Žáby (Anura, syn. Salientia) jsou jedním z řádů bezocasých obojživelníků. Ocas mají pouze pulci, který se při proměně (metamorfóze) vstřebává do těla. Často mají dlouhé, dobře vyvinuté zadní končetiny, přizpůsobené k plavání nebo ke skákání, pro žáby charakteristickému způsobu pohybu. Živí se nejčastěji hmyzem. Jejich rozmnožování je stejně jako u ostatních obojživelníků vázáno na vodní prostředí. Ve vodě se vyvíjejí jak vajíčka, tak z nich vylíhlí pulci, kteří dýchají ve vodě pomocí žaber. Z pulců se postupně vyvinou dospělé žáby, které dýchají vzduch a tím jsou na vodu vázány podstatně méně, některé druhy téměř vůbec. Přesto však nejsou ani dospělé žáby dokonale přizpůsobené životu na souši, neboť mají pouze slabě vyvinuté plíce a dýchání probíhá částečně prostřednictvím kůže, která kvůli tomu musí být tenká a vlhká, což klade vyšší nároky na vlhkost prostředí v němž žáby žijí.
Obojživelníci podobní žábám se objevili již v mladších prvohorách, zhruba před 300 miliony let. Evoluční předchůdci žab se objevili již v nejspodnějším triasu, jak dokazuje například druh Triadobatrachus massinoti z Madagaskaru.[1] První pravé žáby však vznikly až v druhohorách, zhruba před 190 miliony let. Největší evoluční radiace žab nastal až po hromadném vymírání na konci křídy před 66 miliony roků, kdy se v krátké době objevují předkové asi 88% současných žabích druhů.[2][3] Největší známou žábou všech dob je druhohorní rod Beelzebufo z Madagaskaru. První známou tropickou žábou je exemplář, objevený v jantaru z Barmy, o stáří asi 99 milionů let (počátek pozdní křídy).[4] Nejstarší známé fosiliní otisky stop pravých žab byly objeveny na území Jižní Koreje a pocházejí z období pozdní spodní křídy (asi před 115 miliony let).[5]
Zatím bylo popsáno 6021 druhů žab (k 31. květnu 2011), které jsou rozděleny do 38 čeledí. Z nich jsou nejpočetnější na druhy čeledě rosničkovití (Hylidae) s 901 druhy a skokanovití (ranidae) s 1400 druhy. Asi 88 % obojživelníků jsou žáby (dále ocasatí 9 % a červoři 3 %). Druhy žab ale stále přibývají, protože vědci stále objevují nové druhy a to zejména v tropech. Například v roce 2010 bylo objeveno 205 nových druhů.
Žáby jsou kvalifikovány do tří podřádů: Archeobatrachia – 4 čeledě primitivních žab, Mesobatrachia – 6 čeledí vývojově pokročilejších žab a Neobatrachia – 28 čeledí „moderních“ žab, zdaleka největší skupina. Neobatrachia se dále dělí na hyloidea a ranoidea.
Žáby se živí živou potravou, a to převážně hmyzem a jinými bezobratlými živočichy, některé větší druhy ale i malými obratlovci[6]. Většina žab potravu loví dlouhým lepkavým jazykem, který vymrští po oběti. Výjimkou je čeleď vodních žab pipovitých, které potravu přijímají normálně ústy. Během přijímání potravy žáby mrkají, jelikož dochází během polykání k zatahování očních bulev, což napomáhá posunování potravy do žaludku, pulci se živí řasami a minerály z vody a z bahna.[7]. Žáby také nemají žádné zuby na spodní čelisti, a tak přijímají potravu celou.
Žába se pohybuje po souši pomocí přískoků a skoků (výjimkou jsou například ropuchy, které častěji chodí a skáčou jen při útěku před predátorem), které provádí pomocí silných zadních nohou. Nejdelší zaznamenaný skok žáby na souši byl 5 metrů.[7] Ve vodním prostředí žába využívá plavací techniku zadních končetin, kdy je postupně dává k sobě a odtahuje podobně jako plavci typu prsa. Žáby při skákání vždy zavírají oči.
