병의 치료에 상당한 도움이 되는 것으로 알려져 있다.[3]
아로니아는 소화액의 분비를 촉진시켜 위궤양, 십이지장 궤양이 있는 경우에는 피하는 것이 좋으며 과다 섭취 시 어지럼증이 나타날 수 있다.[4]
아로니아 6월초
아로니아 열매
아로니아속(학명: Aronia)은 장미과의 속이다. 아로니아(영어: aronia) 또는 초크베리(영어: chokeberry)라 불리는 열매를 식용 또는 약용으로 사용하며 식용 색소의 원료로 쓰이기도 하고 관상용으로도 역시 재배된다. '킹스베리'(King's Berry)라는 별명도 가지고 있다. 다년생 식물이며 북아메리카가 원산지이다. 꽃과 열매가 5월 피고 열리며, 8~9월에 열매를 수확할 수 있다. 영하 40도의 추위, 강렬한 자외선, 가혹한 환경에서도 잘 자란다. 아로니아는 18세기 경 유럽에 전래되었으며, 폴란드가 현재 전 세계 생산량 90%를 차지하며, 아로니아 제 1의 생산국으로 꼽히고 있다.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému 
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému 
.jpg)