Pro žáby je typické zavalité tělo bez ocasu (od toho název bezocasí obojživelníci) s čtyřmi končetinami. Mezi druhy žab je velký velikostní rozdíl. Nejmenší žábou je 1 cm dlouhá Brachycephalus didactylus z Brazílie a naopak největším druhem je 40 cm dlouhý veleskokan goliáší (conraua goliath) z Kamerunu. Ještě větší byla pravěká žába rodu Beelzebufo, žijící v době před 70 miliony let na Madagaskaru.
Kostra žab je převážně zkostnatělá. Strop ústní dutiny tvoří spodina mozkovny (primární patro). K jedinému krčnímu obratli je lebka připojena dvěma kloubními hrboly. Počet obratlů je u žab velmi redukován (v bederní oblasti srůstají v tzv. urostyl). Žebra nejsou u žab plně vyvinuta. U žab se poprvé setkáváme s dobře vyvinutou hrudní kostí. Stavba kostry končetin již odpovídá základnímu schématu stavby u ostatních suchozemských obratlovců. Lopatka je u žab spojena s hrudní kostí, pánev se napojuje na páteř.
Žáby mají na předních nohách 4 a na zadních nohách 5 prstů. Nohy a prsty mají žáby vyvinuty podle prostředí, ve kterém žijí (jsou-li vodní, stromové či zemní). Plně vodní (např. africké žáby drápatky) či částečně vodní žáby mají mezi prsty plovací blány. Žáby žijící na stromech, zejména rosničky mají na prstech přísavky, díky nimž se dokážou přichytit i na kluzkých svislých površích. Většina stromových a zemních žab mají nohy dobře vyvinuté pro skákání.
Žáby mají většinou hladkou kůži, výjimkou jsou ropuchy, které mají kůži hrbolatou, která méně vysychá. Kůže žab je propustná na vodu (nemusí vůbec pít), kyslík a oxid uhličitý ve vodě, proto jsou žáby velmi náchylné na složení a znečištění vody. Kůže je plná slizových žláz, které mohou být přeměněny i na žlázy jedové, je také dobře prokrvená – u žab je výrazný podíl kožního dýchání. Ve spodní vrstvě škáry jsou chromatofory s pigmentem.
Žáby mají dobře vyvinuté oči, bylo experimentálně prokázáno barevné vidění. Sítnice je, na rozdíl od vyšších obratlovců, schopná regenerace. Zaostřování se děje posunem čočky, jako u ryb, čočka sama při akomodaci nemění tvar. Dospělé žáby mají tři dobře vyvinutá oční víčka. Kromě toho mají žáby i temenní (parietální) oko, které je schopné vnímat vlnovou délku i intenzitu světla.
Dospělé žáby mají dvě sluchové kůstky, které přenášejí vibrace do vnitřního ucha. Na povrchu hlavy mají bubínkové blány. U červorů je střední ucho redukované.
U pulců je zachován proudový orgán, kterým živočich vnímá pohyby vody. Žáby jsou jediní čtyřnožci, u kterých je vyvinutý. Na rozdíl od ryb netvoří postranní čáru.
Je u žab dobře vytvořen, čichový epitel je v nosních dutinách, poprvé se objevuje Jacobsonův orgán.
Některé druhy žab dokážou vylučovat z kůže mírné jedy. Například všechny druhy ropuch mají za očima jedové žlázy. Také žáby z čeledi pralesničkovití mají v kůži jedy a domorodí obyvatelé Jižní Ameriky jimi namáčejí svoje šípy pro lov zvěře. Žáby upozorňují na jedovatost pestrým zbarvením.
Jiné žáby se při napadení nafukují, aby působily jako větší a predátora tak zastrašily a nebo aby se mu nevešly do pusy. To je typické zejména pro ropuchy.
Poslední způsob obrany je maskování. Žáby jsou většinou zbarvené tak, aby co nejlépe splývaly s prostředím, ve kterém žijí. Maskování ale spočívá i v tvaru těla – výrostcích na hlavě, které můžou připomínat list.
kvákající rosnička
kvákající skokan
Žáby se dorozumívají pomocí rezonančních měchýřků, které mají jen samci. Jsou umístěny párově po stranách hlavy (skokani), nebo mají jen jeden velký v hrdle (rosničky a ropuchy zelené). Samci stahováním a roztahováním měchýřků vyluzují zvuky, kterými lákají samičky k páření.
Žáby kladou vajíčka a samečci je rovnou oplozují spermiemi, jedná se o vnější oplození[8]. Z vajíček se potom líhnou larvy - pulci. Při páření samec objímá nohama samičku pod sebou, tato specifická poloha se nazývá amplexus[9].
Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte. Žáby jsou rozšířeny po celém světě vyjma Antarktidy, Arktidy a některých izolovaných ostrovů.[10][11] Dále nežijí v některých příliš suchých či studených oblastech, největší diverzity dosahují v tropech.
Žáby se nejčastěji vyskytují ve vlhkých oblastech poblíž vody. Některé žáby ale dokážou přežívat i v suchých či chladných podmínkách.
Každá žába žijící v mírných oblastech se v průběhu života vyskytuje na dvou odlišných lokalitách, první je zimoviště a druhé rozmnožovací centrum. Zimoviště je pro každý druh žáby typické. Např. skokan hnědý se vyskytuje v polích, rosnička zelená v lesích.
Rozmnožovacím centrem rozumíme tůň nebo podobné vodní stanoviště, která je zaplněná stojatou vodou. Nejčastější způsob dopravy vody do tůně je: srážkami, podzemními vodami, záplavami. Žáby se vyskytují i v jiných vodních centrech (rybníky, jezera, potoky, řeky a říčky, kaluže, atd.)
Žáby jsou důležitou složkou ekosystému. Nejen, že likvidují hmyz, ale žáby samotné jsou složkou potravy pro vodní ptactvo, jako je např. čáp bílý (Ciconia ciconia), volavka popelavá (Ardea cinerea) a podobně. Přímá úměra pro vodní ptactvo na rozšíření zastupuje samozřejmě i hnízdní podmínky, ale taky hojnost potravy, a to především žab a ryb.
V minulosti byly žáby a ropuchy často znevažovány a běžnými lidmi považovány za symbol neřesti (neboť bylo pozorováno jejich hlasité páření) a nečestnosti. Často jim byly přisuzovány nekalé úmysly a bývaly také považovány za průvodce čarodějnic a dalších domnělých "zlých" bytostí.[12] Dnes je situace s vnímáním žab ze strany veřejnosti mnohem lepší, ale jejich výskyt je stále značně omezován expanzí a znečišťováním prostředí ze strany civilizace. Mnoho druhů je také přímo ohroženo vyhubením.
Známe asi 5 000 druhů,[13] v ČR jich žije 13.[14] Kromě skokana hnědého jsou všechny zákonem chráněny.[14] Všechny chráněné druhy nesmíme jakkoliv ohrožovat.
skokan ostronosý - samec
Obrázky, zvuky či videa k tématu žáby ve Wikimedia Commons
Žáby (Anura, syn. Salientia) jsou jedním z řádů bezocasých obojživelníků. Ocas mají pouze pulci, který se při proměně (metamorfóze) vstřebává do těla. Často mají dlouhé, dobře vyvinuté zadní končetiny, přizpůsobené k plavání nebo ke skákání, pro žáby charakteristickému způsobu pohybu. Živí se nejčastěji hmyzem. Jejich rozmnožování je stejně jako u ostatních obojživelníků vázáno na vodní prostředí. Ve vodě se vyvíjejí jak vajíčka, tak z nich vylíhlí pulci, kteří dýchají ve vodě pomocí žaber. Z pulců se postupně vyvinou dospělé žáby, které dýchají vzduch a tím jsou na vodu vázány podstatně méně, některé druhy téměř vůbec. Přesto však nejsou ani dospělé žáby dokonale přizpůsobené životu na souši, neboť mají pouze slabě vyvinuté plíce a dýchání probíhá částečně prostřednictvím kůže, která kvůli tomu musí být tenká a vlhká, což klade vyšší nároky na vlhkost prostředí v němž žáby žijí.
.jpg)
.jpg)
